Založení vesnice a její tvar

Poddanské vesnice na Slovácku byly zakládány v různém tvaru, nejčastěji jako tzv. okrouhlice nebo ulicovky. V okrouhlicích se domy stavěly v kruhu nebo v podkově, takže uzavíraly náves. Za obytnými budovami byly dvory, hospodářské budovy, za těmi zahrady a dále lány polí. Ulicovky vznikaly v pozdější době, kdy se již vyvíjelo rolnictví a v místech, kde se nebylo třeba obávat nepřátelských nájezdů. Domy byly stavěny rovnoběžně podél cest nebo potoků ve dvou řadách proti sobě, což byl i příklad Dubňan.

Rakouský c. k. katastr obce Dubňany z roku 1827 (podle originálu zpracoval 1998 ing. Ilčík)

Podle mapy z roku 1827 lze vytušit postupný vývoj vesnice od její dnešní horní části. V okolí bývalé návsi (dnešní náměstí, lemované ulicemi Malá strana a J. A. Komenského) se ves vyvíjela jako ulicovka, uzavírající náves téměř dokola s výjimkou dvou vstupů pro vozy a dvou pro přítok a odtok potoka, tekoucího středem návsi. I zbývající části města - střed a Dolní konec vznikaly později zřejmě jako ulicovky. Podle této mapy lze usoudit, že právě v horní části vsi okolo Komenského ulice se nacházely nejstarší selské usedlosti (včetně polí). Postupné dělení statků znamenalo i nutnou přístavbu domkařských usedlostí pro "přebytečné" syny, která se realizovala na severní straně dnešní Nádražní ulice (k Mutěnicím). Na jižní straně ulice, hlavně v blízkosti křižovatky Hodonín - Mutěnice - Kyjov se nacházela nemnohá domkařská stavení.

Nejpozději v této době muselo být provedeno i přečíslování domů, neboť na mapě je zřetelně vidět snahu o číslování domů v řadě za sebou z dolního konce obce (asi z prostoru dnešní kapličky), po směru hodinových ručiček přes ulici Nádražní, Hodonínskou, počáteční část ulice J. A. Komenského, Malá strana, kostel, J. A. Komenského, druhá strana ulice Hodonínské a zpátky na ulici Nádražní. Je dobře vidět, proč se Dubňany rozrůstaly právě podél cest a ne jinak. Jinde by to naše předky prostě ani nenapadlo, byla tam dobrá zemědělská půda. Toto "tabu" porušila v XX. století až výstavba sídliště Lignit, které - jak dobře vidno - stojí právě na té nejlepší půdě pro obdělávání, v trati Dúbky. Na jiných místech byla půda močálovitá, čemuž nasvědčuje i místní název Močidla.

Dubňanská tvrz

Z doby končícího XIV. století je zmínka o existenci tvrze i v Dubňanech. Už před tímto obdobím značný počet panských sídel, vybudovaných v XIII. a XIV. století, zanikl a ve většině případů lze konec takového sídla vysvětlit spíše nedostačujícími či pomíjivými svazky s panstvím než bezprostředním a opakovaným zničením či vypálením. Rozhodující totiž nebylo, proč a kým byla tvrz zničena, ale spíše, proč nebyla obnovena. V případě dubňanské tvrze se to nejspíše stalo na přelomu XV. a XVI. století, když Dubňany připadly pod správu nově vznikajícího hodonínského panství pánů z Lipé. Střediskem panství se stává postupně rostoucí město Hodonín, zdejší tvrz ztratila význam a v XVI. století již o ní není v pramenech žádná zmínka.

Odkaz na dubňanskou tvrz je uveden v literatuře, podrobně popisující panská sídla na Moravě, znalcem moravských hradů a tvrzí, Ladislavem Hosákem. Na rozdíl od Mutěnic a Mokronos je ovšem popis velmi stručný a opírá se v podstatě pouze o jeden odkaz na zápis v zemských deskách brněnského kraje z roku 1379. Podle něho v tomto roce Mrakeš ze Lhoty upsal mj. sto hřiven grošů na Lhotě a nad to obdělaný statek, tři poddanské lány a polovinu tvrze v Dubňanech. ("Mrakesch de Lhota, Kaczne Glori sue Centum marcas grossorum in villa Lhota in et super media curia arature, tribus laneis censualibus et media municione in villa Dubnayn…".) Tvrz v Dubňanech zřejmě existovala, i když právě tato zmínka o ní je jednou z mála, a nelze jí věřit stoprocentně. Výraz "municione" neznamená doslovně tvrz, nýbrž opevněnou stavbu, a mohlo by tedy jít například i o větší, lépe postavený hospodářský dvůr. Další pochybnosti vzbuzuje i autorovo tvrzení, zda jde opravdu o Dubňany u Hodonína, což je vyvozováno z toho, že zápis byl uskutečněn do brněnských zemských desek. Dubňany u Hodonína by v té době měly být zapsány do knih olomouckých a navíc je v textu zmíněna vesnice Starziczicz, což je pravděpodobně Stařeč u Třebíče, poblíž Dubňan u Dukovan.

Na další zmínky lze sporadicky narazit v deskách při sledování postupného předávání majetků v deskách. Například v roce 1408 Anna, dcera Oldřicha z Boskovic, bývalá manželka Čeňka z Ronova (Letovic), v druhém manželství provdaná za Viléma Zajíce z Hasenburgu, je při upisování věna popsána jako dědička a majitelka statků na tvrzích Milotice a Dubňany ("..in et super villis Myloticz et Dubnan..."). Protože jsou jmenovány obě vsi, je lokalizace přesná, a nelze uvažovat o záměně. Termínu "super villa" (volně lze přeložit jako něco víc než vesnice) bylo v té době používáno pro popis tvrze. V dalších obdobích už jsou Dubňany zmiňovány pouze jako prostá ves, neboť tvrz měla pravděpodobně krátkou dobu existence a zanikla koncem husitských válek nebo těsně po nich. Termín "villa" není však také jednoznačný, mohl znamenat vesnici, osadu, ale i stavení na venkově, nebo dokonce venkovské městečko. V druhé polovině XV. století už pouze vyjímečně nacházíme jména majitelů Dubňan s oním charakteristickým přívlastkem (- z Dubňan, resp. z Dolních Dubňan), vyjadřujícím jejich trvalou přítomnost ve vsi .

V neprospěch delší existence tvrze hovoří málo zápisů v archívních dokumentech, dále i to, že Dubňany nejsou téměř zmiňovány při různých válečných konfliktech - loupící vojska se zajímala především o vesnice s tvrzemi nebo hospodářskými dvory, pouze tam totiž mohla očekávat větší kořist. Opevněné sídlo však v minulosti znamenalo spíše nebezpečí pro poddané, že přijdou o střechu nad hlavou, než nějakou ochranu. Byla-li tvrz nepříjemným sousedem poddaného v době míru, protože z ní naň doléhaly tvrdé požadavky dávek a roboty, tím spíše jím byla ve válečných dobách. Na Komenského mapě z roku 1627 nejsou Dubňany vůbec ukázány, přestože jinak obce s tvrzí (castellum, twrz) autor zakresluje. Na mapách jiných autorů jsou Dubňany znázorněny pouze jako ves.

