(napsáno s použitím literatury [6], [8], [23], [209] )

Kdo byl Josef Vávra-Stařík?

Učitelé dubňanské školy před 2. světovou válkou (Josef Vávra v horní řadě druhý zprava)

Narodil se 29. 10.1902 ve Lhotě u Malenovic v rodině rolníka Františka Vávry. Na hospodářské škole v Napajedlích i lesnické škole v Hranicích, na které maturoval, byl přičinlivým žákem, který se nespokojil s dosaženým vzděláním. Absolvoval učitelský ústav v Košicích a v letech 1929-1935 působí na obecných školách ve Zvoleně a Púchově. V roce 1932 se jeho vyvolenou stává pohledná učitelka Marie Lišková. V polovině roku 1935 jsou manželé Vávrovi přeloženi na obecnou školu do Dubňan, později společně učí v Uherském Hradišti.

V čase pobytu v Púchově a v Dubňanech je Vávra organizován v agrární straně. Od roku 1936, kdy žil na Moravském Slovácku, patřil ke skupině lidí podivných zájmů sdružených kolem bývalého plukovníka Jana Jaroše.

( Pozn. Ilčík - dle [8] byl v roce 1936 založen v Hodoníně spolek Moravsko-slovenská společnost, který chtěl údajně pečovat o národopisný svéráz moravského Slovácka a Valašska. Spolek se později přejmenoval na Národopisnou Moravu a vedoucí postavení v něm měli malíř Joža Úprka a jeho syn Jan. Podle [6] se při při snahách o přivtělení moravského Slovácka ke Slovensku se velmi angažoval ( v roce 1939 už veřejně) generál Šnejdárek se svým tajemníkem Josefem Vávrou, učitelem z Dubňan. Ten patřil spolu s dalším učitelem Rohanem z Kyjova mezi nejbližší přátele Jana Úprky. Osobně nevěřím především otevřené angažovanosti generála Šnejdárka v této oblasti. Za první republiky byl armádní generál Šnejdárek zemským vojenským velitelem v Bratislavě (= jeden z nejvýše postavených vojáků na Slovensku). Jeho žena byla rodilá Francouzka. Kolem jeho osoby kolovalo mnoho historek - pravdivých, polopravdivých i smyšlených, převážně o jeho životě v cizinecké legii, což ho obestíralo aureolou jakési legendárnosti. V roce 1926 se odmítl účastnit fašistického převratu, organizovaného ministrem národní obrany Jiřím Stříbrným spolu se zástupcem náčelníka generálního štábu Radolem Gajdou. Je znám i tím, že do penze musel odejít násilím - pro nemožnost splnění (nadřízenými speciálně pro něj vymyšlených) úkolů operačně - taktického námětu cvičení, neboť sám nechtěl odejít. Podle [23] je i vztah učitele Josefa Vávry k vojákům trochu jinak. Autor zde neuvádí generála Šnejdárka, ale fašizující skupinku lidí, sdružujících se kolem bývalého plukovníka Jana Jaroše, jejíž někteří členové navazovali přes Švýrarsko spojení s nacistickými kruhy ve Švýcarsku.)

Na schůzích, kterých se zúčastňovali Otakar Juřík, Václav Kalus, JUDr. Miloslav Tichý, bratři Šubkové, ing. Beno a další, se obdivuje vše fašistické, zaznívají nadávky na představitele našeho státu T. G. Masaryka, dr. Edvarda Beneše, sledují se přípravy Německa na zahájení války. Někteří členové tohoto fašizujícího spolku navazovali přes Švýcarsko spojení s některými nacistickými kruhy v Německu, kde na krátké pracovní návštěvě pobýval také Vávra..

