————————————————————————
Jak se rozvíjela dubňanská škola po roce 1754 ?
————————————————————————

Last update: 28-09-2003

"Von der Reisse der Lehrer" Protokol o zřízení a osudu dubňanské triviální školy 1754 - 1843 v originále: Protokoll Über die Errichtung und Schicksale der Dubnian Trivial Schule vom Jahre 1754 (Viz literatura [79] ).

V této kapitole bych se rád soustředil na dobu před a těsně po založení školy, pozdější období - zvláště od poloviny XIX. století je velmi dobře zmapováno díky současnému učitelskému sboru a Letopisecké komisi v Dubňanech. Podrobnosti o dubňanském školství po skončení 1. světové války hledejte tedy v dubňanské monografii nebo v díle k 240. výročí školy, zpracovaném výše uvedenými subjekty.

Vezměme si na pomoc dobové dokumenty - v okresním archívu v Hodoníně tvoří celý (!) fond triviální školy pouze školní kronika, zde nazývaná PROTOKOL O ZŘÍZENÍ A OSUDU DUBŇANSKÉ TRIVIÁLNÍ ŠKOLY 1754 - 1843 (viz [79] - podle originálního německy psaného nápisu na deskách "Protokoll Über die Errichtung und Schicksale der Dubnian Trivial Schule vom Jahre 1754" ), do níž je vložen výkaz docházky z r. 1843. (Viz obrázek). Několikastránková kronika obsahuje základní údaje vzniku a vývoje školy, přehled učitelových platů, seznamy učitelů a katechetů i některé pamětihodné události v obci. Psána částečně česky, ale hlavně německy a evidentně je i zpětně dopisována. Kronika je totiž vedena tak, jak v té době bylo obvyklé pro dokumenty, vyžadující časem doplňování - každá další kapitola začíná na nové stránce, aby bylo možno vpisovat. Protože se jedná o originální rukopis, lze lehce odhalit a rozpoznat autora zápisu. Evidentně je zřejmé, že části kroniky dopisoval se zpětnou platností např. Vendelín Werner.

Dostala se mi do rukou v hodonínském okresním archívu v září 1997, proto jsem si nechal udělal fotokopie 5. kapitoly, nazvané příznačně "Von der Reise der Lehrer", popisující německy osudy učitelů v rozmezí 1772 - 1776 a poté 1823, 1829, 1830, 1833. Poslední odstavec - český, je věnován učiteli Antonínu Mainzlovi a Vendelínu Wernerovi okolo roku 1875.

(Zajímavé je i to, že kniha je psána z počátku německy (vidíte to například i na nadpisu), teprve po odchodu Antonína Mainzla je - zřejmě Vendelínem Wernerem - další kapitola napsána česky, krásným, vypsaným rukopisem).

"Papírové" zřízení školy školy je ovšem jednou věcí, praktické vedení pravidelné výuky věc druhá. Hrabě Czobor prakticky pouze povolil (nařídil) vedení výuky dětí v Dubňanech. Reálné zabepečení provozu školy bylo plně v rukou vedení obce, nelze tedy očekávat, že výuka probíhala od roku 1753 v nově postavené budově. Důležité je rovněž uvědomit si, že zřízení školy bylo oficiálně potvrzeno biskupskou konsistoří 6. dubna 1753, přesto školní kronika zniňuje až rok 1754, i když pravidelné výuce už nic nestále v cestě. Ten více než rok zřejmě obec dubňanská hledala učitele a vytvářela podmínky pro vznik místní školy. Protože až do XIX. století bylo hodně zaměstnání - včetně učitelských - spojeno s naturálním platem, závislým na počtu žáků, musela být vyřešena i tato situace. O způsobu školní výuky před vznikem dubňanské školy nemáme žádné přímé zprávy, nicméně s velkou pravděpodobností děti navštěvovaly (pokud vůbec) školu hodonínskou, o které víme už dříve. Nakonec - i výpis níže uvedené školní fasse prvního dubňanského učitele používá srovnání s platem a povinnostmi hodonínského "pana rektora", ke kterému děti předtím chodily.

Dubňany byly dříve chudou obcí (zmiňuje to i hrabě Czobor ve zřizovací listině), takže po zřízení školy se nevyučovalo ve školní budově, ale nejdříve v místnostech, pronajatých od sedláků, kteří nebyli vždycky vstřícní, takže místnosti se několikrát měnily. To byl ostatně úděl škol ve většině obcí. Jediná vyučovací místnost byla zároveň bytem učitele.První školní budovou byl domek č. 134a (staré číslování), v němž bydlel domkař František Babušník. Druhá část tohoto velmi chatrného domu - 134b, patřila Josefu Zahrádkovi. Dům byl postaven z nabíjanice (dřevěná kostrukce s hlínou) a střecha ze slámy. Obec dubňanská později domek prodala a školu přestěhovala na č. 179, který patřil Janu Laušovi. Mezitím se obci podařilo postavit pro školu nový domek, bohužel stejně chatrný jako ty předcházející, na č. 158a a 158b v majetku Jana Urbana a Františka Bittnera. Zde se pak vyučovalo až do r.1796. Mezitím - v roce 1762 - převzala moc na panství císařská rodina a teprve tehdy se mohla situace výrazněji zlepšit ve prospěch řádné výuky. Přesto trvalo ještě 34 let, než v roce 1796 postavila císařská vrchnost - tehdejší patron školy, zastoupená hodonínskými úřady, první řádnou budovu školy. (Tehdejší č. p. 104). Měla jednu učebnu, světnici pro učitele, komoru, chlév a zahrádku. V této budově se vyučovalo až do roku 1865.

