(dle [226])
Matěj Klabal, rektor kůru a školy tovačovské, měl toho léta 1680 dva spomocníky či "žáky", tak jako je měl jeho předchůdce. Oba "žáci" vypomáhali rektorovi ve škole i na kůru, tu muzikou a zpěvem, tam svým uměním vychovatelským i metlou březovou. Ve škole zůstávali, u rektora stravovali a jedli, co jim paní Kateřina, rektorka stará, navařila. Tak nařídil patron školy a kostela Ferdinand Julius hrabě ze Salmu a Neuburgu na Ihnem, pán na Tovačově, Kojetíně a Králicích (u Prostějova). (Poznámka - pokud někomu bylo divné, proč zpracovávám Tovačov, vysvětlení je snadné - s předkem pana hraběte, s Juliem ze Salmu se můžete setkat i v Dubňanech, třeba tady).
Na vyživování obou spomocníků dostával rektor až do onoho jara 1680 prebendu ze zámku, ročně 12 měřic rži. Nebývalo tak vždycky. Kdysi dávno před tím, oba učitelé tovačovští, rektor i kantor, dostávali stravu ze zámku ! Každého dne přinášeli ze zámku do školy oběd a patrně i večeři - pro oba učitele. A nic nevadilo, že byly to krmě, jež pro zámeckou čeleď se vařily; byloť všeho sdostatek, krmí, chleba i piva (toho zvlášť!). Bylť panský pivovar (stál v městě, při zámku) tehdy ještě v panské režii pernštejnské, a pro zámek se neskrblilo pivem!
Nemysleme však, že na škole tovačovské bývalo tak vždy! Stravování ze zámecké kuchyně vzalo svůj počátek až v 18. století za pana Jana z Perštýna, příjmím "Bohatého". (Také předka tohoto pána, jménem Viléma, v Dubňanech známe...). Tehdy byly trudné poměry na škole tovačovské. Obec naříkala si do nehodných a nestálých učitelů, toužila, že není s to udržeti učitelů na místě, a vytýkala rodičům, že obci "jen malá pomoc od nich se činí". Nedivíme se tudíž, že učitelé řídili se asi pořekadlem "za málo peněz, málo muziky". Svědomitý učitel nevydržel na místě nemaje ani slušné živobytí; o nehodné a "nezbedné" učitele-dopilkuby zase obec nestála.
V té nouzi a v té tísni obrátila se obec města Tovačova s pokornou prosbou na milostivou vrchnost, žádajíc pomoc. A pan Jan ukázal se pravým synem svého velkého otce, nebožtíka pana Viléma z Pernštýna a na Helfštejně. Uváživ pokornou prosbu svých "milých a věrných", uznal, že "bez hodných a stálých učitelů dítky tovačovské ani k učení, ani k dobrým mravům vésti nemohou". Též okolnost, že "při služebnostech kostelních ce zpívání nedostatek bývá", pomohla. A tak pan Jan z Perštejna, jak čteme v obdarování onom, "...aby dobrotivost panování Našeho netoliko za věku nynějšího, ale i budoucně s vděčností připomínána byla", listem vydaným na zámku Prostějově, v neděli na den sv. Bartoloměje (24. srpna) léta Páně 1544, povolil a nařídil, aby ze zámku tovačovského "nyní i na časy budoucí do školy prebenda na dvě osoby každého dne byla dávána: chléb, piva a jiné krmě, které se na zámku pro čeleď, všeho bez újmy".
Jak se utvářely poměry ve škole po této úpravě, po tomto obdarování pernštejnském, o tom nemáme zpráv. Jistě však hlásili se potom učitelé i bakaláři chutě na lepší místo.
Teprve za nové vrchnosti, za pánů ze Salmu, činí se zmínka o učitelích tovačovských. Již za prvního ze Salmů, za hraběte Vejkharda počátkem 17. století, změněna byla stará prebenda pernštejnská a to tak, že přestalo stravování ze zámecké kuchyně. Místo každodenních obědův (a večeří), dostával teď rektor "na vyživení dvou žáků či spomocníků" ročně 12 měřic rži ! (Pozn. když si to přepočítáte - třeba zde - vyjde vám asi 720 litrů obilí, nic moc na rok).
Až koncem 17. století vnuk Vekhardův, hrabě Ferdinand Julius ze Salmů, napravil, co zavinil někdy děd jeho a roku 1680 rozmnožil prebendu na školu tovačovskou. Slyšme jen, co všecko přinesla nová prebenda Salmovská! Nařídilť hrabě Ferdinand Julius ve svém "obdarování" v den památný sv. Jiří (24.dubna) léta Páně 1680, "...aby z důchodů panských vydávalo se rektoru tovačovskému na "vyživení jednoho každého z těch dvou žáků" ročně: rži 7 měřic, pšenice 1 měřici, hrachu 1 měřici, jahel 1 měřici, pohanské kaše aneb místo ní jahel 1 měřici, másla přepouštěného 7 mázů, špižky soli 2, na maso ročně 2 zlaté rýnské a 28 krejcarů a z pivovaru Našeho ročně pro pro každého z obou 7 věder a 14 mázů, to aby se dávalo, na věčné časy chceme...". (už jenom přepočet dávek piva dává 294 mázů po 1.4 litru, čili každý spomocník dostával více 2 dnešní piva na den !!!)
Na druhé straně s tím byly spojeny i povinnosti: "...Zato všecko budou oba žáci povinni, aby také v zámku Našem, tak i v kapli Naší, kdykoli by se jim poručilo, muzikou nápomocni byli, však bez zameškání služby své ve farním kostele". Pan hrabě si zároveň ohlídal oba pomocníky jinou cestou - "Faráři tovačovskému, purkmistru a radě města Tovačova přísně nařizuji, aby dobrý pozor měli jak na správné odvádění té prebendy, tak i na vychování těch dvou žáků, kteří u rektora zdejšího zůstávati mají". (Za zmínku ožná stojí, že tehdejším tovačovským farářem byl Jan Karel rytíř Gőrtz z Aštejna, pán na Kostelci u Kyjova)
Pomocníkům učitelským říkalo se od té doby "adštanti". (Z latinského pojmenování, že stáli k ruce rektorovi, vypomáhajíce mu ve škole i na kůru) a myslím, že od té doby vůči vrchnosti naplňovali heslo, vyvedené zlatým písmem nad vchodem do zámecké kaple z doby Salmů: "Praetereundo cave, ne tacleatur Ave!" (Jdeš-li mimo, nezapomeň zbožně pozdravit!)