Jánošík i dnes (a nejen ve slovenské kultuře) zůstává jednou z nezpochybnitelných "pravd" v řadě legendárních osobností. Galantní dobrodruh, vzdorující vrchnosti, hrdina legend, pověstí a pohádek. Vystupuje vždy jako nepřemožitelný "šohaj" s copánky a čarovným opaskem - darem od víly, který plnými hrstmi rozdává všechno, co nakradnul. Skutečnost však byla přece jenom trochu jiná. Pojďme se na ni spolu podívat....

| Období před odchodem na zbojničení | Zbojnické období | Soud a smrt |
| Jak dřívější soudy trestaly zbojníky | Drobnosti k Jánošíkovi |

Rodopisná práce je v mnohém podobná mojí původní profesi technika – řádná dokumentace je obvykle lepší, než květnaté řeči. Problémem ovšem bývá, pokud ta první dokumentace, odkud čerpáte informace, není archívní spis, ale beletrie. V nejhorší možné variantě pak beletrie všeobecně známá a mnohými autory neustále „zdokonalovaná“ – zde uvedené pověsti se stávají základem dalších knih, ve kterých se projeví tvůrčí přístup jiného autora. Takovou knihou, která sloužila za vzor mnoha spisovatelům, jsou „Staré pověsti české“ Aloise Jiráska. Celý zbytek dvacátého století jsem se potkával s autory, kteří se vzali Jiráskovo dílo za svůj vzor a to dokonce vědomě, neboť velmi vzdělaný Alois Jirásek používal orginální archívní zdroje. Nicméně, byl to přece jen beletrista, kterému děj musel gradovat podle jeho představ a nikoli podle skutečnosti. S tímto autorem jsem se setkal už na Chodsku, kde v duchu „novoobrozeneckých“ tradic konce XIX. století mírně „přibarvil“ historii chodské rebelie. V knize však cituje i jméno mého rodu - I L Č Í K ... A necituje ho právě nejlichotivěji - byl to prý Jánošíkův nejoblíbenější druh, gajdošík Ilčík, který ho nakonec, podobně jako biblický Jidáš, zradí...

…A ne s meči, ne s drahou zbraní, ale s noži v nožnách
u opasku a s dvěma bambitkami za opaskem, s valaškou
v ruce, s puškou samopalkou na plecích: Surovec,
Adamčík, Hrajnoha, Potůčik, Garaj, Uhorčík,
Tarko, Mucho, Ďurica, Michalčík a gajdoš,
chytrý Ilčík

…tu pokaždé poručili bystrému Ilčíkovi, aby spustil
a „gajdoval“. Ilčík vzal zvučné dudy s třemi hučky,
a hrál a hrál, až se nocí po lesích, po horách
rozléhalo, až rozveselil všecko kamarátstvo…

…až zrada ho zmohla. Jeho gajdošík udal pánům, kde se
ukrývá a kde by ho mohli lapit. V tom byl tomu zrádci
jakýsi gazda nápomocen za jidášský groš.

Jedna z tradic našeho rodu hovoří o tom, že právě na Moravu potom Ilčík utekl, aby nebyl na „očích“ potomkům Jánošíkovy rodiny. Pěkně se ta pověst poslouchá, ale je pravdivá ? Při studiu další literatury, např. [1], [3], [4], [18], jsem se dověděl několik verzí, kdo že to vlastně ten Ilčík měl být. Podle jedné to byl Jánošíkův gajdošík - jeho zástupce a nejoblíbenější člen skupiny, podle druhé velitel zbojníků, kterého Jánošík přemohl a poté se stal velitelem on a podle třetí verze to byl jeho spoludezertér z císařské armády. Autor mu zde dokonce dává hodnost kapitána císařské armády.

Abychom se oprostili od beletristických nánosů a zjistili, jaká je skutečná historie Jánošíka a jeho druhů, musíme se podívat do archívů.

Na úvod je třeba říci, že skutečný zbojník Ilčík, jehož působení lze situovat asi do období valašských povstání v průběhu třicetileté války (tzn. zhruba 70 let před Jánošíkem), nemohl tedy ve skutečnosti s Jánošíkem mít nic společného. Spojení jejich činů a životů vykonala v průběhu 18.- 20. století lidová slovesnost a někteří spisovatelé za účelem větší gradace příběhů.