Po tomto roce byla určena jako důstojnický byt v čase ubytování vojska. V původním chlévě byli chováni obecní býci, z učebny se stala maštal pro koně důstojníků. V době, kdy v Dubňanech nebylo ubytováno vojsko, sloužila místnost tzv. "oficírského kvartýru" nájemníkům a podruhům za nepatrný roční poplatek. Například v letech 1881 - 1885 obýval tyto místnosti obecní sluha, po tomto roce pak budova sloužila jako byt druhému učiteli Františku Mlčochovi, ustanovenému téhož roku v Dubňanech.

Takzvané prezentační právo měl patron školy, což byla cíařská rodina, zastoupená vrchností rodinných statků v Hodoníně. Toto právo znamenalo možnost navrhování učitelů a přetrvalo až do XIX. století - ještě v roce 1830 byl tímto způsobem ustanoven učitel Antonín Mainzl.

Ale nepředbíhejme.

Plánovací rozvrh pro učitele triviálních škol

Výuka v triviální škole měla svá pravidla i svůj rozvrh. Jak se vyučovalo, je vidět z následujícího obrázku "Rozvrhu učení" - "Schemen der Stundenvertheilung" (originál je uložen v hodonínském archívu, protože dubňanská triviálka nemá kromě výše uvedeného dokumentu v archívu nic, je použit rozvrh jiné školy z hodonínského panství - Dolních Bojanovic). Na rozvrhu je mj. pěkně vidět dělení na dopolední a odpolední vyučování i na povinnou složku výuky - náboženství. Výuka byla rozvržena do šesti dnů - pondělí až sobota (montag - samstag), přičemž byly plánovány 3 hodiny dopoledne a dvě odpoledne, např. v pondělí dopoledne čtení, počítání a vnímání, odpoledne hodina náboženství a další hodina rozdělena na dvě půlhodiny - věnované začátečníkům a tzv. velkému čtení. V úterý dopoledne se začínalo náboženstvím, poté psaním a dopoledne zakončilo půlhodinové čtení s číslicemi. Výuka končila v soboru po obědě psaním a počítáním.

Prvním řádně ustanoveným učitelem byl Josef Kayszwald, který do té doby působil v Žarošicích. Dožil se 75 let. Vzděláním byl tehdejším časům "přiměřeného" a ve vyučování snaživý. Matrika nazývá jej "benemeritus" (dobře zaslouživší se). Zemřel v roce 1772 a po dobu "učitelování" se neměl zrovna nejlépe. Podle staré fasse (přiznání příjmů) z roku 1754, jejíž opis se zachoval ve školní kronice, vypadala úhrada rektorské služby obce dubňanské následovně - od rodičů dětí (žáků) a obce dostával učitel tento plat (viz [79] ):

"...Toho času zde založena samostatná lokální fara a zároveň ustanoven první stálý učitel, pro kterého ustanovena rektorská služba od obce Dubňanské, jak následuje:
1. Rži toho času na hrubou míru od půlláníka na vrchovatě čtvrť 2 achtele, od jednoho každéhé čtvrtláníka a podsedníka štrejchovanou míru 2/8.
2. Při tom v hody, na výroční svátky t. j. na Velikonoční a Svatodušní svátky každý usedlý soused rektorovi 1 koláč aneb za ten koláč 1 krejcar povinnen dáti bude
3. Za odzpívání tříkrálové koledy, jak před tím hodonínský pan rektor měl, pak na štědrý den roznášení oplatků. Z oplatků těch učitelem napečených, se vykrajovaly i hostie do chrámu Páně

Školního platu od dítek:

1. Od těch, kteří písmena poznávati počaly a od slabikantů od jednoho každého dítěte týdně 1 kr 2 dr.
2. Od těch, kteří se písmu a čtení učili, od jednoho každého 3 kr, pak jeden pecen chleba a každou středu tak řečený "středáles", t. j. rozličné stravy aneb mouky povinnen dáti bude

Na penězích dle zásluhy:

1. za odmodlení se růžence...............................................................2 zl
2. za odzpívání pašijí na květnou neděli a velký pátek.........................1 zl 30 kr
3. na den sv. Marka a křížové dny po každé, když se procesí vede ......30 kr
4. na den Božího Těla.......................................................................1 zl 30 kr
5. od jednoho každého chalupníka a podruha ročně.............................30 kr

Na stále. Od každého pohřbu třetí díl toho, co se u p. faráře platilo.
Pak bývá ročně za obec 7 mší svatých zpívaných a sice: na den sv. Josefa, Jana a Pavla, sv. Vendelína, sv. Floriána, sv. Notburgy, sv. Lucie a Háty, na které se v obci vybírá a velebnému pánu odvádí, kterýž za každou tu mši sv. rektorovi 20 kr vyplatí.
Za vedení popisu duší a vybírání velikonočních zpovědních cedulek, jak jindy pan rektor hodonínský.

Protože k Dubňanům byly přifařeny (přiškoleny) i Ratíškovice, následují i jejich poplatky dubňanskému učiteli:

Štola a tříkrálová koleda jak v Dubňanech, krejcary neb koláče jen v hody, tu neděli po Všech Svatých. Popis k velkonoční zpovědi jako v Dubňanech a ku štědrému dni roznášení oplatků.

Co z této fasse vidíme?

a) potvrzení toho, že děti předtím chodily do školy v Hodoníně, neboť dubňanský učitel přebírá dosavadní práva hodonínského pana rektora
b) část naturálií dostával učitel za napečené oplatky, kterí před štědrým večerem rozesílal po domech a dostával za ně mouku, vajíčka, peníze, luštěniny atd. dle libosti
c) ke škole nepatřila žádná pole, louky ani zahrady. Dříve míval nadučitel k užívání dva kousky pole v trati zv. Drahy jako náhradu "za struny", pokud v kostele figurální mše provozoval.
d) dotace na školní otop a ostatní platy nesla hodonínská vrchnost.