Ani jeden písemný dokument však neukazuje na bližší umístění tvrze vůči vsi Dubňany, takže její polohu nelze blíže specifikovat. Pokud vycházíme z předpokladu, že se tvrz nacházela nad obcí, měla by se rozkládat přibližně v prostoru nad dnešní prodejnou potravin (samoobsluhou Jednoty na Horním konci). Zde totiž vesnice dříve končila, právě na tomto místě se stékaly všechny potoky z polí nad obcí do jednoho, protékajícího poté středem návsi. Dalším důvodem, proč umísťujeme tvrz právě sem, je blízkost kaple, na jejímž místě byl později postaven kostel. Obydlí feudálů byla totiž stavěna obvykle poblíž církevních budov, nad nimiž měla šlechta patronát. Na katastrální mapě z roku 1827 lze za takové místo považovat například v té době ještě poměrně velký statek s katastr. číslem 199 a 173, nacházející se na soutoku dvou potoků, z horní strany chráněný malým rybníkem (dnešní ulice Na rybníčku). Jestli je tento názor správný, to potvrdí pouze archeologické nálezy.

Útěky poddaných z Dubňan

Vratislav z Pernštejna dovedně rozmnožoval majetek svého rodu, ale pro poddané nebyl dobrým pánem. Ze zápisů olomouckého soudu, z tzv. knih půhonných, lze vyčíst, že jeho poddaní z panství často utíkali, zvláště k Janu Kunovi z Kunštátu na Hodoníně. O tom, že ztráta byť jediného poddaného (a dokonce i z pustých osedlostí) nebyla tehdy pro feudála ničím nepodstatným, svědčí v roce 1493 i půhon Vratislava z Pernštejna na Jana Kunu. Ten vlastnil Dubňany před Vratislavem jako zástavu a při odchodu z Dubňan do okolních vsí si vzal na svá nová působiště i některé dubňanské poddané. Při malém množství osedlých statků pak tito lidé Vratislavovi chyběli "...Zúbek, Nartuov syn, člověk muoj z Dubňan, kterýž tu v Dubňanech pústku pode mnou má, jest pod ním v Mutěnicích, kdež po nejednom obeslání nechce se k tomu míti, ani člověka k tomu připraviti, aby se zase pode mě na mú dědinu bral ... Mertle, člověka mého z Dubňan, kterýž pod ním jest v Bojanovicích .... Húsera, Řehořova syna z Dubňan, kterýž pod ním jest v Lužicích ... Urbana z Dubňan, který jest pod ním Mutěnicích .... Klobúkařova syna z Dubňan, kterýž jest pod ním v Příklucích ... Holubcova syna, kterýž jest pod ním v Šardicích .... Dorotu řečenú Tudl z Dubňan, kteráž jest pod ním v Boršově..." V tomto půhonu jsou celkem překvapivě Dubňany uvedeny jako ves, kterou poddaní - ať už dobrovolně nebo příkazem vrchnosti - nejčastěji opouštěli. Počtem osob hned za Dubňany následují Ratíškovice. Dále je zarážející poměrně velký seznam okolních vsí, kam byli původní obyvatelé Dubňan přesídleni. Znamenalo by to zřejmě jediné - některé vsi na tom byly po válkami přeplněném XV. století ještě hůře než Dubňany.

I přes utužení robot na panství bylo asi město Hodonín v té době v porovnání se sousedními vesnicemi místem relativního klidu a skýtalo poddaným možnosti většího výdělku. Svědčí o tom fakt, že se mnozí poddaní z okolních vsí snažili usídlit v městě. V r. 1493 se v Hodoníně usadil např. Václav, syn Lamechův z Dubňan. Ovšem i platy tohoto člověka Vratislavovi v Dubňanech chyběly, jinak by zřejmě nepoháněl opět k soudu Jana Kunu z Kunštátu a z Hodonína "...z desíti hřiven grošů stříbra....že Václav, Lamechuov syn, člověk muoj z Dubňan, kterýž tu v Dubňanech pústku pode mnú má, jest pod ním v Hodoníně, kdež po nejednom obeslání nechce se k tomu míti, ani člověka toho k tomu připraviti, aby se zase pode mě na mú dědinu bral. anebo mi osadil...". K soudní při však nedošlo a Vratislav se s Janem Kunou asi dohodl, protože v závěru dokumentů je vyznačeno smíření mezi oběma pány. Zápisy jsou zajímavé i proto, že dokazují, jak v XV. století nebyla dosud v Dubňanech používána příjmení, ale v případě nutnosti jména otců či manželů.

Návaznost na okolní obce

Relativní klid na Slovácku 16. století - po převzetí panství Jindřichem z Lipé - se projevil i značným růstem počtu obyvatel, ať už díky větší porodnosti nebo přistěhovalcům. Mnoho jich přišlo i z jiných částí Moravy, popř. Polska. Příjmení s koncovkou -ič (Košulič, Filipovič aj.) připomínají i velkou vlnu Charvátů, kteří opustili svou vlast před nájezdy Turků v XV. a XVI. století. Koncem XVI. století přišli charvátští kolonisté i na hodonínské panství do Hovoran, kde však byl charvátský živel již po třicetileté válce v menšině. Své útočiště zde nalezli i habáni, kteří vynikli jako zdatní zemědělci, vinaři a řemeslníci. V XVII. století se usadilo několik charvátských rodin i v Dubňanech.

Rozsáhlé převody majetků v rámci husitských bojů, a zejména po nich, přispěly k významnému posílení panského stavu. Ten totiž postupně skupoval drobné rytířské zboží a vytvářel velké hospodářské celky. Drobná šlechta, žijící jen z poddanské renty, byla donucena odprodat své statky těm dravějším zástupcům panského stavu, jimž se podařilo úbytky vznikající z poklesu kupní síly peněz vynahradit vlastním hospodářským podnikáním - zakládáním rybníků, dvorů, pivovarů a vinohradů.

Končící XVI. století bylo pro hodonínské panství obdobím zvětšujících se majetkových rozdílů, ale i krátkým obdobím relativního klidu, nutným pro další rozvoj této oblasti. V písemných pramenech, které se z této doby zachovaly, mohou mnohé rody z našeho okolí najít první zápisy o svých předcích. Na hodonínské panství, zvláště do města Hodonína, se totiž stěhovali poddaní z jiných panství Salmů a později pánů z Lipé - a to z Lipenska, Tovačovska a Kojetínska, ale i z Rakouska a Čech. Ze jmen urbáře lze usuzovat, že panství bylo téměř celé české a osoby německé národnosti byly brzy počeštěny.

Naše obec byla účastna veškerého dění ve svém okolí. Spjatost Dubňan s vedlejšími vesnicemi hodonínského panství dokazuje i listina, zachovaná v Okresním archívu Hodonín. Po skončení uherských výbojů a uzavření míru totiž zůstaly na Hodonínsku z velké části pouze vypálené a řídce osazené vesnice a zaplevelená, neobdělaná pole. V okolních hustých lesích se potulovali lapkové, jimž se zalíbily bezpracné zisky. Pokud měl být ve společnosti zachován alespoň základní pořádek, musely být těmto lidem zákonitě vyměřeny drastické tresty. Dopadené lupiče čekal po mučení trest smrti. Ovšem jenom město Hodonín mělo své hrdelní právo - kata, šibenici i mučící nástroje práva útrpného. V hodonínském okresním archívu se zachoval originál této tzv. "katovské" listiny, která nás seznamuje s tím, že v lednovou sobotu po sv. Pavlu (conversio), tj. 26.ledna roku 1613 sešli se purkmistr a rada města Hodonína se zástupci dědin Ratíškovice, Dubňany, Mutěnice, Hovorany, Dolní Bojanovice, Lužice a Těšice. Napřed si vyslechli poučení pana Melichara z Bohušovic, toho času úředníka hodonínského panství, a pak se usnesli na vzájemné výpomoci při chytání zločinců, na jejich zaslání k mistrům popravním a na vybrání finanční sbírky pro katy a pomocníky. Tím měly obce přispívat penězi na náklad spojený s popravou zločinců. Usnesení bylo sepsáno a stvrzeno pečetěmi obcí, což k takové činnosti zavazovalo po další léta i budoucí nástupce v jejich úřadech. Podle zápisu to tak nevypadá, ale pan Melichar zástupce obcí nijak "nerozmazloval". Jestliže byl chycen člověk, který měl být trestán mistrem popravčím, měly obce provést sbírku a peníze pro kata odevzdat úřadu města Hodonína. Pokud tak obce neučinily včas, mohli být jejich zástupci vsazeni do vězení a drženi v něm tak dlouho, až obec stanovenou částku zaplatila.