Po Mnichovu se Josef Vávra dostává ve Vídni do kontaktu s pracovníky vysílací stanice Pravda vítězí. Na přímluvu slovenského konzula Rudolfa Vávry odtud jeho hlas zaznívá ve štvavých proněmeckých relacích. Po návratu z Vídně spolupracuje Vávra s Jarošovými lidmi na předávání zpráv špionážního charakteru Němcům.

opis dopisu Národopisné Moravy Adolfu Hitlerovi, žádající připojení Moravského Slovácka ke Slovensku (Vávrův podpis vpravo dole)

Po 15. březnu 1939 má Vávra příbuzné zájmy - podílí se na organizování Národopisné Moravy (NM), spolku, který má za cíl připojení Slovácka k samostatnému slovenskému státu. V den obsazení českých zemí vydávají provolání koncipované Janem Úprkou a Josefem Vávrou, ve kterém žádají, aby byly oblasti Moravského Slovácka okolo Hodonína, Strážnice, Kyjova, Uherského Hradiště a Uherského Brodu připojeny k tzv. Slovenskému štátu. Přední činitelé Národopisné Moravy se nespokojují jen zmíněným prohlášením, které bylo zároveň jakýmsi manifestem, jenž měl ovlivnit veřejné mínění na Slovácku. Ve svých politických ambicích jdou dál a 16. března 1939 zasílají přímo Hitlerovi dopis, ve kterém požadují připojení uvedených oblastí ke Slovensku. Separatistické snahy, vycházející vstříc koncepci tzv. Velkého Slovenska, uvítal s nadšením jeden z ideologů tehdejší slovenské vládní politiky, prof. Alojz Miškovič, který v té době v jednom z článků napsal: "Osud slovenského národa a štátu nie je lahostajný k Slovákom na Morave. Bolo by neodpustitelným hriechom, keby sme my 600 tisíc našich bratov spustili zo zretelu". Několik dní poté navštěvuje Vávra přední představitele slovenského štátu a snaží se u nich získat podporu pro své separatistické hnutí. Přesvědčuje je, že myšlenka připojení Slovácka ke Slovensku je správná. Svá tvrzení opírá o fakt, že v tomto regionu je podobná řeč, zvyky, kroje a způsob života jako na Slovensku. Do celé věci zasáhl Tuka, který poslal Hitlerovi memorandum o připojení jižní Moravy k Tisově státu. Hitler však rozhodl, že Morava zůstane říšským územím

V dubnu 1939 připravila Národopisná Morava memorandum pro Seyss-Inquara ve Vídni, kde žádala spojení Moravy s tzv. východní markou, čili přechod do vídeňské sféry jako za časů monarchie. Memorandum vyzvedávalo odlišnost Moravy od Čech, protože Praha prý Moravu zanedbává, žádají spojení s Rakouskem. Memorandum dále zdůrazňovalo, že Národopisná společnost nechce dělat politiku - tu přenechává Hitlerovi. Jeho členové by však rádi viděli, aby nacistická sociální politika byla zavedena i na Moravě, stejně tak i protižidovské zákony. Memorandum žádalo, aby okupanti povolili zřízení tzv. Moravské rodobrany, společnosti "...pro tradice, lid, svéráz, domácí průmysl, hospodářství a výchovu, která by byla paralelou k NSDAP a podobným organizacím v Německu". Zahrávali si i s myšlenkou referenda o připijení Slovácka ke Slovensku. Když však nacisté zjistili, že by nezískalo patřičnou podporu, referendum zakázali. Vedoucí funkcioáři národopisné moravy poté navázali úzkou spolupráci s německými úřady a K.H.Frankem. [23]. Krajské okupační úřady v Brně odmítly název rodobrana, ale usoudily, že kdyby toto hnutí vhodně podporovaly, získají tím převážnou část moravského obyvatelstva pro říši.

