Provolání ke zrušení roboty (...ku zbawení gruntů z břemen...)

18. března 1848 bylo poddanství zrušeno v Uhrách, 1. července 1848 byla moravským zemským sněmem zrušena robota a 7. září schválila říšská rada ve Vídni zákon o zrušení veškerého poddanství. Zemědělské obyvatelstvo sice získalo svobodu rozhodování, ale splácením vyvazovacího poplatku (odškodného) který činil sedminásobek dřívějších ročních platů, služeb a povinností, zůstala část vesnického obyvatelstva závislá na velkostatkářích, pro které musela pracovat za minimální mzdu.

Robota a ostatní povinnosti poddaných vůči vrchnosti byly zrušeny nikoli bez náhrady, ale cestou výkupu, což mnohé sedláky uvádělo na dlouhou dobu do dluhů. Bezplatně byla zrušena práva a povinnosti plynoucí z poddanského svazku k vrchnosti, robota podruhů a domkářů s velikostí polí do 3 měřic, vedení soudní a politické správy, vybírání kontribuce. U zámožnějších byla prominuta náhrada těm, kdož předtím nerobotovali více než 3 dny do roka. Ostatní břemena byla zrušena buď za ”slušnou náhradu” (billige Entschädigung) nebo vykoupena (Ablösung). Vykoupeny byly naturální dávky, které odváděli poddaní podle desátkového práva hlavně kostelům, farám a školám a dávky z emfyteutických smluv. Za náhradu byly zrušeny všechny urbariální povinnosti, naturální platy a dávky, roboty, peněžní platy, platy z aboličních a reluičních1 smluv a desátky všeho druhu. Hodnota jednotlivých povinností a práv byla určena někdy podle místních, jindy podle katastrálních cen, přičemž se vždy odpočítaly protislužby. Roboty byly obvykle hodnoceny třetinou námezdní práce, laudemia a podle třicetiletého plnění. Z takto zjištěných obnosů byla odečtena třetina na daně, které předtím z těchto příjmů odváděly vrchnosti a na nedobytné pohledávky. Zbylé dvě třetiny při náhradním řízení na polovic země a povinník; při výkupu z roboty je hradil povinník sám.

Zrušení (vyvázání) roboty

Výkup neboli vyvázání z roboty prováděla zemská vyvazovací komise s pomocí místních vyvazovacích komisí hlavně v padesátých letech 19. století. Po zaplacení povinné dávky dostal sedlák do rukou dokument o vyvázání z roboty. V dubnu 1853 byly cestou výkupu vyplaceny i dávky hodonínského faráře. Císařské rodině, jako majiteli hodonínského panství (po r. 1848 velkostatku) přineslo vyvazovací řízení více než 100 000 zlatých. Konkrétní údaje pro dubňanské sedláky jsou uchovány ve fondech vyvazovacích komisí v brněnském a kroměřížském archívu.

Ponaučení o způsobu, w kterém se mají skládati opovědi požitků. za něž se podlé zákona 7. září 1848 má náhrada dáti.

Přesuny vojsk během revolučních let 1848 – 1849 byly zřejmě příčinou šíření nebezpečných epidemií, kterým nepodléhali pouze vojáci, ale i obyvatelstvo, kosené cholerou, zavlečenou na Slovácko z Haliče. V Dubňanech jí podlehlo 158 osob.

V letech 1850 - 1855 patřily Dubňany pod okresní hejtmanství Kyjov, od roku 1855 pod Hodonín. Soudní a berní okres byl už od r. 1850 Hodonín. Okresní samospráva se řídila od r. 1864 "Obecním zřízením na Moravě" z 15. 3. 1864 č. 4 z. z. m., které ve svých hlavních rysech platilo až do roku 1945. Obecní záležitosti zastupoval obecní výbor (7 až 30 členů) a představenstvo.

Během druhé poloviny 19. století se Dubňany změnily v hornickou obec a jsou charakterizovány jako obec s velkým katastrem a těžbou hnědého uhlí [62, 64]. Lokální význam měl i cukrovar v Dubňanech (od r. 1858) , který ale v roce 1874 zastavil výrobu. V Dubňanech byla kdysi i cihelna a parní mlýn . (Po požáru r. 1893 už nebyl obnoven). Ve 20. letech 20. století pracovala v Dubňanech družstevní cihelny a mlýn (1911 - 1939) Jana Vozdeckého, které záhy zlikvidovaly (1. v roce 1924, 2. v roce 1930), v letech 1935 - 1939 se zde vyráběl cement. V roce 1920 zahájila v Dubňanech průzkum "Česká akciová společnost pro rafinování petroleje" se sídlem v Kolíně. V širším okolí zahájil průzkumné geologické vrty i stát. [141]. Po druhé svět. válce byla vybudována provozovna Slovácké Fruty, n.p., Uherské Hradiště. Dle [64] je v Dubňanech zmiňován i závod na výrobu petroleje (1924, a.s Kolín) a ve 40. letech 20. století bylo v městečku v činnosti Hospodářské družstvo malozemědělců. Hospodářskou činností se zabýval i Včelařský spolek pro Dubňany a okolí od r. 1938, podporován byl i družstvy - stavebním (1920), hospodářským (1930 - 1939) a konzumem (1919 - 1939). [64] V jarohněvickém dvoře byl lihovar postavený na místě, kde dříve stával vodní mlýn s hospůdkou. Hospůdka byla před první světovou válkou přestavěna na zájezdní hostinec, který zanikl 1922. Od 1. 9. 1935 byl lihovar předán rolnickému družstvu. [61]. (Skončil provoz v r. 1939 - viz [64] ).

Osvědčení o výkupu z roboty - tzv. Listina vyproštění jednoho z dubňanských občanů (č. p. 101 - Jan Frais)

Celých 40 let po zrušení roboty nebyly v obci žádné spolky. Obyvatelé však tvořili velkou obecní pospolitost, i když různě diferencovanou. Lidé se setkávali při polních pracích, v zimě besedovali při přástkách a draní peří, v létě sedávali ve výstupku před domem. Při tradičních zábavách si společně zazpívali a zatančili. Koncem XIX. a začátkem XX. století začaly vznikat první spolky - Matice Hodonská vytvořila postupem času 19 odborů, mj. například i v Jarohněvicích a Dubňanech. Nejstarší organizací v Dubňanech jsou už od roku 1888 dobrovolní hasiči, založení v tomto roce učitelem Malým. Později se ustanovil též tovární hasičský sbor a v roce 1927 bylo postaveno hasičské skladiště. Knihovna byla založena v roce 1900 při občanské besedě. Tělovýchovu v Dubňanech pěstovala T. J. Sokol od r. 1905, DTJ od r. 1906 (v r. 1921 změněna na FDTJ) a T. J. Orel od r. 1925. Po založení Sokola byl ustanoven i divadelní soubor, který již v roce 1906 sehrál tři divadelní představení. Až do začátku první světové války se však osvětová činnost zaměřuje především na přednáškovou činnost a na propagaci čtení knih. Hojně pořádané taneční zábavy měly však většinou nízkou úroveň.

Období po roce 1848 je v Dubňanech dosud málo prozkoumané a většina dochovalých archiválií pochází z farských kronik. Naše město mělo štěstí na dobré a vzdělané obyvatele fary, kteří k veškeré práci vedli ve farních kronikách popisy života ve vsi, zprávy o počasí, úrodě, nemocích i živelních pohromách, můžeme tak i dnes vidět, jak lidi žili, pracovali a umírali pro císaře pána.

Život na začátku tohoto století se u nás nijak zvlášť nelišil od života v druhé polovině století minulého, kdy došlo v důsledku zrušení roboty k novému obecnímu uspořádání. Podle zákona z roku 1862 se obec stala základem samosprávy. Zmizeli rychtáři a konšelé, nastoupilo obecní představenstvo se starostou v čele. Starostu i představenstvo volil obecní výbor. Každý občan měl v některé obci domovské právo. Cizí příslušníky mohla obec vypovědět pokud nevedli spořádaný život nebo byli jinak na obtíž. Za určitých okolností mohly být takové osoby z místa svého pobytu dopraveny postrkem ("šupem") do své domovské obce. Podle novely k obecnímu zřízení byly v nové republice (novela z roku 1919) obecními orgány obecní zastupitelstvo, obecní rada a starosta. Obec kryla své výdaje z vlastního movitého a nemovitého majetku. Pokud nestačil, mohla zavést zvláštní poplatky a dávky, například ze zábav, přirážky k obecním dávkám a daních. Mimořádné výdaje bývaly kryty také půjčkami. Hospodaření obce kontrolovala finanční komise. Obec vykonávala v některých přestupkových záležitostech i trestní pravomoc v tříčlenných senátech (starosta a dva členové rady) které mohly uložit pokutu do 20 Kč a v případě nedobytnosti trest vězení do 48 hodin. Volby do obecního zastupitelstva byly upraveny jednotně pro všechny obce volebním řádem z roku 1919, který se zakládal na zásadě obecného, rovného a tajného hlasovacího práva a principu poměrného zastoupení.

-------
1871
-------
V roce 1871 byl velmi úrodný rok, žito sypalo tak, že z mandele bylo 1,5 měřice obilí. Už o rok později však (farář?) Bartoloměj Špatina hodnotí sklizeň jako podprůměrnou až špatnou. Pro dlouhotrvající deště nemohlo obílí dobře kvést a navíc bylo udušeno před sklizní cizopasnou plísní, takže mnozí hospodáři sklidili sotva to, co zaseli...
-------
1874
-------
Zima na přelomu let 1874 - 75 byla velmi dlouhá. Od 11. listopadu až do konce března padal sníh, čímž velmi utrpěla divoká zvěř i ptáci. To potvrzuje i další farář, Václav Alois Oharek. Mnoho sněhu napadlo až prakticky na jaře a po tání zatopilo všechny sklepy, včetně farského. Země, nasáklá vodou ustupovala základům zdí a stavení, mnoho zdí v osadě bylo zbořeno a dobrá třetina všech stavení byla nějakým způsobem poškozena. Zajímavé je v této souvislosti u P. Oharka používání starých délkových jednotek - při popisu poškození hřbitova používá jednotku "střevíc". Od tohoto roku se datují i první zmínky o větším poškození kostela. Začaly se ukazovat nebezpečné praskliny, průčelní zeď a štít byly nakloněny vpřed, navlhlá omítka začala opadávat. Kostel musel být dokonce dočasně uzavřen, dokud panský inženýr vše neprohlédl a dočasně nezajistil dvěmi podpěrami přední stěny. P. Oharek musel 14 dnů sloužit mši svatou v sakristii.