První dubňanská pečeť

Právě na této katovské listině z roku 1613 (o velikosti 32 x 20 cm), je jedna z prvních ukázek dubňanské pečeti. Pokud totiž byly Dubňany vsí, užívaly už v XVII. století na pečeti o průměru 27 mm svisle položenou větev se třemi žaludy a čtyřmi listy umístěnou v pečetním poli dubového listu, a s opisem na obvodě pečeti DVBNIAN .

Pravděpodobně první dubňanská pečeť se třemi žaludy a listy (rekonstrukce dle katovské listiny z r. 1613 - autor ing. Ilčík)

To by naznačovalo, že jde o nejstarší pečeť, jejíž typář byl vyhotoven nejpozději před uvedeným rokem. V pozdějším období má obecní pečeť ve znaku dubovou větev s pěti žaludy a nápisem: "Peczet diediny Dubnian". Doložit to lze minimálně dvěma případy použití pečeti.

Za prvé už zmíněným listem obce Dubňanské z 8. září 1644, kterým přiznávala, ke které faře dříve patřila, a dále na pečeti přiložené ke katastrálnímu přiznání obce v roce 1749. Tato pečeť má průměr 29 mm a v jejím pečetním poli je štít stejného tvaru jako na nejstarší pečeti, na štítě je však dubová ratolest s pěti žaludy a bez listů. Opis je oddělen, na vnější straně ohraničen linkou a věncem: PECET. DIEDINI. DVBNIN.

Staré obecní pečeti jsou důležitou památkou na vývoj osad a obecní samosprávy. Svědčí o významné době, kdy se obcím, kromě jiných svobod, dostalo i právo pečeti, a tím i větší vážnosti a výhod před jinými osadami. Dubňanská pečeť mj. potvrzuje i původ názvu obce - několik vesnic z okolí Doubravy mělo také určitou dobu ve znaku dubové žaludy - v počtu dvou kusů např. Lidéřovice, tří kusů Lanžhot, Ratíškovice, pěti kusů Rohatec a Mikulčice. Co vedlo zástupce obce k tak významné změně pečeti, zatím nevíme. Jisté je pouze to, že se uskutečnila nejpozději v roce 1644. Je tedy možné, že by mohlo souviset s dobou vlády rodu Žampachů, např. s povýšením panství na hrabství roku 1628. Dost možná, že změnu nařídila sama vrchnost, aby se podobné pečeti výrazněji odlišily, a tak se předešlo jejich záměně.

Odborná literatura, zabývající se pečetěmi této doby, nabízí ještě jedno - prozaičtější řešení. Některé obce v těchto pohnutých dobách třicetileté války svou pečeť prostě ztratily a později nahradily novou.

Složení a růst obce

Při objasňování historického významu naší obce je bezesporu zajímavé podívat se i na to, jak se postupně vyvíjela. Růst Dubňan lze sledovat asi od první poloviny XVII. století, neboť teprve od této doby jsou zachovány listiny, dokládající počet domů i obyvatel.

Dříve nebyl grunt jako grunt. Ačkoli téměř všichni lidé na vesnici patřili mezi poddané, majetkově si ani zdaleka nebyli rovni. Moravská vesnice znala výrazné sociální rozdíly. Žili zde jak několikalánoví zámožní sedláci, tak i úplní bezzemci. Lán selské půdy byl tehdy počítán přibližně ve velikosti 18,4 - 19,2 hektaru. Obecně se dá říci, že se obyvatelé dělili na tzv. "osedlé" a "neosedlé". V širším smyslu slova patřili mezi osedlé ("sousedy") ti, kteří měli statek či chalupu a k tomu určitou výměru půdy. Osedlým byl v každém případě lánový sedlák, také však rolník obdělávající nejméně osminu lánu, čili něco přes dva hektary. Kdo měl méně, za pravého sedláka už považován nebyl. Při výpisech z dubňanských matrik se prakticky nelze s "osminkovým" sedlákem setkat - všichni byli minimálně čtvrtláníci a potom zbývali už jen chalupníci. Zkráceně řečeno: za "osedlého" můžeme považovat "toho, kdo platí kontribuci". Nemajetní vesničané bez půdy v dřívějších dobách daně neplatili. V lánském rejstříku (1673) jsou majitelé větších lánů nazýváni "Dworzkými" nebo přímo "Dvořáky" - i takhle vznikala budoucí rodová příjmení. Mezi neosedlé tedy spadali ti chudší, zejména ti, kteří prakticky žádnou zdaněnou poddanskou půdu nevlastnili. Z toho ovšem nevyplývá, že byli úplnými "bezzemky". Mohli získat za úplatu kus obecního pozemku, který zúrodnili. Jiní si pronajali pár měřic půdy nikoli od vrchnosti, ale přímo od sedláka. Takovému člověku se potom na vesnici říkalo "podsedek" (na hodonínském panství německy Hofstätter, Hofsttetler apod.), jeho stavení bylo "chalupou podsedkovou" a gruntovním pánem mu byla obec nebo velký sedlák. V pozdějších dobách - od poslední čtvrtiny XVII. století žili v Dubňanech ještě chudší obyvatelé - domkaři či baráčníci bez všech polností, kteří byli nazývání chalupníky, zahradníky nebo kopáči (něm. Hauer).

Jenom osedlí ovšem tvořili skupinu tzv. "sousedů", jen oni "patřili k obci", mohli se účastnit shromáždění, stát se obecními staršími a podílet se na samosprávě obce. Neosedlým taková práva nenáležela. Odtud pramení i ona známá sedlácká pýcha, neboť postavení v obci bylo přímo úměrné množství obhospodařované půdy.

Skutečná praxe na Moravě ovšem nevyhranila tyto sociální skupiny tak zřetelně. Na panstvích často určovala hranici mezi osedlými a neosedlými přítomnost celého potahu - dvou koní nebo dvou volů. Takový sedlák byl "potažník"- osedlý, povinný potažnou robotou. Kdo spřežení neměl, byl vrchnosti povinován toliko robotou "vejchozí" čili pěší a nebyl jako pravý osedlý vnímán. Když si prohlédnete kapitolu o robotě dubňanských poddaných, vidíte, že to odpovídá i dobovým dokumentům pro hodonínské panství. Můžete si sami porovnat, že obecně platilo - pár volů byl z hlediska pracovní činnosti počítán jako polovina koňského potahu.