Po jeho smrti ho ve vyučování nahradil a školu spravoval Kajetán Mrázek, dříve pomocník (Gehilf -preceptor) v Pavlovicích. Vyučoval také na čísle 134a a zemřel v roce 6. ledna 1775.

Antonín Mainzl působil blahodárně po 45 rokův v obci, načež na jeho žádost byl dán na odpočinek, který jen rok užíval; jsa 74 roků stár dne 8. prosince 1876 na věčnost se odebral. Budiž pokoj popeli jeho. Po tomto nastoupil Vendelín Werner; jsa ustanoven slavnou c. k. zemskou školní radou v Brně co naudučitel dne 12. dubna 1875..... (Viz literatura [79] ).

Teprve 20. května 1776 byl ustanoven zdejším učitelem Jan Mainzl, syn Tobiáše Mainzla, učitele ve Velkých Pavlovicích. Potřebné vzdělání nabyl v Kečkemétu. Celých 47 let (!) učí v Dubňanech sám, přestože dětí bylo více jak 160 ! Teprve 10. prosince 1823 je mu poslán na výpomoc provizorní učitel Jan Kobza. Toho pak vystřídal v roce 1829 Mainzlův syn Anton (Antonín) Mainzl, do té doby pomocník v Dolních Bojanovicích. (Kobza byl ustanoven řídícím učitelem v Karlíně). Zajímavostí bylo - dle tehdejšího zvyku a práva - uzavření odstupní smlouvy mezi otcem a synem. Po jejím schválení obdržel Antonín 6. května 1830 dekret na zdejší školu. Když 6. května 1830 odchází Jan Mainzl na odpočinek, přebírá školu po něm a spravuje ji až do roku 1875. Starý Jan Mainzl zemřel v roce 1833 ve věku 81 let.

Připomínám, že jenom otec Mainzl se synem odučili v Dubňanech dohromady 92 let ! Syn Antonín působil blahodárně v obci celých 45 let a výnosem č. 5867 z 5. října 1872 byl ustanoven "veterán učitelství" Antonín Mainzl zatímním nadučitelem a 20. března 1874 skutečným nadučitelem v Dubňanech.(Viz obrázek).

Roku 1782 byl přenesen hospodářský dohled na školy na krajské školní komisaře. Zemské školní komise byly zrušeny a jejich působnost převedena na gubernium. Dohled na vyučování ve škole a její vedení zůstaly místním farářům.

Roku. 1790 zavedeny pro mládež do 20 let nedělní opakovací hodiny. Od roku 1790 se žáci v poslední třídě dovídali rovněž něco o hospodářství a průmyslu. Roku 1804 bylo odevzdáno řízení škol krajským úřadům a konsistořím, které pak podávaly zprávy zemskému guberniu. Konsistoř měla pro vnitřní řízení školy k ruce vrchního školdozorce a krajský úřad pak školního komisaře. Roku 1805 byl vyhlášen zákoník obecného školství, v němž bylo stanoveno, že čtení, psaní a počítání budou kromě náboženství jediné předměty učebné. Povinná školní docházka trvala od 6. do 12. roku dítěte.

Původní řádná zděná budova dubňanské školy

Už jsme si dostatečně popsali, jak vypadala první zděná budova dubňanské školy. Připomeńme si, že byla postavena v roce 1796 a žáci ji navštěvovali až do roku 1865. I tak mi není úplně jasné, jak se do tohoto omezeného prostoru všechny děti vešly - například v roce 1823 jich bylo zapsáno ke školní docházce 167 (!!!), přičemž na jednoho učitele správně nemělo připadat více než 80 žáků. V roce 1860 je zmiňováno 210 žáků. Hodně dětí však využívalo úlev a zůstávalo v době sezónních prací doma, takže v roce 1875, při oficiálním zřízení dvojtřídní školy, byli v Dubňanech pouze 3 učitelé na všech 312 dětí.

Základní filosofií politického zřízení školského, rozhodujícího a směrodatného pro školství celé první poloviny XIX. století, bylo, že „Rakousko nemá zapotřebí lidí učených, nýbrž dobrých poddaných“. Podle této filosofie žáci měli ve školách získávat jen takové znalosti, které by je nemátly a které by nenarušovaly jejich spokojenost se stávajícím stavem. Na školství dohlížela církev. V důsledku tohoto systému se vývoj rakouského školství začal výrazně opožďovat za evropským. Školní zákon obsahoval také nařízení, aby na konci školního roku byly zavedeny veřejné zkoušky všech žáků, přičemž ve vyšších ročnících měli žáci kromě prokázání svých znalostí prakticky použít vše, co se ve škole naučili.

Teprve v roce 1836 konečně padla další ostuda rakouského školského systému - naturální platby učitelům. Poměrně velká část jejich platu byla odváděna v naturáliích přímo rodiči dětí, nejčastěji ve formě jídla. Potraviny si musel učitel sám odnést a často se stávalo, že dostal pečivo již tvrdé nebo plesnivé či jinak zkažené. Pro učitele tak bylo vykoupením, když v roce 1836 vyšel zákon o změně naturálních požitků na dávky peněžní, aby již nebyl vydán napospas zvůli dávajících.

