Jak asi vznikla zbojnická tradice rodu Ilčíků a je pravdivá?

Po skončení Bočkajova povstání roku 1606 se Slovenskem, ale i moravsko-slovenským pomezím opět potulovalo mnoho loupeživých skupin, které neuměly nic jiného než bojovat a drancovat. Ty pak využívaly poválečné právní nestability krajiny k osobnímu obohacení. V průběhu trřicetileté války po roce 1620 pomalu přecházelo zbojnictví do různých slovenských stolic a přibližně v tom samém čase se začalo rozmáhat i na Moravě, kde už v letech 1621-1626 propukaly nepokoje a v letech 1638 - 1643 dokonce vzpoury evangelického valašského obyvatelstva, kde motivace možnou porážkou katolického panstva vedla až k pomoci drancující švédské armádě. Celkem třikrát za třicetileté války se obyvatelé východní Moravy spojili s nepřáteli Habsburků a povstali proti vrchnosti, císaři a církvi. Poprvé to bylo v letech 1620 - 1621, kdy zde propuklo povstání, jež bylo pokračováním odporu českých a moravských stavů proti bělohorskému vítězi. V roce 1627 obyvatelé východní Moravy povstali proti stejnému nepříteli, tentokrát jako spojenci české a moravské pobělohorské emigrace a Dánů a ve třetím povstání v letech 1642 - 1644 bojovali jako spojenci Švédů. Pouze husité přinesli české národní historii tolik emocí, dramat a tragédie jako tito východomoravští rebelové. Začalo to již před třicetiletou válkou, kdy se oblast Vsetínska stala kolébkou protifeudálního valašského povstání. První vzpoura, která vážně ohrožovala síly feudálních úřadů, propukla v roce 1612. Prvním ohroženým nebyl nikdo jiný než císařský generál Albrecht z Vladštejna (Wallenstein), kterému Valaši odmítli splnit své povinnosti a proti němuž podali stížnost kvůli jeho ukrutnosti a nezodpovědnosti přímo zemskému hejtmanovi Karlu Staršímu ze Žerotína. Albrecht horlivě čelil nekatolickému náboženství valašských lidí. Nalezl stoupence v sousedním panství - pánu z Broumova - Jan Kavkovi z Říčan a v maďarském vévodovi Emerichu Doczimu z Natluce, pánu z Vizovic. Je třeba poznamenat, že Doczi byl přepaden Valachy, zbitý holí a dlouho upoutaný na lůžko kvůli zraněním, která utrpěl. Osmého listopadu 1620 bylo české stavovské vojsko poraženo v bitvě u Bílé hory. Tato tragická porážka stala se důležitým milníkem v osudu Valachů. Vítězný voják na Bílé hoře, generál Buquoy začal pronikat na Moravu, mj. s cílem chránit majetky pánů z Dietrichštejna a Valdštejna před armádou sedmihradského vévody Gábora Bethlena, spojence poražené české šlechty, v jehož táboře poražená nekatolická šlechta našla ochranu. Nyní se setkáme znovu s někdejším moravskou zemským hejtmanem Ladislavem Velenem ze Žerotina a s Janem Adamem z Vickova, kteří jsou připraveni držet východní Moravu s pomocí Valachů. Valaši a rolníci měli své vlastní důvody pro revoltu proti úřadům a stali se proto přirozenými spojenci proti Habsburkům. Mínili si obnovit své původní hospodářské a sociální svobody.