Poddanský svazek vůči vrchnosti byl, stejně jako pronajatá půda, v duchu emfyteutického práva dědičný a nepromlčitelný. Při dokončování tzv. vnitřní kolonizace počátkem XIV. století pokračoval i nadále proces převádění poddaných na tento druh německého práva, přinášející poddaným dědičnou držbu jejich majetků a poměrně přesné vymezení jejich povinností vůči vrchnosti. Zakoupení poddaní (emfyteuti) měli usedlost v dědičné držbě, nezakoupení mohli být feudálem sehnáni z usedlosti kdykoliv.

Poddanství se dalo zrušit pouze propuštěním - výhostem ("vejhost"). Glejt o výhostu potřeboval sedlák k sňatku, spojenému s přestěhováním za hranice panství. Výhost musel mít selský synek mířící do města za studiemi či za řemeslem právě tak, jako tovaryš před vandrem. Za udělení výhostu se platilo. Pokud se tovaryš mínil z vandru někdy vrátit, zaplatil pouze symbolický poplatek. Ovšem trvalé vystěhování bylo drahé - od 200 do 1000 zlatých i více. (Pro porovnání - kolem částky 300 zlatých se např. pohybovalo věno sedlácké dcery.)

Je třeba poznamenat, že hodonínská vrchnost práva výhostu a odúmrti v Dubňanech příliš nevyužívala. V soupisu tereziánského katastru se lze dočíst, že nepřiznávala žádné příjmy z výhostů, což muselo nutně znamenat přísnou regulaci pohybu poddaných., ale na druhé straně neměla příjmy ani z povolování svateb a řemesel, stejně tak i z dávek odúmrti.

Po skončení třicetileté války měly Dubňany 60 pustých gruntů, 10 celoláníků, 6 třičtvrtěláníků, 33 pololáníků a 11 čtvrtláníků a celkem 560 měřic nově vzdělané půdy. Staré pusté půdy se v Dubňanech nacházelo 1520 měřic. V roce 1673 bylo při lánské vizitaci zjištěno, že v nově osazených usedlostech je 14 pololáníků a 32 usedlostí zůstalo pustých. Kvalitu zemědělské půdy vyjadřuje i poměr plochy polí v I. a II. bonitní třídě. Zatímco například Dolní Bojanovice měly do berního lánu počítáno 26 měřic a 5 1/3 achtelu v I. třídě + 13 měřic ve II. třídě (celkem cca 40 měřic), v Dubňanech té doby byl lán počítán za 80 měřic, ale v poměru 40 měřic v I. třídě a 40 měřic v II. třídě. Podsedek byl počítán s pozemkem průměrně do 4 měřic.

V průběhu dlouhých válek mezi roky 1620 až 1656 klesl původní počet obyvatel Dubňan z 560 až na 90, počet osedlých domů z 87 na 14. Udává se, že až 65% vesnic na Hodonínsku bylo vypáleno a zničeno. Konkrétně v Dubňanech bylo zničeno 70% statků a 100% chalupnických usedlostí! Všechny vesnice prošly demografickou a populační přeměnou. To způsobovalo i změnu jejich rodových tradic. Mnohé mladší dubňanské rody se přistěhovaly právě po těchto letech, zatímco původní staré rody zanikly. Srovnáme-li tehdejší počet osedlých domů s jejich počtem v době pozdější, vidíme, že v mnohých obcích, kde dříve bylo i několik set rodin, jich zůstalo v sedmdesátých letech XVII. století pouze několik. Dubňany jsou v listinách vzpomínány jako jedna z obcí, kde se v rozmezí následujících 80 let (1673 - 1750, tj. období mezi dvojím sčítáním poddaných) nepodařilo ani jedné rodině udržet trvaleji původní rodné domy či selské usedlosti.

Bylo by čirou spekulací tvrdit, že jsou známy konkrétní důvody, proč tomu tak bylo. Výpisy z urbářů však mnohé naznačují. Vzrůst robotních povinností v XVII. století a zároveň velký úbytek poddaných vedl konkrétně v Dubňanech k opuštění velkých lánových statků. 5 - 7 členné rodiny je zřejmě nestačily obdělat. Opuštěna jsou ale i domkářská hospodářství bez půdy, neposkytující často ani základní obživu. Nejstarší rody však přesto z Dubňan nevymizely. Jejich jména známá už v XVII. století se zachovala dodnes - např. Zahrádka, Valenta, Chludil. Vzhledem k tíživé hospodářské situaci však neudržely původní statky déle, než do přelomu XVII. - XVIII. století.

Udělení privilegií svobodnému dvoru Gazapů v Dubňanech Kateřinou Pálffy z Erdödu

Naproti tomu se na konci XVII. století objevují v Dubňanech některé mladší rody, jejichž vlastnictví vykazuje od XVIII. století určitou stabilitu. Tyto statky lze často počítat mezi "rodové", např. č. 7 Valentovi, č. 8 Blahovi, č.9 Antošovi, č. 14 Třískovi, č. 16 Ilčíkovi, č. 18 Jestřábovi, č. 19 Šůralovi apod. Kolem roku 1670 měly Dolní Dubňany 27 domů, o sto roků později (1790) už 181 domů. Celkově lze Dubňany od té doby hodnotit jako obec mimořádně velkou. Z šestnácti obcí panství byly v počtu obyvatel na 5. místě (po Hodoníně, Čejkovicích, Mutěnicích, Bojanovicích), v počtu domů také na 5. místě. V 19. století se začíná v Dubňanech a jejich okolí rozvíjet průmysl. Přibývá nových obyvatel - dělníků. V roce 1890 jsou Dubňany v počtu domů (454) na 4. místě, ale v počtu obyvatel (2792) už na místě druhém, hned po Hodoníně.

Svobodné statky v Dubňanech

Když přebíral hodonínské panství hrabě Oppersdorf, nacházelo se tu i několik svobodných usedlostí bez povinnosti robot a poplatků. Většina z nich byla v držení šlechtických majitelů. Např. v Hodoníně vlastnil dům a lánový dvůr rytíř Jan Karel Gasapy s manželkou Marií a dětmi Apolonií Helenou a Antonínem Karlem. V odborné literatuře je někdy spojován s tzv. svobodným dvorem Gazapů v Dubňanech, který měl rozlohu 138 měřic (1 1/2 lánu). Privilegia svobodného dubňanského dvora a osvobození od "...robot, platů, poplatků peněžitých, desátků obilných jarých i ozimých, též desátku vinného, zemního..." byla potvrzena Kateřinou Pálffy z Erdödu "...vdovou po vysoce urozeném pánu Štepánu Illiésházym, palatinu království uherského, majiteli hrabství trenčínského a liptovského..." urozenému pánovi Ferenci Gazapimu a jeho erbům v roce 1613. Kateřina tímto listem k dodržování privilegií dubňanského dvora zavázala i své potomky a držitele panství hodonínského a též dědiny Dubňan. Původní lánový statek "... po nebožtíku Matějovi koupen jest..." i s dalším 1/2 lánem pole a "...loukami, které k obojímu od pradávna přináleží...". Rod Gazapů vlastnil dvůr v letech 1613 - 1699, dále je zmiňován v letech 1712 až 1727 jako dvůr Abeltsův. Díky neustálému přenášení chyb při přepisech je rodové jméno postupně komoleno, takže pozdější zdroje zmiňují rod Gasapy, Kasapy i Garapi či dokonce Hazapy. Stručný popis Dubňan, včetně tohoto svobodného dvora z roku 1748 se nachází i v tzv. Kleinově kronice, uložené v hodonínském archívu. Je zajímavé, že přestože dokumentace kroměřížského archívu končí roku 1727 u dvora, nazvaného jako Abeltsův, v Kleinově kronice je nazýván jako dříve Hazapyho dvůr. Je uvedena i jeho velikost, ze které lze usuzovat i na jeho význam - je zhruba o 1/6 větší než tehdejší výměra pustých Mokronos a téměř 2x větší, než Jarohněvice.

