KRONIKA RODU ILČÍK

Při každém genealogickém pátrání je vždy největším problémem právě ona „první“ generace, kterou na začátku pátrání vydáváme za první, ačkoli je všem jasno, že je x-tou v pořadí. Tento generační stupeň je vždy dán množstvím znalostí, které se nám podařilo o svých předcích zjistit. Ne vždy jsou to informace úplné a vzájemně si neodporující, takže postupem času dochází k úpravám v číslování generací, popř. jejich osudů. Genealogická teorie i programy „velí“ používat při číslování generací jedničku vždy pro toho nejmladšího. Typický genealog – amatér se ovšem propracovává archívy několik (desítek) let a tuto nejstarší generaci posunuje neustále dopředu…

Tato okolnost nastala zákonitě i v rodech Ilčíků. V původních verzích svých prací jsem uváděl jako nejstarší generaci Ilčíků v Dubňanech Joannesa Illczika (* asi 1672), ale tehdy jsem vycházel pouze z církevních matričních záznamů, které jsou pro hodonínské panství okolo poloviny XVII. století značně neúplné. Názor na první generaci jsem úplně změnil po prostudování hodonínského urbáře z roku 1691, kde je Jan Ilčík zmíněn jako nájemce pozemků na katastru zaniklých Jarohněvic. Je totiž nemyslitelné, aby v tehdejší vesnické pospolitosti byl samostatným hospodářem 18-letý chlapec, musí proto jít o jeho otce.

Velkou neznámou pro další pátrání zatím zůstává číslo prvního („rodného“) statku. Matriční údaje o čísle domu, dosažitelné z úmrtních matrik, pocházejí až z poloviny XVIII. století a zmiňují se o čísle 57. Urbáře z roku 1691 a další dokumenty však uvádí už na počátku XVII. století Jana Ilčíka jako usedlého poddaného na statku č. 16, nemůže tedy jít o Joannesa Ilčíka (kterému by v té době bylo asi 18 - 19 let), ale pravděpodobně o jeho otce.

(Oficiální číslování domů na hodonínském panství proběhlo až někdy mezi lety 1771-72, bylo při něm však využito urbariálních zápisů, navazujících zase na lánský rejstřík z roku 1673. V Dubňanech lze krásně vysledovat, jak čísla domů přesně kopírují původní pořadí zápisů v lánském rejstříku z roku 1673. Jediným, zato velkým problémem, zůstává archivní neexistence převodní tabulky při přečíslování domů v Dubňanech někdy v XIX. století. Dům s číslem 57 se dnes nachází v části města, kde probíhala výstavba prokazatelně až od 18. století a nemůže se tak jednat o původní rodový statek. Na připojeném obrázku vidíte vesnici Dubňany, jak vypadala podle stabilního katastru v roce 1827. Stále je rozpoznatelná původní horní část s typickou podobou okrouhlice s návsí, protékající potokem (Dnes tekoucím přes náměstíčko v podzemním potrubí). Tady po obou stranách návsi se nacházely všechny původní selské usedlosti - na horní straně uzavřeny kaplí (později kostelem, dnes silnice do Ratíškovic), na jižní straně původně cesta přes pole na jarohněvický statek, dnes křižovatka ratíškovické cesty se silnicí Kyjov - Hodonín.

Jak je vidět na současné poloze domu č. 57, nachází se až na Dolním konci, podél cesty do Mutěnic, kde výstavba domů probíhala až v XIX. století. Dubňany v té době měly už více než 200 obydlí, takže číslo domu zcela zřejmě není původní. Přes všechnu snahu moji i ochotných archivářek v okresním archivu se mi nepodařilo sehnat onu - výše zmíněnou - převodní tabulku. V archivu prostě není, což svědčí o ne zrovna dobré péči obecního výboru tehdejší doby. Musím se tedy s hanbou přiznat, že v současné době nejsem schopen určit, kde přesně se nacházel původní "rodný" statek s číslem 57.

Velké mezery v číslování generací mnoha rodů způsobí i neúplnost církevních matrik, způsobená válečnými strastmi třicetileté války, doléhající na náš kraj zvláště krutě. Vojenských výbojů a drancování slováckých obcí se totiž účastnily obě strany – císařská katolická vojska na jedné straně a protestantská stavovská vojska či Uhři, Tataři a Turci na straně druhé. Za těchto okolností se nelze divit takovým mezerám v matrikách, jakkoli je to pro genealogická pátrání složité. Teoreticky se lze pomocí matrik dostat na Hodonínsku až do roku 1639, od kdy lze sledovat zde nově narozené. Nebyl by to až takový problém, protože panství hraběte Žampacha bylo, zvláště v prvním desetiletí třicetileté války, téměř vylidněno. (V archívu se zachoval Žampachův dopis císaři, ve kterém žádá o snížení berních nároků, neboť celé hodonínské panství má po dlouhých bojích pouhých několik set (!) poddaných…). Římsko - katolické rodné matriky farnosti v Hodoníně jsou vedeny pouze v rozmezí let 1639 – 1666, pokračují pak až od roku 1690. Matrika oddací má zápisy z let 1657 - 1665, pokračuje od roku 1690 a matrika úmrtní 1660 - 1666. Další údaje pro úmrtí pokračují dokonce až od roku 1714 (to platí pouze pro Hodonín, Dubňany mají souvislou linii dokonce až od roku 1717). Je zde tedy mezera pro narození a sňatky 25ti letá, pro úmrtí 48mi letá. Překlenout tuto „mrtvou“ dobu je genealogicky velice obtížné a vypomoci mohou snad pouze urbáře. Dubňany totiž až do roku 1754 patřily pod hodonínský děkanát a tím i pod jeho kostel. (V tomto roce hrabě Czobor v Dubňanech založil triviální školu a lokální faru).

Ve farních hodonínských matrikách od roku 1714 je už rod Ilčíků veden na statku číslo 57.

Závěr

Díky oppersdorfskému urbáři z roku 1691 beru za prokázané, že moje původní teorie o „první“ generaci, vytvořená v roce 1993, je špatná a je potřeba ji posunout ještě minimálně dvě generace zpět, až někam okolo roku 1625 a prozatímně se smířit s tím, že o těchto osobách mám velmi málo údajů. V lánském rejstříku 1673 se rod Ilčík nevyskytuje, v roce 1691 však už je podle urbáře Ilčík nájemcem půdy po zaniklých vsích.

Tyto první dvě generace pak budou v následujících letech středem mého badatelského zájmu. Rozhodl jsem se vytvořit i nové generační číslování, abych ho později nemusel měnit.

o kapitolu vzad

o kapitolu vpřed

nebo jdi přímo na generaci:

úvodní slovo

1- 2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

index stránky

(V dalších kapitolách popisuji vývoj rodů Ilčíků, tedy mužské větve, zde pak
najdete stručnou genezi rodu mojí maminky - Kratochvílů z Mutěnic)