Zadní strana s podrobnostmi vyvazovací listiny z roboty

-------
1878
-------
V srpnu 1878 se přehnal nad Dubňany silný vichr a zlomil dva kříže na hřbitově i kříž, postavený Martinem Jestřábem na cestě u "Barnavé kůlny".

-------
1879
-------

Čtvrtláník Josef Bůček postavil na Jiříkovsku Na hraničkách nový železný kříž a založil na něj fundaci 20 zlatých. Kříž byl farářem vysvěcen o 4. neděli po velikonocích (2. května 1879) za prudkého lijáku a ledového severního vichru za účasti 500 věřících. I zbylá část roku však byla velmi mokrá a pro úrodu nepříznivá, což se projevilo na sklizni rži (žita) a brambor, velmi hnijících. Farář osobně poznamenává, že z "20 měchů výsady dostal jsem pouze 16 měchů nahnilých dom".

Zrušení roboty přineslo většině středních a větších rolníků dosti podstatnou úlevu, projevující se větším ziskem za prodej dobytka a zem. plodin. I to stálo za krádež a dokonce za zabití, jak dosvědčuje kronika: " Dne 24. kistopadu 1879 v 6 hodin večer, byl na cestě zvané "Vacenovská", úkladně zastřelen Josef Polášek, chalupník z Dubňan, muž to velmi pořádný a střídmý, který se vracel z Vracova. Polášek byl též oloupen o peníze, které sebou nesl za prodanou krávu. Vrah byl brzy vypátrán v osobě pověstného pytláka Josefa Belky z Vacenovic, který byl pro tento zločin odsouzen porotou v Uherském Hradišti k trestu smrti provazem". (viz Chludil Ludvík, Dubňanské noviny, leden/únor 1996, str. 4)
-------
1880
------
Zápisy 1880 - 82 jsou věnovány problémům se stavem kostela, počasí není zapisováno.
------
1881
------
Inženýr Licht prohlédl chrám a navrhl provizorní opravu - k narušené čelní stěně přistavit dva zděné pilíře. Obecní výbor však tento návrh 27. listopadu odmítl.
------
1882
------
30. března byla sestavena komise, kterou řídil komisař hejtmanství Přibyl, c. k. inženýr Jeřábek, císařský rada a správce Karel Fleischchaekr a za obec celý výbor. Z jednání komise vyplynulo:" Skrze přílišnou obmezenost místa navrženo rozšíření kostela a jeho prodloužení". Byl vydán zákaz kopání hrobů v blízkosti kostelních zdí. Skrze obecní dluh navrhl farář Václav Oharek v sezení obecního výboru, aby se předběžné přípravy ke stavbě kostela konaly.
4. června 1882 v sezení obecního výboru bylo navrženo, aby se obecní hospoda prodala a tím dluh ve spořitelně (4577 zlatých) zaplacen a nová půjčka s hypotékami banky splácena asi na 30 let. Pachtýř hostince se nabídnul, že převezme hostinec i dluhem 4577 zlatých, zaplatí i všechny přepisy a dodá 200 000 cihel na stavbu nového kostela.. Protože se návrh zdál výhodný, byla s ním učiněna předběžná smlouva. Vyjednávání šlo však velmi pomalu kupředu. Měsíce míjely a žádné známky nesvědčily o brzkém ukončení. Zatím byla obecní hospoda na veřejné licitaci, jež řídil obecní Zálešák, prodána za 6310 zlatých Matěji Bačíkovi, který na sebe též převzal všechny závazky.
6. dubna přišel inženýr František Jeřábek, aby z nařízení ministerstva kostel vyměřil a podal návrhy na stavbu.
V létě roku 1882 panoval v osadě dobytčí mor, kterému padlo za oběť přes 50 kusů hovězího dobytka. K tomu se přidružilo velké sucho, málo sena, skoro žádné otavy, žádná fazole a málo turkyně (kukuřice).
11. října byli na žádost c. k. statkářství vysláni inženýři Jeřábek a Licht, aby prohledali stav kostela a shledali, zda může tak přes zimu zůstat. Výsledkem bylo to, že rozhodli, aby štíty a střecha byly sneseny a pukliny uvnitř zadělány cementem a zalíčeny, což bylo provedeno.
------
1883
------
Zápisy 1883 - 85 jsou opět věnovány problémům se stavem kostela, počasí není zapisováno.
-------
1884
-------
Členové obecního představenstva a farář byli pozváni na hejtmanství, aby se vyslovili, jakým způsobem míní farníci uhradit stavební úpravy kostela.. Komisař Přibyl chěl dubňanským pomoci a proto navrhoval půjčku bez úroků z náboženského fondu a na vnitřní úpravu ještě 2000 zlatých z císařských důchodů. Místodržitelství však 6. února obojí odmítlo. Po tomto uvědomění se výbor usnesl 9. března, že pokud dosáhne alespoň 2000 zlatých, ostatní obstará přímou přirážkou na daň farníků. Ministr však odmítl i tento návrh a žádal, aby obec na sebe vzala celý náklad, s čímž obecní představenstvo bylo nuceno souhlasit. Postupně následovala jednání ve Vídni s říšským poslancem farářem Vebrem a členy zemského výboru dr. Šromem a dr. Promberem, který nalezl účinný způsob, jak získat půjčku. 7. července se usnesl obecní výbor na základě této úmluvy požádat o půjčku z hypoteční banky od zemského výboru. Ten výnosem z 2. září 1884 číslo 218 povolil, aby obec půjčku dostala, když dá do zástavy obecní jmění.
Mezitím bylo nutno nalézt místo pro zřízení prozatimního přístřešku pro bohoslužby po dobu stavby kostela. V kaplánce ve faře z jednoho přízemního okna se prorazily dveře a tam se postavil malý oltář, venku před farou potom z trámů staré kostelní střechy prozatímní přístřeší, do něhož po stranách byly umístěny lavice a v síni na faře zřízena sakristie.
26. září obdržela obec dopis ministerstva kultu a vyučování (z 13. září): "Apoštolský majestát (=císař) učinil 10. září 1884 rozhodnutí, že na znovupostavení farního kostela a rozšíření stavební z rodinných fondů přispěje 6000 zlatých. Ale při tom už více nebude přispívati patron kostela - císařský statek". (Pozdější překlad tohoto dopisu je dosažitelný díky místnímu duchovnímu správci dr. Fricovi).
-------
1885
-------
Podzim roku 1885 byl vlhký a čestvě dostavěná zeď kostela také vlhkost více zadržovala, takže se stalo, že zavlhly i nové varhany, na které se mohlo hrát až od jara. Mezitím sestavil císařský rada a správce velkostatku Karel Fleischhaekr podmínky pronájmu a stavba byla ohlášena v brněnských úředních novinách. 12. února bylo jednání o zadání stavby. Ofertů bylo podáno celkem 5, všechny byly náležitě prozkoumány. Nejvýhodnější se zdála být nabádka firmy Hollan a Veselý z Hodonína, jímž nakonec byla také stavba přiřknuta za 17 017 zlatých. Firma měla obstarat i ruční a tažné práce za 405 zl 73 kr s tou výjimkou, že přednostně mají být najímáni občané z Dubňan. Protože téměř jarní počasí bylo velmi příznivé, začalo se se stavbou brzy - již 20. února byl přivezen první vůz vápna, o den později tři další. 23. února se počaly kopat jámy na vápno a byly vykáceny staré lípy před kostelem, uvnitř zcela ztrouchnivělé. 1. března vysvětil děkan kapli a odpoledne - po poslední promluvě faráře ve starém kostele - začalo stěhování z kostela do kaple. Od následujícího dne probíhalo vyklízení kostela. Téměř vše bylo zpráchnivěle a farář k tomu podotýká, že je div, že kazatelna už dávno nespadla. Když nadučitel sám rozdělával varhany, zase byl všude jen prach a pár cínových píšťal, vše se takřka pod rukama rozpadalo. Poté se kostel postupně boural. 9. března přijel polír František Hložánek se zedníky a s náčiním. Postupně byla sundána křidlice, rozdělávána a shazována vazba střechy. 10. března byla rozbourána předsíň a shozen štít. Asi 65 starých cihel bylo čištěno a stavěno do řad. Při postupném bourání bylo také poznat, že kůr byl přistaven později a k dřívějším pilířům byl jakoby přilepen.
12. března bylo přivezeno první vápno. Zdi byly pobořeny a rumem byla vyspravena bezedná cesta u Svorového. Po vyměření polohy budoucího zdiva se počaly kopat základy. U jam na vápno a maltu byla zároveň vykopána hluboká jáma na vodu tak vydatná, že stačila po celou dobu stavby. Zatím co se práce poměrně úspěšně rozběhly, chystalo se na hlavu farářovu nové hromobití - někteří z farníků se nevzdali myšlenky úplně z gruntu nového kostela. Jejich snaha by však vedla k vypovídání již uzavřených smluv. Obecní výbor uspořádal 21. března 1885 večer poradu o stavbě kostela. Tam proti Oharkovi vystoupil Jan Dobeš s tím, že nechtějí kostel za humny, nýbrž uprostřed samé obce, furiantsky dodal, že si ho postaví sami bez patronátu. Poté se strhla náramná bouře. Někteří chtěli kostel za humny, jiní uprostřed obce, osadníci z dolního konce obce dokonce u nich. Farář však věděl, jak má své 9ti leté dílo obhájit - poukázal na to, že snad předešlou dobu jednal s muži a ne kluky, kteří mění náladově rozhodnutí a že není síly, která by zvrátila císařské rozhodnutí. Dosáhl toho, že už žádné další kroky vůči stavbě nebyly podniknuty, ale na druhé straně nikdo z obecního představenstva po celou dobu stavby se o ni nestaral, vše zůstalo na faráři. 23. března byla ohledána stavba a určeno: nezarážet piloty, v rozích prohloubit a rozšířit zdi, aby spočívaly na širším základu, klenutí zabezpečit dvojitými železnými sponami, pořídit novou střechu na prebytářema a sakristií. Bylo nařízeno položit i novou podlahu a to tak, že bude kostel vyvýšen jejím navezením. 26. března byl dovezen cement a 27. března se začaly betonovat základy, 28. března byl položen základ pod věž a dále postupovala i stavba zdí tak, že 17. dubna již mohly být zasazeny dveře hlavního portálu. V tomto okamžiku se musel farář starat i o vnitřní úpravu kostela. vyjednal s firmou bratří Riegrů v Krnově varhany se 7 rejstříky za cenu 1785 zlatých a 25. dubna jim poslal závdavek 500 zlatých.