O tom, že se rod Gazapy v okolí skutečně vyskytoval, máme dva doklady.

V brněnském a kroměřížském archívu má hodonínský dvůr uloženu hospodářskou dokumentaci z let 1613 - 1727. Jako zajímavost lze uvést, že církevní inspektor brněnského kláštera sv. Tomáše, dohlížející na řízení jejich klášterního dvora v blízké obci Šardice, se jmenoval P. Jindřich Gazapi. Zmiňován je v souvislosti s úkrytem na hradě Cimburku před turecko - tatarskými nájezdy a s jeho pověřením duchovním správcem obce šardické v letech 1660 - 1665. Toto jméno se však nachází i u druhého sousedního panství - Holíče.

Po převzetí sousedního panství Holíč císařskou rodinou v roce 1736 nastalo půstoletí jeho rozkvětu. V roce 1756 byl dokonce místní klášter, postavený císařem Františkem Štěpánem Lotrinským, manželem Marie Terezie, odevzdán kapucínskému řádu. Jediným materiálem z tohoto období jsou dvě kopie listin, vydaných a podepsaných Marií Terezií a ověřené představeným řádu kapucínů, Ladislavem Gazapym, který byl zároveň místním farářem. [237]

Roboty dubňanských poddaných

Povinnost robot ležela na statku (na tzv. osedlém domu), nikoli na jednotlivých lidech, a vztahovala se vždy k výměře půdy, ale ne přímo úměrně. Obvykle platilo, že daněmi nejzatěžovanější vrstvou byli zpravidla ti, kterých bylo nejvíce, to jest půlláníci, později čtvrtláníci. Zajímavé je i to, jak se dala stanovit pracovní doba pro robotníky. Podle jednoho z pozdějších robotních patentů (1738), fakticky potvrzujícího stav dávno existující, měl "robotíř při rukovní práci něco dýl než hovado vytrvati" - i tak se dala stanovit pracovní doba. Ta byla na venkově velmi pohyblivá, neboť její vymezení se dá určit svítáním a soumrakem. V průběhu roku se protahovala a opět zkracovala. V lednu obyčejně od 7,30 do 17 hodin, v březnu od 6,30 do 18,30 hodin, v květnu od 5 do 20 hodin, v červenci od 4 do 20 hodin, v prosinci od 8 do 16,30 hodin, přičemž cesta na pracoviště a zpět se (kromě velmi vzdálených míst) nepočítala. Jak to bylo pro poddané časově náročné, je jasné už z toho, že robotu byli povinni vykonávat na celé rozsahu panství, takže se stávalo, že např. poddaní z Ratíškovic vykonávali polní práce i při jaroňovickém dvoře, kde měli vyměřeny své újezdy ve třech tratích. Byli povinni pole pohnojit, rozkydat hnůj, zorat ozimy i jařiny, ozimy i zasít a zavláčit. O žních žali obilí, svezli je do dvora a poskládali do stodol. Při všech těchto pracích kromě skládání obilí dostávali po dvou groších na stravu. Dále měli na jaronovské hrázi přidělenu jednu louku, kde měli seno nejenom poséct a usušit, ale i poskládat do kop. Pouze při sečení dostávali sekáči pivo a dva řádky chleba. Aby toho nebylo dosti, měli vyměřeny i vinařské práce v dubňanských vinohradech. Jejich povinností bylo "...vinohrad třikrát kopati, vinné keře ořezávati, snítati a vázati, dolovati". Za tuto práci se jim neplatilo, dostávali jenom pivo a chléb. Sedláci navíc vykonávali jednospřežnou nebo dvojspřežnou robotu s potahem koňským či volským, kdy mj. vozili ryby z obou jaroňovických rybníků do nádrží při Doubravě u Dubňan.

Předchozí kapitoly pojednávaly o robotních povinnostech poddaných, ale bez uvedení bližších podrobností, například soupisu poddaných nebo výše jejich dávek. Takové údaje existují v urbářích panství nebo přiznání (fasse) poddaných. Během pěti let vlády rodu Salmů (1595 - 1600) stačil jeden z bratrů, Vejkart, pořídit urbář, obsahující seznam lidí panství Hodonín, jejich peněžní i naturální dávky a robotní povinnosti. Dnes využíváme pouze jeho opis, zhotovený Janem Nádherou Vysokomýtským, který byl po určitou dobu sekretářem hraběte Bedřicha z Oppersdorfu. Pro jednotlivé vesnice, včetně Dubňan, jde o první úplný a jmenný seznam usedlíků. Setkáváme se zde jak s rody popsanými o půl století dále (Mrkavý, Zahrádka,...), tak i s usedlíky, o nichž později zmínka chybí (Koneček). Neznamená to ovšem, že rod za těch padesát let vymřel, ale mohl ztratit vlastnictví statku - urbář postihuje pouze "movitější" část obce, tj. alespoň vlastníky domu - v seznamu jsou uvedeni jenom majitelé půdy, odvádějící vrchnosti peněžní a naturální dávky. Celkově měly Dubňany mít 26 usedlostí, z toho 2 domkaře a někteří z nich mají na kraji listu uvedenu poznámku, od kdy a jak dlouho mají lhůtu na daňové úlevy. (Většinou to bylo od příchodu na statek po dobu 2 let). Tento dvouletý odklad je vyznačen např. na pátém statku v pořadí s platností od 1. 1. 1664. Ani toto však zřejmě osadníkům nestačilo, neboť se tam velmi rychle vystřídali tři majitelé. (Jeden z nich byl Jíra Matoušů).

Podle urbáře hraběte Oppersdorfa z 28. září 1651 začínala robota na Hodonínsku jednu hodinu po východu slunce a končila se hodinu před jeho západem. Na krmení dobytka byla robotníkům povolena dvouhodinová přestávka. Svátky, které se v týdnu vyskytly, nebyly počítány za dny robotní. Nebyla-li v zimě práce, odkládala vrchnost robotu na jaro a léto. Tímto urbářem ale Oppersdorf zároveň zavedl diferencovanou robotu místo dosavadní roboty jednotné, která činila šest dnů v roce s potahy nebo pěšky. Od té doby se z půldruha lánu robotovalo 12 dní v roce, z lánu 8 dní, z půllánu 4 dny, podsedník měl povinnost 8 dní v roce. Mimořádné roboty byly stanoveny především pro dobu senoseče, při opravách panských sídel a honech. Hrabě Oppersdorf usnadnil i osazování pustých gruntů jejich odhadováním a přidělováním za nižší ceny.

Další oppersdorfský urbář byl zpracován v roce 1691. Podle něho pracovali láníci a 3/4láníci od sv. Václava do sv. Jana tři dny v týdnu s dvojspřežím, 1/2láníci dva dny dvojspřežní roboty, podsedníci dva dny pěší roboty. Ale v létě (od sv. Jana do sv. Václava, tj. červen - září) museli "...všichni den po dni okrem neděle a svátku kamkoliv a kdykoliv se jim poručí, dělati". Pokud nebyly skončeny žně, byli povinni láníci a 3/4láníci po celý týden posílat dva pracovníky ke dvoru. Na každou osobu byl příděl půl funtu masa a bochník chleba, na 50 osob po půl čtvrti mouky, kaše, krup, 3 žejdlíky másla a 3 žejdlíky soli. Navíc 3x za celé žně dostali po mázu piva. (Funt = asi 550 gramů, čtvrť = asi 16 litrů, žejdlík = asi 0,35 litru, máz = 4 žejdlíky.) Hrabě z Oppersdorfu těmito svými ustanoveními nedodržoval císařské nařízení. Robotní patent císaře Leopolda I. z r. 1680 dovoloval totiž nejvýše tři robotní dny v týdnu, ale na hodonínském panství jich bylo až šest.