Pokračováním valašských povstání už ve třicátých letech 17. století, ale hlavně po roce 1644 (kdy bylo povstání poraženo) bylo zbojnictví. Ano, během těch časů, i valašská země měla své vlastní horní chlapce, své Jánošíky, kteří brali bohatým a dávali chudým. Vzpomeňme alespoň 0ndrušku z oblasti Vsetina a valašského kapitána Adamčíka, z jehož skupiny banditů měly velký strach majetní. Zbojnictvi nebyla jen prostá loupež a vraždy; byla to mimořádná forma všeobecného odporu a pokračování slavných tradic prvního, druhého i třetího valašského povstání. Císařské patenty té doby rozlišovaly lupiče a "zbujníky". (Viz Královský dekret z roku 1625 a jiné). Mnozí zbojníci skončili na šibenici. Kruté metody spravedlnosti v té době měly za následek rebela na šibenici, katův meč, nebo hák. "Dobří zbojníci" se zastávali lidu proti pánům, na rozdíl od zločinců, vrahů, lupičů a zlodějů. Lidé milovali horní chlapce a a neukrývali se jako šlechta. Naopak je chránili, podporovali a ukrývali. Z dnešního pohledu vytvořili mýtus o jejich nepřemožitelnosti a nezranitelnosti. Jen rakouské úřady, které se ještě nenaučily dost z valašských povstání, mohly 9. ledna 1641 uveřejnit dekret prezentující zvláštní návrh na to, jak zlikvidovat "zbojnictvi." Tento dekret sliboval odpuštění a nadto velkorysou odměnu "zbojnikovi" který by zabil kamaráda, dalšího "zbojnika" a dodal současně přesvědčivý důkaz o tom. Jaká pýcha naplnila srdce Valachů, když toto oznámení udeřilo na neplodnou půdu, proto k vyhledávání, pronásledování a zatýkání zbojníků sloužili také portáši, kteří byli k takovým, ale i jiným úkolům zřizováni. (Organizace portášů jako ochránců zemských bran - port - byla zrušena až v roce 1830). Přesto byly hory plné zbojniků, kteří - zvláště v souladu s lidovými příběhy - vzali bohatým a dávali chudým. Jeden z nich byl ve Slezsku na začátku 18. století - Ondráš z Janovic byl pravděpodobně nejvíce citovaný v lidových historkách. Do tohoto období spadá i "účinkování" slovenských zbojnických vůdců Adama (Adamčíka) a Ilčíka. Loupili nejenom na západním Slovensku, ale i na východní Moravě, kde se také zapojili do valašského povstání. Váže se k nim bohatá lidová tradice, ale z konkrétních historických dokladů se o obou zbojnících a jejich druzích dovíme jen málo. Ze zachovalých dokumentů vyplývá, že Adamčík se svojí družinou se zapojil do povstání už někdy před rokem 1639. Jejich další osudy spojila lidová slovesnost se zbojníkem většího významu, Jánošíkem, a učinila z nich členy jeho družiny, i když mezi nimi byl faktický rozdíl asi 70 let. I proto jsou lidovými tradicemi osudy všech zbojníků navzájem propletené a příhody velmi podobné jak na slovenské, tak i moravské straně hranice.

Nepříznivým projevem valašské rebelie bylo i rozšíření "zbojnictví", kdy tlupy poddaných a bývalých vojáků loupily a přepadaly bez rozdílu na všech stranách. Některé zbojnické skupiny si dokázaly poradit i s menším vojenským oddílem. Víceré zbojnické družiny z moravsko-slovenského pohraničí se přidávaly ke vzbouřencům a na čas se tak měnily v "pravidelnou" armádu, neboť se tak snadněji dostávaly ke kořisti. (Více např. v díle historika Pavla Kocmana, dále zde nebo v tisku). Navíc Valaši často užívali zbojníkům blízkou taktiku partyzánské války, a běda kterémukoliv cizímu žoldákovi, který jim padl do rukou. Není však třeba se příliš zamýšlet nad "ideovou" náplní tohoto boje u zbojnických družin - velmi často šlo totiž o příhraniční výpady na sousední panství pouze a jen za účelem osobního obohacení.

Například podle [241] vzájemné spory šlechty a zemanů po skončení třicetileté války většinou odnesli poddaní. Jakby také ne, když i v Uhrách platilo ono známé pořekadlo "koho moc - toho náboženství". Někteří poddaní byli uvěznění, aby začali vyznávat tutéž víru, jako (právě tehdy) jejich zeměpán. Majetky se rekvírovaly, zemané posílali své poddané kradnout na hospodářství svých sousedů. Přitom však jen zřídka dokázali uchránit ty, které posílali vyvádět lotroviny a způsobovat škody druhým. V okolí Trenčína se rozmohlo zbojnictví, majitelům panství bylo vyhrožováno, po Pováží se roztahovalo císařské vojsko. (Jak prozrazuje list z Bolešova z 30. dubna 1664, poddaní si ztěžují, že "Němci sežerou i to, co zůstalo". Císařské vojsko mělo chránit, ale rabovalo - generálové ho posílali rekvírovat a kořistit. Poddaní v těchto rozbrojích byli sužováno bídou, odíraní jednou nebo druhou stranou a tak často hledali zlepšení svého zoufalého stavu ve zbojnictví. Vícekrát vtrhli i na Moravu, kde rabovali.