O činnosti Josefa Vávry od počátku války až do porážky Němců u Stalingradu se lze dočíst v protektorátních ročnících časopisu Zlín. Na jeho stránkách lze nalézt Vávrovy fotografie ve společnosti K. H. Franka a Emanuela Moravce. Na jižní Moravě kolovaly v létě 1941 pověsti o spojení se Slovenskem. Ale okupační úřady usoudily, že jihomoravské obyvatelstvo si takové spojení nepřeje. V červenci 1941 podal oberlandrát ve Zlíně zprávu, že NSDAP chce soustředit všechny elementy ochotné ke spolupráci. Chce vytvořit Svaz vlastivědných Moravanů, pojem moravští Slováci má být vyloučen. Podle mínění tohoto okupačního úřadu je však třeba brát ohled na kmenovou hrdost moravských Slováků a využívat tohoto pojmu při agitaci pro Němce. Ještě tentýž měsíc se dostavilo vedení Národopisné Moravy na oberlandrát ve Zlíně a prohlásilo, že chce bojovat po boku Němců na ruské frontě. Protože však neznali německy, žádali protektora, aby jim povolil vstup do slovenské armády. Von Neurath to zamítl, Hitler totiž zakázal přítomnost jakýchkoliv Čechů na frontě.

Mládence z NM ve slováckých krojích můžeme potom zahlédnout stát čestnou stráž u Heydrichova katafalku, jinak sloužili pouze jako stafáž pro zobrazení šťastného života v protektorátu. Josef Vávra v té době organizuje arizaci židovských podniků na Moravském Slovácku. Jeho podpis nechybí na dokumentech, na základě kterých jsou příslušným oberlandrátem ustanovováni nad arizovanými podniky jejich správci.

V té době ztratili vůdcové Národopisné Moravy svůj vliv na jižní Moravě. V dalších letech okupace tento neblahý spolek upadal. A zde se opět potkáváme s bývalým dubňanským učitelem Vávrou. Nacisté aktivitu tohoto muže náležitě ocenili - v roce 1942 byl jmenován osvětovým inspektorem obvodu Uherské Hradiště (referenta veřejné služby III. osvětového obvodu). V roce 1943 se s ním stala změna, kterou nelze podložit písemnými dokumenty (byly zničeny 28. 8. 1954 Státní bezpečností) a historici na ni mají dvojí výklad:

1) Když se později začalo na Slovensku rozvíjet partyzánské hnutí, pověřila pravděpodobně německá zpravodajská služba právě bývalého dubňanského učitele Vávru, aby pro ni pracoval mezi partyzány jako jako jejich velitel. Po dohodě s K. H . Frankem měl být zbaven dekretu inspektora školství, aby mohl pro Němce plnit daloko závažnější úkoly.

2) Podle jiné verze měl Vávra po neúspěších německých armád na východě "jít do sebe" a přehodnotit svoji dosavadní politickou angažovanost. Žádný dokument to ale nepotvrzuje, pouze podle Vávrovy výpovědi "...získal benevolencí slovenských úřadů platný průkaz totožnosti, stal se členem tajné Komunistické strany Slovenska a v Hlohovci organizoval s Martinem Kukurellim ilegální činnost". Z této doby pochází i jeho partyzánská přezdívka "Stařík".

V roce 1943 se tak Vávra za dosud nevyjasněných okolností dostává na Slovensko a do odbojových organizací. Je pouze spolehlivě doloženo, že Josef Vávra, přezdívaný Stařík dorazil 21. srpna 1944 se skupinou odbojářů z Hlohovce na zakladnu partyzánského organizátorského výsadku majora P. A. Velička v prostoru Sklabiňa. Téhož dne se zde připojil k desantu por. Jána Ušiaka, kterému se prezentoval jako jeden z vedoucích činitelů Ústredného akčného výboru národného odboja v Hlohovci pod krycím jménem Dubňanský. Při reorganizaci partyzánského oddílu byl Vávra volbou desantů určen do funkce výkonného (tj. písaře, zapisovatele událostí atd). Tuto funkci skutečně vykonával, ovšem dokument kterým byl Murzinem do této funkce jmenován, je - jako ostatní Vávrovy dokumenty - zcela jistě zfalšován. (Pozn. Ilčík - kniha [209] uvádí podrobnosti).