K zajímavostem patří, že k triviální škole v Dubňanech byl "přiškolen" vrchnostenský dvůr Jarohněvice a obec Ratíškovice. Presentační práva na triviální škole vykonával patron - císařská rodina. Místní učitelský sbor byl tehdy využíván i pro přifařenou obec Ratíškovice. Dubňanský "pan rechtor" posílal do Ratíškovic své pomocníky - mezi ty písemně doležené patří například Macek a Venclíček. Na "křesťanské cvičení" (náboženství) dojížděl dubňanský kaplan, páter Dominik Kier.. Později si ratíškovičtí - se svolením dubňanského řídícího - vydržovali učitele sami. Ale až učitel Konvica dostal přičiněním dubňanského faráře, pátera Bernarda Stehna ustanovovací dekret a od roku 1832 se ratíškovickým nadučitelem stal bývalý pomocný učitel z Dubňan, František Jursa. [104].

Po uzavření konkordátu s církví v roce 1855 všechen dozor k obecnému školství byl dán opětně církvi. Správcem školy byl místní farář, jenž vyučoval též náboženství, dozíral k vyučování, metodě a chování učitelovu, k pilnosti a chování žactva, nabádal rodiče, aby pilně posílali své děti do školy. Stalo se tak, že mnozí rodiče posílali své děti do školy jen tehdy, když byl ve škole kněz. Obvodními dozorci školními v děkanství, jež bylo zároveň školním obvodem byli děkani. Těmto 2 hodnostářům podléhala tedy osobnost učitele i budova školní. Děti denně musely být zavedeny do kostela a 5 x do roka ke zpovědi. Jinak zůstalo vše při starém.

Jako další kuriozitu měly Dubňany určitý čas (1859 - 1866) i samostatnou židovskou školu. Vyučováníí probíhalo nikoli ve škole, ale v domě 1/4láníka Bartoše Hanáka (č. p. 115). Hebrejštině a němčině tu vyučoval Leopold Křiváček, otec Julia Křiváčka.

V roce 1875 pobíral Antonín Mainzl plat 850 zlatých, který se skládal z 500 zlatých služného, 200 zl. funkčního příplatku, 150 zl. - tři quinquenaly (3x50). S tímto platem vstoupil na vlastní žádost z jara roku 1875 na stálý odpočinek, který však užíval pouze jeden rok. V tomto roce odchází - nyní už nadučitel - Antonín Mainzl, byv vystřídán 12. dubna 1875 rodákem z Troubelic u Uničova, Vendelínem Wernerem. Tento mimořádně svědomitý nadučitel zastával své místo až do roku 1910. Právě jemu Dubňany vděčí za řádně vedenou školní kroniku, kam pečlivě dopsal historii zdejší školy a částečně i práci školní rady, složené z představitelů obce, školy a církve. Není tedy divu, že byl jmenován i čestným občanem obce. Antonín Mainzl zemřel 8. prosince 1876 ve věku 74 let. "Pokoj budiž popeli jeho" psal o něm ve školní kronice jeho nástupce. Postava Vendelína Wernera je v dějinách dubňanského školství vyjímečná. Narodil se v roce 1842 v Troubelicích, okr. Litovel. Po studiích byl ustanoven podučitelem v Šumwaldu u Uničova (1863 - 1865), Brodku u Přerova (1865 - 1871), poté jako učitel v Čejči (1871 - 1872) a Starovičkách (1872 - 1875). V roce 1875 usnesením c. k. zemské školní rady v Brně ustanoven nadučitelem na dvojtřídní škole v Dubňanech. O školu se staral velmi pečlivě - je to ostaně vidět i na zápisech schůzí obecní rady, jejímž byl dlouhou dobu zapisovatelem. Zasloužil se také o přístavbu školy, která byla provedena v roce 1903 - 1904. Zemřel v lednu 1918 a pohřben je v Dubňanech.

Některé děti neměly školu v dosahu nebo chodily do školy nepravidelně. Tehdejší učitelé měli velké potíže se školní docházkou žáků ze zemědělských rodin. Děti musely doma pomáhat s hospodářstvím a ani jejich rodiče neprojevovali velkou touhu po vzdělání, přestože nařízení císařovny Marie Terezie z roku 1774 je v tomto směru jasné - povinná docházka pro děti ve věku 5 až 12 let. V zimě byla školní docházka lepší než v létě, protože v zimních měsících nemusely děti pomáhat svým rodičům s prací na polích, proto již od r. 1788 bylo uloženo učitelům vést výkazy o zameškání školy jednotlivými žáky. I o tom existuje záznam ve školní kronice, provedený Vendelínem Wernerem, ustanoveným ředitelem školy od roku 1875:

"Jakmile se otevřelo jaro a sluníčko milou svou teplejší tvář ukázalo, rozprchlo se žactvo jako by do vrabců střelil. Chybělo po celé měsíce 80, 90, i 95 % žáků... až do prázdnin. Teprve kolem sv. Martina začali se scházet do školy."

Podučitel Jan Stwerak byl ustanoven po nějakém čase jako učitel na jednotřídce ve Starém Poddvorově a odtud pak nastoupil jako nadučitel v Sokolnicích u Brna. Jeho následovníkem se stal Jan Šimko, který ale učil pouze krátký čas. Stal se Mainzlovým zetěm, nechal školství a začal s obchodem v domě č. 120 pekaře Matěje Šafaříka. Byl všal horší obchodník, než učitel a brzy skončil a poté, co ovdověl, vrátil se do školství. Nějaký čas působil jako podučitel v Šardicích a po složení učitelské zkoušky byl dosazen na jedotřídku do Kebelnic.

Jak první učitel o boku Mainzlově byl ustanoven František Hlaváček z Velkých Lovčic. Byl ženatý a obýval dvě malé podučitelské světničky v 1. patře školy. Vzhledem ke vztahovým problémům s Mainzlem i s obcí, byl roku 1865 ustanoven na jednotřídku do Týnce na Břeclavsku, odtud pak nadučitelem v Ratíškovicích. Mezitím byla v Dubňanech ustanovena i první učitelka Josefína Nechvátalová.

