Potřeby a nároky rodopisných bádání

Tradice není myslitelná bez kultu předků. Jak v národech, tak v rodinách. A právě v českých rodinách se málo dbalo základu tradice: rodopisu, poznání minulosti vlastního rodu. Rodopis, genealogie, nepatřily a nepatří k disciplínám, jež by se v českém národě těšily nějaké obzvláštní oblibě nebo sympatiím. Své rodiče vidíme často, dědu s babičkou většinou známe, ti šťastnější (mladší) z nás si mohou povídat i s prababičkou a pradědečkem. Ale co jejich rodiče a vůbec naši nejstarší předci? Co víme o těch, kteří žili v minulých stoletích a jejichž krev nám částečně koluje v žilách? Většina lidí nic. A snadno pak vznikají fámy a pověsti o původu rodu, že ten a ten prapředek byl významný, bohatý, slavný....nemusíme chodit tak daleko - vidíte sami, že nebylo jednoduché zbavit se nálepky zbojnického rodu.....

Genealogie byla v prvorepublikovém a později komunistickém Československu často nesprávně chápána jako výsada určité kasty, nikoli však zcela právem, neboť "aristokracismus" genealogie a fideikomisu spočíval právě jen v tom, že pouze šlechta věnovala rodopisu pozornost a užívala výhod svěřenství, kdežto vrstvy občanské je téměř úplně ignorovaly. Ale i příslušník prostého rodu má zájem (často i hmotný) na poznání minulosti svého rodu. Nadto tzv. občanská genealogie má ještě tu přednost, že o to lépe se v ní jeví vzestup z nižších společenských vrstev do vyšších, dokazující vnitřní životní sílu rodu, podmíněnou schopnostmi a nadáním jeho členů, kdežto chlouba rodokmenů šlechtických vrstev spočívá leckdy již jen na zásluhách generací dávno minulých, jímž ne vždy se může rovnat pokolení žijící.

Většina z nás pochází z venkova, ze zemědělských usedlostí. Slavné či bohaté předky objeví ve svém rodokmenu málokdo. Těch, kteří mají skutečný zájem seznámit se s historií své rodiny, je zhruba polovina. Padesát procent lidí doufá, že objeví nějakou zajímavost nebo pikanterii. (Podle příspěvků na diskusních serverech je to nejčastěji asi levoboček zámeckého pána u rodin, sloužících na zámku nebo dítě jako potomek cizích - zvláště francouzských - vojáků). Po mém televizním vystoupení mě kontaktovalo mnoho rodin, u nichž byl původ směřován převážně do rodin zámeckých sloužících a chtěli zjistit důvod přechodu rodu z Moravy do Čech.

Snad každý člověk alespoň jednou v životě pocítí touhu zvědět, kdo byli, kde žili, odkud pocházeli jeho předkové - mnohý však pro starosti denního života nemá dost času, aby se po tom pídil; většina těch, kteří by i měli chuť, schopnosti i možnosti pustit se do práce za poznáním rodové minulosti, zůstane stát na určitém stupni, bez potřebných odborných vědomostí a ptá se - jak postupovat dál? Všem těmto amatérkým badatelům je psán tento návod, psaný hlavně se zřetelem k občanské genealogii. Nikdo se však nemůže domnívat, že po přečtení následujících stránek bude mít rodinnou kroniku rázem hotovou. Pro svědomité poznání minulosti rodu, jeho rozvětvení a osudů je třeba dosti, leckdy velmi mnoho práce, píle i důvtipu, a i ten nejlepší návod, nejlepší snaha a píle i důvtip nepomohou, když nelze dojít k pramenům našeho poznání - buď nám zůstávají na čas skryty nebo v dobách dávno minulých vzaly vůbec za své ohněm, vodou i válkou. Vždy však tato cesta do zašlých časů po stopách vlastních dávno zesnulých předků má pro vnímavého potomka nesrovnatelný půvab a znamená opravdový zisk nejen pro úzký okruh rodiny i pro širší veřejnost.