Období před odchodem na zbojničení

Trochu jiný pohled na jánošíkovskou nám zprostředkovává v [233] Miloš Ferko. Asi tím nabourává vžitou tradici hrdinného zbojníka, který bohatým bral a chudým dával, ale takový už je život.

Život Jánošíka je velmi úzce spjat s osudy Uherčíka, proto se jejich osudy v dalších kapitolách úzce prolínají. Jedna z lepších knížek o Jánošíkovi je asi [213], vydaná k 300. výročí jeho narození – tvrzení jsou nejen doložena odkazy na literaturu, dnes u nás běžně nedostupnou, např. dokumenty bývalého Rakouska-Uherska, které po rozdělení mocnářství zůstaly v maďarských archívech, navíc některá tvrzení mají nejen hlavu a patu, ale jsou i nová, v jiných knihách nezmiňovaná např. jak a proč se najednou bývalý kuruc (a tedy povstalec) Jánošík ocitnul u císařského vojska.

Podle knihy byl Juraj Jánošík synem Martina Jánošíka a manželky Anny Cesnekové (Číšníkové). (Údaje o jménech a datech se bohužel v různých literárních zdrojích liší – např. v [216] je v opise originálu matriky napsáno Anna Czisnik. Nemám rád nejednoznačnost, takže se sami podívejte na opis jména matky na Jánošíkově křestním listu – subjektivně bych řekl, že je to Czisnik….). Pokřtěn byl 25. ledna 1688 v kostele ve Varíně, kam Terchová v tom čase patřila, kmotry byli Jakub Meriad a Barbara Krištofíková z Těrchové. Těrchová byla poddanskou obcí, patřící pánům ze Strečna. Středisko panství bylo ovšem na tvrzi (kaštieli) v Tepličce nad Váhem, protože Strečno bylo v roce 1674 na přímý rozkaz panovníka Leopolda I. rozbořeno císařským důstojníkem, kapitánem Michalem Paulem. Stalo se tak po odhalení vešeléniovského spřísahaní a potrestání jeho účastníků, mezi které patřili i tehdejší páni Strečna, palatín František Vešeléni a jeho druhá manželka Mária Séčiová, známá jako Muránská Venuše. Jednalo se tedy o stejný postup ničení hradů, uplatňovaný po nezdařeném stavovském povstání a následné třicetileté válce i v Čechách.

obr. - titulní strana varínské matriky

Doslovný matriční záznam o Jánošíkově narození je vidět na vedlejším obrázku: „Anno 1688. In Januario Die 25. Eaden die baptisavi infantem natum e Martino Janosik et Anna Czisznik, cui datum est nomen Georgius. Patrini erant Jacobus Merjad et Barbara Kristofik e Terchova“.
Varínská matrika je dnes uložena v SOA Žilina. (Těrchová byla filiálkou varínské farnosti, děti se křtily ve Varíně), podle některých zdrojů není dokonce rodiskem samotná Těrchová, ale jedna z jejich kopanic na grúni pod Pupovem, zvaná u „Jánošů“. Na této kopanici jsou Jánošíci ještě i dnes rozšířenou rodinou. Podle matriky ho křtil římskokatolický farář Michal Smutko.

obr. záznam o pokřtění dítěte J. Jánošíka

Změnilo se však nejen sídlo panstva, ale vyměnili se i páni. Po obou výše jmenovaných se majiteli panství po thőkőlyovském povstání stali Lőwenburgovci za okolností, podobných situaci v českých zemích po třicetileté válce. Jan Jakub Lőwenburg a jeho bratr Fridrich byli generálové v císařské armádě a k panství se dostali poměrně lehce za svoje zásluhy v bojích proti uherským povstalcům (kurucům). Není náhodné, že se zaměřovali nejvíce na Těrchovany. Odtud totiž vycházel největší odpor proti jejich útlaku a úskokům. Fridrich Lőwenburg dokonce obvinil před soudem z roku 1712 dokonce celou obec, rychtáře a všechny obyvatele s tím, že pomáhají zbojníkům, jmenovitě Jánošíkovi.

