Motto:

Znovu a znovu přicházíme k poznání, že rodina je základní jednotkou
národa a společnosti. Z dobrých rodin, v nichž žije tradice národní a
náboženská, skládá se celek, jimž neotřese vichřice času.

Naši předkové psávali své rodinné záznamy v rouše svátečním, přistupujte i vy k
zápiskům do této knihy s myslí sváteční, oproštěnou od malichernosti a zloby okamžiku..

Jako v životě jednotlivých lidí, tak i v historii rodů a obcí probíhá nezměnitelný řád stvoření: zrození, rozkvět, vzrůst, zrání a pozvolné odumírání nebo náhlý skon. Jsou rody, které se objeví i zmizí jako pára nad hrncem a duha po dešti, jsou rody, svého času mocné a postupně odumírající tělesně i duševně a jsou rody stálé, silné a zdravé v kořenech i větvích, i když je časté bouře poznamenaly mnohými jizvami. Jsou to naše staré selské rody, u jejichž kolébek svítily v dávnověku za zavřenými okenicemi smolné louče, kde tlumeně znělo slovo života.

Staří pamětníci měli v hlavě rodokmeny vlastní i rodokmeny sousedů. Dovedli poutavě vyprávět o mnohých věcech, které pero kronikářovo nezaneslo do svých zápisů. V dnešní době se pak neprávem zapomíná na ty, kteří zde žili, pracovali, trpěli i radovali se dávno před námi. Ve XX. i XXI. století mnozí lidé říkají: “Co mi je po tom, kdo byl můj dědeček? Za to si nic nekoupím”.

Co však potom můžeme čekat od svých potomků, když budou mít v budoucnosti takový nezájem a takovou neúctu vůči nám a naší současné práci, jako ji máme my ke svým předkům? Zapadneme v moři nepaměti a nikdy nikdo nebude vědět, co jsme zde vykonali. Vždyť není smutnější věty, než kýmsi pronesená slova při pohřbu císaře Josefa II. : “Cui nihil successit quam mori” ..... (nic se mu nepodařilo, leč umříti)

My jsme mostem mezi pokoleními dávno zemřelými a dosud nenarozenými potomky. Právě my jim máme předávat zkušenosti našich předků, aby v životě netápali a nezačínali hledat to, co už dávno bylo nalezeno...

Historii rodu lze přirovnat ke stromu. Každý strom roste z půdy kolem sebe. My vidíme jeho nadzemní část, mohutný kmen, silné a rozložité větve, košatou korunu. Ale kořeny, kterými je strom pevně zakotven v půdě a které mu dodávají živiny, jsou ukryty před zvědavým lidským zrakem, pod věkovitým nánosem úrodné prsti. Chceme-li je vidět, musíme vzít motyku, lopatu a rýč a soustavně, pomalu a lopotně odkrývat zeminu, abychom kořeny neporanili. A brzy uvidíme, jak jsou tyto kořeny rodu silné a mohutné, jak se srůstají, rozdělují a vzájemně proplétají, uhýbají kamenům a ztrácejí se do daleka. Kolik bouří a vichřic, krutých zim se přehnalo nad staletými velikány. Někdy olámaly větve, otloukly listí, setřásly plody. Ale strom žije, poraněná místa zakrývá novými výhonky, mohutní a přináší ovoce. Tak je to i s lidskými pokoleními. Ne nadarmo je rod v grafické podobě zobrazován jako strom. Bývá raněn a zdeptán válkami, epidemiemi, svízelnými poměry. Ale když je ozáří slunce nové pohody, znovu je vzkříšen a vyléčen. Má viditelné větve i listy a plody. Ale i kořeny, které ze začátku známe jen málo nebo vůbec ne.

A tak pojďte tedy se mnou do daleké minulosti, několik století zpět, na toulky ke kořenům rodu Ilčíků a rodů příbuzných....