V urbáři jsou uvedeny poplatky i pro dubňanské poddané. Jeden z mála uvedených láníků - Jan Vyskočil - platil 47 krejcarů úroku o sv. Jiří, totéž o sv. Václavu. Třičtvrtěláníci platili 35 krejcarů, půlláníci Jan Bouchal, Pavel Slepička, Jan Belka 23 krejcarů a 2 gr., čtvrtláníci Martin Valenta, Jan Ilčík a Michal Kratochvíl 14 krejcarů. Všichni sedláci robotovali s potahem každé dva dny v týdnu. Někteří z uvedených sedláků platili dále po 10 krejcarech úroku za půdu, užívanou v katastrech Mokronos (24 lidí) a Jarohněvic (20 lidí). Protože tehdejším zvykem bylo stanovení poplatku 1 kr z měřice, znamenalo by to, že dubňanští sedláci vlastnili v bývalém katastru Mokronos asi 46 hektarů půdy. V roce 1691 je v Dubňanech uvedeno celkově 12 láníků, 5 třičtvrtěláníků, 26 půlláníků, 16 čtvrtláníků a 30 domkářů (hoferů). V soupisu Dubňan je zmíněn i svobodný dvůr Gazapovský, samozřejmě bez robot a poplatků.

Mezi různé peněžní dávky vyplácené vrchnosti patřila i tzv. odúmrť, což bylo právo poddaného pořizovat kšaft (poslední vůli) s možností libovolného předání majetku. V obcích, které odúmrť neměly, připadl majetek zemřelého poddaného vždy vrchnosti, která mohla na statek osadit jiného majitele. Za právo odúmrti platily však v rámci hodonínského panství pouze obce Krumvíř a Brumovice, v ostatních (tedy i v Dubňanech) náležela odúmrť tamní vrchnosti. Poddaní byli povinni v rámci robot k hodonínskému zámku i tzv. "hláskou" (hlídání zámku), "...poněvadž ale mnohým pro dalekost cesty obtížná se zdála", uvolili se dobrovolně na jistý úroční plat v jedné sumě 600 zl. "renských" a platili potom místo ní tzv. "mušketýrský plat". Vrchnost si držela za něj stálou stráž - mušketýry. Obce Pavlovice a Kobylí tento plat nedávaly.

Těžké doby nastaly poddaným po skončení moravsko - uherských válek na počátku 18. století. Poddaní byli nuceni robotovat za jeden týden více než jejich předkové často za celý rok. Platy a roboty byly nestejné a rozličné, někdy i na jednom a témž panství. O tom jaká byla jejich výše v polovině XVIII. století, nám podávají určitou zprávu popisy panství při zpracování tzv. tereziánského katastru z roku 1750.

Hodonínské panství tehdy obsahovalo kromě osedlých obcí také pusté město Čejč, pusté vsi Divice, Harasice, Jaronovice, Kloboučky, Kukvice, Kopansko, Mokroňovice a Trutmanice. Bylo k němu připojeno panství pavlovické. Obě držel od r. 1692 kníže Jan Adam z Lichtenštejna a jeho dědici hrabata z Czoboru.

Vrchnost v této době zvyšovala své příjmy zaváděním nových peněžních dávek (např. z připojených zahrad a štěpnic), ale i zvyšováním dalších robotních povinností.

Obce náležející k panství platily úrok nadvakrát - o sv. Jiří a sv. Václavu, většinou po stejných částech v obou pololetních lhůtách. Poddaní robotovali týdně z jednoho lánu po 3 dnech s potahem, ze 1/4 lánu a z podsedku tři dni pěšky, vyjma Dolní Dubňany, Hovorany a Ratíškovice, kde všichni robotovali jen po dvou dnech týdně. Podruzi robotu nekonali, nýbrž za ni dohromady platili, např. v Dolních Dubňanech pololetní úroky (o sv. Jiří a o sv. Václavu) a jiné platy během roku vyčísleny na 26 zl. 17 kr. úroku, za hlásku (na dráby) 30 zl., za robotu podruzi úhrnem 121 zl. 20 kr. Dále odváděli Dubňanští vrchnosti 142 slepic, 176 měřic ovsa (=108 hl), 20 liber loje (=11.2 kg).

Nové povinnosti poddaného lidu byly upraveny robotním patentem Marie Terezie z roku 1775. Podle něj měl mít větší robotní povinnosti ten, kdo hospodařil na větší rozloze půdy. Tím by se pro manufakrury uvolnila značná část příslušníků vesnické chudiny. Proto také byla stanovena robotní povinnost podruha jen na 13 dní v roce a domkáře na 26 dní v roce. Sedláci byli povinni konat potažní robotu, která byla stanovena podle toho, kolik kdo platil kontribucí v r.1773. Pěší robotu museli konat bezzemci a chalupníci.

Vláda si ale na druhé straně byla vědoma toho, že značný úbytek pěších robotních dní by mohl ohrozit vrchnostenská hospodářství, a proto bylo v patentu uvedeno, že poddaní, kteří nejsou povinni konat své vrchnosti třídenní robotu v týdnu, musejí na její žádost u ní pracovat za plat. Patent stanovil, že poddaný má za tuto práci dostat v období od října do února denně 7 kr., v době od března do konce června 10 kr. a od července do konce září 15 kr. Pracovní den byl stanoven od 1. dubna do 31. září 12 hodin denně, od října do konce března 8 hodin denně. V patentu se ale výslovně uvádělo, že v době žní může být robotní den prodloužen o jednu až dvě hodiny. Poddaným bylo ponecháno na vůli, aby zůstali při oněch starých povinnostech nebo převzali robotu dle nového patentu. V některých obcích všichni zůstali při starém, jinde volili robotu "podle nového způsobu", ale někde nebyli obyvatelé v rozhodnutí jednotni: několik sousedů zůstalo při staré robotě a ostatní si zvolili robotu dle nového patentu.

V roce 1781 vydal císař Josef II., syn Marie Terezie, patent o zrušení nevolnictví, a nahradil je mírnějším poddanstvím. Nešlo však o humánní čin, ale pouze o řešení hospodářských problémů monarchie.

Růst obyvatel Dubňan

Jak byly ztráty obyvatelstva nahrazovány ? Nové osidlování organizovaly vrchnosti z nejrůznějších zdrojů. Nejvíce se na obnově přírůstku obyvatelstva podílela tehdejší vysoká porodnost. Pusté grunty pak byly "bez zakoupení" přidělovány dospělým dětem poddaných a sirotkům. Vrchnosti vlastnící více panství přiváděly nové osadníky z méně postižených oblastí : ze Slovenska, z Valašska i odjinud. Také nejeden propuštěný voják skončil na selském gruntě nebo městském domě. Existují doklady o tom, že na jihovýchodní Moravu přicházeli osadníci ze Slezska a zejména ze Slovenska.Vzhledem k tomu, že různé archívní zdroje udávají různé množství dubňanských obyvatel, pokusil jsem se zpracovat do podoby tabulky rozlohu Dubňan i množství obyvatel. Obecně ale platí, že v textových částech historických místopisů jsou Dubňany klasifikovány jako obec mimořádně velká.

