(upravovil jsem některé pravopisné chyby tak, aby to nezměnilo povahu textu. - Ilčík)

Průběh první světové války v Dubňanech naleznete zde. Podotýkám, že v tomto případě se nejedná o legionáře, ale normálního válečného zajatce, proto i ten dřívější návrat do vlasti, legionáři, např. Václav Ilčík se z ruské fronty vraceli i po šesti letech!

Úvodní strana deníku obsahuje vícero adres spolubojovníků a pozdějších spolupracovníků z Moskvy, zřejmě zapsaných až dodatečně v roce 1918, např. Jaroslav Hindl, Krušovice u Rakovníka; Alois Indra, Olešnice No. 154, okr. Trhové Sviny; František Bogdálek, Bošovice u Slavkova; Vincenc Zapalač, Nový Hrozenkov 419; Alois Klička, Opatovice, p.p. Červené Janovice, okres Kutná Hora; Příkazský Františekz Dubňan u Hodonína, narozen 1. 11. 1879, Batallion No.25, St. Polten a další.

Světová vojna

Mobilizace začala 1. srpna 1914, tam jsem musel jít jako rakouský vojín. 11. srpna jsme vyjeli z Kroměříže a 12. jsme již překročili ruské hranice. Tam jsme spali jednu noc v ruské vesnici. Nocleh byl dosti dobrý, spali jsme pod šopou ve slámě jak dobytek. Pak ráno jsme nastoupili cestu k Varšavě. Cesta byla obtížná, den ze dne velké marše a teplo tak, že mnohý z nás padl a zostál ležeti jak to hovádko, když ho sily opustily.Cesta trvala až do 21. srpna, ten den bylo velké teplo, když jsme šli lysu horu a bylo zatmění slunce o půl jedné hodině.

Nato jsme přišli o dvoch hodinách po poledni de jednej malej vesnice, tam jsme obědvali a hned po obědě jsme šli na polní stráže až do druhej vesnice. Tam jsme byli tři u povětrného mlýna, koupili jsme si kopu vajíček, aby sme měli něco k večeři, no ale chleba jsme neměli a kupit sme nigde nemohli, tak jsme jich museli jíst večír bez chleba.Když se zetmělo, tak jsem museli to místo opustit a ít dál až k lesu, tam byla velká luka, ale vody tam bylo dost, tam jsme musely byt celou noc. Protože tam na naše stráže přijeli dva ruští gavaleristi, ale naši nesměli na nich střílet, protože naši oficíři nevěděli, jací vojáci to jsou, oni mysleli, že jsou to německý.

Tu samu noc sem musel jít ješzě s jednim kamaradem k hauppostu a hlásit, kde naše stráže stojí. Ta cesta byla krkolomná, tma byla velká, tak jsme neviděli ani na krok před sebe a po kolena vodu, vyhnut nebylo gde, protože jsme nic neviděli, ale tak jsme to ščasně našli. Když jsme přišli k nim, tak se nás na všechno vyptávali, jak to tam vypadá a no potom jsme dostali každý dva šalky piva a kousek buřtu a šli jsme zase zpátky, ale už jsme nešli přes tu vodu, šli jsme rači kus nazpátek až do tej vesnice s jedním dragounem. Ten nam taky vypravěl jeho celú historku o vojně a taky nam přinesl jeden šalek piva. Pivo bylo velice dobre, jenomže ho bylo velice malo na našu žízeň. Nato jsme se rozšli, on nás vyprovodíl až na druhý konec vesnice, tak jsme se rozešli a šli jsme každý za svojíma. Když jsme našli zaséj svojich kamaradu, tak oni mysleli, že už nepřindem, tak jsme jich rozdělili s buřtem a pak sme si lehli a spali a nedbali, že pod nama stojí voda. Spali jsme jako na.........., jenomže.......- ne brzo - sme byli vyspaní, protože nám bylo zima, tak sme museli běhat. Brzo bylo rána, tak jsme to místo opustili a šli jsme k snídani. Když jsme šli všichni pohromadě, tak sme zabloudili, byla velká mlha. No až jsme se nachodili po vodě, tak sme našich našli, vypili sme kavu bez cukru a bez chleba a přijel k nám náš dragoun a ten nám hlásil, že nepřítel je půl hodiny od nás daleko. Náš brlajtnant nám říkal - hoši, modlite se, již to s nama dobře nebude, protože je nás tady málo. Tak jsme hned všeci sedli a psali jsme dopis svojí rodině, protože jsme si mysleli, že jest to poslední náš okamžik.. Psaní sme odevzdali a připravili jsme se na to nejhorší. Tak asi za hodinu jsme dostali rozkaz, že máme jít nazpátky, aby nepřítel šel za námi.

