Slovácké Dubňany ve světle staletí
Historii
své rodné obce jsem chtěl napsat už dávno. Dlouho to z různých důvodů
nešlo, potom jsem začal pracovat na historii svého rodu a oklikou se k
dějinám obce stejně dostal. Minulost je totiž takový neviditelný společník,
který spoluurčuje naše dnešní počínání a v jeho důsledku i naši budoucnost.
Některé naše tradice, zvyky a znalosti, ale také naše slabosti a chyby
mají své kořeny v minulosti. Minulost rodu, obce i národa nepředstavuje
náš společný majetek o nic méně, než naše peníze v bance, Jako každý majetek
musí být i historie řádně spravována, ošetřována, ale i sdílena svými
vlastníky. Při řádném užívání je minulost zdrojem síly a znalostí, které
všechny přispívají k duchovnímu i materiálnímu rozkvětu rodů, obcí i národa.
Nekonečná ideologizace historie z nás učinila národní mýtomany, kteří
si informace o své minulosti nejen nehodnotí, ale ani nevyhledávají. Husitství
máme popřevracené národním obrozením, Aloisem Jiráskem a dalšími beletristickými
falzifikátory, rekatolizace a poněmčování jsou chápány jako jedno a totéž,
i když to není pravda. Někteří další autoři, popisující někdejší hodonínské panství, občas zase citují prameny, které zřejmě nikdy nedrželi v ruce. Jen tak lze zdůvodnit ty ideologicko-historické "hrůzy", vydávané hlavně v normalizačních 70. letech. Na historii se nelze dívat očima cenzora a tvrdit, že co tvořili např. jezuité, je špatné. Přes všechnu hrůzu 17. století právě jezuitům totiž po Bílé hoře vděčíme za to, že byly vůbec vedeny matriky a určitý způsob správy země, takže mohu pátrat po svých předcích. Předtím se totiž v zemích českých zemích uplatňovalo zvykové právo, které vedení dokumentace nevy-žadovalo, neboť platilo to, co v "minulých dobách", případně "od starodávna".
|
Úvod
V historickém období Dubňan, doloženém zachovanými písemnými dokumenty, je ještě příliš mnoho nezodpovězených otázek, protože jeho zpracování se dosud plánovitě nikdo nevěnoval. Největším problémem zde totiž zůstává málo starších archiválií, ve kterých by Dolní Dubňany (jak zněl dřívější plný název obce) byly zmíněny. Pro nezaujatého badatele a čtenáře to navenek vypadá, že Dubňany žily životem vesnice v závětří panství, které se netýkaly selské bouře a nájezdy válečníků z obou stran hranice s horními Uhrami (Slovenskem), což samozřejmě nemůže být pravda. Hodně o minulosti Dubňan a jejich obyvatel od počátku XVII. století se zachovalo v předávacích protokolech zemských desek, četných kupních smlouvách, urbářích a zápisech o vyrovnání dědictví, přístupných nejvíce v archívech v Brně, Hodoníně a Kroměříži. Jejich podrobný výpis však přesahuje možnosti této knihy. Ti čtenáři, kteří se budou zajímat o konkrétnější historické podrobnosti, často v souvislosti se svými selskými předky, mohou je nalézt v rukopisech rodokmenů několika dubňanských rodů, vznikajících v posledních letech. Shromažďování materiálu k této kapitole nebylo snadné, neboť starší literatura, popisující Dubňany a okolí, je velmi chudá, doklady v muzeích sporé, popsané časové úseky s velkými mezerami. V období první republiky bylo napsáno i několik historických sborníků, navazujících na ”Vlastivědu moravskou”, kopírující však často i její chyby a nedostatky, způsobené nejvíce existencí dalších dvou obcí - Horních a Dolních Dubňan jihozápadně od Brna, se kterými se ty ”naše” Dubňany v listinách občas zaměňují. Řada listin z nejstarší doby je navíc uložena ve fondech kulturních památek, takže kopii prvního zápisu o předání Dubňan je možno ukázat pouze díky zprostředkování pracovníků Moravského zemského muzea v Brně.
Vzhledem k poměrně krátké době, kdy kniha vznikala (rukopis od října 1997 do června 1998), nemohou v ní být obsaženy podrobnosti o jednotlivých dubňanských rodech a jejich majetcích. Hodonínský velkostatek vlastnila od poloviny XVIII. století až do vzniku Československé republiky císařská rodina, takže její archív sice tvoří jeden z největších a nejzachovalejších celků na Moravě, ale právě pro jeho velikost a špatnou čitelnost německých či latinských zápisů se v tomto krátkém čase nedal zpracovat úplně.
