o
kapitolu vzad
o
kapitolu vpřed
|
S dějinami dubňanských rodů je nerozlučně spjata i doba, kdy - alespoň někteří z nich - chodili do školy. Nebylo tomu tak vždy. Školy pro "obyčejné" lidi nejsou až tak staré, jak bychom čekali....
Tato dnes tak důležitá složka lidského života nebyla v dřívějších stoletích úměrně svému významu hodnocena a nebylo tudíž ani tolik vzdělávacích zdrojů, možno-li na tehdejší vesnici vůbec o nějakých takových mluvit. Mít školu bylo pro obec velkou výsadou.
Po třicetileté válce se zvláště nižší školství nedokázalo vyrovnat s celkovou devastací země. Až do začátku XVII. století se o všeobecném školství nedá hovořit.
Ještě na počátku XVII. století probíhalo vyučování na školách tak, že v jedné místnosti byli soustředěni žáci různého věku, rozdělení do skupin, vyučovaní několika učiteli. Vyučování bylo málo efektivní, žáci a učitelé se vzájemně rušili. V té věci J. A. Komenský navrhl důležitou inovaci: „Žactvo školy obecné, které musí být podrženo v této práci šest let, budiž rozděleno na šest tříd, pokud možno oddělených i místem, aby si děti vespolek nepřekážely.“ (Velká didaktika, z roku 1632.) Tento požadavek, teprve o mnoho let později běžně realizovaný, vedl k další specializaci v učitelské profesi – ke kategorii třídní učitel a učitel primárního stupně školy. [234a1]
Vrchnosti necítily nutnost starat se o vzdělání a ani církev nejevila zájem o zřizování škol nižšího stupně. Jediné vzdělání mohl na vesnicích poskytovat pouze místní duchovní. Školy byly závislé na blahovůli vrchnosti, mezi jednotlivými oblastmi tedy existovaly veliké rozdíly. Škola v pobělohorské době splynula se školou farní a byla zcela pod vlivem církve. Žáci i učitelé povinně účinkovali při církevních slavnostech, kantor býval zároveň regenschorim a varhaníkem, starší žáci stálými členy kůru. To mělo za následek rozvoj hudebnosti, s ostatními předměty, zejména například matematikou, to však bylo horší a nedostatky často vykazovali i učitelé. Někdy však dobová zbožnost vedla ke zvýšení odkazů církvi, v jejichž rámci byla podporována i škola a bylo možno zvýšit nejen plat kostelníka, ale i učitele. [234d]. Díky hodonínské dokumentaci máme i jakousi představu, kolik. v roce 1673 pobíral hodonínský rektor za varhanickou službu v kostele - na penězích tp bylo 12 zlatých a dále dostával 8 měřic žita a další 2 měřice 12 žejdlíků soli. Od obce pobíral 10 zlatých a z přifařených obcí 20 zlatých. Byl ovšem povinnen živit svého pomocníka.
V době před založením školy v Dubňanech bylo za vzděláním potřeba chodit asi do Hodonína. Zdejší farní škola pečovala o výuku žactva v protireformačním duchu. Její obnovení lze situovat zřejmě do 40. let XVII. století - současně s hodonínskou farou. Přesto první zmínka o hodonínské farní škole je až z 26. července 1652, kdy se jako kmotr v křestní matrice uvádí rektor Jiřík Bedřich s manželkou Dorotou. (Hodonínské archiválie velmi utrpěly při vpádu Prusů, část archivu byla dokonce spálena).
Základem tehdejších platů učitelů byly nejrůznější odkazy a malé příspěvky města, určené také na výživu žáků, kteří ve škole bydleli a přivydělávali si na své zaopatření zpěvem v kostele a na pohřbech. Jinak žáci obvykle platili nejen sobotáles - každý týden (po dvou penězích), ale i za výuku čtení (tzv. čtenales), za řezání per (pennales), na křídu (kretales), o jarmarku jarmarkales, na Dušičky dušičkales. A co hůř, aby učitelé část peněz vůbec získali, chodili se žáky koledovat – na Řehoře (12. března) lákat malé synky do školy, na Mikuláše „jezdili s biskupem“, na Nový rok psali a kreslili kalendáře – tzv. minucí. [234a]. Tato forma legalizovaného téměř žebráctví byla pro učitelský stav krajně nepříjemná, přesto trvala až do 19. století.