Když jsme nastoupili zpáteční cestu, tak jsme tam vyhodili jeden most přes malú řeku. Když sme přišli do téj vesnice, v kteréj sme den předtím obědvali, tam už byla taková panika, lidí se stěhovali do lesa. Když jsme přes ten les šli, tak bylo velké teplo, tak jsme se spotili, že sme neměli ani jeden vlas suchý na hlavě. Také mnoho našich kamarádů tam ostalo ležet, co už nemohli, oficíři jim říkali, aby pomalu šli nebo že jich ruské chytí a uřeže jim nos a uši, ale oni na to nedbali, až si odddechli, tak šli za námi. My sme ale mašírovali až do dvoch hodin. Po tak dlouhej a obtížnej cestě jsme měli oddech v lesi, vody tam nebylo, tak jsme tam taky poobědvali a tak nás tři marodi dohnali.

Po obědě jsme hned nastoupili cestu a tahli k městu Josefovu. Cesta trvala několik dní. První deň sme mašírovali až do 10 hodin večer, to sme přišli do malého města, tam bylo mnoho našeho vojska, tak sme nemohli dostat žadny kvartyr, tak sme si lehli na cestě v prachu a leželi jak dobytek. Zatímco jsme v prachu odpočívali, oficíři hledali nám nocleh, yatim než se oficíři vrátili, tak nás většina spala a museli nas budit. Nám se ale nechtělo stávat, protože sme byli hladní a unavení. Dali nás do fabriky, kde se dělaly flastrubky.Večeře nebyla žádná a chleba jsme taky neměli, tak jsme si lehli na kamenu dlažku a spali sme jako v peřinách. Když jsme se vyspali, tak sme se nemohli jeden druhého poznat, protože se nám jenom svítily zuby a oči, tak jsme byli zaprasení. Řádně jsme se umyli a šli jsme si koupit chleba k snídani. Když jsme pojedli, tak se nám hlásilo, že bude celý deň oddech, tak jsme šli do města, tam jsme si nakoupili, co jsme potřebovali. Večer, gdyž se zetmělo, tak tam vypukl oheň, my sme tam ale nesměli jít, protože to bylo na nás nalíčený, jak mi tam vejdem, tak to do nás nepřítel začne bit. Tak sme si lehli a spali až do rána.

Druhého dne jsme nastoupili další pochod, ten byl velmi těžký a žiznivý. Po tak krkolomném pochodě jsme se dostali 29. srpna blíž řeky Visle, tam jsme viděli prvního kozaka zabiteho. Ležel na poli u spaleneho mlýna asi 20 kroku od něho ležel jeho kuň zabitý. Před polednem jsme přišli do vesnice, tam jsme měli obědvat, jenomže jsme neměli co, ani chleba, tak jsme si nahrabali zemňaku a vařili. To nám chutnali jak nejaká.........tak tam koupili pro kompaniju prase a vařil se oběd. Tam sme taky dostaly chleba a leželi jsme tam až do večera. Večír sme viděli saperski povoze, co vezly pontony na most přes Vislu, proto sme tam ten pulden čekali. Večír, když bylo pul 10 hodiny, tak jsme nastoupily cestu po mostě. Ten byl 8 set metrů dlouhý. Když jsme překročili řeku Vislu, tak sme byli hned v Josefově, tam už všecko spalo. My sme ale mašírovali dál. Sem a tam sme viděli zabitého koně vedle cesty. Když sme ale plovali po tem písku tak sme přišli na jeden auťák, ten měl zapřaženy pár koní, ale z místa nemohl.