V roce 1880 připadlo na jeden dům 5 - 6 obyvatel, kdežto po 1. světové válce 6 - 7 obyvatel.

Změna zemědělského hospodaření od XVII. století

Ve středověku dlouho přetrvávalo trojhonné využívání zemědělské půdy. Na jedné části byly sety ozimy, na druhé jařiny, třetí zůstala úhorem. Všechna pole na všech tratích musela být rozdělena vždy na tři skupiny, přičemž sedlák dostal příslušný podíl v řádném a často i v doplňkovém dělení půdy (tzv. padělky).

Od XVII. století se postupně měnil způsob hospodaření, hlavně rybníkářství. Rybníky byly vypouštěny a předělávány na louky nebo pole. V poslední čtvrtině XVIII. století romantika zdejších rybníků vymizela úplně, protože se začaly pěstovat jeteloviny a nové zemědělské kultury, ale táké proto, že chyběly pracovní síly. Rybníky se rušily. Roku 1750 zbylo z původních 37 rybníků na hodonínsko - pavlovickém panství jen 7 větších. Co do množství ryb byl dnešní Jaroňovský na třetím místě s ročním výlovem 600 kop ryb (kopa=60 kusů), přesto to bylo asi o 400 kop méně se než v roce 1691. Krajina se změnila ještě více i po vypuštění dalších rybníků. V první polovině XIX. století už zůstaly pouze tři, včetně Jaroňovského o rozloze 391 jiter (asi 225 hektarů). Okolo roku 1830 se v něm lovilo asi 350 q ryb.

Oblast okolo Dubňan má i velmi řídkou říční síť. Jako jedinou důležitou řeku lze jmenovat pouze Kyjovku (dřívější pojmenování Stupava či Svodnice), v současné době značně znečistěnou. Protéká zalesněným územím v částečně regulovaném korytě. Regulace řeky a vysušení rybníků přispělo ke zpevnění půdy v okolí města a zabránilo záplavám, na druhé straně však způsobilo snížení hladiny spodních vod, a tím i snížení vlhkosti půdy a výnosů. Pokud se podíváme na katastrální mapu z roku 1827, vidíme, že změněné koryto má nejen regulovaná Kyjovka, ale i některé menší potoky. Důkaz pro první tvrzení vidíme na letecké fotografii jarohněvické tvrze, kterou dnešní koryto půlí. Pro druhé také nemusíme chodit daleko - např. potok, zvaný dříve Müllbach, který tvořil náhon mlýna u jarohněvického statku, už také nezásobuje vodou mlýn a dva rybníčky po stranách silnice k Mutěnicím.

Jeden z prvních popisů lesních komplexů v okolí Dubňan nám zprostředkovává oppersdorfský urbář z roku 1691: "...V těch gruntech Dubňanských jest dvoje hájenství Doubravy : první se počíná proti východu té cesty, kterou se od Dubňan do Rohatce jde, k polednímu dochází až na cestu, která od Ratíškovic na Zbrodovou hrázi jde, od západu až po tu cestu od Jaroňovského dvoru na rybníček Nálezný jdoucí a od půlnoci po Dubňanské pole. Obsahuje v sobě Runze řečený a rybníček Nálezný. Druhé hájenství Dubňanské bere svůj počátek k východu slunce od dotčeného rybníčka Nálezného a té cesty přes něho do staré Jaroňovské cesty jdoucí, k polednímu dochází až po rybník Zbrod a od půlnoci až po dvůr Jaroňovský. V tom druhém hájenství jest nemálo zvěře a může se ročně nejméně dříví ku palivu odprodati za 70 zl. Když se žalud urodí, bírává se pastevního mnoho rejnských (zl.), pakli žalud pochybí, tehdy se šišky dubové k panské ruce sbírají a časem na pěkné peníze uvádějí. V tom druhém hájenství jest rybníček Nálezný. Ten málem se užívá, nebo velmi v tínu (stínu) leží, když jest plodů hojnost, nasazuje se jednoročním plodem na jedno teplo 200 kop. V té Doubravě mají lidé své včelíny: z nich platí každoročně o sv. Václavě z každého klátu (úlu) včel po 3 kr." Pustých vinic bylo u Dubňan 158 měřic. V dubových lesích se zcela běžně pásl dobytek z vesnic, proto ta důležitá zmínka o úrodách žaludů.

Okolo roku 1760 se velké lesy souvisle táhly mezi Hodonínem, Mutěnicemi, Ratíškovicemi, Dubňany, Šardicemi, Hovorany a Čejkovicemi. Tato část Doubravy měla asi 21167 měřic (asi 4000 hektarů). Myslivost provozoval na spojených císařských statcích (Hodonín, Holíč, Šaštín) lesní a myslivecký personál. Kromě polesného zde působili čtyři dvorní myslivci. Jejich umístění kopíruje rozložení lesů, takže není náhodou, že jeden z nich byl už v 17. století i v Dubňanech. Jeho roční plat představoval 7 zlatých a 30 krejcarů.

V pozdějším období, když se projevil nedostatek zemědělské půdy, se stávalo i to, že byla získávána částečně i na úkor lesů. O tom však, pokud se Dubňan týká nemáme přesné zprávy. Poslední doklad o proměně lesa v pole máme z počátku dvacátého století, kdy prodal milotický "zámecký pán", hrabě Karel Seilern, občanům obce Dubňan a Ratíškovic kopec Náklo. Ti 115 hektarů lesa vykáceli a přeměnili ve třech etapách na pole. Nejdříve byly vykáceny stromy a pařezy, následně pak byla půda rozdělena do 293 parcel, většinou po 2 měřicích. Cena byla stanovena na 350 Kč za měřici velmi dobré půdy. Náhradou za vykácený les byly postupně zalesněny obecní pasuňky.

Že však starost o les nebyla pro dubňanské obecní radní jen prázdnými slovy, dosvědčuje i hospodářský plán polesí Dubňany z roku 1927. Popisuje celkem reálný stav v té době:

"...Vesměs se zde setkáváme s rovinou. Půda jest celkem dosti suchá, hodí se hlavně k pěstování břízy a borovice. Na místech, kde jílovitá spodina mělce vystupuje na povrch, jest půda náchylná k zbahnění. Zde se daří olši a topolu. Plocha lesu přikázaná (153 ha) se více jak zdvojnásobila oproti ploše, kterou vykazuje dosavadní pozemkový katastr (76,3 ha). Zvětšení toto vzniklo znovuzalesněním obecních pastvin. Budiž na tomto místě konstatováno, že obecní zastupitelstvo věnuje vzornou pozornost pracem, směřujícím k dalšímu zalesňování obecních pastvin...". V závěru - hospodářských pokynech pro příští desítiletí (tj. pro třicátá léta XX. století) lze nalézt i důrazné doporučení, podle něhož "...pustošení lesa hrabáním lesního steliva, jakož i pasení dobytka, zvláště v kulturách, jest co nejpřísněji zakazovati .."

O přeměně pastvin na pole či lesy se můžete přesvědčit i v dnešním katastru Dubňan - někdejší pastviny připomíná trať Hajdy (zřejmě z něm. Heide = pastvina), či Pasuňky, kde je tvorba názvu zcela jasná.