Určitou výhodu mají lidé s atypickými jmény, naopak více stejných jmen na jednom místě (obci, městě) připomíná past (to jsou ti různí Nováci, Dvořáci apod.). Ale ani nevšední jméno nemusí zajistit úspěch - původní rodové jméno mohlo být totiž úplně jiné - až do 18. století se - podle zápisů v pozemkových knihách - se přijímalo jméno podle nově zakoupeného statku a toto - nikoli původní - jméno už jim zůstalo navždy. (Jak je vaše příjmení po mužské i ženské linii v ČR rozšířeno, se můžete už teď podívat na stránkách archívní služby českého ministerstva vnitra).

Co k tomu budete potřebovat a na co se máte připravit?

- nekonečnou trpělivost :-))) Rodopisná práce není na několik výjezdů do archívů, jestliže nechcete skončit jen u "snobského" grafického zobrazení přímého rodu, ale popsat i způsob života předků, připravte se na několikaletou činnost, pokud vás to "chytně", máte to na doživotí......
- určitý (a ne malý) finanční obolus - mnimálně na kopírovací služby. Co znáte o cenách kopírování, klidně zapomeňte, archívy mají vlastní (vždy vyšší) taxy - lze se dostat i na 14 Kč za stránku, přičemž kopii vám neudělají hned, ale do týdne a musíte pro ni někam jinam...Kopie starších archiválií (národní památky) podléhají svolení ředitelů archívů. Nejsnazší je to s kopírování v okresních archívech, ale tam udělal poslední zákon o ochraně osobních údajů své a dostat se k údajů o osobách ve 20. století je téměř nemožné...
- otvírací doba archívů - v pobočkách a okresních archívech není celotýdenní, ale pouze některé dny v týdnu, oblastní archívy jsou na tom lépe, ale zase mají více zájemců, takže někde nelze přijít kdykoli, ale až po nahlášení do pořadníku (místy až dva měsíce dopředu - i to je daň za prudký nárůst genealogů-amatérů...). Doporučuji dopředu si stav ověřit na kontaktních číslech. Před započetím studia je nutné zjistit, ve kterém archivu se požadované archiválie nalézají. Většina jich je uložena na základě provenienčního principu podle původců a jejich kompetenčních oblastí, v nichž působily. Doporučuji, abyste se před návštěvou archivu přesvědčili, že požadované archiválie v něm jsou uloženy a písemně nebo telefonicky o své návštěvě předem informovali (někde vás bez objednávky ani nevpustí do badatelny, je-li plná):
- Státní ústřední archiv v Praze
- státní oblastní archivy v Praze, Třeboni, Plzni, Litoměřicích, Zámrsku, Brně (Moravský zemský archiv) a Opavě (Zemský archiv)
- státní archivy v každém bývalém okresním městě
- archivy měst Praha, Brno, Ostrava, Plzeň a Ústí nad Labem
- archivy zvláštního významu (např. Archiv Pražského hradu, Archiv Univerzity Karlovy, Archiv Národního muzea, Archiv Ministerstva vnitra, Vojenský historický archiv, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Národní filmový archiv, Archiv Akademie věd ČR a další)
- podnikové archivy (k jejich návštěvě doporučuji předem kontaktovat příslušný státní oblastní archiv)
- prostudování odborné literatury - pokud nejste odborníci v daném oboru, je vhodné nejdříve prostudovat literaturu, popisující postupy a kroky začátečníkům. V současné době je obecně přístupná kniha: Kristoslav Říčař, Úvod do genealogie, kdo jsou moji předkové a odkud přišli?, která vyšla v Praze v roce 1995.

Všem novým genealogům-amatérům přeji lehké začátky, příjemné partnery pro jednání a dobře naladěné archívní pracovníky.