Z roku 1860 se zachoval opis tehdejší - německy psané - školní fase, takže lze porovnat hmotné zabezpečení učitele s předchozí, více než 100 let starou fasí. Fase měla platnost do roku 1870 - v tomto roce totiž vešel v platnost nový školní řád, podle kterého byla zdejší obec školní zařazena do II. platové třídy a dle toho přiřknuto nadučiteli (řídícímu učiteli) 500 zl. r. č. služného a 200 zlatých funkčního příplatku. Mimo to dostávalo se učitelům definitivně ustanoveným a učitelským vysvědčením opatřeným, pětiročního příplatku, tzv. quinquenaly. Peníze pro platy učitelů odváděla obec bernímu úřadu v Hodoníně, odkud si učitelé své služné měsíčně vybírali.

Velké změny potkalo dubňanské školství v šedesátých letech XIX. století. V důsledku dřívějšího zrušení roboty došlo i k novému obecnímu uspořádání. Podle zákona z roku 1862 se obec stala základem samosprávy. Zmizeli dřívější rychtáři a konšelé, nastoupilo obecní představenstvo se starostou v čele. Starostu i představenstvo volil obecní výbor. Každý občan musel mít v některé obci domovské právo, získané nejčastěji narozením po rodičích či sňatkem. Cizí příslušníky mohla obec vypovědět, pokud nevedli spořádaný život nebo byli jinak na obtíž. Za určitých okolností mohly být takové osoby z místa svého pobytu dopraveny postrkem ("šupem") do své domovské obce.

Dubňany stále rostou, v roce 1863 už mají 225 žáků. V jednotřídní škole se však vyučuje až do roku 1865. (Tato budova stojí dodnes, je to ona dlouhá, nízká budova naproti hostinci u sokolovny, místo dřívějšího Místního národního výboru). V roce 1865 dostavěna nová jednopatrová budova za 15 000 zlatých. (Dnešní pravá strana bývalé školy na Komenského ulici, dnes ZUŠ - viz další obrázky). V ní už jsou tři učebny, byt nadučitele a 2 světničky v prvním patře pro podučitele. Stavbu provedl hodonínský obchodník s dřevem Ammer. V roce 1886 byla přistavena čtvrtá třída, po které následovala v roce 1904 přístavba nové školní budovy. (Datum 1904 je vidět na stěně budovy školy dodnes, viz poslední barevný snímek školy). Na dobové fotografii je pěkně vidět, jak pěkně se vyjímala nová škola mezi vesnickými domky. Na třetím obrázku je už alespoň hlavní cesta vydlážděna, existují však i starší fotografie, kdy se do školy chodilo nikoli po zpevněné cestě....

Roku 1868 císař František Josef I. provedl další reformu školství, která stanovila místo šestileté osmiletou povinnou školní docházku - od šesti do čtrnácti let věku dítěte. Většina škol byla v té době církevní nebo městská, s nejednotnými osnovami a velkými rozdíly v úrovni. V novém systému však byly zestátněny v cílenou síť a opět zdokonaleny. Triviální a hlavní školy byly spojeny do škol obecných, osmi nebo devítiletých, podreálné, jak se od roku 1854 oficiálně nazývaly normální, většinou ještě po spojení se znovu zrušenými reálkami pak přeměněny ve školy měšťanské, tříleté, kvalitnější a více humanitně zaměřené, do nichž bylo možno přestoupit z pátého ročníku obecné školy a které zase umožňovaly start na čtyřleté gymnázium. Řízení, správa a dohled nad školstvím tak přešly na stát. Církvi však bylo ponecháno právo zakládat soukromé církevní školy pro děti příslušného vyznání. Žáci se učili prvních pět let v obecné škole a zbývající tři roky povinné školní docházky splnili v měšťanské škole, na osmiletém gymnáziu nebo pokračovali v 6. až 8. třídě obecné školy. Úkolem měšťanských škol bylo poskytovat vyšší vzdělání, než poskytovali obecné školy, a to žákům, kteří neměli možnost studovat na středních školách. Ustanovením, že v každém školním okrese musí být aspoň jedna měšťanská škola, byl dán základ pro vybudování sítě měšťanských škol. Tento dvoukolejný vzdělávací systém platil až do roku 1948. Císařský dekret výslovně nařizoval, že všechny děti musí chodit do školy plných 6 let a nesmí školu opustit před dovršením 12 let věku ani v tom případě, že začaly školu navštěvovat před šestým rokem. V případě, že děti začaly chodit do školy později, byl jejich odchod možný až po ukončení šestileté školní docházky. Stížností na nepravidelnost docházky žáků do školy sice neubývalo ani potom, něco se ale přece jenom změnilo. Přísnější dohled a finanční postih neukázněných rodičů nesly své ovoce.

Učitelé dosáhli nového důstojného postavení, roční příjem byl upraven pevným platem. Souviselo to se zájmem, který státní správa měla o školu. Zákon z roku 1869 učinil z učitele veřejného zaměstnance, na jehož platy se skládali rodiče, obec a též sama země. Učitel přestal být závislý na místních činitelích obecních a farních, což také vedlo postupně k jeho odpoutání od varhanické služby. Nejvyšší dohled nad celým školstvím mělo ministerstvo kultury a vyučování. Při škole obvykle vznikla školní rada, která řídila chod školy (Zástupce obce, farář a za školu nejčastěji řídící učitel). Ke státnímu dohledu byl jmenován jeden školní inspektor s povinností podávat zprávy o jednotlivých školách a výuce na vzdělávacích ústavech. I rodičům byla vyslovena povinnost posílat své děti od šesti do dvanácti let povinně do školy. Pokud děti do školy nechodily, byly rodiče trestáni pokutou nebo obecní šatlavou.