My sme ale šli dál, do lesa. Taky sem a tam stál vuz a nemohl z místa. My ale šli pořád celu noc až do 3 hodin, nato sme přišli do pivovaru, tam sme zostali spat. Po tak dlouhém a těžkém nočním pochodě lehli sme tam pod šopu do hnoje a spali jak na dyvaně až do 6 hodin, tudíž jak sme stali, tak již někteří z našich kamarádů a pili pivo, ani nečekali na hořku kavu, které sme měli mět na snídaní. Tam dostal každý piva, kolik chtěl, tak sme pili až do půl 12 hodiny, pak byl oběd, ale ještě neměli všecí, tak byl alárum a hned jsme táhli.

Proti nepříteli v tom pivovaře byl taky špital. Tam bylo mnoho našich raněnzch, taky tam jeden v tu chvilu zemřel - ten měl uraženu nohu. Tu samu dobu tam taky přinesli 2 děti, raněné ti bzly doma na lužku v noci při spani neščasnou kouli přes nohy raněné. Když jsme opustili ten pivovar, tak jsme byli všecí v dobré náladě a z kuraže jsme táhli proti nepříteli. Když jsme vyšli na kopeček, tak jsme již viděli, jak náš trén jede nazpátek, my jsme se ale obrátili nalevo do lesa a hned jsme udělali švarm linije a taky nás hned začaly vítat nepřátelské granáty, když jsme přišli blíž vesnice. Ta už byla celá v ohni, nepřátelské vojsko bylo na střechách a tak do nás stříleli. Boj netrval dlouho, nepřítel utekl ustoupil dozadu a utekl do lesa. Naších kamarádů tam bylo mnoho raněných mrtvých. Napili jsme se vody, chvíli jsme si oddechli a pochovali dvoch mrtvých (por. Borovicu) a ustoupili dozadu a nastoupili nový pochod. To bylo 30. srpna, tak jsme mašírovali až do 10 hodin, rozestavili se do švarm linije místo večeře, chleba a vody taky nebylo.

Druhý den ráno jsme začali kopat dekunky, tam jsme byli 8 dní živi jenom na zemlákách, chleba nebylo, tabáku taky né, jenom nepřátelská artilerérie do nás bouchala od rána do večera po celých 8 dní. Pro vodu jsme chodili půl hodiny daleko. Pro ten čas, co jsme tam byli, tak jsme tam rozházeli 3 stohy obilí, to jsme roznesli do dekunku. Taky jsme musely rozházet 2 stodoly plny obilí a 2 chaloupky buď z nich utékli po ten čas, co jsme tam byli, každou noc shořelo několik chaloupek a stodol.

Když pak ale na Svátek P. Marie 8. září, jak se rozednívalo, tak do nás začali bouchat. Za tych 8 dní, co jsme tam byli, tak nám tam 3 kamarády zasypalo. Dva jsme dostali živí a ten 3tí tam zóstál, protože už jsme neměli času, museli jsme utéct, protože už do nás silná střelba začala. My už jsme mysleli, že jest to náš poslední okamžik, tak jsme včasně utékli a rozběhli se po lesi, ale nepřátelské šrapnely nás pronásledovaly až do večera. Pak jsme se začali hledat a ptali jsme se jeden druhého, kde je kompanie nebo kuchyň, protože jsme už měli hlad. Chleba jsme už neměli několik dní, ale marně jsme kuchyň hledali, tu jsme našli až 4tý deň, tak jsme se živili jenom mrkvu a zemňákama, co jsme si na poli našli, ale mašírovat jsme museli ve dne i v noci bez jídla bez vody. Taky někteří naši kamarádi nás našli až za týdeň.

3tí den na útěku, když jsme mašírovali celu noc pískem, tak ráno jsme přišli k mému pluku. Tak tě nám uvařili kávu, ale bez cukru a chleba sme taky neměli, tak jsme jedli kavu z mrkvu, pak jsme nastoupili zas další cestu bez jídla, až na 4tý den večír po tak trapném a hladovém pochodu jsme našli kuchyň. Teprv když jsme jich našli, tak začali vařit a taky jsme tam dostali chleba. každý půl veky. tak jsme tam pojedli a hned jsme zasej museli utěkat, tak sme zas celu noc pískem plovali, ale už mnoho našich kamarádů ostalo ležet, co už nemohli dál ít. Protože už jsme 4 noce nespali, tak jak jsme šli, tak jsme spali. Když jsme ráno překročili naše hranice, tak jsme se potěšili, že jsme na našem území. Tam jsme přišli na první vesnicu, ale ta byla celá shořená, jenom jedna tam stála, ta byla překrytá škřidlicu a byla dál od vesnice, ale byla prázdná.