Už 21. dubna jel Oharek do Vídně poděkovat u direkce a také u barona Mayrna za císařský dar. Ve farní kronice o tom píše:"Ten mi řekl na poptávku mou, že by bylo slušno, abych osobně Císaři Pánu dík svůj přednesl pro znamenitost daru. Děkoval jsem též baronu Braunovi a i ten též schválil, abych šel k audienci císařské. zadal jsem tedy žádost o audienci a udělen mi den 30. dubna. Poděkoval jsem se za velkomyslný dar, načež císař se na kostel vyptával, jaký byl a jaký bude a doložil-"Těší mě, že jsem vám mohl přispět na stavbu kostela". Tento pobyt ve Vídni byl ale též i v jiném ohledu šťastným pro náš kostelíček."

Od 5. června byla na kostele vytahována vazba, 6. června zdění věže, 8. června stavba stolice, 10. června přibíjení latí a o den později pokládání křidlice, 8. srpna byl přivezen z Hodonína kříž, posvěcený děkanem a odpoledně vytažen na věž. Václav Oharek jedná o zvonech pro nový kostel. Staré, malé zvonky by se totiž nehodily pro novou věž, i vzhledem k délce celé osady. Inženýr Jeřábek navrhoval 3 zvony: 10, 5 a 3 centový. Farář se pokusil vyjednávat s firmou Petra Hilgera ve Vídeňském Novém Městě, když se mu nabídl dubňanský čtvrtláník Martin Blaha, známý dobrodinec chrámu Páně, že - pokud bude třeba - dá na kostel ještě 500 zlatých. Po Oharkově návrhu souhlasil s tím, že dá odlít 5ti centový zvon. Při cestě do Vídně se farář domluval se svým bratrancem Karlem Srnou, c. k. státním úředníkem a jeho ženou na příspěvku pro dubňanský kostel. výsledkem bylo, že Srnova rodina se rozhodla zaplatit zvon 10ti centový. Spolu pak zajeji k firmě Hilgert, aby je objednali. Majitel je navíc překvapil ještě zvláštní nabídkou, že totiž přenechá dubňanským za cenu šrotu jeden starý skladový zvon, kdysi spadlý z věže a naštípnutý, ale opravitelný, obec mu za to měla dodat protihodnotou největší dubňanský starý zvon a zbytek doplatit. Souzvuk zvonů měl být doladěn do G - H -D. Během léta byly zvony hototvy a přepraveny do Hodonína, kde je přejal stavitel, aby k nim mohl zhotovit dubovou stolici. Velký den převozu do Dubňan měl nastat 27. srpna 1885. Na předcházející nedělní mši vybídl farář Oharek všechny věřící, aby si tak velkého daru vážili a přišli příchod zvonů uctít. Dovoz zvonů z Hodonína zabezpečoval 27. srpna farář se starostou Janem Zahrádkou. Ředitel sklárny Jan Göpfert zapůjčil široký vůz, ozdobený kvítím a zelením. S ním jelo i šest družiček s věnci, kterými ovinuly naložené zvony. Dcera císařského rady přinesla navíc ještě vícero věnců, na něž družičky obstavily pentle a fábory, za které po 3 na každé straně sedíce, je držely. Během krásného slunečního dne se hnul malebný průvod městem k Dubňanům. Dva páry koní jely pomalu, takže farář mohl vůz předjet, aby mohl ve společnosti novosvěceného kněze P. Josefa Kuchty vést od kraje Dubňan průvod farníků, opuštějících polní práce a spěchajících ve svátečních šatech k uvítání. Kolem 12. hodiny přijel vůz, pan učitel zazpíval píseň z kancionálu, členové sboru obklopili vůz a zpívajíce "Tebe Boha chválíme", odebrali se všichni ke kostelu. Farář pronesl z vozu projev a poté byl dělníkům dán odpočinek. Ve tři hodiny odpoledne se začalo s vytahováním nejdříve stolice pro zvony, pak zvonů samotných. U rumpálu pracovaly jen družičky, zcela samy vytáhly stolici i zvony za doprovodu hudby a zpěvu farníků. O páté hodině odpolední bylo vše hotovo a poprvé zazněl hlas zvonů z věže. 31. srpna přivezl císařský rada (správce velkostatku) 3 kropeničky z untersberského mramoru, zpracované v Solnohradu. Bylo sundáváno lešení z věže a postupně dodělávány všechny práce - 4. září schody před kostelem, 11. září okna, 19. září varhany, 28. září oltáře, 2. října pokládání mramorové plotny na oltář, 3. října křtiltelnice a až do 10. října se kostel čistil a konaly se přípravy na jeho svěcení.
To bylo určeno brněnským biskupem na úterý 13. října. Biskup sám přijel do Dubňan v pondělí ve dvě hodiny odpoledne, kde ho uvítali dubňanští a hodonínští duchovní a banderium mladíků na okrášlených koních. U myslivny byla postavena první slavobrána, uprostřed osady druhá. (Pozor - obec byla tehdy daleko menší !). Domy byly okrášleny kvítím a prapory vlály z mnohých střech. U druhé slavobrány vítaly průvod škloní děti a zástupci havířů. Odpoledne ve 4 hodiny přinesl biskup ostatky svatých mučedníků a o 5. hodině složena pobožnost. V úterý 13. října začaly pobožnosti už o 7. hodině ranní, zakončené pontifikální mší svatou.
-------
1887
-------

V létě roku 1887 panovalo velké sucho a náramná horka. Voda v potocích i ve studních vysychala. Občas se objevovala i hlavnička břišní (=tyfus ), snad ze špatné pitné vody.
Menší ze zvonů, vytažených na kostelní věž v roce 1885, na jaře pukl a musel být přelit. (Šlo o ten starší, předělaný z původně poškozeného). Přelití vykonal opět Hilger ve Víd. Novém Městě a upravený zvon byl posvěcen jménem sv. Josefa a váhou 161 kg. Náklad na přelití i s osvědčením a balením obnášel 84 zlatých. Velký vliv na vesnický život měla i přítomnost větších průmyslových závodů, daná blízkostí uhelných ložisek. Velké množství pracujícího dělnictva žilo (zvláště v Jarohněvicích) svým vlastním způsobem života, takže se nelze divit takovým záznamům kronikáře: "Při příležitosti konání sv. Misií v Dubňanech v roce 1887, bylo napraveno mnohé pohoršení, zvláště několik konkubinátů bylo zrušeno. V této záležitosti žádáno také c. k. Okresní hejtmanství o pomoc a přispění při četných konkubinátech, zvláště mezi cizími, v naší sklárně se vyskytující. Hejtmanství nařídilo přímo obecnímu představenstvu, aby osoby, žijící v souložnictví rozloučilo, a takové, do obce nepříslušející osoby, na základě § II. zákona z 18. března 1864, č. 3 a 4, postrkem odstranili." (viz Chludil Ludvík, Dubňanské noviny, leden/únor 1996, str. 4).

-------
1889
-------
Nemoci v obci řádily i během roku 1889 - po celý rok neštovice, na které zemřelo několik osob, v prosinci pak mezi dětmi mazry (=spalničky), takže škola zůstala zavřená až do nového roku. Léto bylo hojné na krupobití, vichry i povodně. Na sv. Petra a Pavla odpoledne ve 4 hodiny se přihnala velká bouře od Pohořelic, nad celou oblastí až po Uherské Hradiště. Kroupy a povodně nadělaly mnoho škod, Dubňany to však naštěstí minulo, což si příroda vynahradila 14. srpna. O šesté hodině večerní se přihnala bouře od Čejkovic a Mutěnic směrem k SV. Trvala skoro hodinu a pro množství prachu byla tma o několik hodin dříve. Vítr, podobný orkánu lámal a kácel stromy, bořil střechy a ploty, všude byl slyšet jen rachot a praskot, poté přišel náhlý a prudký liják, smíšený s kroupami. Vozy s obilím, zůstalé na poli, byly převráceny, obilí z nich, zvláště ječmen a oves, odneseny, koně splašeny, malé dítky vyrvány matkám z náručí a kutáleny po zemi. Hlavní škody byly ale objeveny až po ukončení bouře - břidlice z kostela byla odnesena daleko do pole, kříž na věži byl posunutý, kostelní okna vytlučena. V panském borovém lese tisíce borovic i dubů přelomeno a vyvráceno, kdysi krásná topolová alej od dvora ke sklárně naskrz vykácena. Spadnul i komín na Horní huti a od jeho ohně chytla sláma a chlévy na váze uhelných dolů, dalším škodám se podařilo zabránit díky vydatné pomoci sklářů a horníků. Jako zázrakem nepřišel nikdo v Dubňanech o život, zatímco v Miloticích bylo na silnici rozmačkáno stromem děvče, jdoucí z Kyjova.
-------
1890
-------
Po všech tragických záznamech se zdá takřka neuvěřitelný popis normální zimy 1890 - 91, která byla sice tuhá a dlouhá, mrzlo bez ustání od 26. listopadu až do března. Sněhu bylo velké spousty, všechny cesty byly vánicemi úplně zaváté, ale tání probíhalo poznenáhlu, takže voda nikoho nepoškodila. V průběhu července však napadlo 165 mm deště, obilí takřka nevyrostlo, sláma zčernala, brambory hnily a nevyzrály. Řeka Morava vícekrát zaplavila okolí a natropila mnoho škod, čímž podražilo obilí až na 10 K za kilogram.
V roce 1890, od 13. července do 8. srpna, byl v Dubňanech co rotmistr c. k. dragounů ležením i arcivévoda Otto. Po dobu cvičení bydlel v čísle 115 u vdovy Arnbergrové. 2. srpna navštívil také zdejší chrám Páně a byl zbožně přítomen hrubé mši svaté. (viz Chludil Ludvík, Dubňanské noviny, leden/únor 1996, str. 4)
-------
1892
-------
Zima 1892-93 následovala velmi tuhá a dlouhá, bylo mnoho sněhu a velké závěje. Víno i štěpované růže pomrzly a velké škody byly i na stromech. 1. března 1893 od čtyř hodin odpoledne trvala čtyřhodinová bouře nad celým okolím, včetně Dubňan. V době večerní pobožnosti se přihnala i bouře od Mutěnic s velkým lijákem. V Hodoníně byla povodeň a zaplaveny byty, taktéž v Mutěnicích, Bojanovicích a Čejkovicích. V Dubňanech napršelo 114 mm bez velkých škod. Zato za celý duben skoro nepršelo, snad jen 3 mm, teprve koncem května přišly vydatnější deště (7 a 14 mm).