Vynikajícím Rákocziho vojákem, kterého Berčéni vybral na aktivizaci povstaleckého hnutí na Pováží a zejména v Trenčínské stolici, byl Martin Máselník, původem z Moravy. V roce 1705 patřil do povstaleckého pluku Alexandra Lužinského, kde dosáhl hodnosti kapitána. Pluk byl složený převážně ze Slováků z Trenčianské stolice a z českých a moravských exulantů, usídlených na jihomoravských panstvích. (Doklad o přítomnosti několika set rodin poskytuje např. urbář lednického panství z roku 1669). Tento kapitán nejednou vedl na Moravu výpravy povstaleckého vojska na tamější statky Illyéshazyovců, zejména na vsetínské a brumovské pantví. Cílem vojenských operací na Moravě bylo oslabit co nejvíce Illyezháziho a tím i vojenský potenciál, který vlastně posiloval císařskou armádu. Aby ovšem idealizace povstání nebyla zase až tak velká, je třeba popravdě zmínit i to, že výboje na Moravě byly z velké části prostou loupežnou výpravou, nemající s revolučními ideály nic společného. To se ostatně ukázalo hned po Očkajově zradě, kdy nechal Rákoczy konfiskovat jeho stropkovské panství, které mu předtím sám daroval. Až potom vyšly najevo některé další Očkajovy činy, kterými chtěl zkompromitovat povstání a vyvolat proti němu odpor, např. pomocí hrubých nepřístojností a ukrutností, kterých se dopustilo jeho vojsko právě při vpádu na vsetínské panství v roce 1707 a při přepadení městečka Beckova v lednu 1708. Tyto činy byly v příkrém rozporu s Rákoczyho příkazy a nařízeními. Koneckonců, není třeba chodit tak daleko, i historie obce Dubňany poskytuje dostatek důkazů o neblahé přítomnosti kuruců v okolí.

3. srpna 1708 při bitvě u Trenčína začal však konec Rákocziho povstání. V bitvě padlo 2400 povstalců a 25 důstojníků, asi 400 kuruců císařská vojska zajala. Mezi nimi i Jánošíka, který vstoupil do povstaleckého vojska na vyzvání rákocziovského plukovníka Viliama Vinklera ještě v prosinci 1707. (Dá se to zpětně odvodit ze seznamu vojáků – povstalecké vojsko z Trenčianské stolice totiž sepsal na rozkaz Berčéniho, druhého významného představitele povstání a hlavního velitele povstaleckých vojsk, plukovník Viliam Vinkler 2. prosince 1707. Soupis se nachází v MOL Budapešti). Porážku Rákocziho vojsk zavinila z velké části zrada Ladislava Očkaje, který se vyhnul trenčínské bitvě a zřejmě už před ní měl tajné spojení s císařským generálem Pálffym, kterému prozradil, že nejslabším místem povstaleckého vojska bude pravé křídlo. A Pálffy v bitvě skutečně zaútočil právě na křídlo Vavřince Pekryho, složené z převážně z málo zkušených nováčků a slabě vyzbrojeného polního vojska. Ladislav Očkaj se později – 28. srpna 1708 – nechal u Presalan poblíž Topolčan obklíčit pálffyovským vojskem a potom rozkázal svému pluku, aby s ním přešel k Pálffymu. 12. září 1708 pak přibližně s 500 vojáky a několika důstojníky složil přísahu věrnosti císaři Leopoldu I. Dalších 300 vojaků, věrných povstání přitom současně Očkaje opustilo. Očkajovou zradou se dostal do moci císařských vojsk i Bytčanský zámek, který měl v rukách ještě jako rákocziovský plukovník. Kromě jiného sloužil jako hlavní zásobovací sklad jeho vojska. Už jako novopečený císařský důstojník se v podzimních měsících zde hodně zdržoval. Posádku zámku doplnil a rozšířil o bývalé povstalce, které císařská armáda zajala u Trenčína. Hrozbou i sliby je přinutili k vojenské službě na straně císaře. Takto se dostal do Bytčanského zámku už jako císařský voják i bývalý kuruc Juraj Jánošík. Tomáši Uherčíkovi pomohl utéct z vězení na Bytčanském zámku někdy na pozdní podzim 1710. Uherčík se po útěku skryl v blízkém Velkém Rovně na samotě u Pavlíkovců, kde i přezimoval.