Pak jsme překričili řeku Sán, tam jsme se zdrželi 9 dní. 1 deň jsme tam byli v malej vesnici až do večera. Večír pak jsme šli na stráž k mostu, ta, jsme byli asi jen hodinu a pak jsme šli do palenice, ale tam jsme neměli místa, tak jsme spali na poli pod širým nebem, noc byla dosť dobrá, jenomže k ránu začalo pršet a my sme moseli byt venku. Druhý deň po obědě jsme šli na straže k řece.......tam jsme stáli celou noc v déšti, takže jsme neměli nitku suchou na sobě. Chleba ani kousek nebylo, tak jsme si tam na jednom poli natrhali mrkvy a tak jsme se živili. Po poledni nás vystřídali a my jsme šli k obědu, po obědě jsme každý dostali 2 kusky cvíbochu a hned jsme museli jit na hraz, nepřaátelské vojsko už se tam tlačilo. Hned jak jsme tam přišli, tak již nás začaly vrtat ruské mašinkrvéry. Boj trval až do noci, bylo tam mnoho raněných a mrtvých, jednom jeden taky z našej vesnice byl raněný J. Hamala a mrtvý Dupal R. ( poznámka - zmínka o mrtvém Dupalovi je i zde). Tak jsme se vrátili zas do tej pálenice, po večeři jsme šli spat a spali jsme pod šopu napresovani jak slanečci. Hamalu a Dupala jsem již víc neviděl. Hamala jel do špitalu hned a Dupala tam pochovali v jednej zahradě. Když ráno byly 2 hodiny, přišel rozkaz, že mosime hned ven, tak šel 1 cuk hned. Přišli na ruské stráže, tak tam padl lautnant a ještě jeden z našich kamarádu. Když byly 4 hodiny, tak jsme museli jít všeci, ale hned nás provrtaly ruské mašinkvéry. Oficíři nám všeci utekli a my sme tam vydrželi až do 10 hodin, pak jsme moseli všeci utéct, tak jsme se rozběhli, kam kerý mohl, ale sčasnou náhodou tam nic nespadlo. Když jsme přišli do Zalešan, tam jsme se zháněli, mnohý z našich kamarádů přišel až za 9 neděl.Tam byl také z našej vesnice raněný J. Antoš. Když nás ale v tej vesnici začaly nepřátelské granáty pronásledovat, tak jsme ji museli opustit, táhli jsme do lesa, kde jsme čekali až do večera na kuchyň, ale ta přijela až na 3tí deň. My ale bez chleba a bez mináže jsme večer nastoupili pochod. Tma byla velká, tak jsme šli lesem a drželi se jeden druhého, ta cesta trvala celou noc a celý den, až večír jsme přišli do jedné vesnice na noc. Tam jsme spali ve stodole v ječmeni, ale hlavně na třetí deň jsme dostali oběd až po poledňu. Maso jsme snědli a polévku vylili, protože už byla kyselá, pak jsme zasej táhli k městu Tarnovu. To bylo v nedělu a pršelo moc, takže jsme šli po kolena blatem a vodou. Když jsme přišli 7 kilometrů od Tarnova, tak jsme dostali rozkaz zaséj zpátky do Ruska. Ta cesta byla těžká a obtížná, bylo moc mokro a mnozí z našich kamarádů museli jít do špitálu na červenku, taky někteří na to zemřeli.