-------
1895
-------

Málokdo už dnes ví, že velkou zásluhu na vzniku dubňanské pobočky počátkem devadesátých let (některé zdroje udávají, že až v roce 1896, což vzhledem k dalšímu není pravděpodobně) měl tehdejší dubňanský pokrokový duchovní, páter Václav Oharek. O neutuchající aktivitě tohoto faráře se můžete přesvědčit i v jiných kapitolách této knihy - podílel se mj. na opravě dubňanského kostela, v rámci Matice moravské inicioval pátrání po zaniklých osadách Mokronosy a Jiříkovsko. Zpracování jeho životopisu by z hlediska dubňanských dějin bylo jistě záslužnou prací. V roce 1895 píše do farní kroniky svůj poslední zápis: "Žádal a obdržel jsem obsažnenou faru sv. Mikuláše ve Znojmě. Investován jsem na ni byl 4. ledna a odebral se z Dubňan 23. ledna 1895. Kéž Bůh stále žehná a zachovává v dobrém a milosti farnost Dubňanskou".

Na jeho místo nastoupil jako sedmý farář v pořadí P. Pavel Navrátil. Narodil se v Dražůvkách 13. května 1864, vysvěcen byl r. 1888, dubňanským farářem jmenován 25. března 1895. Po svém vysvěcení jmenován kooperátorem v Hodoníně, kde působil před odchodem do Dubňan. Tam se odebral však až 21. července, poněvadž učil jako katecheta na české reálce v Hodoníně a musel zůstat až do skončení školního roku. Instalován byl po velmi slavném uvítání hodonínským děkanem Františkem Čermákem. (V roční zprávě matiční reálky za rok 1894/95 je zmíněno i to, že "...odešel prov. katecheta pan P. Pavel Navrátil, byv jmenován farářem v Dolních Dubňanech. Reálka ztratila v něm výborného učitele, pečlivého přítele mládeže a sbor milého člena.")

V květnu 1896 dlel v hodonínském děkanství brněnský biskup dr. František Sal Bauer za účelem vizitace farností a udílení svátosti sv. biřmování. Ve čtvrtrk 7. května zavítal navečer i do Dubňan z Mutěnic, kam mu banderium dubňanských chasníků vyjelo naproti. Druhý den v sedm hodin sloužil tichou mši svatou, po níž posvětil prapor dělníků hutě Jaronovické a pak obraz sv. Prokopa horníků pí. Kollischové. Po vizitaci kostela a průvodu na hřbitov se odebral do školy, kde proběhla zkouška z náboženství. K polednímu udělil 280 biřmovancům svátost biřmování a v sobotu ráno odjel do Ratíškovic.
-------
1896
-------
František Podéšť zřídil legat na zbudování věžních hodin, doplnění na tento účeli kostelní sbírkou. Během roku byly obnoveny kříže obcí na hřbitově.
-------
1897
-------

Roku 1897 byl přeložen z Dubňan koperátor Antonín Jančík do Kobylí, kam se 3. dubna odebral. Na jeho místo přišel Emauel Janků, narozen 10. 1. 1872 v Moutnicích, na kněžství vysvěcen 1894 a výnosem Nej. konsistoře z 9. září 1897 jmenován kooperátorem.
-------
1899
-------
Před farou bylo zasazeno 5 akátů a pro faru samotnou pořízena pumpa.
-------
1900
-------
Pro farnost byl pořízen nový Růžencový prapor a zasazeno dalších 6 akátů na prostranství před farní budovou i podél hřbitova směrem k Ratíškovicím, dále jedna lípa u hřbitovních vrat a jedna u farské kůlny. Byl postaven kříž na vacenovické cestě a vyčištěny varhany.
-------
1902
-------
Byl rozšířen hřbitov, farská zahrada a vymalován kostel.
------
1903
-------
Zbudována socha Srdce Panny Marie. V osadě vypukl velký požár. (Ve farní kronice jsou o tom napsány celé dvě strany 134 - 135 )

-------
1904
-------
V roce 1904 byla slavnostně vysvěcena nová školní budova (Na obrázku je to ta zadní budova, postavená na dnešní ulici Komenského-bývalé návsi).

Na dolním konci jsou postaveny sochy a kamenný kříž.
-------
1905
------
6. října 1905 provedl biřmování v Dubňanech Jeho Milost Pavel hrabě Huyn.(Biskup).
------
1906
------
Výnosem nejvyššího biskupského ordinariátu č. 28 ze dne 6. ledna 1906 byl farář Pavel Navrátil jmenován místoděkanem hodonínským a konsistorním radou. Od 23. února 1908 byl císařem presentován na farní obročí v Hodoníně a s právní platností od 1. dubna biskupem investován a z Dubňan definitivně odchází 2. dubna.
------
1907
------
2. června 1907 proběhlo svěcení kříže, který zbudoval Jan Vašíček na rozcestí k lesu Náklu. (Všimněte si, že tehdy na Náklu ještě byl les, vykácený později po prodeji pozemků hrabětem ze Seilernu, milotickým zámeckým pánem, občanům okolních obcí!)
-------
1908
-------
5. července 1908 byl císařem Františkem Josefem I. jmenován dubňanským farářem dosavadní kooperátor Emanuel Janků. V pořadí osmý farář se narodil 8. ledna 1872 v Moutnicích, kde v té době ještě žil jeho otec jako nadučitel ve výslužbě. Gymnaziální studia konal od roku 1882 na 1. c. k . českém státním gymnáziu v Brně, na němž se též podrobil zkoušce maturitní. Téhož roku byl přijat do biskupského aluminátu v Brně a 29. července 1894 byl vysvěcen biskupem dr. Fr. Salm Bauerem na kněze. V září téhož roku byl ustanovem kooperátorem ve Starém Rousínově, kdy byl zároveň administrátorem fary starorousínovské po odchodu faráře Mořice Kudy do Bystrce a dále kooperátorem ad interim v Drnovicích u Vyškova u onemocnělého faráře Ignáce Opatka. V době 13. 9. 1896 až 1. 9. 1897 byl pro nemoc na dočasném odpočinku v Moutnicích u svých rodičů. Jeho jmenování kooperátorem bylo zmíněno už dříve, na faru v Dubňanech byl investován biskupem dr. Pavlem hrabětem Huynou 31. července 1908, instalován byl správcem hodonínského děkanství Pavlem Navrátilem 30. září 1908.
-------
1909
-------
V roce 1909 byla v Dubňanech založena Raiffeisenka. (viz obrázek)
-------
1910

-------
Syn bývalého dubňanského nadučitele Vendelína Wernera, Vladimír daroval v roce 1910 dubňanskému kostelu malované okno s postavou sv. Vendelína. V tomto roce zemřel bývalý ředitel sklárny Jan Göpfert. Má hrob na čestném místě hřbitova. (Za kostelem vlevo na začátku hřbitova). Co do srážek byl rok 1910 velmi mokrý, je zaznamenáno, že ve farním sklepě stoupla voda tak, že opadla až na podzim 1911. Čtvrtláník František Grufík zasadil kaštany.
-------
1911
-------
Rok 1911 byl převážně suchý, hrozny vína ale velmi poškozovaly vosy, kterých ten rok bylo nebývalé množství.
-------
1912
-------
V roce 1912 proběhly obecní volby, ve kterých byl opětovně zvolen starostou Jan Žurovec. Pro zemědělce nastal velmi deštivý rok - brambory na polích hnily, ale na druhé straně se sklidila nadúroda řepy. Turkyň nevyzrála, rovněž tak hrozny, které se nakonec ani nesbíraly, takže nebylo ani hroznů, ani vína.Na jaře pomrzly i ořechy a dost bylo pouze kadlátek.
-------
1913
-------
Zima počátku roku 1913 byla velmi nestálá - únor velmi suchý a březen neobyčejně teplý, v polovině dubna mrazy, díky kterým zmrzly marhule, třešně, višně i ořechy. 26. února navíc pod Vyšickou horou úplně shořely čtyři búdy, patřící Petru Zemskému, Josefu Svorovi, Josefu Blahovi a Josefu Podéšťovi - ze stavení zůstaly pouze zdi.
-------
1914
-------
V měsíci květnu byl založen sad na náměstí a ohražen drátěným plotem. Počátkem května 1914 překvapivě opět udeřily mrazy, které způsobily na Dolním konci mnoho škod na ovoci. Horní konec nebyl tolik postižen, snad pouze marhule a něco vinohradů. Ostatní ovocné stromy zůstaly naštěstí ušetřeny. Na to navázalo koncem května velké sucho. Ječmen žloutnul, tráva a sena byly jako spálené. Následkem sucha se zapalovaly třešně, které však většinou opadaly, kadlátky zčásti opadly suchem, zbytek byl prožrán červy. Suchem opadávala už i vyvinutá jablka a hrušky. Velké větry a chladno brání opylování bohatě kvetoucích akátů. Toužebně očekávaný déšť přišel teprve na slavnosti Božího těla 11. června, do té doby dubňanští prakticky přišli o jetel, částečně i řepu. Zemědělci si stěžují, že není ani trávy, proto jsou nuceni odprodávat dobytek, jenž klesl v ceně (při neklesajících cenách masa !). teprve nyní se mohla na zahradách sadit přísada. Během roku zažily Dubňany i další "událost" - tesaře Kučnicu a Blahu pokousal vzteklý pes, kvůli němuž museli oba dva na očkování do Pasterova ústavu ve Vídni.