Platy byly, řečeno dnešní úřední mluvou, značně diferencované. Roční plat se vyplácel čtvrtletně o suchých dnech (v postních dnech), kdy také žáci platili několik grošů. [234a] Protože často ani ředitelské místo ve škole příliš nevynášelo, stávali se správci škol od nejstarších dob velmi často písaři, někdy vykonávali oba úřady současně nebo se výhodně ženili s vdovami (nezřídka po písařích) a stávali se v městech váženými měšťany. Jejich "základní" platy v penězích byly velmi malé, doplňované naturálními požitky ve formě několika měřic obilí, často však doplňovaného i několika vědry vína nebo piva. Učitelů - zvláště pro venkovské školy - bylo proto málo, málokdo chtěl spojit svůj život s velice špatně placeným povoláním, většinou plným bídy a strastí. Proto ani tehdejší učitelé nebyli příliš vzdělaní a znalosti měli všelijaké. (Viz třeba zápis o zkouškách vesnických učitelů).
Toto všechno trvalo až do poloviny XVIII. století, kdy na počátku své vlády musela Marie Terezie bojovat o rakouské dědictví. Osm válečných let jí ukázalo, jak nezbytné jsou reformy v habsburské monarchii. Cílem všech změn byla centralizace státu. Byl změněn berní systém, zlepšena státní správa atd. Vzdělanost také zaostávala za ostatními zeměmi, školství nemělo jasnou koncepci, učitelé neměli dostatek vzdělávacích ústavů, na vsích vyučovali vysloužilí vojáci, proto byla přijata první opatření [236]
|
R. 1753 prohlásila Marie Terezie právo státního dozoru nad gymnázii a r. 1769 dala vyšetřit příčiny nedostatečného vzdělání, jimiž byly mj. špatně placení učitelé, nevhodné ubytování a nevhodné ustanovování učitelů, špatná návštěva žáků a nedostatek zákonitých ustanovení školních. Proto zřídila r. 1770 školní komisi, které bylo uloženo nápravovat nešvary ve školství. Tato pak navrhla, aby se zavedla lepší školní docházka, lepší způsob vyučování, roztřídění žactva dle schopností, školní učebnice, omezení prázdnin a průvodů, zřízení matrik a katalogů, školního fondu, učitelských ústavů a normálních škol.
Komise také vypracovala všeobecný řád školní pro školy normální, hlavní a triviální, jenž pak byl vyhlášen 6.12.1774.
Mezitím byla - alespoň papírově - zřízena škola v Dubňanech. Pro objasnění doby vzniku se musíme vrátit několik let zpátky - majitelka panství, hraběnka Marie Antonie umírá a hodonínské panství odkázuje dvěma dětem z prvního manželství - Josefu hraběti Czoborovi a Marii Antonii, ovdovělé kněžně Cordoně. Josefovi se podařilo sestru vyplatit a na přelomu let 1749/1750 se ujímá vlády. Slavnostně do města však vstoupil až 9. prosince 1750 za doprovodu trubačů a husarů, o čemž hodonínský primátor Klein v kronice na dvou stranách zapsal: ”...učinili jsme jemu, hraběti Czoborovi všichni ouřadové (=radní) z celého panství ve jménu všech obcí huldigung pod přísahú aneb za našeho dědičného práva jej přijímali...”. Czobor potvrdil zpočátku řadu předchozích privilegií Bedřicha Oppersdorfa i Kateřiny Pálffyové, nechal ve třech okolních obcích (Hovorany, Bojanovice a Dubňany) dokonce postavit kostely, ale naděje lidí byly zklamány, neboť nebyl dobrým hospodářem a proslul marnotratností a neschopností.
V roce 1760 byla ve Vídni založena studijní komise. Jejím cílem bylo reformovat školský systém. V čele komise stál Gerhard van Swieten. Byly vytvořeny a předloženy různé návrhy. Jedním z výsledků činnosti komise byl patent, jenž nařizoval vytvořit nové industriální školy. Výuka v těchto školách byla doplněna praktickou částí ve výrobě, zejména zemědělské a textilní. Žáci získali zkušenosti ze svého budoucího povolání již ve škole. Cílem těchto vzdělávacích ústavů bylo vypěstovat u žáků pracovní návyky. Marie Terezie se postarala také o učební pomůcky; roku 1772 založila Nakladatelství německého školního ústavu, které do roku 1780 vydalo přes 100 titulů. Učebnice se vydávaly ve všech (!) jazycích monarchie: německy, česky, polsky, rusínsky, slovinsky, srbsky, chorvatsky, maďarsky, rumunsky, italsky a hebrejsky. Čtvrtina titulů byla nakladatelstvím rozdělována nemajetným žákům bezplatně. Výše uvedenou reformu, stejně jako mnoho jiných prosadila panovnice velice těžko proti spolupanující domácí šlechtě, kdy stavovský sněm měl rozhodující slovo při přijímaní nových zákonů. Šlechtici měli v držení téměř všechnu půdu v zemi a nebylo v jejich zájmu příliš zvyšovat gramotnost svých poddaných. Tereziánská reforma školství měla tentýž cíl jako reformy státoprávní a hospodářské - urychlit hospodářský vzestup.