Říšský zákon ze dne 14. května 1869 pozměnil úlohu obecné školy, která ztratila svůj dříve hlavní úkol, a to být školou pro chudé. Žáci museli platit školné. (Bylo zrušeno až roku 1908, na mnoha školách i dříve). Obecná škola měla mít funkci instituce výchovné, důležité a nezbytné pro rozvoj státu. V systému organizace a řízení školství platil tento předpis (po nezbytných dobových úpravách) až do roku 1948. Základní říšský školní zákon stávající se z 78 paragrafů prodloužil školní docházku na osm let. Docházka byla více kontrolována a také více vyžadována. Říšský zákon také definoval přesné požadavky na učitele. Budoucí učitelé se měli vzdělávat na čtyřletých učitelských ústavech, samostatných pro muže a pro ženy. Od roku 1870 další novoty - byly vydávány školní zprávy (vysvědčení) o prospěchu žáků a psány školní kroniky.

Během doby služby nadučitele Vendelína Wernera nastoupila v létě 1875 z Telče industriální učitelka Marie Šťastná (vystřídala Josefínu Nechvátalovou), v dubnu 1876 pak výpomocný podučitel Bedřich Dejmek - starší, přičinlivý, ale požadvkům výuky nebyl sto časem vyhovět a v roce 1880 byl propuštěn.

V roce 1876 měli dubňanští učitelé na služném ročně celkem 1350 zlatých:

- nadučitel Vendelín Werner...............750 zlatých
- podučitel Bedřich Dejmek................300 zlatých
- industriální učitelka Šťastná.............300 zlatých

V roce 1878 byla zdejší škola rozšířena z dvoutřídní na trojtřídní. Do školy byla ustanovena prozatímní učitelka Josefa Sovičová s povinností učit zároveň ženským ručním pracím. Pocházela z Uhreského Hradiště a v Dubňanech učila v letech 1878 - 1882. Ve výkonu povinností byla přesná, svědomitá a spojovala přísnost se spravedlností, proto i výsledky byly potěšitelné.

Služné učitelů po rozšíření školy narostlo o 100 zlatých:

- nadučitel Werner ............................750 zlatých
- podučitel Dejmek.............................300 zlatých
- učitelka Josefa Sovičová...................400 zlatých (prováděla zároveň industriální vyučování)

V letech 1880 - 1881 působil zde jako prozatímní výpomocný učitel Petr Grosmann, poté odešel na vlastní žádost do Beinhőfenu v Horních Rakousích.

Předchozí výše platů zůstala v následujícím období (1879 - 1882) stejná. V roce 1882 však splnil nadučitel Werner podmínku 2. quinquenály (odsloužil dalších 5 let) a plat mu tak vzrost o 50 zlatých. Služné, odváděné obcí v roce 1883 tvořilo celkem 1400 zlatých a zůstalo pak beze změny do roku 1885:

- nadučitel Werner..............................800 zlatých
- podučitel Falta.................................300 zlatých
- podučitelka Hněvkovská....................300 zlatých

Dále zde jako podučitelé vyučovali - Čeněk Falta, Anna Hněvkovská, Antonína Pospíšilová, Josef Pešovský a Josef Vališ. Od podzimu 1885 byl definitivně ustanoven co druhý učitel František Mlčoch.

V roce 1884 bylo provedeno nové roztřídění obcí z hlediska odváděného učitelského platu. Dubňany byly zařazeny do III. třídy. Učitelé měli platy jako dříve, ale s tím rozdílem, že odvody na jedno dítě byly sníženy z 3 zl 84 kr na 1 zl 92 kr. Z tohoto důvodu byla ustanovena obci na tři roky stejná výše platu školního z dítka, zvaného "paušál", podle něhož odváděla obec ročně menší sumu, kterou dotovala země do celkové výše 1600 zlatých:

- odvod bernímu úřadu..........................640 zl
- 8% přirážka z daně............................680 zl 79 kr
- dotace zemského fondu.....................279 zl

Platy jednotlivých učitelů pak vypadaly následovně:

- nadučitel Werner................................800 zlatých
- učitel Mlčoch ....................................500 zlatých
- podučitelka Pospíšilová.......................300 zlatých

V únoru 1886 byla zřízena při škole čtvrtá třída a jako výpomocný učitel byl ustanoven kandidát profesury Josef Beneš. Studoval techniku v Praze a později i v Krakově. Ve výuce byl příkladně pilný, vytrvalý a nezištný. Pro školu zhotovil mnoho pomůcek - plán budovy školy, plán katastru Dubňan, plán okresu Hodonín, posloupnost českých panovníků, postavení hvězd. V roce 1888 však odešel zpět do Prahy, aby tam dokončil studia profesury.

Na platy učitelů v roce 1886 bylo vydáno celkem 1900 zlatých:

- nadučitel Werner.................................800 zlatých
- učitel Mlčoch......................................500 zlatých
- podučitel Beneš...................................300 zlatých
- podučitelka Pospíšilová........................300 zaltých

Tato částka byla hrazena stejným způsobem jako minule, tj. 640 zlatých obec, 744 zl 70 kr přirážka na daň a 515 zl 30 kr dotace.

V letech 1886 - 1888 zde působil Jan Donát, rodák ze Železnice u Jičína, snaživý, nelitující času ani mimo výuku. Od podzimu 1887 nastoupila jako industriální učitelka Anastázia Herknerová. Za dva roky se provdala za Viléma Predla, úředníka na Maxově huti (sklárně) a následně jí bylo povoleno - pokud bude svědomitě vykonávat povinnosti - aby i nadále setrvala ve školní službě. (V té době se učitelky nesměly vdávat). V prosinci 1902 byla ustanovena definitivně, poté obdržela pro nemoc zdravotní dovolenou a zanedlouho zemřela ve věku pouhých 37 let.