Jan Václav z Freyenfelsu, kanovník olomoucký, vydává v Norimberku roku 1762 svou mapu "Tabula almae dioecesis Olomucensis", názorně ukazující ráz zdejší krajiny v XVII. a částečně i v XVIII. století. Jeho mapa je zmiňována téměř ve všech monografiích okolních obcí, proto jsme v našich podkladech použili mapy jeho předchůdce - vojenského císařského geografa Müllera z roku 1712. Podle Freyenfelse se ve starších dobách zabývali hospodáři na Slovácku vedle vzdělávání polí také značně vinařstvím a chovem dobytka, i ovcí, a vrchnosti se věnovaly také rybníkářství. Z roku 1772 máme od téhož autora zachovánu i církevní statistiku obyvatel Dubňan. Vesnice měla 530 dospělých, přijímajících katolických obyvatel, kteří byli u sv. příjimání (capaces), a 170 dětí (necdum capaces).

Růst měst i vesnic s sebou přinášel nutnost číslování domů. Marie Terezie nařídila roku 1770 povinnost očíslovat všechny domy ve vsích a městech. Až do té doby se totiž poloha domu uváděla podle nějakého znamení, nikoli čísla. Na hodonínském panství byla popisná čísela domů zaváděna někdy okolo roku 1772. Na statcích byl - po převzetí císařskou rodinou - částečně realizován i návrh hraběte Antona Raaba, aby velké panské dvory byly rozparcelovány a pronajaty v malých dílech poddaným. Raabizace a úprava robot totiž umožňovaly, aby mohli poddaní více pracovat na vlastních polích. Správce Jaronovického dvora nabídl např. ratíškovickým podsedníkům celkem 22 měřic v trati Díl u Dubňan a 21 měřic v trati Zelnice u kostela pod Náklem za poplatek 24 kr. z měřice.

Kolem poloviny XIX. století byla stále půda ještě obdělávána trojpolním způsobem a každý třetí rok se mírně hnojila. V prvním a druhém roce se v druhé a třetí bonitní třídě celá osívala žitem, v třetím roce, v druhé bonitní třídě 1/6 ječmenem, 1/6 kukuřicí, 2/6 bramborami a 2/6 zůstávaly ležet úhorem. Ve čtvrté bonitní třídě se stále uplatňovalo střídavé hospodářství. Tomu odpovídaly i výnosy - v II. bonitní třídě zhruba 18 měřic žita z jitra, v druhém roce 15 měřic ječmene, 15 měřic kukuřice a 100 měřic brambor. Ve třetí třídě byl výnos poloviční. Obdělávání bylo prováděno tak, že v I. třídě běžel první rok, ve druhé druhý a ve třetí třídě třetí, takže úhorem ležela zhruba třetina katastru. Po sklizni jařin se strniště neorala, zarostla travou a pásl se na nich dobytek. Úhor sloužil za pastvinu až do zimy.

V období přechodu ke kapitalismu je pro velkostatky příznačný ústup od hospodaření ve vlastní režii a rozmáhá se systém pronajímání jednotlivých dvorů. Po zrušení roboty se jim totiž nedostávaly levné pracovní síly, hospodářství na dvorech se ukazovalo jako nerentabilní, a proto byly dávány do nájmů. Například dvory v Mutěnicích a Jarohněvicích o rozloze 1119 hektarů byly pronajaty cukrovaru v Kelčanech. Statky, které hospodařily ve vlastní režii, produkovaly převážně tradiční plodiny - pšenici, žito, ječmen a hlavně cukrovku. Rostoucí poptávka po ní vedla i soukromé hospodáře k nezájmu o louky, neboť tehdejší pole I. třídy mohlo hospodáři vynášet až o 15% více než louka. V důsledku toho se na Hodonínsku rozšiřovala pole, kde to jen bylo možné. Kromě cukrovky mělo zajištěný odbyt i pěstování brambor ve velkém, a to pro lihovary v Hodoníně a v Prušánkách. Pro hodonínský velkostatek se stalo typickým využívání aboličního systému a hladu zemědělců a bezzemků po půdě. Proto byly mnohé rybníky proměněny v polnosti a pastviny. Pozemky získané takovým způsobem byly dávány do tzv. naturálního pachtu zájemcům. Naturální pacht ovšem přecházel od šedesátých let XIX. století v peněžitý. Vedle toho začal velkostatek využívat též forem velkopachtu - například dvůr Jarohněvice byl pronajat dříve zmíněnému cukrovaru v Kelčanech a hnědouhelné doly na panství od roku 1841 bratřím Kleinům. Kromě polního a lesního hospodářství byly dalším zdrojem příjmů vrchnosti mlýny v Jarohněvicích a hnědouhelné doly. Průmyslový potenciál se pomalu - formou pronájmů - koncentroval v rukou bohatých židovských obchodníků. Například doly v okolí Dubňan byly předány do nájmu Albertu Kleinovi a firmě Kolisch.

Okolo roku 1845 měly Dubňany asi 3898 dolnomoravských jiter půdy (tj. cca 808 ha), 1404 obyvatel (pouze katolického vyznání), 1773 ovcí a 36 skotu na dominikální půdě (vrchnost), 348 ovcí a 170 skotu na rustikální půdě (poddaní).

Celková rozloha katastru obce v roce 1900 měřila 2242 ha. Z toho připadalo: 1446 ha na pole, 225 ha na louky, 24 ha na zahrady, 276 ha na pastviny, 179 ha na lesy. Z té doby pochází i součet hospodářského zvířectva v Dubňanech : 214 koní, 823 skotu, 947 bravu.

V roce 1910 byl stav následující: 198 koní, 930 hovězího dobytka, 1252 vepřů, 192 koz, 4073 slepic, 601 hus, 108 kachen, 74 jiné drůbeže a 169 včelstev. Dubňany jsou tak citovány na jednom z předních míst co do počtu koní (nejvíce měl Vlčnov 328 kusů) i vepřového dobytka (např. Mutěnice 1334 kusů).

Za těchto prvních deset let dvacátého století vykázaly Dubňany vzrůst obyvatel o 13%, přičemž moravský průměr byl 6, 9 %. Co se týká národnostní otázky, tj. hlavně počtu Němců, jsou Dubňany uváděny na třetím místě na okrese - mimo Hodonín, po Lužicích, Čejči - přičemž Němců na venkově postupně ubývalo. Například v Dubňanech se jejich počet zmenšil za uvedených deset let o 20.

Po první světové válce (ve dvacátých letech) probíhala tzv. parcelace velkostatků i v okolí Dubňan. Do areálu obce v té době zasahoval hodonínský velkostatek dvorem Jarohněvice (167 ha). Za parcelace r. 1928 připadlo z něho 198 drobným dubňanským rolníkům 138 ha zemědělské půdy. Z velkostatku milotického hraběte Seilerna (celková výměra 2507 ha, z toho 1328 ha zemědělské půdy), který zasahoval do areálu Dubňan dvorem Mistřín (179,5 ha) dostali 4 nabyvatelé z Dubňan po parcelaci r. 1924 celkem 2 ha zemědělské půdy. Zbytkový statek o výměře 83,5 ha byl přidělen do vlastnictví Družině čsl. legionářů v Přerově. (V době socializace přišel k JZD). Na Seilernových lesích hospodařil majitel do r. 1945, kdy připadly pod Státní lesy. V době socializace k nim připadly obecní lesy, většina selských lesů se dostala k JZD. V roce 1960 podléhaly všechny lesy v katastru polesí Zbrod a lesnický okrsek Dubňany pod závod Strážnice.