Když jsme překročili řeku Vislu, tak v nás bolelo, no ale co jsme měli dělat, jít jsme museli, když se některý hlásil marod, tak se mu řeklo, že ho Rusi uzdravijú. Tak jsme táhli den ode dne, až jedenkrát po poledňu, když jsme začali obědvat, tak nás našly nepřátelské granáty, tak jsme se hned rozběhli. Kuchař u kotle zostal ležeti mrtev a mnoho raněných. Tak do nás bouchali až do večera, všecí utekli, ja jsem ale zostal za stodolu a díval jsem se s bolestným srdcem na kamarády, jak padají při tom útěku. Bylo nás při tej stodole 6, když střelba utchla, tak jsme tam vešli do chalupy, tam žádný nebyl, mlíka tam bylo dosť, tak jsme si vzali dvě latky a chleba byl na vozi, který tam naši nechali. Najedli jsme se, co jsme mohli. Taky tam přišli kamarádi z našej vesnice, tak jsem jim dal chleba, kolik chtěli, oni ale odešli a já jsem ostal hlídat ten ostatní chleba. Večír, když bylo 10 hodin, tak jsme museli jet pryč. Jeli jsme přes řeku Dunajec až do rána. Ráno jsme přijeli do vesnice, tam jsme odpočívali a posnídali, pak jsem odevzdal chleba kompaniji a hned jsme nastoupili další cestu. Tak jsme šli další den bez oddechu v dešti a v blatě, až večír jsme přišli do malej vesnice. Tam jsme byli 9 dní, tak jsme se tam usušili a napekli chleba. Pak jsme nastoupili další cestu, ta trvala několik dní, byla velmi těžká a obtížná, protože bylo moc blata a my jsme moseli ve dne i v noci mašírovat, až jsme se dostali k městečku Sandoměři. Tam jsme přišli navečer, když tam naši dobývali město, tak jsme tam vydrželi dlouho do noci, pak jsme šli do malého dvora, tam jsme si natrhali trnek a navařili zemňáku a hned jsme museli ten dvur opustit. Šli jsme celu noc až do 9 hodin, pak jsme přišli na pár chaloupek a tam jsme spali do 6 hodin, pak jsme zas navařili zemňáků a pak nám přivezli oběd až druhého dne, ale jsme to nemohli jíst, tak se to vylilo a my jsme táhli blíž Sandoměři. Stáli jsme celý den v dešti, až nám tam večír přivezli oběd, tak jsme pojedli a táhli jsme do města. Tam jsme neměli místa, tak jsme šli 2 hodiny do jednej vesnice, ta cesta byla krkolomná, po kolena blatem a vodou, tak když jsme přišli do tej vesnice, bylo 10 hodin a mokří jsme byli. Tam jsme spali v chaloupce, ale já jsem měl službu, tak jsem musel po pulnocibyt venku. O 2 hodinách přijela naše kuchyně, tak jsem si vzal celé jatro a vařil s kamarádem kavu, ta byla moc dobrá, cukru bylo dost, jenže chleba nebylo. Tam jsme byli celý den na stráži. Druhý den jsme šli zpátky do Sandoměře, tam jsme byli 9 dní, vedlo se nám tam dobře. pro ten čas pořád pršelo a my sme byli skovaní. Každý deň k nám přišlo moc tuláků, kteří utekli z boje. Po 9 dnech jsme šli do vesnice Vinarek, tam jsme byli 12 dní na stráži u řeky Visle. Tam se nám dařilo taky dost dobře - dostali jsme tam vši.Spávali jsme s Polákama od artilérie a u Visle jsme každý den viděli ruské vojsko. My sme ale na ně nstříleli a oni na nás taky ne. Jednu noc tam začala naše artilerie střílet, tak jsme tam viděli velký oheň, ale ještě větší nářek od lidu a od dobytka. Po 12 dnech jsme šli do městečka Zavihoště, to bylo rozbité od nepřátelské artilerie tak, že tam málokterá chaloupka byla celá. Také kostel byl rozbitý a svatostánek byl na hromadě od granátů. Stráže se museli v noci střídat, protože ve dne nemohl žádný z chaloupky vyjít. Ruské vojsko střílelo pořád tak, že když lidi kopali zemáky na poli, tak jich postříleli. My jsme chodili do dekunku z chaloupky příkopou, ukázat jsme se nesměli taky. Taky tam v noci zabili 2 krávy, selka plakala, měla malých 5 dětí, muže jí zebrali i koňma do vojny, krávy jí zebrali a co jí necháli, tak jí postříleli. Stodolu měla shořenou i s obilím a zemňáky kopat nemohla pro střelbu, tak neměli co jest a děti plakaly hladem. Tam jsme vydrželi 8 dní, pak jsme museli ustoupit a šli jsme zas blíž Sandoměře, tam jsme přišli do malej vesnice, ubytovali se po chaloupkách. Večer, když jsme si lehli, tak