V únoru 1888 nastupuje zde jako podučitel Josef Tůma, o rok později zde působí již jako učitel s ročním platem 500 zlatých. V roce 1910 v důsledku onemocnění nadučitele Wernera převzal správu školy v Dubňanech až do jara 1911. Poté i nádále zde vyučoval až do roku 1924 (celkem 36 let), kdy byl ustanoven řídícím učitelem na obecné škole v Lužicích. Je znám i jako varhaník dubňanského kostela.

V letech 1888 - 1889 působil v Dubňanech podučitel Josef Malý, který - kromě výuky ve škole - založil Sbor dobrovolných hasičů. Výpomocný učitel Jan Sýkora učil v Dubňanech v letech 1889 - 1890.

V roce 1888 povolila zemská školní rada pátou třídu. V té době zde vyučují Antonín Šťastný, Roman Prouza a Josef Švábenský. Od roku 1891 nastupuje jako prozatímní podučitel Karel Konvička z Telče. Pobíral zemské stipendium 100 zlatých a zavázal se reversem působit 5 let na veřejných školách na Moravě. Od roku 1894 byl potvrzen jako definitivní podučitel. V roce 1898 odešel z Dubňan, aby se sem vrátil znovu v roce 1926 jako nově ustanovený řídící učitel. (Do roku 1933).

Ve školním roce 1891 - 1892 tak na dubňanské škole vyučovali:

1. Vendelín Werner, nadučitel
2. František Mlčoch, učitel
3. Jan Tůma, učitel
4. Antonín Šťastný, prov. podučitel
5. Karel Konvička, prov. podučitel
6. Anastazie Predlová (roz. Herknerová), indust. učitelka
7. P. Jan Holba, katecheta

Dalším dubňanským učitelem byl Josef Antoš (1892 - 1902), který nahradil Mlčocha, ustanoveného v Josefově jako správce jednotřídní školy.

Dubňanská obec se až do konce II. světové války neustále potýkala s nedostatkem hotových peněž, neboť platební morálka mnoha občanů byla nevalná. Z tohoto důvodu se někteé práce a stavby odkládaly, neboť je nebylo z čeho hradit. Na schůzích obecního výboru v roce 1893 byla nadnesena otázka špatného stavu školních místností a nedostatku tabulí. Obecní výbor se usnesl pouze na tom, aby byly zhotoveny tři tabule, ale "...ať se světlou barvou jednoduše zalíčí stěny, dle toho se ostatní přenechá místní školní radě, která se dle toho řídit musí". Stejně tak se v roce 1894 rozhodli Dubňanští neudělit žádnou podporu pro Hodonínskou (matiční) reálku.

Obecní výbor zároveň i schvaloval definitivu učitelů, takže v roce 1893 "...nenamítá ničeho proti ustanovení pana podučitele Ant. Šťastného definitivně". Protože obec se starala o vytápění školy, byl na této schůzi vyzván i nájemce obecního povozu "...by do 8 dní potřebného uhlí do školy navezl".

V roce 1893 brali učitelé následující plat za "vyučování literní, potažmo náboženství":

- Vendelín Werner..............................990 zl (500 služné, 200 funkční, 200 služ. stáří, 90 náhrada služ. bytu)
- Jan Tůma........................................500 zl
- Josef Antoš.....................................525 zl
- Antonín Šťastný...............................365 zl
- Antonín Konvička.............................365 zl

Odcházejícícho Konvičku nahradil Josef Kott (vyučoval zde 1899 - 1921). Dnem 5. 5. 1899 ustanoven v Dubňanech definitivním učitelem s platem 900 K, neboli ve staré měně 450 zlatých. (Přepočet zlatých na koruny hledejte zde).

Třicet let (1894 - 1924) zde působil František Dvořák. Definitivně byl v Dubňanech ustanoven roku 1898, po roce 1924 byl řídícím učitelem v Horních Dubénkách u Jihlavy. V lednu 1903 nastoupil v Dubňanech jako výpomocný učitel a zakladatel místního Sokola, Josef Vašek. V roce 1908 si vzal za manželku výpomocnou učitelku Annu Štemberovou, která se pak vzdala učitelství, ale od roku 1916 učila znovu. Odešli spolu v listopadu 1918 do Hodonína, kde se stal Vašek ředitelem chlapecké měšťanky. Zahynul v roce 1943 v koncentračním táboře Osvětim.

Základním problémem nejenom dubňanského školství až do přelomu XIX. a XX. století byla správná a úplná docházka dětí do školy. Ve škole se totiž střetával dvojí zájem rakouského císařství - teoretická naplněnost škol žáky a na druhé straně snaha o správný běh zemědělských prací, vyžadujících přítomnost starších dětí na poli. Teoretický počet tehdejších žáků v jedné třídě (i více než 100) nám dnes může připadat téměř neuvěřitelný, i když se postupně snižoval. Třídy však byly málokdy přeplněné, protože v plném počtu se třída nikdy nesešla. Nejvíce chyběli třináctiletí školáci, kteří vypomáhali na poli nebo chodili „na tovarych“. Navíc od r. 1891 byly zavedeny tzv. „úlevy“, které osvobozovaly žáky ze zemědělských rodin po dobu polních prací od školní docházky. Tím se stávalo, že od 20. dubna až do počátku listopadu bývala poslední třída poloprázdná.