V roce 1914 vypukla první světová válka, do té doby největší a nejhorší masakrování lidstva. Pro další generace zaznamenal události i atmosféru tohoto období dubňanský farář Emanuel Janků ve farní kronice.

" V neděli 28.června přišla hrozná zpráva ze Sarajeva, že tam byla téhož dne zastřelena Jeho Cís. a Královská výsost, následník trůnu František Ferdinand i se svou chotí Žofií z Hohenburku...V neděli 5. července večer před klekáním od 7. do 8. hodiny se zvonilo všemi zvony a v pondělí 6. července bylo o 7. hodině slavné requiem s Libera, v němž dle nařízení byly pozvány spolky a honorace : Dobrovolný sbor hasičský, správa školy, p. revírník Ludvík Dopita, p. revirník Alois Bader, spr. dolů revirník Ed. Schog, představenstvo obce a obecní výbor, c.k. četnické velitelství, p. Jan Göpfert řed. sklárny, p. Karl Kladrubský nadsprávce v uhelných dolech a horní inženýr. Bůh budiž odplatitelem zesnulým a těšitelem zarmoucených".

Atentát na následníka trůnu se stal záminkou k vyhlášení již dlouho připravované válce. Pan farář Janků v kronice poznamenal : "Poněvadž Srbsko do 25. července 1914 do 6.hod večer neodpovědělo návrhu rak. uher. vlády uspokojivě, byla Rakouskem v úterý 28. července vypovězena válka Srbsku. V pátek 31.července vyvěšeny vyhlášky, jimiž byla nařízena mobilizace v Rakousku. V Dubňanech to bylo vybubnováno v sobotu 1. srpna o půl druhé ráno. Z Dubňan mobilizovaných je asi 400 ( do 38 roků ). Večer vyjížděli většinou do Kroměříže. V sobotu 1. srpna vypovědělo Německo válku Rusku. V pátek 7. srpna vypověděla Černá Hora válku Rakousku. Dne 26. října nastoupili vojenskou službu rekruti r. 1894, odvedení, kteří měli jíti k odvodu až r. 1915. Byli toho dne u sv. zpovědi a sv. přijímání a hrubá mše sv. s ofěrou na Červený kříž byla za ně sloužena".

Neradostné čtení následuje ve farní či školní kronice z celého válečného období. První měsíce války vystihuje dopis Pavla Bučka z domu č.263, který poslal 9. října z fronty a jenž je opsán ve farní kronice:

"...chvála Panu Bohu při vší trampotě a při všem strachu, jsem úplně zdráv. Tentokráte sdělím, kde se nacházím a kudy jsem prošel - ale co jsem zažil to nechám pro sebe, ačkoli nevím jestli ti to bude doručeno, neb zkonfiskováno, ale doslechl jsem se, že se smí směleji psát a cenzura, že jest mírnější. Když jsem vyjel z Kroměříže, tak jsme jeli do Krakova po železnici, tam jsme slezli z vlaku a táhli do Ruska asi 170 km, pak jsme zatočili k našim hranicím směrem ke Lvovu. Když jsme se utkali asi 8x s Ruským vojskem pak jsme museli utíkat do Halíče, stále jsme uhýbali podél hranic ke Krakovu. Asi koncem září jsme nastoupili nový postup proti nepříteli směrem od Kourbova do Ruska ke městu Sandoměři. Ten byl dobyt dne 6.října a my tj. náš regiment zůstal zde na odpočinku, neboť jsme už úplně vysílení a je nás jen slabá polovička. Páni oficíři nás těší, že odpočinek potrvá několik dní a možná, že zde budeme až do skončení války, která už prý dlouho nebude, ale já se na to ještě netěším, dokud nevstoupím na naši půdu. Od nás, co jsme od tohoto regimentu padl jeden havíř od Golišky nějaký Dupal byl 3x střelený, kmotr Antoš je postřelený do huby, šel do špitálu, Homola Jaroslav byl střelený do ruky, Martin Zahrádkův byl střelený hned při první srážce, ale jenom trochu uškrábnutý do škraně - vyhojil se sám. Pastýř je také ve špitálu. Všechno jest zde zpustošené. Modli se, abych ty svízele i nadále ve zdraví přetrpěl, aby mě Bůh sílil a mně s vámi shledati dal. Jestli příjdu domů, povím co je trpět - vojna mě tomu naučila..." (více podrobností najdete v popisu světové vojny od dalšího dubňanského rodáka zde, je tam zmíněn i Dupal).

Farní kronika však zaznamenala nepřízeň osudu tomuto občanovi z Dubňan ...

"Přišla zpráva od Ruského červeného kříže, že v zajetí ruském zemřel na srdeční vadu 6. července 1916 ( dle ruského kalendáře 19. července ) Pavel Buček pokladní Raieffeisenky a člen obecního výboru, vzorný katolík a velice spořádaný a velké vážnosti u všech požívající občan ."

Atmosféra počátku a průběhu války je dobře patrna ze zápisů v kronikách a protokolární knize obecního výboru. V obecní kronice se píše :

" Zpráva o zavraždění následníka trůnu Fr.Ferdinanda d´ Este a jeho choti došla do Dubňan dne 28.července 1914, kolem 5. hodiny odpoledne a způsobila rozruch jen tím, že ihned přerušeny byly taneční zábavy a bylo to právě v neděli. Taneční místnosti byly téměř násilím vyklizeny a na budovách byly vyvěšeny smuteční prapory. Lid docela apaticky pohlížel na tuto událost. Až teprve v den vypovězení války tichá hladina jejich obvykle klidného života se rozčeřila. Když hned nato 1.srpna bubnem o 1 1/2 hod. v noci vyhlášena byla mobilizace, nastal úděs, pláč a nářek. Ráno stály houfy lidí u vylepených plakátů. Muži hlásili se na obecním úřadě k odchodu ke svým plukům a večer většinou odjeli. Zpěv odjíždějících branců splýval s pláčem a nářkem žen a matek... "

Není stránky ve farní kronice, aby pan farář nemusel psát o smrti vojáků z Dubňan o útrapách lidí v obci, které jim něčí touha po moci - nadvládě, vyhrocená ve válku, přinesla.

12. prosince 1914 byla prohlídka domobranců od 24 do 36 roků, ze 198 jich bylo z Dubňan odvedeno 40.

Rok 1915

Krutá válka si vyžadovala další a další muže k zmrzačení, nebo zabití. Život v obci se stával stále nesnesitelnějším. 21. ledna 1915 zemřel v záložní nemocnici ve Welsu rolník František Toman, narozený 17. 3. 1882 z čísla 306, příslušník 10. setniny ženijního pluku Byl střelen do stehna v Haliči a zemřel na otravu krve. Pochován v hrobě č. 178. 23. ledna 1915 zemřel v nemocnici v Kološváru v Sedmihradsku Josef Bezděk, sklář z Dubňan. Přišla také zpráva, že na bojišti padl Josef Růžička, bratr řezníka Antonína Růžičky a Jan Vojtek, horník nar. 25. 3. 1882. Kurát František Čech oznamuje obci, že 2. února padl v Karpatech František Kapoun, brusič z Dubňan. 5. března padl na bojišti i Jan Gajda, svobodný, příslušník 25. zaměbraneckého pluku.

Koncem února roku 1915 byl proveden soupis zásob mouky a obilí. 22. března 1915 nařízena prohlídka domobranců, narozených 1896. Tím byla ke službě povolána už veškerá domobrana všech ročníků, která dle zákona o domobraně z roku 1886 byla ke službě povinná, neboť složivší domobrana byla povolána již při všeobecné mobilizaci. Jak tedy v Dubňanech nastupovali jednotliví záložníci? V září 1914 byly povolány ročníky 1894, 1893, 1892, v říjnu 1890 - 1878, v lednu 1915 ročníky 1891,1895, 1896 neslouživší domobrany. V termínu od 6. dubna do 6. května 1915 byly v Hodoníně podrobeny prohlídce ročníky 1873 - 1877, z Dubňan bylo 8. dubna z 56 branců odvedeno asi 15.

Od počátku dubna až do 25. května, více než 7 týdnů nepršelo. Ani další bouřky mnoho vody nepřinesly. Teprve 13. června napršelo důkladně a během bouřky uhodilo třikrát do komína uhelných dolů Kolišových.

25. dubna 1915 byla organizována sbírka starých kovů, hlavně mědi a 6. května byl v Dubňanech soupis kovů: mosazi, mědi a zinku - tolik potřebné suroviny na výrobu zbraní, zejména munice. 24. května byla vykonána ofěra a kostelní sbírka pro osleplé vojíny a pro mrzáky na pořízení umělých údů. Bylo vybráno 90 korun, jež byly zaslány pokladníkovi pro péči o umělé údy a osleplé vojíny do Brna.

29. května bylo z dubňanských branců, narozených od r. 1878 do 1894 odvedeno při nové prohlídce 65 ze 170. Domobranci ročníků 1887 - 1894 musí nastoupit vojenskou službu 21. června 1915. 26. června byl odvod osmnáctiletých (ročník 1897). Ze 46 jich bylo odvedeno 33.