jsme měli alarm. Když jsme přišli k našim vojskam, tak jsme se obrátili a šli zpátky do chaloupky. Když jsme si lehli, tak hned zase druhý alarm, ale to už jsme nešli nigdo, lehlia spali jsme až do rána. Když jsme ráno stali, nebyl žádný rozkaz, tak jsme tam byli až do večera. Večír jsme šli do dvora, ten stál asi půl hodiny od tej vesnice, ale ten už byl rozbitý na hadry, tam jsme spali do rána do 3 hodin. O 3 hodinách jsme měli alarm, tma byla velká, tak major si vzal pruvodčího, aby nás zavedl na jisté místo. Tak jsme chodili až do 7 hodin a byli jsme asi tři sta metrů od toho dvora. Teprve když se rozednilo, šli jsme pravou cestou. Když jsme přišli na patřičné místo, tak major kázal temu člověku hned zaplatit. Vybral dvoch lepších lidí a tí mu hned zaplatili hotovyma. On ani tolik nechtěl, pořád křičel dosť, ale oni vypláceli a počítali, až jich bylo 25, tak ho pustili a on jim ani nepoděkoval, s plačem odcházel domů. My jsme ale šli dal do takovej zmole. Vpravo od nás se odbývaly kruté boje, tak že nám stávaly vlasy na hlavě. V noci nás přivedli na takový kopec, tam jsme měli dekuňky vykopané, tak jsme si nanosili rži nevymlacenej ze stoha a lehli jsme a ležali, ale spat jsme nemohli, protože byla velká zima, bylo to 1. listopadu. Tam jsme byli přes nos až do poledne, potom místo oběda a bez chleba jsme nastoupili cestu proti nepříteli. Šli jsme přes pole, tam jsme si natrhali mrkvi a když jsme přicházeli blíž kopce, tak jsme zuřivě nadávali. Major nám na to odpověděl: "Vy hloupí, až přindem na ten kopec, tak teprv budem nepřítele hledat". Hneď jsme ale viděli vlevo od nás ruského vojáka, tak jsme to hned hlásili majorovi, ale on se na nás osopil, copak jeden, to prej nic néni, tak jsme se rozešli do švarmu. Když jsme přišli na ten kopec, neviděli jsme ničeho. Kousek od teho kopečka byly dekuňky, my jsme trapem utíkali k nim. Když jsme přišli asi 20 kroků od tych dekunků, tak se nám v nich postavili ruští vojáci, ale kvéry nechali ležet v dekunku. Oni ale z nich hned vykákali a křičeli: "Bratře nestřílej". Někteří z našich kamarádů ic h zebrali a šli s něma zpátky. bylo jich 35. My jsme ali museli jít dopředu, tam byla strašná sila ruského vojska, ti ale přeci utíkali zpátky, ale daleko ne. Až se skovali za kopec, tak se nám postavili na odpor tak silně, že my jsme museli ustoupit, ale již mnoho našich kamarádů bylo mrtvých. Utíkalo nás asi 10, oni utíkali nalevo do kopečka, já jsem ale nechtěl s něma ít, protože silná střelba šla do nás, tak jsem utíkal rovno. Pro silnou střelbu jsem nemohl, tak jsem lehl do brázdy. Jak střelba zeslábla, tak jsem utíkal dál, když to nebylo možné, lehl jsem si zas, když střelba zasej uslábla, tak jsem utíkal. Když jsem doběhl k tým samým dekunkám, kde jsme zajali tých ruských, tak začala tak silná střelba, že jsem musel skočit do tých dekunků. Taky tam přišlo několik našich kamaradů od 1ho cuku i s lajtnajtem, ten ale tam nechtěl byt, tak povídal: "Hoši tady nemožem byt, my musíme ven, protože by nás tady utloukli". Tak první vyskočil a my za ním. Když jsme utíkali, tak mnoho jich zavolalo bolestným hlasem "kde je moje žena a dítky sbohem" a zostál ležet mrtev. Tak jsem utíkal jak šílený, když jsem viděl, jak kamarádi zde padají a v bolestech umírají, já jsem ale utíkal, když jsem zdohnal Karla Bezděka, ten křičel a prosil mě, abych mu pomohl. Já jsem ho vzal a odvedl do hlubokej cesty a tam jsem ho obvazal. On chtěl po mě vody, ale já jsem žádnou neměl, tak jsem mu dal mrkev a šli jsme na hilfplac, ale jsme se zklamali, to nebyl hilfplac, tam byli naši kamarádi obkroužení ruským vojskem a utéct nemohli. Nám ale vlasi stávali, když jsme viděli, kolik našich kamarádů tam leží mrtvých, ale vrátit jsme se nemohli, tak jsme přišli ke kopě sena, tam byli naši kamarádi. Většina jich byla raněných, tak jsem tam jěště jednoho obvázal a již k nám ruské vojsko utíkalo. My jsme zahodili kvér a šli jsme jim vstříc.