Bytčanský zámek patřil Kataríně Esterházyové, zdržující se na Lietavském hradě. Zámek měl na starosti bytčanský správce Krištof Ugronovič, ctižádostivý drobný zeman z Borčíc, úhlavní nepřítel povstalců. (Setkáme se s ním ještě později při Uherčíkově odsouzení). Pro jeho názory a horlivost proti povstalcům byl v průběhu roku 1710 zvolen za výkonným pracovníkem Trenčianské stolice v úseku justiční správy. V souvislosti s tímto jmenováním se vzdal správcovského místa na Bytči. Ovšem ještě za jeho správcování v roce 1710 se dostal do vězení na Bytčanském zámku Tomáš Uhorčík, zajatý a uvězněný v bojích s menšími skupinami povstalců, ke kterým se často přidávali i zbojníci. Tomáš Uhorčík se účastnil pod vedením Martina Maselníka na vícerých akcích povstalců i na Moravě. Právě v tomto čase se na zámku zdržoval jako člen císařské posádky i Juraj Jánošík. (viz soudní spisy proti Jurajovi Jánošíkovi, zaznamenané do protokolu Liptovské stolice z roků 1710-1717). Vyvinuly se mezi nimi takové důvěrné a přátelské vztahy, že Jánošík na podzim 1710 pomohl Uhorčíkovi při útěku ze zámeckého vězení. (V knize je sice napsáno, že ho přímo pustil, ale ani v jednom z písemných protokolů se nemluví o tom, že by to konkrétně udělal Jánošík, vždy je použita pouze fráze o „prokázaném rozličném dobrodiní“). Uhorčík se ukryl blízko Bytče na Velkom Rovnom na samotě u Pavlíkovců, kde zůstal celou zimu 1710-1711. (viz dobrovolná výpověď Tomáše Uhorčíka a jeho odpověď na 14. otázku trenčínského zástupce).

V průběhu roku 1710 se disciplína bytčanské císařské posádky značně uvolnila, množily se dezerce vojáků, což mělo několik příčin. V létě toho roku byla velmi slabá úroda a posádka měla čím dál tím méně potravin. V okolí se navíc začal šířit mor (bytčanská římsko-katolická úmrtní matrika pro rok 1710 zaznamenává 29 případů úmrtí na mor v měsících září až prosinec). Protože na zimu se nepřipravovaly žádné vojenské akce a navíc byla v plném proudu mírová jednání mezi generály Pálffym a Károlyim, rozhodl se generál Ebergéni na žádost Martina Jánošíka, poddaného z Terchovej, uvolnit jeho syna Juraja z vojenské služby (viz archív Illésházyovců, panství Strečno, fasc. 19, no. 5). Jánošík tak posádku opustil necelý měsíc po Uhorčíkově útěku a v listopadu 1710 se vrátil i s rodiči do Terchové. V následujících zimních měsících několikrát tajně vyhledal Uhorčíka na odlehlé samotě u Pavlíkovců a poskytnul mu další pomoc.

Zbojnické období

Pijú chlapci, pijú

v kamennej pivnici,
hej, všetci ľudia vravia,
všetci ľudia vravia,
hej, že sú to zbojníci.

Bylo nás jedenásť,
už je nás len desať,
hej, všetci ľudia vravia,
všetci ľudia vravia,
hej, že nás budú vešať.

Popíjaj, popíjaj,
nekradni, nezbijaj,
hej, čerta nepopíjíš,
čerta nepopíjáš,
hej, keď si nezazbíjáš.

Jánošík, Jánošík,
kde tvoja valaška?
Hej, na Kráľovej holi,
na Kráľovej holi,
hej, zaťatá v topoli.