10. června zemřel na nakažlivou nemoc v Ungváru v Uhrách Petr Zemánek, bratr kostelníka Josefa Oranta, příslušník pracovního oddělení u 3. pluku. Postupně nastupovali branci stále starších ročníků - v lednu 1916 to byly ročníky 1870, 1871, 1867, 1866, 1865.

Žně začaly v obci 9. července a byly namáhavé, neboť obilí posledními dešti polehlo.

Podzim byl velmi mokrý, mnoho polí nemohlo být ani zoráno. Od 21. listopadu začalo mrznout a mráz trval více než týden. Přesto se rok 1915 vyznačoval velmi vlhkým počasím, a to i v zimě, následkem čehož se zřítila v délce asi 20 metrů zeď kolem hřbitova. 26. listopadu 1915 byl darován vlastenecké sbírce kovů starý poškozený zvon z roku 1738 z obecní zvonice, vážící 9 kg.

Rok 1916

17. ledna nastoupili domobranci r. 1870 a 1871, o čtyři dny později ročníky 1865, 1866 a 1867, 21. února pak 1868 a 1869. Počátkem března 1916 byly zavedeny lístky na cukr. 20. března se znovu konal soupis zásob i sčítání občanů. V tu dobu bylo napočítáno 3 759 osob a 15 zajatců, zásoby konkrétně takto:

pšenice 5125 kg
žito 16 707 kg
ječmen 38 270 kg
oves 10 295 kg
kukuřice stará 1260 kg
kukuřice nová 5168 kg
hrách 6 kg
čočka 6 kg
mouka pšeničná 200 kg
mouka žitná 11 319 kg
mouka kukuřičná 698 kg
mouka jiná 98 kg

Ve farní kronice je i zmínka o tom, že v Bojanovicích se tehdy ve velkém prodávalo víno po 1 K 30 hal za litr.

Z důvodu šetření byl zaveden už tehdy letní čas - 30. dubna o 23. hodině se posunuly hodiny na půlnoc, takže 1. květen začal o 1 hodinu dříve. Tento letní čas měl trvat až do 1. října. Prudce stoupaly ceny potravin, mýdla, tabákových výrobků a petroleje. Dubňany a okolí postihlo i další neštěstí v podobě zuřícího drůbežího moru, na který v některých domech uhynuly všechny slepice, husy i kachny. Hynuly včely, které pro deštivé počasí v červnu a červenci neměly dost potravy k vytvoření zásob. Nebylo medu ani cukru, jímž by mohly být včely přikrmovány. Farní kronika poznamenává, že v roce 1916 se vůbec nemedovalo, přestože od 26. března se počasí velmi změnilo - přestaly velké deště a ještě během března kvetly meruňky a o 14 dní dříve než v jiné roky ostatní stromy a 10. května byly všechny stromy již odkvetlé. Následná chladna vegetaci zpozdila, takže žně byly v obvyklou dobu - v polovině července. Nebyly žádné třešně ani višně, i obilí málo sypalo a bylo v něm mnoho metlic. Neurodily se hrušky, jablka ani kadlátky, hrozny uschly a opadaly. Co zůstalo, zničily vosy a včely.

31. května byla domobranecká přehlídka narozených od r. 1866 - 1898 (tj. 18ti až 50tiletých!). Tentokrát se museli dostavit před komisi i kněží a dokázat, že stále trvá jejich nárok na §29. Z 234 prohlížených bylo 74 odvedeno.

1. června nastalo výrazné zvýšení cen tabákových výrobků - viržinka 12 hal, kubovky 12 hal, portorika 9 hal, dámky 5 hal, sportky 3,5 K, drámky 2,5 K, obyčejný tabák 4 hal, šňupavý nebyl zdražen. Velmi podražila i housata, prodávají se až za 10 K 4 hal.

Od 12. do 14. června proběhla II. sbírka vlny a kaučuku, přetrvává velký nedostatek tabáku a doutníků. 17. června dokonce vyšlo ministerské nařízení, že se má odevzdat i kovové nářadí. Kvůli zabezpečení výživy mají být samostatní zemědělci zproštěni vojenské služby do 30. září 1916. Postupně jsou zavedeny lístky na kávu - na osobu a 8 týdnů připadne 3/4 kg pražené kávy, přičemž 1 kg kávy je dovoleno prodávat za 8 K.

Polní kurát Gustav Schüttler oznamuje, že v polní nemocnici č. 13/2 zemřel 22. dubna 1916 mladší syn manželů chalupníka Vincence Řiháka a Kateřiny Zemánkové, narozený 25. 5. 1895. Byl střelen do břicha.

Potravinová krize dostupuje vrcholu - 10. července byly nařízeny úterý a pátek jako bezmasé dny (v září se k nim přidaly pondělí a středa), v pátek a sobotu beztučné dny i pro soukromé domácnosti. Konec července je v kronice charakterizován jako žňová pohoda. Pálilo slunce a obilí, ovívané větrem, pěkně schlo. Kosami se však převážně ohánějí ženy...

1. srpna nastoupili 4 domobranci ročníku 1897. 6. srpna zemřel v rezervní nemocnici vojín Jan Jagoš, nádeník 34 roků starý z čísla 353. Zůstala po něm vdova Marie a děti Alžběta (19. 11. 1911) a Marie (3. 10. 1914).

Farář Emanuel Janků byl ustanoven dekretem z 10. 7. 1916 předsedou přejímací komise pro rekvizici kovů, která proběhla 7. srpna. Znalcem byl Karel Golschmied, obchodník železem z Hodonína. Dopoledne se přejímalo v Dubňanech na nové škole, odpoledne na Horní huti a na Boží Pomoci. V Jaronovské sklárně a ve dvoře nebylo k rekvizici nic. Farář daroval měděné kostelní bubny, vážící 10 kg (5 kusů v ceně 50 K).. Celkem bylo odevzdáno: 31 měděných kotlů (za 1 kg mědi 5 K, mosazi 2,50 K), 14 mosazných hmoždířů, 16 žehliček, 7 mosazných svícnů, 2 váhy, 2 lité zboží, 1 mosazná plotna, 1 pípa, 1 kotel na šlehání sněhu, 1 mosazný plech, 1 závaží, 2 zvonky, 1 miska na váhu, 1 těžítko, patrony. Celková váha 180 kg a vyplacený obnos za ni 665,29 K. (Byl vyplacen 14. 1. 1917).

19. srpna proběhla ve škole volba komise pro odhad úrody, do které bylo zvoleno 16 členů. Jednotlivé části komise obchází postupně polen "Na dílech" a "pod Náklem", kde zjišťují mnoho metlice a mnoho neobdělané půdy.

V srpnu přišla do obce zpráva, že na ruském bojišti padli: Ryl Josef, raněn do břicha, nar. 23. 2. 1897, syn obuvníka Josefa Ryla, Karel Schwarzbier, nar. 26. 2. 1892 a Josef Antoš, nar. 21. 9. 1888, ženatý s Annou Pavlíkovou.

Na začátku podzimu je už činěn rozdíl v bramborách. Z hlediska cen se rozlišuje mezi přebranými jedlými a nepřebranými krmnými. Při prodeji ve velkém (min. 100 kg) je stanovena cena pro rolníky takto:
a) od 1. - 15. září 1916 za jedlé 12 K, za krmné 10 K
b) od 16. září do 28. února 1917 za jedlé 9 K, za krmné 7 K
c) od 1. března 1917 za jedlé 11 K, za krmné 9 K
Samostatným rolníkům bylo prodlouženo zproštění od vojenské služby do 30. listopadu.
15. srpna nařídilo ministerstvo zabavení téměř celé sklizně máku. Rolníci si pro svou potřebu mohou nechat pouze 5 kg. Výkupní cena byla stanovena na 150 K za 100 kg.

18. srpna 1916 jsou v Dubňanech slavné bohoslužby, stejně jako v celé říši - František Josef I. se dožívá 86 let, z toho 68 let vládne.

Od 4. září 1916 se upravuje výčep piva. V hostincích se smí prodávat jen od 7.hod do 10.hod. večer a to nanejvýš 2 litry jedné osobě - 1/2 litru piva za 50 haléřů, 1/2 litru plzeňského za 60 haléřů. Zakazuje se skrmovat zelené obilí. Moravské místodržitelství vydalo nařízení, že každý podnikatel zemědělského podniku musí vést přesný výkaz zásob všeho, co sklidí a obce musí mít opis tohoto výkazu. Mlynář smí požadovat za semletí 100 kg 3 K a za sešrotování 1,25 K. Rozprašek nesmí činit více než 4%. Měřičné se zakazuje. Pozadek může rolník skrmit všecek, nesmí ho však být více, než 5% vymláceného obilí. Z ječmene se smí skrmit 1/4 a na každého koně denně 1 kg ovsa. Na výživu obyvatel počítat na 1 osobu týdně 1200 gramů mouky. Přebytky měly být prodány válečnému obilnímu ústavu.

Od 15. září se zavádí lístkový systém i na tuky - pro osobu je stanoveno na týden 12 dkg vyškvařeného sádla (pro těžce pracující 18 dkg). Zavádějí se i bezmasé dny - pondělí, středa a pátek. Pouze ve středu bude povoleno ovčí maso. V pondělí a pátek se smí prodávat jisté druhy: uzené, tlačenka, jelita a jitrnice.

Od 1. října jsou zdraženy poštovní a telegrafní poplatky - známka na obyčejné psaní 15 hal, na koresp. lístek 8 hal a na pohlednici 10 haléřů. Zároveň přestal platit letní čas - 30. září o půlnoci byly hodiny na železnicích posunuty o 1 hodinu nazpět a tak byl obnoven středoevropský čas. Byl zaveden hlavně pro to, aby se v městech ušetřilo světlo a palivo a tohoto účelu bylo dosáhnuto. Na venkově zůstal letní čas bez pronikavého působení, neboť se i nadále pracovalo podle slunce, které - jak ironicky píše farní kronika - "vycházelo a zapadalo i za letního času dle starého zvyku".

7. října byly zabaveny konopné motouzy a špagáty.