Tyto reformy školství si vyžádaly i změny v přípravě pro učitelskou profesi: Pro tuto přípravu byly od roku 1775 zřizovány preparandie, což byly tříměsíční kurzy pro učitele škol triviálních a šestiměsíční kurzy pro učitele škol hlavních. Obsahem přípravy byla i teorie pedagogická a didaktická, na základě Felbigerovy příručky "Jádro methodní knihy, obzvláště pro sedlské učitele v cís. král. zemích" (1789, překlad z německého spisu). Absolventi preparandií se stávali na školách pomocníky učitele a po nejméně jednom roce praxe mohli skládat zkoušku učitelské způsobilosti a být ustanoveni samostatnými učiteli. Šlo tedy o první typ systematické počáteční přípravy pro učitelskou profesi v historii českého učitelstva. [234a1]
|
Reformou byly stanoveny tři stupně škol:
|
a)
Nejnižším stupněm byly školy triviální.
Vznikaly na venkově a při farách v městysech. Triviální škola měla být všude
tam, kde byla fara nebo alespoň filiální kostel. Trvala šest let. V těchto elementárních
vzdělávacích ústavech se vyučovalo 3 předmětů (trivium) - čtení, psaní, počtům.
Mezi tyto předmětyse nepočítalo povinné náboženství a také pracovní výchova.
Kromě toho měla tato škola podávat i návod k rozšafnosti a hospodářství. Jedině
triviální školy nebyly poněmčeny a mluvilo se v nich v rodném jazyce. Základem
výuky se stala Felbingerova tabelární (tabulková) a literní (písmenková) metoda.
Výuka probíhala ve všední dny, a to obvykle dopoledne i odpoledne. V některých
školách byl jednou týdně (např. ve čtvrtek), tzv. feriální den, kdy se nechodilo
do školy. O Vánocích trvaly prázdniny 3 dni, o Masopustu 4 dni a o Velikonocích
zůstávaly děti 12 dní doma. Tento typ škol byl i v Dubňanech.
Učitel na takové škole musel vedle svého povolání obstarávat celou řadu funkcí,
které souvisely s postavením školy pod patronací církve. Učitel často vyučoval
náboženství, s většími žáky probíral výklad nedělního evangelia. V přítomnosti
duchovního připravovat hudbu a zpěv na všechny druhy mší. Vedle toho psal zpovědní
lístky, duchovního doprovázel k nemocným farníkům, staral se o kostelní nádobí,
o křtinách musel být přítomen k zapsání kmotrů a dalších údajů do matriky. Učitel
vedl kostelní pokladnu, obstarával ranní, polední, večerní a povětrnostní zvonění
a ještě řadu dalších věcí.Tím zbylo na vlastní učení málo času a i ze strany
rodičů byla škola brána jako vedlejší a pomíjeníhodná. Dozor na vyučování v
triviálních školách byl ponechán místním farářům, jimž přidělen k ruce 1 úředník
vrchnostenský a 1 člen obce jmenovaný vrchností.
Placení školy bylo všude zhruba stejné - za "vyučování písmenkům"
se platilo týdně 1 krejcar, za slabikování 1 a půl krejcaru, za čtení 2 krejcary
a za čtení a psaní 3 krejcary. (Porovnejte si níže uvedené dubňanské platby,
jsou velmi podobné. Odpovídá to ostatně i osnovám, protože 1 krejcar byl týdně
za 1 žáka v prvním ročníku, 1.5 krejcaru týdně za druháka). Tyto peníze byla
povinna obec vybrat od rodičů žáka a pak je vyplatit učiteli. O těchto několik
krejcarů musel učitel často svést tuhý boj, spojený s urážkami a ponižováním,
což charakterizuje tehdejší dobu a hrubý nezájmový vztah rodičů ke škole. Rodiny
často zůstaly dlužny a k nesplnění povinnosti sloužila mnohokrát ta nejhloupější
výmluva. Vedle peněz měl učitel plat ještě naturální ve formě koledy, kdy chodil
od domu k domu a téměř žebráním se dožadoval svého příjmu. Ani na spravování
škol nebyly vynakládány příliš velké peníze. Když dětem byla ve škole zima,
musely si z domova přinést dříví, později se o dřevo starala obec.
Jak pracně
se na triviálních školách učilo čtení, se dá pochopit z tohoto příkladu. Větu
"máme málo piva" žáci četli: "em, á, ma, em, e,
me, máme, em, á, má, el, o, lo, málo, pé, i, pi, vé, a, va, piva."
Úporně se slabikovalo i v početních úlohách. [lit.