O vsi Dubňany v jejích počátcích nemáme zmínky a nevíme tedy, zda bývala daleko v minulosti zeměpanským zbožím, patřící králi, či jen vsí poddanskou a tudíž majetkem určitého feudála. Její historie je úzce spjata s okolními vesnicemi Jarohněvicemi, Jiříkovicemi, Mokronosy, popř. jinými vesnicemi vznikajícího hodonínsko - pavlovického panství na Moravském Slovácku. Založení vesnice lze s největší pravděpodobností situovat na konec XIII. nebo začátek XIV. století, což je období dokončování přeměny společnosti a utužování poddanství - roku 1380 byl markrabětem moravským Joštem zaveden ”výhostný list”, který zakazoval poddaným volné stěhování a od roku 1402 je pro poddané zrušeno odvolací právo k panskému soudu., neboť ”úročný člověk poddaný nemůže pohnati svého pána na soud zemský”.
Po rozpadu Velké Moravy přešlo původní rodové zřízení (nazývané někdy "občina") do stavu, kdy svrchovaným majitelem veškeré půdy, patřící původně sousedské občině se stal panovník a příslušníci jeho rodiny. Tato vládnoucí část společnosti rozdělovala následně půdu i se znevolněným obyvatelstvem. Z dalšího kolonizačního období - XIII. století - zůstaly už zachovány darovací listiny i s výčtem darovaných vsí a pozemků zvláště tam, kde byly postaveny hrady jako střediska světské moci, popř. kláštery jako střediska vzdělanosti a moci církevní. Dokumenty jsou většinou psány latinsky.
Při pátrání po prvních písemných zmínkách o našem městě se však musíme vrátit o několik století zpátky, na začátek druhého tisíciletí. Právě tehdy, v době vlády českého panovníka Vratislava II. (1061 – 1092) byly napsány první vlastnické listiny českým obcím. Středisek panství v okolí Dubňan bylo ovšem více a odkud byla ves řízena, nelze dnes přesně určit. Ve starším období jsou totiž zmiňována pouze střediska a vesnice, které k nim patřily, teprve tehdy, když je feudál někomu daroval, prodal nebo zastavil.
Z XIII. století tak máme doložena jenom jména obcí v zeměpanském nebo církevním držení, například Jiříkovice, připsané klášteru ve Vizovicích. Jih Moravy byl tehdy včleněn do správní jednotky břeclavského kraje a právě v této době připadl do obvodu zemského soudu v Olomouci. Pro blízkost dvou nepokojných hranic nebyla však správním střediskem Břeclav, ale severněji položený Vracov (Praczow, asi po roce 1265) a Bzenec (po roce 1312), později opevněné Uherské Hradiště. Protože většina osad v okolí Dubňan nebyla v rukou krále, ale šlechty, dostala se do dějin teprve po zřízení zemských desek v roce 1348. Všechny majetkové převody musely být totiž podle nařízení moravského markraběte, pozdějšího císaře Karla IV. zapisovány od tohoto roku do desek, uložených zpočátku v nových oblastních střediscích - Brně a Olomouci, později - v pobělohorském období (1642) - spojených a uložených pouze v Brně. V období válek, např. krále Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína (1466 - 1480), zemský soud nezasedal, desky nebyly otvírány a předání majetků bylo psáno se zpožděním, někdy i víceletým. Při sledování předávání majetků mezi pány je to třeba respektovat a brát ohled i na jednotlivé kupní smlouvy, nejenom zemské desky.
Dubňany nepatří k nejstarším ani nejvýznamnějším obydleným oblastem jihu Moravy, neboť první písemná zmínka o vsi je až z roku 1349. Zatím nedokážeme přesněji určit období, ve kterém byla obec založena. Na území Moravy je ostatně velmi málo měst a vesnic, která mohou dokázat svůj počátek podle určité zakládací listiny. Písemné odkazy na Dubňany v archiváliích je ale nutno přebírat opatrně, neboť na území Moravy se nachází další obce se shodným názvem a je důležité rozlišit, o kterou z nich v každém konkrétním písemném dokumentu šlo. Nejčastější záměny jmen v historických listinách budou mít ”na svědomí” zřejmě dvě obce - Dolní a Horní Dubňany v těsném sousedství současné jaderné elektrárny Dukovany a Moravského Krumlova, dědičného sídla prvních majitelů Dubňan - pánů z Lipé. V nejstarších, latinsky psaných dílech zemských desek jsou tyto Horní Dubňany obvykle psány bez přívlastku, Dolní Dubňany jako ”Duban inferus” (tj. Dubňany nižší, spodní) . Situace je složitější navíc o to, že ”naše” Dubňany používaly až do roku 1910 plné jméno Dolní Dubňany, přičemž ale v dokumentech nebyl přívlastek ”Dolní” vždy důsledně využíván, což dokázalo splést i některé historiky, pletoucí si Dolní Dubňany u Dukovan s Dolními Dubňany u Hodonína. Dále je nutno odlišovat i používání podobných názvů, např. Dubčany, popř. Dubany, zmíněných hlavně v půhonných knihách. V tzv. "milotickém" období historie Dubňan zcela jistě patří některé zápisy o vsi Dubany právě Dubňanům u Hodonína, přestože vsi Dubany (okr. Prostějov) i Dubčany (okr. Olomouc) existují. Určité pomýlení čtenáře může nastat i v důsledku toho, že v poměrně širokém časovém období (přelom XIII. a XIV. a téměř celé XVI. století) se na všech výše uvedených statcích vyskytoval pouze jeden rod - páni z Lipé. Také dnes již zaniklý hrad Dubno, respektive Dubňany, původní sídlo pánů z Deblína, kteří se po něm psali v letech 1263 - 1292, stával jižně od Dolních Dubňan v trati Hradisko (6 km západně od Moravského Krumlova).