Když nás zebrali, tak se mě ulehčilo na srdci, tak jak kybych se znovu narodil. Zebrali jsme tych raněných a šli jsme do Ruska. Sotva jsme z tej kopy odešli, hned tam přiletěl granát od našej artilérie a hned zaním se roztrhl šrapnel nad námi, tak jsme mysleli, že již neutečem. Vlezli jsme do dekunku a šli jsme jím až do takovej zmoli, tam byli ruští sanitéři. Všechny marody tam převázali, ale hned tam zas přiletěly šrapnele od našich, my jsme ale hned odešli a tahli jsme k vesnici, tam jsme položili marody na postel a donesli im vody. Tak jsem se rozloučil s Karlem. My jsme museli jít dál na ruské komando - tak jsme šli až do 10 hodin, pak nás dali spat do stodole. Tam již bylo naších 40, asi za půl hodiny tam přivédli 10 rakouských Němců, tak jsme tam spali jeden na druhém. Večeře nebyla žádná, no ale nám se se spalo výborně. Ráno jsme stali a hned šli dál a vodili nás sem tam bez jídla až do večera do 9 hodin. Přivedli nás na korps komando, tam nám odebrali legitimace a dali nám každému funt chleba. ten jsme snědli jako jahodu, pak jsme šli zpátky do vesnice. Když jsme tam přišli, bylo 11 hodin, měli jsme žízeň, tak já jsem vlezl do studně po žebříku a napil jsem se. Všechny nás pak dali po chaloupkách spat, vší tam bylo dosť. třetí den nás převezli na pontonech přes řeku Vislu, pak jsme přišli do malého městečka, bylo taky rozbité, na náměstí byly vykopané dekunky, tam jsme kupovali za jednu korunu bulku a 2 machorky taky za K, tam jsme dostali oběd a večír jsme šli do kasární, kam jsme přišli o 2 hodinách. Ráno jsme v kasárni dostali snídaní a hned jsme jeli po polní dráze do Lublina, tam jsme přijeli o 10 hodinách v noci. Tam nás dali spat do pivovaru, vší tam bylo taky dosť. Byli jsme tam celý deň a večer o 7 hodinách jsme sedali na dráhu a nastoupili jsme cestu na Sibiř. Ta cesta trvala 16 dní a 17 nocí. Po tej cestě se nám dařilo dosť dobře, práce jsme měli dost - ve dne i v noci jsme vybírali vši. 22. listopadu jsme přijeli do Omska, tam jsme se dostali do jednoho velkého domu, tam jsme bývali ve sklepě. Práce byla ta samá, co na dráze. Na oběd jsme chodili do kasárně na dvoře - jedli jsme, když bylo 38 stupňů zimy a to jsme moseli hodinu čekat, než jsme to dostali, pak nás dali za město, do dřevěného domu, tam jsme moseli byť několik dní. Dařilo se nám o něco lepší - vši jsme vybírali jen jednou za deň od rána do večera.