Podle některých zdrojů [233] nabídl Uherčík Jánošíkovi jinou perspektivu, než orání s pluhem a to pašování koní z Polska - Jánošík se s ním měl setkat na podzimním jarmarku v Liptovském Mikuláši. Jánošík se měl stát příležitostným příslušníkem jeho družiny, vypomáhat při velkých akcích a rychle se učit "fígle" tohoto řemesla. Po nerušeném přezimování odešel Uhorčík na jaře 1711 na blízké Kysuce, kde se dal dohromady se svými někdejšími druhy. Protože si – jako uprchlý vězeň - uvědomoval potřebu mimořádné opatrnosti, přesunul se na zboj na Moravu, kde 15.-16. září přepadnul několik bohatých vsetínských obchodníků přímo v městě. Akcí se zúčastnil už i Jánošík a byla to poslední akce, kde velel Uhorčík jako zbojnický kapitán a byl při tom i poznán! (viz Illéshazyovská korespondence, 6848, list správce vsetínského panství Juraja Hodošiho z 17. září 1711). Správce v dopise vzpomíná Uhorčíka jako kapitána Kysučanů, kteří přepad uskutečnili. (Jeho jméno se zde vyskytuje i ve verzi “Uherec”). Po návratu se Uherčík rozhodnul změnit osobní život a usadit se v poměrně vzdáleném Klenovci. Proč? V původním Trenčanském kraji by nejspíš byl poznán “lovcem zbojníků” Ugronovičem a navíc se mu už nějakou dobu nelíbilo vystupování některých členů družiny, zejména Hrtúse, Bajagy, Hvizdala a Turiaka Huncagu, kteří ho neposlouchali a konali akce na vlastní pěst. Všechno vyvrcholilo vážnou roztržkou ve dnech 20.-25. září 1711. (viz Trenčianska župa, Iudicialia miscellanea, fasc. I, ad. No. 7, Dobrovolné přiznání Tomáše Uhorčíka). Uherčík se rozhodl zbojničení zanechat a druhy opustit. Větší vzdálenost měla být zároveň pojistkou před jejich případnou pomstou. Navíc se 5. října 1711 oženil s dcerou jablunkovského bači Stoligy. Okamžitě po sňatku odešel i s ženou do Malohontské stolice. V Klenovci pracoval krátký čas jako obecní hajdúch, potom jako pastýř pod přijatým jménem Martin Mravec. S jedinou výjimkou se už neúčastnil žádné zbojnické akce. To výjimkou bylo přepadnutí a oloupení barona Pavla Révaye, kterému kromě jiného vzali vzácné pušky. V doprovodu Klenovčana Martina Bartoviecha zašel na Moravu pouze pro peníze, ukryté “v bučku při smreku”, jak uvedl v dobrovolném přiznání. Sousedovi se “výpomoc” docela vyplatila – dostal 80 zlatých. (viz Trenčianska župa, Iudicialia miscellanea, fasc. I, ad. No. 7, Dobrovolné přiznání Tomáše Uhorčíka). Uherčík si získal v Klenovci pověst dobrého člověka. Proto také hodně Klenovčanů neváhalo svědčit v jeho prospěch, když ho v Liptovském Mikuláši postavili před soud.

(Podle [233] byl Uherčík v létě 1711 uvězněn, ale s pomocí přátel se mu podařilo už v průběhu měsíce září uprchnout. Poté se rozhodnul neriskovat a pověsit zbojnické řemeslo "na klinec". Pro tento účel potřeboval silného nástupce, kterým se - po složení zbojnické přísahy 29. září 1711 před celou družinou - stal Jánošík, tehdy třiadvacetiletý. Součástí této prověrky byla i zkouška zdatnosti, v tomto případě asi zvlášť přísná - vždyť se jednalo o místo náčelníka družiny! Podle dobových záznamů musel přijímaný prokázat svou schopnost v zacházení s mečem, ve střelbě z pistole a zápasení. Schopnost rychle a obratně se pohybovat se dokazovala skokem přes předem připravenou, nadměrně vysokou vatru. Začátkem 18. století, ve složitém světě pozdního feudalismu, však tělesná schopnost už neznamenala všechno - důležité byly i vědomosti a kontakty, které Jánošíkovi předal Uherčík. Pozice této dvojice totiž byla posílená službou v armádě, kde získali základní vědomosti o taktice a strategii).

Odchodem Uherčíka se družina téměř rozpadla vlivem více okolností:

1) přicházelo pomalu zimní období, kdy se “horní chlapci” rozešli na různá přezimovací místa.