Na podzim roku 1997 jsem s překvapením zjistil, že zbojnická tradice rodu Ilčíků se netýká jen slovenské strany hranice. Hodonínský spisovatel a sběratel lidových pověstí JanKropáč uveřejnil v roce 1982 článek s názvem „Zbojník Ilčík“ [132], situovaný dokonce přímo do Dubňan. Po nějaké době jsem se s ním spojil a podle jeho vlastního vyjádření vychází článek z pověstí, posbíraných z oblasti Mutěnic a Rohatce a jde o jejich dovedné spojení např. s pověstí o Žilkově dubu, tedy s jiným známým literárním zbojníkem Žilkou. V těchto pověstech je Ilčík většinou spojován s druhým mužem - Adamem - a situován někam okolo roku 1720. Pohřben prý má být ve Skalici.

Pověsti o Ilčíkovi se vyskytovaly i v Hovoranech, kde prý habáni na vypalované džbánky umísťovali jména obou mužů - Ilčíka i Adama. V [145] je připojena i celostránková fotografie starého džbánu z vykopávek, kde neznámý habánský hrnčíř v roce 1726 zvěčnil oba hrdiny - Adama se džbánem a sekerou, Ilčíka ve vojenské uniformě se šavlí a kolmým nápisem ILČÍK a "Wivat chlapi". (Z této knihy jsem uvedenou fotografii i převzal, ale zde vidíte, jak je nutno uvádět přesné archívní odkazy, jinak dojde naprosto nezbytně k upravení si tradice místním koloritem – podívejte se do kapitoly o původu jména Ilčík na popis džbánku, jaké postavy se na něm mají objevovat podle slovenské verze, neboť Slováci samozřejmě vydávají onu vázu za výtvor hrnčířů ze západného Slovenska. Protože přesné odkazy dosud chybí, nejsem schopen rozhodnout, kde je pravda, navíc podle slovenské verze jsou postavy jiné - Jánošík je tu zobrazený se džbánem a karabinou, z jeho druhů Ilčík se šavlí a Gajdošík s dudami, o Adamovi ani slovo. Těžko říct, která verze je správná).

Kropáčova velmi milá pověst o Ilčíkovi nám má také objasnit, kde se vzala na Zbrodu mezi Mutěnicemi a Dolními Bojanovicemi ona Ilčíkova studánka (Ilčíčka), ze které si celé okolí dodnes bere vodu (viz mapový obrázek). Tu totiž nevybudovali Němci za okupace, ale kdysi dávno právě Ilčík se svými chlapci za účelem úschovy naloupených zlaťáků a u ní se také skrývali.....No, v každém případě je to místo vhodně zvolené uprostřed hlubokých lesů hodonínské Doubravy a blízko cesty, zvané dodnes Zlodějská. Podrobnější popis zbojnické činnosti Adama a jeho druha Ilčíka lze nalézt v [145]. Je pozoruhodné, že pověsti o zbojnících jsou rozšířeny i v některých obcích na severním Podluží, když je všeobecně známo, že zbojnictví bylo typickým zjevem hornatých krajů karpatských. K rozšíření této formy odboje jistě nemálo přispěl někdejší ráz krajiny s hlubokými hustými lesy, jimiž procházela důležitá formanská cesta z Brna do Vídně a cesty spojující vesnice na Hodonínsku s okolím. Blízkost Karpat a Chřibů umožňovala přechody zbojníků z jedné oblasti do druhé.

Podle pověsti z Dolních Bojanovic byl Adam vůdcem loupežníků, kteří se potulovali po lese Doubravě. Ilčík byl synek rolnický. Když jel jednou se senem, počínal si velmi obratně. Adamovi, který jej pozoroval, se Ilčík zalíbil a přijal ho za druha. Oba pak se svou družinou přepadávali obchodníky. Zboží prodávali lidem z okolních vesnic. Byli spravedliví a často pomáhali chudým. (Och, to se dobře poslouchá,…:-), nicméně podle mého názoru jde už o pověst ovlivněnou jánošíkovskou legendou)