Dobře sledovatelná část dějin Dubňan je v rozmezí let 1480 - 1642, ze kterého existují opisy zemských desek kromě latiny i v češtině - před tímto obdobím byly vedeny záznamy pouze latinsky, po Bílé hoře (zvláště po zavedení Obnoveného zřízení zemského roku 1628 ) převážně německy. Určitou zajímavostí je i lokalizace prvních písemných údajů o Dubňanech. Ve XX. století jsme zvyklí uvádět Dubňany pod okres Hodonín a tím pádem i brněnský kraj. Ve XIV. a zvláště XV. století však byly Dubňany spojeny v jedno panství spolu s obcemi, patřícími už do kraje hradišťského (např. Milotice), takže zápisy o předávání Dubňan jsou sice uchovány v knihách obou krajů, prvních sto dvacet let od prvního záznamu však hlavně v knihách olomouckých.
Dalším problémem zůstává - na dnešní poměry nedokonalý - způsob zápisu vkladů majetku do zemských desek - nejsou v nich totiž uvedeny vklady statků po přímé linii (z otce na syna), přestože se tam prokazatelně potomci majitele vystřídali. Zápis však byl činěn v případě strýce, což souviselo s chápáním tzv. rodového majetku - při ”prostém” dědění majetek ”zůstával v rodě” a nemusel se o tom dělat zápis. Výjimku zde tvoří zápisy věna, kdy manžel zapisuje manželce užitek ze svého statku v ceně manželčina věna. Další, těžko postižitelnou zvláštností jsou - tehdy oblíbené - tzv. zápisy majetku na doživotí, kdy se statek objevuje po určité době v rukou původního majitele, aniž o tom existuje zápis. Toto všechno nesmírně ztěžuje zjištění posloupnosti majitelů obce.
Stáří Dubňan lze odvodit i ze samotného názvu města. Jedna z teorií, popisující růst obydlenosti našich zemí tvrdí, že v první osídlovací (kolonizační) vlně byla jména vsí tvořena tzv. jmény čeledními s koncovkami -ici nebo -ice, označujícími jméno pána, který oblast kolonizoval (Jarohněv - Jarohněvice). Při pozdějších kolonizacích dosud neobydleného moravského území končí jména vsí na -ov (Vlk - Vlčnov) nebo vyjadřují přímo místo výstavby či rostliny v okolí (dub - Dubňany). Období po kumánských válkách (v polovině XIII. století) přivodilo vznik nových vesnic a osad, ať už vnitřní nebo vnější kolonizací. Vnitřní kolonizace byla převážně dílem domácího obyvatelstva a vedla k rozšíření vesnic na újmu dosavadního lesa, jak je ostatně patrno i z názvu našeho města.
Název obce je psán nejčastěji ve tvaru Dubnam, Dubnany, Dubnyany či Dubnian a je třeba už na úvod přiznat, že se v historických dokumentech příliš nevyskytuje. Důvody můžeme rozčlenit asi do tří možností:
a) ves nebyla už od počátku farní osadou (jako Jarohněvice), vytvářející písemné podklady díky vzdělanosti duchovních nebo jejich cestám
b) ve vsi nebyl dlouhodobě postaven hrad či zámek velkého feudála. Novodobé zmínky o přítomnosti tvrze v Dubňanech až do XV. století je zatím nutno brát s rezervou Vzhledem k malému počtu archívních záznamů nelze blíže časově upřesnit dobu výstavby a zániku tvrze.
c) ves neležela při důležité zemské cestě, kde mýto bylo jedním z podstatných příjmů a jméno vsi se následně mohlo objevit v berních soupisech nebo popisech cestovatelů, popř. vojáků. Stará obchodní cesta (po husitských bouřích obnovená 1466) šla např. z Břeclavi přes Hodonín a Čejč ke Kyjovu s mýtem v Šardicích či Hovoranech. Jezdit jinými cestami a mýto obcházet bylo zakázáno. Ves (či spíše městečko), přes kterou cesta s mýtem nevedla, bylo navenek odříznuto od širokého okolí, což je zrovna příklad Dubňan.
Ukázka prvního doložitelného textu nedokládá tedy nic jiného, než předání majetku mezi dvěmi pány, což znamená, že vlastní obec je určitě starší. Protože však nebyla sídlem většího feudála ani církevních institucí, s velkou pravděpodobností se - na rozdíl od Jarohněvic - v dřívějších archívních záznamech nevyskytuje a její skutečné stáří se - podle mého názoru - nepodaří odhalit.
|
||||||||||
|
nebo
jdi přímo na historii Dubňan v období:
|
||||||||||
|