26. října skočil z jedoucího rychlíku v Hodoníně, poněvadž zpozoroval, že tam nezastaví, obuvník Jan Bravenec (terciář), jenž jel na dovolenou jako vojín ze Sv. Hypolitu. Měl rozbitou lebku a byl prý okamžitě mrtev. Pochován byl v Hodoníně.

Na Dušičky bylo zakázáno osvětlit hroby.

3. listopadu nastoupili domobranci 1866 - 1871, aby vystřídali za frontou mladší ročníky, jdoucí přímo na frontu. 16. listopadu je následovaly ročníky 1886 - 1892.

21. listopadu zemřel císař František Josef I., vystřídaný na trůnu císařem Karlem s manželkou Zitou.

Od začátku prosince je zrušen pro železniční stanici v Dubňanech zákaz přijímat soukromé telegramy, platný od začátku války.

Rok 1917

Kurát polní nemocnice Jan Rokyta posílá německy psaný dopis chalupníku Martinu Filipovi a jeho ženě Josefě o smrti jejich syna Františka Filipa, nar. 16. 11. 1897, který padl ve stáří 19 let 11. února 1917. V rozmezí 19. ledna až 19. února 1917 postihl Dubňany velký mráz (až -17 stupňů) a polevoval jen přes poledne, když vysvitlo slunce.
20. února odpoledne zapsal farář Emanuel Janků, že bylo provedeno odebrání zvonů pro armádní účely. Ve dvě hodiny odpoledne se naposledy rozezvučely všechny zvony na věži. Rekvizici provedl Josef Krejčí, městský tesařský mistr z Vídně za pomoci tří vojáků. Zvony byly spuštěny po lanech, pouze ten největší musel být rozřezán, neboť by neprošel oknem. Druhý den byly zvony odvezeny na nádraží do Dubňan, úředně zváženy a odvezeny do arzenálu ve Vídni. Odebrány byly tyto zvony:
a) Maria - největší (hrubý), průměr 98 cm, váha 547 kg, na zvonu byl letopočet 1885 a nápis "Gespendent von Frau Hermine Srna geb Holauer Ed von Rolenfelsen s vyobrazením Neposkvrněného početí P. Marie. Vykoupen byl za náhradní cenu 4 K za 1 kg tj. 2188 K.
b) Cyril - polední, průměr 76 cm, váha 443 kg, na zvonu byl letopočet 1885 s nápisem:"Ke cti a chvále Boží věnovaný od Martina Blahy z Dubňan za faráře Václav Oharka" s vyobrazením sv. Martina na koni a sv. Cyrila a Metoděje. Náhradní cena 1772 K.
c) Zvon k podzvihování na vížce: průměr 46 sm, váha 45 kg. Na zvonu byl letopočet 1852, nápis a vyobrazení sv. Josefa s Ježíškem a s lilií. Náhradní cena 180 K.
Na věži zůstaly ještě dva zvony: Josef (214 kg, sundaný později 10.7. 1917) a umíráček (38 kg).

Od 26. února se koná na celé Moravě nový soupis a prohlídka zásob. Předsedou komise je učitel Vaculovič z Mutěnic a jemu k ruce dva rolníci, taktéž z Mutěnic. Petr Prčík, Havlík, Blaha, starosta a jako zapisovatel nadučitel Kott chodí s nimi pod dozorem 8 vojáků maďarské národnosti. Každý má mít zásoby obilí, mouky, turkyně a fazole zváženy, seno, sláma a brambory se odhadují "od oka". Řídí se nařízením, že jedna osoba smí denně spotřebovat 240 g mouky nebo 300 g obilí (lehce pracující), 300 g mouky nebo 366 g obilí (těžce pracující horníci). Zásoby byly spočteny takto: na jednu osobu lehce pracující na 170 dní 52 kg obilí nebo 42 kg mouky, u zemáků smí jedna osoba spotřebovat až do 30. září denně 1/2 kg, tzn., že se pro ně smí nechat 324 kg. Na jeden kus hovězího dobytka se smí ponechat 7 kg řepy na den, na jeden kus vepřového dobytka až do nové sklizně 225 kg brambor. Komise ponechávala pouze tyto zásoby, se kterými musí zemědělci na Moravě vydržet až do nových žní (15. srpna). 100 kg obilí bylo přepočítáváno jako 80 kg mouky. Na jarní setí bylo ponecháváno na jednu měřici (asi 0,2 ha) 40 kg obilí, 40 kg brambor, 20 kg turkyně, 30 kg fazole. Předsedou těchto komisí na Moravě byl vždy zástupce učitelského sboru z jiné obce, např. dubňanský učitel Tuma působil jako předseda v Mutěnicích, učitel Dvořák v Ratíškovicích. Vykonanou revizi navíc kontrolovalo c. a k. okresní hejtmanství a místodržitelství. Mimoto byla očekávána po jarním zasetí ještě jedna, tentokrát úplně vojenská komise. Soupis a prohlídka zásob, která měla trvat do 5. 3., se protáhla až do pátku 9. března, kdy odešli vojáci. Výsledky prohlídek potvrdily to, co říkaly znalci venkova, že totiž u zemědělců není tolik zásob, kolik se myslí a namnoze odhaduje. Jistých přebytků se docílilo tím, že se počítalo při setí na měřici místo 50 kg pouze 40 a že se nechávalo velkostatkům a rolníkům potřebné obilí pro sezónní dělníky. Celkem bylo na Moravě rekvizicí zajištěno asi 650 vagónů.

V noci z 25. na 26. března napadlo hodně sněhu, který se brzy rozpustil a následující celý den pršelo, což znemožňovalo zemědělcům v zasetí a jiných pracích na polích, které měly být obvykle hotovy do 15. dubna. Jarní práce se tak opozdily o celý měsíc, takže se často selo a sázelo najednou až kolem 25. dubna. Přitom se úředními vyhláškami neustále snižovalo povolené množství obilí na setí - teď už to nebylo ani jednou snížených 40 kg na měřici, ale pouze 36 kg obilí ( tj. necelé 2 kg/ar).

16. dubna 1917 byl zaveden - stejně jako loňského roku - letní čas.

Nedostatku toho, co bylo potřeba k životu bohužel využila spousta obchodníků, kteří dokázali nahromadit slušné zásoby životních potřeb, aby je mohli na černém trhu prodávat za přemrštěné ceny. Přitom dubňanské kroniky zaznamenávají, že některé rodiny neviděly chleba i déle než dva týdny. Při úřední prohlídce obchodu Rudolfa Redlicha dne 28. června 1917, která byla proto, že obchodník nechtěl prodat jedné ženě cukr s tvrzením , že nemá, bylo nalezeno :"…2 a 1/2 fůry cukru, 3 bečky oleje, 2 metráky předválečného mýdla, 8 pytlů pšeničné mouky, 2 metráky fazol, spousta krup, jahel, kaše, krupice, asi 500 balíčků tabáku , mnoho čokolády (úhrnem asi 6 fůr !) a spousta dalšího zboží . Zajímavo pak bylo, že hned ve všech obchodec měli dost cukru, ač před tím se vymlouvali, že nic nemají." Zboží bylo uloženo ve škole. Protože však nebyly vydány lístky na cukr, nebylo jej možno ani nakoupit, tak dubňanské ženy uspořádaly před školou demonstraci. V noci pak někdo ukradl 5 homol cukru a proto hned ráno byl cukr prodáván po 1 kg na rodinu.

Květen 1917 byl suchý a nadále i od 1. června do 8. července nepršelo. Sucho přišlo vhod pouze včelám a vinohradům. 10. července začaly žně sečením rži (žita). Nakonec bylo žita a pšenice dosti, pouze ječmen pro sucho nenarostl, takže mnohý rolník neměl ani pro sebe. Rovněž ranné brambory a švestky se nevydařily, na rozdíl od hrušek a jablek, kterých je tolik, že se prodávají po 1 Kč za kilogram. Bylo dokonce rozhodnuto, že pro absolutní nedostatek nedostanou pivovary ze sklizně žádný ječmen.

Ceny nejdůležitějších potravin byly v této výši (pozn. mouka, cukr, káva byla k sehnání jenom na lístky, údaje jsou opsány ze školní kroniky):

10. července 1917 byl sejmut třetí kostelní zvon - Josef (výkropní), průměr 68 cm, váha 158 kg. Na zvoně byl letopočet 1887 a nápis: "Znova ulitý Ke Cti a chvále Boží a pěstouna Páně sv. Josefa" s vyobrazením sv. Josefa, držícího v náručí Ježíška. Náhradní cena při výkupu byla 632 kg. Na věži pak zůstal poslení zvon - umíráček, průměr 40 cm, váha asi 38 kg. Na zvoně byl letopočet 1856 a nápis:"K živým volám, mrtvým pláču" s vyobrazením sv. Anny, mající knihu v ruce a P. Marii, klečící vedle ní. Mistr tesařský zároveň upozornil na nebezpečné zavěšení zvonu na kostelní věži. Byly totiž zavěšeny na trámu, který je zapuštěn do zdi, čímž se zdi otřásají a zvuk není tak silný a zeď by se mohla i zbořit. Měla by být zhotovena zvláštní volná stolice z dubového dřeva, na kterou se teprve zavěsí zvony. Všemi zvony se naposledy zvonilo při pohřbu Jana Zahrádky, za jehož starostování v r. 1885 byly zvony na věž vyzdviženy.

5. srpna 1917 padl na bojišti u Dolberdo ve věku 25 let Jan Vrbecký, svobodný, rolník, nar. 10. října 1891. 24. srpna 1917 padl na Mozli Vrh u Tolmína Josef Zahrádka, domobranec u c. a k. 25. praporu polních myslivců, nar. 24. září 1897 v Dubňanech č. 118, syn čtvrtláníka Jana Zahrádky a Marie Bůčkové. Ještě téhož dne byl pohřben na mysliveckém hřbitově u Mozlin Vrhu. Informaci o tom oznámil dubňanskému faráři polní kurát František Navrátil až 11. 10. 1917.