Vávrovy vlastnosti ho po válce předurčovaly pro velkou kariéru. Měl talent zpravodajce a věděl, jak ve správný čas vsadit na správnou kartu. Dovedl dokonale zveličit své partyzánské "zásluhy" a tvrdě zasáhnou tam, kde by někdo poukázal na jeho protektorátní minulost. Funkce výkonného u brigády Jana Žižky měla svoji váhu a do jisté míry zaručovala, že u většiny lidí neupadne v podzření. Dobře věděl, kterou politickou stranu má podpořit, s kým může počítat, aby jej podepřel, či koho odtranit, aby mu nestál v cestě. Není se tedy co divit, že to byl právě on, koho kalné vody života po osvobození vyzvedly a dosadily do křesla prvního poválečného starosty Zlína. [23]

Existují i doklady o tom, že se podílel na výsleších zatčených zlínských gestapáků, čehož bylo zřejmě využito i pro odstranění některých kompromitujících dokumentů pro čerstvě zvolené - převážně komunistické - funkcionáře okresu. I když se Vávra snažil, jak mohl, zavděčit lidem, z jejichž milosti stál v čele zlínské radnice (byl zvolen pravděpodobně na popud NKVD), nebylo mu to už nic platné. Pro svoji minulost se stal nepohodlný, i pro komunisty, kteří za něj už měli náhradu. V polovině června ale z funkce dobrovolně odešel, neboť sílil tlak lidí, kteří znali jeho válečnou kolaborační minulost. Po odchodu z radnice silně spolupracuje s KSČ, i když s ohledem na své členství v Národopisné Moravě nebyl do KSČ přijat. Důvody Vávrova odchodu za starostenského místa se tajily, jen pár zasvěcných vědělo, proč se tak stalo. Jedním z nich byl Maximilián John, poválečný bezpečnostní referent ve Zlíně:" Do mé pracovny se po osvobození dostavili dva političtí vězňové z Dubňan u Hodonína, členové místní ilegální organizace KSČ, kteří tvrdili: U vás je předsedou revolučního národního výboru Josef Vávra. Je to zrádce, který má na svědomí několik našich lidí! Když jsem pochybovačně podotkl, že jde pravděpodobně o shodu jmen, protože Vávru prověřovali a navrhli do funkce partyzáni, vytáhl jeden z nich fotografii Vávry-Staříka a vylíčil mi jeho zrádcovskou minulost…"

I jeho odchod za hranice (26. 3. 1948) byl pravděpodobně připraven KSČ s úmyslem provádět rozbroje mezi emigranty a podávat o nich zprávy. V emigraci působil v Českém komitétu se sídlem v Řezně (Regensburg) a v této instituci se měl starat o organizaci zpravodajské (či teroristické) činnosti na československém území. V listopadu 1948 byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti jako jeden z hlavních organizátorů vraždy majora A. Schramma z května téhož roku. Podle jiného dokumentu se ale Vávra už od začátku listopadu 1949 nacházel v pražské věznici Státní bezpečnosti, neboť byl unesen z Vídně pracovníky Reicinova obranného zpravodajství. (Mimo jiné byl použit jako svědek při procesu s dr. Miladou Horákovou). Po čtyřech letech výslechů byl v roce 1953 popraven.

(Poznámka Ilčík - výše uvedený popis poválečných aktivit Josefa Vávry je třeba také brát s určitou rezervou. Autor literatury [23] totiž čerpal hlavně z knihy Jaroslava POSPÍŠILA s názvem "Hyeny" (nakl. Lípa Vizovice, 1996 - viz [209]), na kterou se už o rok později snesla kritika pro - údajně - malou věrohodnost faktů a jejich domýšlení autorem. (Viz Špígl z konce září 1997). Svědecké postavení Vávry - Staříka v procesu s dr. Miladou Horákovou je však zcela mimo pochybnost. Stejně tak už nebude možné dokázat bližší podrobnosti, neboť veškeré dokumenty o Vávrovi zničila po jeho popravě Státní bezpečnost).