Pak nás dali na vesnice. 11. prosince jsme přišli do Štěpna, tam se nám dařilo dobře, zima tam byla velké 42 stupně, no ale na peci jsme to vydrželi. Tam jsme byli až do 30. máje, pak nás zebrali na státní práce blíž našich hranic. 11. června jsme přejeli do Bělostoku, tam jsme moseli dělat ve dne i v noci. Tam se na nás občas přišel podívat německý Zepelín nebo eroplán. Ruské vojsko nevědělo, kam se má skovat, když tam přiletěl. Když se dostal Němec blíž, tak nás dali do Nevelu. Přijeli jsme tam 28. srpna. Na boží narození jsme šli do magacínu na robotu a když jsme došli k samým magacínam, tak nás poslali dom a to jsme utíkali, jak kdyby nás něgdo hnal. Z Nevelu jsme odjeli 15. září a 16. září jsme přijeli do vesnice Zacharena. 17. už byl mráz.

1914 Vánoce jsem prožil na Sibiři dosti dobře

(Poznámka Ilčík: další zápisy jsou časově trochu chaotické, nejspíše dopisované dodatečně a ne v časovém sledu)

Na Sibiři jsem ještě 14. dubna byl na saněch pro seno a 27 jsme začali seť žito, místem bylo ještě trochu snihu a mokro, ale už se nemohlo čekat. 15. máje jsem oral na zemňáky ponejprv.

Velká noc v 16tem roku byla 23. dubna. Na druhý úterek po velkej noci pravoslavní krmijú, 21. září 1915 mráz, 18. června 1916 byla velká zima, taky snih.

(Součástí deníku byly i pokusy o amatérské básně, které zde neuvádím a stručné poznámky o ruských vesnicích a obyčejích).

Roku 1916 jsem jsem 27.8. dostal 10 rublů, 10.10. 10 rublů a 77 kopějek. (Jsou uvedeny i částěčné platby za práci s potahy a na dráze, většinou v kopějkách).

Poznámky ze Sibiře: každý kozák má od státu 95 destin pole a to má rozdělený takto: na 15 destin može seť, 20 desetin se mu počítá na luky a les. 1 desetina má 2500 ???.Jeden pud žitné múky 0 tam stál 95 kopějek, jeden funt bileho chleba za 2 kop., funt vepřového masa 9 až 12 kop., hovězí maso za 14 až 15 kop., skopové maso za 5 až 10 kop., kráva za 20 až 25 rublů, pár selat za 2 až 9 rublů, kůň za 30 až 40 rublů, vajíčko slepičí za 6 kop 10, funt masla hov za 30 kop.

1916 - v Zacharenu

Funt chleba bilého - 16 kop., funt sádla 1 rubl 40 kop., funt másla 1 rubl 95 kopějek. Očkovaní jsme byli na Sibiři jednou na ruce, v Nevelu 4krát na zádech a pak v Zacharenu zas na zádech. Tuhá zima začala 1. 11., zpáva o úmrtí našeho císaře sem přišla 23. 11. Pracovali jsme v lesu celý deň, snihu po kolena a zvrchu ze stromu nám sypalo za krk, takový hod Boží vánoční jsme eště neměl.

1917

I na Nový rok 1917 jsme byli v lesu. Od 11. června 1915 jsme neměli ani jednoho dne prázdno, až 7. 1. 1917 na ruské Vánoce. Mráz v Zacharenu 1917:

30. 1.	21 stupňů
31. 1.	23 stupňů
1. 2.	mírnější
3. 2.	26 stupňů
4. 2.	29 stupňů
10. 2.	33 stupňů
10. 3.	20 stupňů
21. 3.	21 stupňů
27. 3.	začalo povolovat

14. 7. jsem se dostal jako marod do špitálu, 30. 7. jsem přišel zpátky k rotě, 20. 8 jsem šel zas do špitálu až do 25. 8., 6. 9. jsem přijel do Moskvy a 10. 9. šel na robotu na paroloď. Ze začátku jsme měli 2 ruble denně, potom za měsíc 250 a na 3tí měsíc 3 ruble a na čtvrtý měsíc 4 ruble. Vánoce 1917 jsem prožil v Moskvě dosti dobře, jenom chleba bylo málo.

1918

5. 2. 1918 jsem se vydal na cestu k domovu, 11. 2. jsem překročil hranice