Okresní školská rada ve spolupráci s místní školní radou v Dubňanech se snažila (i pod hrozbou pokut nebo vazebního vězení !) přimět rodiče k tomu, aby děti do škol poctivě posílali, ale všechno bylo marné - na obou stranách chyběla důslednost, protože jejich pracovní síly bylo potřeba na polích...Z této doby známe i značně kuriózní situaci, kdy si na osmdesát rodičů z hodonínského okresu mělo odpykat čtyřiadvacetihodinovou vazbu za tento čin. Protože v hodonínském vězení nebylo pro tolik lidí dost místa, nechali je v jarohněvickém dvoře. Posléze ovšem bylo zjištěno, že výše jmenovaní tam tak vesele vyváděli a rámusili, že je po šesti hodinách raději pustili domů. Zajímavé ovšem je, že se jednalo především o matičky dětí školou povinných....

Problémům s liknavou školní docházkou učinil ráznou přítrž až nový okresní školní dozorce Antonín Kunz z Třebíče od roku 1900. Energicky, důsledně a promyšleně začal postihovat rodiče za nedbalou docházku. Školy na okrese tím sice zaplnil, ale vyvstal tím další problém - okamžitá přeplněnost tříd ve škole.

V roce 1895 bylo rozhodnuto prohlédnout školní střechy, povolat řemeslníky, na staré škole postavit nvý komín (cylindr) a všech pět učeben malířem barvou vylíčit. Špatný stav školní budovy byl výboru dobře známý, neboť jejich zasedání obvykle probíhalo ve škole. Ve stejném roce výbor jednal i "...ve příčině pořízení školní zahrádky...má se nynější zahrádka při budově školní se nalézající a p. nadučitelem oprávněně užívána pro příště až k potoku a po celé délce školní parcely rozšířiti. Nová spodní část ponechá se k užívání p. nadučiteli, an pak připustí kus své dosud užívané zahrádky od místa, kde dříve starý plot stál až po příční chodník podél budovy školní k besídce proti Weibergrově chalupě vedoucí".

Hodně rodičů nebylo schopno platit školní poplatek a odvolávali se k obecnímu výboru. Například v roce 1895 dostal Petr Výrosta úlevu na dítě Marii Kratochvílovou v tom smyslu, že se mu polovina platu, tj. 96 krejcarů odpouští. Informace je zajímavá ze dvou důvodů - víme tak, jaký byl koncem XIX. století poplatek za školu a že obec byla hodně konzervativní v používání nových peněžních jednotek - už od roku 1892 platil korunový, nikoli krejcarový systém. Používání pojmu "krejcar" končí v Dubňanech až na přelomu července a srpna roku 1900!

Škola se totiž rychle rozrůstala - z původní třídy na dvojtřídní (1875), trojtřídní (1878) až na čtyřtřídní (1885). V této době vzrostl i počet systemizovaných kantorů na 4 - nadučitel, učitel, podučitel, podučitelka (viz dále). Přesto je to málo - vlivem velkého rozvoje sklářské výroby Dubňany rostou a s nimi i počet žáků - 470. Obecní radě dlouho trvá, než v roce 1888 rozšíří školu na pětitřídní. Učitelem v ní je ustanoven Jan Tůma, rodák z Markvartic v Čechách.

Do místní školní rady byli v roce 1896 zvoleni:

jako náhradníci:

"...předseda místní školní rady uvádí výboru obecnímu ve známost, že nutno v bytě nadučitele položit novou dlažku, přítomní uznávají toho potřebu, což se pak se stolařem dojedná".

V roce 1901 však už jen ve 4. třídě bylo 154 (!) žáků. Řešení se našlo v jejím rozdělení, ale v roce 1902 se pak 1. a 2. třída učila pouze polodenně (týdně 19 hodin, pondělí až sobota od jedné hodiny do půl čtvrté). Nastal nejvyšší čas rozhodnout o rozšíření školy, alespoň formou přístavby. Zde musel opět zasáhnout energický školdozorce Kunz tím, že obecní radě pohrozil sankcemi a pokutou 100 zlatých. To konečně "rozhýbalo" místní školní radu, aby v roce 1901 podala žádost o přístavbu. Pak ještě následovaly problémy s vykoupením stavební parcely vedle stávající školy.

Vlastní porada o tom probíhala na obecní radě v srpnu 1901. Pobídkou jim byl výnos ck. okr. školní rady z 11. srpna 1902 č. 1687:

Přítomní uznávají a souhlasí s rozšířením zdejší školy o dvě třídy, vyslovují však své přání v tom smyslu, by rozšíření se nestalo na paralelky ve IV. a V. třídě, ale neslo se k rozšíření na 6. a 7. třídu.

Už v prosinci 1901 předložil stavitel Polášek náčrt k rozšíření zdejší školy na druhé poschodí. Jedním z řešení bylo i to, že soused Weiberger by daroval obci svůj vedlejší domek nebo vedlejší domek-dělnické byty zaměstnanců skláren Scheiber. V prvním kroku bylo rozhodnuto, že obec zakoupí sedlisko č. 144 a přepustí ho sousedovi p. Janu Weisbergerovi. Ck. okresní školní radě se ovšem zaslala zpráva s dovětkem, že na stavbu podle tohoto plánu a rozpočtu nemá obec prostředky.

Okresní školní rada tyto námitky uznala a navrhla omezení přístavby pouze s dovětkerm, že stavba se má založit tak, aby v případě nutnosti na ní mohlo být další patro snadno a bez překážky postaveno. Plán nové třítřídní školní přístavby tak měl být proveden s tou změnou, že sborovna se rozšíří o prostor, v němž mělo původně být schodiště do 1. patra, okna umístit na jižní stranu a dosáhnout tak tří místností. Se stavbou se mělo začít na jaře, aby mohla být v provozu se začátkem školního roku 1903/1904. Jak sděluje zápis - "...návrh tento všeni přítomnými jednomyslně přijat, zvlášť s ohledem na nynější bídné finanční poměry".

o kapitolu vzad

o kapitolu vpřed