Bylo vydáno doplňující nařízení, že na jednu měřici se nemá počítat při setí 40 kg obilí, ale jen 36 kg. Nebylo už povoleno ani dělat zabíjačky bez dovolení obecního představenstva. Brambor se na podzim 1917 urodilo málo, proto začal 12. října ve vsi jejich soupis a 1 q se prodával za 60 až 100 Kč.

Nedostatek surovin na výrobu zbraní si vyžádal i odevzdání dalších kostelních zvonů. V únoru 1917 byl odevzdán největší zvon " Maria" z roku 1885 vážící 547 kg, spolu se zvonem "Cyril" vážící 443 kg a zvonem k pozdvihování z roku 1852, vážící 45 kg. V Dubňanech tak zůstaly ještě dva zvony - jeden vážící 176 kg a v té době často zvonící umíráček o váze 38 kg.

Válkou byla v Dubňanech postižena jak zemědělská výroba,tak i provoz ostatních podniků. Již v dubnu 1915 proběhl odvod koní, který hodně ovlivnil obdělávání polí. Na polích scházely silně mužské ruce. I když na velkostatku pracovali i zajatci, většina práce ležela na bedrech žen. Při sníženém počtu obdělaných hektarů, sníženém objemu vysázeného obilí a brambor a vysokých odevzdávkách státu, nemohlo být jinak než těžko všem lidem.

O bídě rakouského válečného mocnářství svědčí i finanční situace. Do 30. června 1916 byly z oběhu staženy dvacetikoruny s datem 31. 3. 1900 a aby se odpomohlo nedostatku drobných, je dovoleno půlit a čtvrtit dvoukorunové bankovky. Postupně byly dány do oběhu i železné 2haléře, aby bronzové mohly být staženy, trhané dvoukoruny je možno do 31. ledna měnit za papírové koruny. Do konce března neunikly výměně za železné ani niklové 20ti haláře.

V uhelných dolech byl po čas války vojenský dozor. Byl zde důstojník, účetní poddůstojník a šest mužů v pohotovosti. Havíři byli prohlášení za vojenské zřízence. (Aby se zamezilo stávkám). Byla dokonce zřízena i "šatlava". Kdo nechtěl pracovat byl arestován (vězněn). Pro nedostatek havířů žádaly závody o zajatce. Byli sem přidělováni Rusové, kteří byli mohamedanského vyznání. Mohamedáni, jak píše Obecní kronika, pracovali i ve dvoře - ve velkostatku v Jarohněvicích. Některé zdroje uvádějí, že v dubňanských dolech a ve velkostatku pracovalo až několik stovek zajatců.

Po celou dobu války probíhaly nejrůznější akce a sbírky jak na pomoc bojujícím vojákům, tak postiženým a zmrzačeným vojákům, dětem zajatců atd. Dětské dny pořádané od r.1911 na podporu ochrany dětí a mládeže se každoročně pořádaly i ve válečných letech a výtěžek z těchto akcí byl věnován ve prospěch válkou zmračených dětí, válečných sirotků a vdov. Pan farář a učitelé zdejší školy byli zapojováni do všech veřejných akcí, ať už to byly nejrůznější humanitární sbírky, účast v komisích pro revize zásoby potravin a ostatních životních potřeb, osvobozovací činnosti, pomoci při zajišťování válečných půjček.

Rok 1918

7. ledna zemřel v Dubňanech na zápal plic Vendelín Werner, správce dubňanské školy na odpočinku. Narodil se r. 1842 v Troubelicích. Roku 1862 nastoupil službu učitelskou a v letech 1875 až 1911 v Dubňanech. Od roku 1876 až 1913 byl též dubňanským varhaníkem.

Začátek posledního roku války byla hospodářská situace říše tak špatná, že na poleleční středu (13. února) vyňal varhanář Matěj Strmiska z Uherského Hradiště z dubňanských kostelních varhan cínové prospekční píšťaly. 16. dubna zaslalo pak c. a k. ministerstvo války jako náhradu za odebrané píšťaly 630 k, které byly vloženy do místní Raiffeisenky.

3. března byla u obchodníka v Brně stanovena cena dubňanského uhlí za 1 q na 6,40 K, s dodávkou do domu na 7 K.

17. března zemřel v Srbsku vojín Jan Pavlík, přidělený c. a k. hornictví v Dolnaja Gorevnica, kraj Gorni Milanovic vykrvácením. Byl zabit v hádce.

16. dubna 1918 viděli obyvatelé poprvé aeroplán - letadlo, letící nad Dubňany o půl osmé ráno dle letního času, obstarávajíce poštovní spoje mezi Vídní a Kyjevem. Měsíc květen byl opět suchý. Velmi se rozmohly housenky, ovoce padalo ze stromů. Už v dubnu zmrzly ořechy, ale byla očekávána dobrá úroda vína.Všechny předpoklady ovšem vzaly za své dvojím mrazem v neděli 26. května, kdy na "nivě" spáli nať brambor, falozi a částečně turkyň a potom ještě dokonce 5. června způsobil zmrznutí květu pšenice a domrznutí natě brambor.

Ze zápisů obecního zastupitelstva po celou dobu války je patrná snaha o dobrý chod obce, starost o obecní majetek, pomoc těm nejchudším, kteří neměli prostředky ani na tu nejnutnější obživu. Tak na jedné scůzi obecní představitelé na konci roku 1915 řešili zavedení přídělů chleba a na svém dalším jednání v lednu 1916 se usnesli na započetí prací ke stavbě silnice od kostela k nádraží a přes Dolní konec. Z obecních peněz bylo poskytnuto 840.000 K na válečné půjčky. Na těchto 8 válečných půjček podstatnou částku, ještě vyšší než z obecních prostředků přispěly i zdejší závody.

Učitelé organizovali na válečné půjčky celou řadu sbírek. Obecní výbor se dokonce usnesl dát 1000 K na stavbu Národního divadla v Brně, ale na druhé straně zastupitelstvo neschválilo licenci na provoz kina, aby se nenerušovala morálka mládeže. S mládeží zřejmě byly problémy i během války, protože obecní výbor byl nucen projednávat častou návštěvu mládeže některého ze sedmi místních hostinců.

Legionáři

Zvláštní kapitolou z období 1. sv. války je účast dubňanských občanů v dobrovolných sborech - legiích. Místní prameny se rozcházejí v počtech. Předloha kroniky - učitelský dotazník z r.1920 - 1933 uvádí, že u nás bylo 21 legionářů, místní badatel pan Chludil uvádí ve svých poznámkách dokonce 29 občanů sloužících v italských, francouzských a ruských legiích. Osudy těchto vojáků - pokud přežili - byly podobné osudu Bohuslava Žáčka, který se narodil v Dubňanech v roce 1885 a po supeparbitraci nastoupil službu učitele v Dubňanech od 15. října 1920 a ukončil ji v roce 1939.Do války odešel 1. srpna 1914. Zajat Rusy byl 28. září 1915 v boji u Čumína na Ukrajině. Vstoupil do legií v Rusku 6. května 1916 jako dobrovolník. Povýšen dne 4. února 1917 na praporčíka a přidělen 7. Tatranskému pěš. pluku v Berežanech gub.Poltavská. V roce 1916 konal výzvědnou službu u 72. odděl. ruské roty pod Dorna Vatrou, u Černovic a Sadagury. Učastnil se od 6. 3. - 13. 3. 1917 všech rozvědek a bojů pod Bachmačem na linii Bachmač - Gomel. Byl v boji u Bondorevky, Doče, Česnekovky, Bachmače. V roce 1918 byl ve všech bojích od vystoupení čsl. legií v Novonikolajevsku na Sibiři až po dobytí Bajkalu, v bojích od Bajkalu až po řeku Onon v Mandžurii, kde došlo ke spojení s čsl. leg. pluky Dálného Východu a Japonci. Byl v boji u Novonikolajevska, Arljuk, Šiškina, Barnauler, Barabinska, Tatarské, Mirijinska, Nižděndinska, Bělé, Krasnojarska, Irkutska, Bajkalu a Verchnendinska. V bojích na Urale u Kunguru a Perni byl přidělen generálnímu štábu sibiřských vojsk generála Gajdy.

připojené obrázky - kartička Červeného kříže, kterou odesílá válečný zajatec, budoucí ruský legionář Václav Ilčík (narozený 28.9.1896) svému bratru Petrovi Ilčíkovi.

-------

1919
-------

V držení císařské rodiny bylo hodonínské panství až do r. 1919 a znamenalo to pro něj dobu úpadku. V důsledku neustálého střídání a nehospodárnosti nevynášel hodonínský statek tak, jako dříve.Po skončení války a uvalení nucené správy 29. 4. 1919 se dostal hodonínský velkostatek na základě mírové smlouvy do majetku Československé republiky. Československým státem byl převzat na základě záborového zákona č. 354 Sb. z. a n. ze dne 12. srpna 1921. (viz kolektiv autorů: Inventář F5, MZA Brno)

Ve druhé polovině dvacátých let XIX. století byly Dubňany poměrně rozvinutou průmyslově zemědělskou obcí. Mnoho lidí nacházelo sice těžký, ale přece jenom dobrý zdroj obživy ve zdejších dolech. Pracovalo se ve sklárnách, byla snaha o chod cihelen, pracoval lihovar a byl zde jeden z největších panských velkostatků.

V té době bylo i železniční nádraží v jakémsi středu průmyslových závodů, což bylo dosti nevýhodné pro občany obce - to už je ale názor a pohled člověka žijícího na konci století, člověka užívajícího rychlých dopravních prostředků, člověka s nesrovnatelně nižším výdajem sil na obživu, informace, tedy v podstatě všeho toho, co se rodilo počátkem dvacátého století.

Nastává rozmach průmyslové výroby, která potřebovala co nejlevnější suroviny, co nejlevnější pracovní sílu i území pro výrobu a odbyt.

o kapitolu vzad o kapitolu vpřed

nebo jdi přímo na historii Dubňan v období:

INDEX města | do 1349 | | 1349-1400 | | 1400-1511 | | 1511-1620 | INDEX dějin | 1620-1656 | | 1656-1711 | | 1711-1848 | | po 1848 |