234x]
b) V krajských a hlavních městech vznikl druhý typ škol. Byly to tzv. hlavní školy. V hlavních školách se mluvilo jen německy. Děti kromě tradiční výuky získávaly znalosti ze zeměpisu, dějepisu, latiny, slohu, geometrie a přírodovědy. Zpočátku byly hlavní školy tříleté, později byly rozšířeny o jednu třídu. Školy měly stálý pedagogický sbor. Stával se z ředitele, katechety a dalších tří nebo čtyř učitelů. Školy hlavní byly jakýmsi druhým stupněm, již nepovinným, rozšířeným - kromě uvedených předmětů - o domácí a polní hospodářství i jakéhosi předchůdce občanské výchovy.
c) Třetím typem byly školy normální (vzorové). Stavěly se pouze v hlavních městech zemí rakouské říše. Byly čtyřleté a žáci si v nich rozšiřovali vědomosti z předešlých škol. Šlo o jakýsi kvalitnější souhrn obou předchozích typů, byla určena spíše pro zámožnější. Novým přípravným kurzem pro učitele škol nižšího stupně byla tzv. praeparanda. Normální škola, zřízená pro vzdělání učitelů byla až v Brně.
Bohatí měšťané mívali i domácí učitele (preceptory). Tereziánský školní řád se vlastně nezmiňuje o školách středních - gymnáziích - avšak ta stejně dobře fungovala i bez císařského posvěcení a často dokonce ryze česky, přestože jmenovaný řád počítá pouze s němčinou. Za takového stavu se nelze divit, že něco jiného byla zřejmě dobře myšlená teorie úpravyzákladního školství a něco jiného praxe. Stačí si přečíst zachovalé vzpomínky skladatele Jana Jakuba Ryby, pozdějšího kantora, tehdejšího žáka. Ve svém životopise Ryba na školu mnohokrát vzpomíná: „Neustálé nadávky, hrubé, pacholské jednání s bitím všeho druhu znechutily mi školu tak, že jsem tam šel vždy s pláčem a otevíraje dvéře, třásl jsem se na celém těle. Nečistota školní místnosti ještě zvyšovala odpor. Stěny byly podobny tisícileté zřícenině. […] V tak tmavém, nečistém a páchnoucím žaláři musili jsme seděti denně bez přestávky dvě hodiny ve společnosti hus a kuřat a poslouchati řádění učitelovo.“ Na druhé straně - ani učitelé většinou nenastupovali okamžitě do vedení škol, ale po nástupu do funkce pomocných (zástupných) učitelů a vykonání určité praxe, skládali slib, že budou „vychovávati státu dobré lidi, zbožné a poctivé občany“, teprve potom byli ustanoven skutečnými učiteli.
Výsledky reformy se dostavily velmi rychle. Vzniklo velké množství nových škol. V roce 1775 bylo v Čechách 1500 vzdělávacích ústavů, roku 1790 bylo asi o 1000 škol více. Nižší školství získalo lepší úroveň, ale gymnázia si v této době vedla velmi špatně. V roce 1773 bula papeže Klimenta XIV. zrušila jezuitský řád, jenž dohlížel na střední a vysoké školy. Majetek jezuitského řádu byl předán do rukou státu a poté vložen do nově zřízeného studijního fondu, ze kterého se finacovalo školství. Stát se v této době velmi kulturně povznesl. Byly položeny základy všeobecné gramotnosti. Cílem osvícených panovníků bylo mít pilné a pracovité občany. Chtěli jim umožnit základní vzdělání, ale nepovažovali za nutné z většiny národa vychovat učence.
Pokud bychom chtěli zhodnotit období 19. století, musíme říci, že zásluhu na
tom, že ve druhé polovině XIX. století patřily české země k oblastem s nejvyšší
gramotností, měly reformy z konce 60. let. Umožnily vybudování rozsáhlé sítě
základního školství. Po ukončení obecné (základní) školy mohly děti postoupit
do měšťanské školy, kd se jim dostalo dobrého praktického vzdělání, nebo do
klasického gymnázia, reálného gymnázia, do reálky či konečně do obchodní akademie.
Osmitřídní klasická gymnázia byla zaměřena ve značné míře ještě na výuku klasických
jazyků a antických reálií, reálná gymnázia a reálky zdůrazňovaly spíše význam
matematiky, přírodních věd, moderních jazyků a kreslení či rýsování. Gymnázia
připravovala především na univerzitní studium, absolventi reálek odcházeli přímo
na techniku nebo se již věnovali praktickému povolání. Obchodní akademie, v
Čechách ještě málo početné, měly poskytovat dostatečné vzdělání pro budoucí
podnikatele nebo vyšší úředníky.
| o
kapitolu vzad |
o
kapitolu vpřed |