V jiných pověstech vystupuje samotný Ilčík. Podle některých vypravěčů byl Ilčík druhem Jánošíkovým a po uvěznění a popravení Jánošíka prý přeběhl na Moravu do lesa Doubravy na Hodonínsku a zde pokračoval ve zbojnickém životě. Podle jiných byl Ilčík místního původu a prováděl loupeživou činnost dokonce i se svým bratrem. Podle pověstí přepadával na cestě, zvaná Zlodějská zámožné lidi. Chudým však pomáhal. Tak prý daroval jednomu chudému rolníkovi peníze na stavbu domu, jinému dal peníze na nákup dobytka, jindy obdaroval stařenku. Cesta „Zlodějská“ opravdu existuje, i když dubňanským občanům už zřejmě neříká nic, kromě své polohy, jinak je to docela obyčejná lesní cesta. Ne však v minulosti - dnešní silnice mezi obcemi byly vybudovány až na rozhraní XIX. a XX. století a tato stará cesta evidentně sloužila pro přepravu nákladu a lidí na robotu ve směru od Ratíškovic k Jarohněvickému statku. Tato pověst má tedy logicky zdůvodnitelné jádro, které má podpořit její pravdivost. (Podle fotokopie staré mapy z roku 1827, uložené ve vojenském muzeu ve Vídni, jsem v roce 1999 zpracoval velkou katastrální mapu Dubňan, na které je uvedená cesta celkem pěkně rozlišitelná - je to cesta, spojující přibližně bývalý důl Osvobození sse soustavou zbrodských rybníků.).

Ilčík byl podle některých pověstí obdařen i nadpřirozenou mocí:

„Žádný si ho netrúfal chytnút a ani zastřelit ho nemohli. Říkali o něm, že má raráška zavrtaného v obuščíku. Jednú ho jeli chytat z Hodonína dragúni a on zatočil obuščíkem a vojáci sa zarazili, že nemohli z místa a on jim utékl. Potom potkal ženskú a říkal, aby řekla dragúnom, že možú jet dom.Teprú potom sa hnúli do kasáreň. jindy zas na něho střílali hajní a četníci a on smekl klobúk z hlavy a chytal doň broky a kulky“.

O Ilčíkově smrti se pověsti rozcházejí. Podle některých spal Ilčík u své studánky a tam ho přistihl hajný, který mu sebral pušku a tou ho zastřelil. Podle jiných verzí byl Ilčík popraven na Špilberku. Některá podání uvádějí, že byl popraven na jaroňovické tvrzi u Dubňan.

Ale i při studiu denního tisku lze nalézt odkazy na zbojnickou tradici Ilčíků. Autorka Zuzana Ondrůjová zde popisuje tichou vypravěčku pohádek Zuzanu Novákovou, dceru básníka, dramatika a překladatele Václava Renče, vězněného v padesátých letech. Po otci autorka zdědila talent i zájem o literaturu. Skromná autorka zůstala vědomě v pozadí, v klidném zázemí své tvůrčí rodiny. Snad díky svému založení si uchovala svou laskavou a životními křivdami nepoznamenanou duši. O popularitu příliš nestojí, ačkoli na svém kontě už má asi čtyři desítky knih, z nichž některé vyzdobila vlastními obrázky. Spoluatorem několika knih je také spisovatelčin manžel Jaroslav Novák, nynější předseda brněnské sekce Obce spisovatelů. Nejznámější částí tvorby brněnské literátky jsou knížky pro děti říkanky, písňové texty, prózy ze života dětí a především spousta pohádek. Asi nejvíce zasazené v konkrétním kraji jsou v autorčině podání pověsti ze Slovácka. K četným veršům z básnické sbírky Černý bez v deštivé noci čerpala Nováková inspiraci také na Českomoravské vysočině. Slovácké pověsti vyšly v knize Rybí drahokamy (viz obrázky) a sešitku Bílý koníček. Do říše slováckých čertů, princezen a vodníků zavede děti i kniha Džbánek pohádek. Zvlášť pěkné jsou pověsti ze Strážnice, z Vlčnova, z kraje pod Buchlovem, ale i z okolí Čejkovic, kde asi jedno z nejčastějších jmen znělo << Ilčík>> a lidová tvořivost z něj udělala spravedlivého moravského zbojníka. Nováková při psaní vycházela především z pramenů, které shromáždil moravský etnograf Václav Frolec.