|
....Obžalovaný během tří roků, jistým ďábelským duchem povzbuzený a nadchnutý bez bázně a strachu, nehledíc ani na božský ani světský zákon a jeho zákazy a pokuty, stal se vůdcem zbojnické bandy…loupežným způsobem olupoval dobré a statečné lidi, zastavoval kupce a jiné pocestné a opovažoval se je zbíjat, ale i ranit a mordovat, ba co víc, neostýchal se ve dne se svými zbojnickými tovaryši obírat lidi…O jeho podobných bezbožných a zbojnických kouscích leží před slavným soudem mnohé listy a žaloby, svědčící dostatečně o jeho zbojství. A poněvadž naše krajinské zákony, jmenovitě artikule 13 z roku 1625, potom artikule 26 z roku 1655, taktéž I. Tripart. tit. 15 této přísně zakazují podobné zločiny a přikazují aby ti, kteří podobné skutky konají, byli potrestaní na hrdle, i k příkladu jiným, i na kole nebo hákem. Následkem toho, odvolávajíc se na přísnost krajinských národů, žádám, aby obžalovaný byl potrestaný na hrdle a obyčejným způsobem popravený. Aby však byla poslednímu zbojství učiněna přítrž a toto zlo se vykořenilo, taktéž aby byli potrestáni jeho společníci a pomocníci i ukrývači, navrhuji, aby před protrpěním zasloužené pokuty mučením byl přinucen k tomu, aby vyzradil své spoluúčastníky i kde uloupené věci má ukryté“. Fassio Janosikiana, anno 1713 die 16 mensis Martii (obžalovací řeč J. Jánošíka) Abychom mohli pravdivě popsat hypotetické či skutečné zbojnické osudy rodu Ilčíků a dát na ně uspokojivou odpověď, je třeba nejdříve objasnit, kdo to vlastně Ilčík byl a jakou úlohu hrál v našem kraji. Ke zrodu určité historické tradice je totiž zapotřebí několika předpokladů - hlavně pevné časové a prostorové zařazení událostí. Tím se historická tradice liší od folklórního podání, které ji však může, jak na řadě příkladů uvidíme, ovlivňovat. Časoprostorovým určením se nemyslí přesná lokalizace místa a času, nýbrž zasazení událostí do širšího či užšího historického kontextu. Tradice nutně musí prokázat i určitou životnost, což znamená, že nezůstává duchovním majetkem jedné generace, nýbrž je předávána („trado“=odevzdávám, předávám) generacím následujícím, dříve většinou vyprávěním z otce (děda) na syna (vnuka), v dnešních dobách spíše folklórní (či regionální) literaturou. Zapomenout ovšem nelze ani na naše školy – vždyť právě zde většina z nás slyšela ony „poudačky“ o Brunclíkovi, Palečkovi, Jánošíkovi apod. Mohli bychom říci, že nemůže být problém vypátrat, kde je skutečně pravda. Není to zdaleka tak lehké, jak by se na první pohled zdálo. Mimořádný zájem o historii Jánošíka a jeho gajdošíka totiž vedl k tomu, že se kolem jména Ilčík nakupilo značné množství nepřesných představ, nepodložených domněnek a výmyslů. Lidová slovesnost, upravující podání o jednotlivých událostech o úst k ústům, je zároveň upravuje, různá protivenství zjemňuje a uhlazuje. Autor - v tomto případě Alois Jirásek - čerpá z dosažitelných dokumentů, tj. např. matrik, soudních listin a pod., a tam kde část údajů chybí, použije literární fantazii a kapitolu života hrdiny si prostě domyslí. Byl to prostě spisovatel s vlastní fantazií a vlastními stavebními postupy při gradování příběhu. Pokud jde o literární dílo, ničemu to samozřejmě nevadí, horší je to ovšem, pokud se podle tohoto díla vytváří lidové tradice. Setkal jsem se s tím už na Chodsku, kde staří lidé ve 20. století citují chodské „tradice“ přesně podle Jiráska, i když téměř všechno bylo původně jinak. A v případě Jánošíka a Ilčíka „zpracovávají“ Staré pověsti české národ úplně shodným způsobem. Tyto pověsti měly, jak už to bohužel bývá, i zpětný vliv na tradici. Na tomto místě bych rád připomněl slova historického kritika Jaroslava Golla:
"...Při konfliktu tradice se svědkem současným neb blízkým musili bychom míti důvody velmi závažné, abychom přednost tradici dáti směli. Mezi tradicí ústní a písemnou není podstatného rozdílu. Jak ona od prostředníka na prostředníka, tak také zpráva jednou napsaná přechází z kroniky do kroniky, z letopisu do letopisu, od dějepisce na dějepisce. Lze ovšem očekávati, že taková písemná tradice bude konzervativnější, že fakta v ní přejdou věrněji z místa na místo. Avšak zkušenost nás učí, že ani zde neztrácí platnosti pořekadlo o tom, že pověst cestou roste. Neběží toliko o to, že totéž faktum u jiného spisovatele se objeví v jiném světle, že některé podrobnosti se ztrácejí, jiné přibývají: faktum samo ve své podstatě se mění častěji, než bychom předpokládali, někdy až k nerozeznání…A tu také poznáváme, jak nespolehlivý jest každý pramen odvozený…."
Rodopisná práce je v mnohém podobná mojí původní profesi technika – řádná dokumentace je obvykle lepší, než květnaté řeči. Problémem ovšem bývá, pokud ta první dokumentace, odkud čerpáte informace, není archívní spis, ale beletrie. V nejhorší možné variantě pak beletrie všeobecně známá a mnohými autory neustále „zdokonalovaná“ – zde uvedené pověsti se stávají základem dalších knih, ve kterých se projeví tvůrčí přístup jiného autora. Takovou knihou, která sloužila za vzor mnoha spisovatelům, jsou „Staré pověsti české“ Aloise Jiráska.
S
tímto autorem jsem se setkal už na Chodsku, kde v duchu „novoobrozeneckých“
tradic konce XIX. století mírně „přibarvil“ historii chodské rebelie.
V knize však cituje i jméno mého rodu - I L Č Í K ... A necituje
ho právě nejlichotivěji - byl to prý Jánošíkův nejoblíbenější druh,
gajdošík Ilčík, který ho nakonec, podobně jako biblický Jidáš, zradí.
[
Jaká je pravda o Jánošíkovi
a Ilčíkovi ? ] [ Ilčík
v jánošíkovských legendách ] [ Zbojník
Ilčík na Slovácku ]
Jiné zmínky o Jánošíkovi .....[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9]
|