2) navíc Jánošík, který na Uherčíkovo přání jako jeho nejlepší přítel převzal vedení družiny, podnikal akce většinou jen s několika členy skupiny, přesto, že si uvědomoval nebezpečnost takového počínání v době, kdy v družině nepanovala jednota a soulad. Potvrdilo se to opravdu příštího roku v souvislosti s událostí v Suché dolině u Domaniže.

Jánošíka k Uherčíkovi alias Martinovi Mravcovi poutalo opravdové přátelství. Zdá se, že oba si byli blízcí povahově i myšlením. Kdykoli Jánošík mohl, zašel do Klenovce. Zdržoval se buď přímo v domě Uherčíka, nebo v nedaleké Kokavě. Většinu zimy trávil většinou u Uherčíka. Nebylo také náhodou, že do Malohontu Jánošík chodil většinou sám, aby Uherčíkův dům zůstal utajený před ostatními členy družiny.

Během pobytu v Klenovci se dostal Uherčík do styku s více hodnostáři Malohontské stolice. Je přitom pravděpodobné, že se s některými znal už dřív. Seznámil se dokonce s podžupanem (vicišpánem) Pavlem Lánim, který zastával svůj úřad právě od listopadu 1711 (až do roku 1714). Původně báňský podnikatel byl v čase povstání oddaným přívržencem Rákocziho. V roce 1706 byl dokonce inspektorem v manufaktuře povstalců na výrobu šavlí v Dobšiné a v Jelšavě. (viz Gőmőr-Kishont vármegye, Budapešť 1903, str. 517). Po uzavření satumarského míru si zachoval svoji prorákocziovskou orientaci a podařilo se mu uchránit i svůj majetek, přestože jeho bratra Martina dal generál Siegbert Heister popravit v Kežmarku roku 1710. (viz Gőmőr-Kishont vármegye, Budapešť 1903, str. 520) V Hontianské stolici, ale zejména v Gemeru-Malohontě, zůstalo i po satmárském míru ještě poměrně dost povstalců, kteří ani neemigrovali, ani se nepoddali císařským vojskům. Proti nim – jako proti toulajícím se zbojníkům – na příkaz císařského velení podnikaly místní orgány Hontianské stolice různé akce. Důvodem a záminkou pro akce proti zbojníkům bylo i oloupení několika bohatých obchodníků na území Hontianské stolice nezjištěnými osobami. Stoliční drábové s pomocí vojenských císařských oddílů pročesávali území Hontu a Malohontu.

"Daj bohu dušu a nám peniaze!"

Činnost družiny se utěšeně rozrůstala - zbojníci se - mimo pravidelného pašování - soustřeďovali na přepady předem vyhlídnutých kupců, řemeslníků a kupců na jarmarcích. Na velkoobchodníky a vyšší šlšchtu si netrufali - větší oddíl pravidelného vojska pro ně byl nepřekonatelnou překážkou. Úplně tedy neplatí ono známé - bohatým bral a chudým dával. Zbojníci okrádali (tak jako dnes) především ty neopatrné a bezbranné, přičemž výsledek se ne vždy rovnal vynaložené námaze. K oblíbenému typu akcí patřily přepady a následné rabování osamělých usedlostí a hospodářství, nejvíce tedy utrpěli chudobní zemani a majetnější sedláci, kteří však neměli další peníze na najmutí početnějších obránců. Aby však zbojníci předešli zbytečným násilnostem při přepadávání nemajetných, organizovali na území, kde nejčastěji působili, zpravodajskou síť příležitostných agentů, obstarávajících tipy. Po akci pak značnou část lupu odnesli na své základny k přechovávačům, kteří zboží roztřídili a opatrně po částech rozprodávali. Mezi stabilní Jánošíkovy základny patřila Terchová, kde byl přechovávačem Jurajův mladší bratr Jan a Klenová, kde se pod jménem spořádaného občana Martina Mravce skrýval Tomáš Uherčík. Družina postupně rozšiřovala pole působnosti, keomě Liptova zbojníci organizovali svoje akce na Oravě, v Trenčínské stolici, ale i v Gemeru. Mimo slovenské území se Jánošík často objevoval v oblasti Podhalí (dnešní Zakopané), a stejně tak i v dolním Slezsku.

Při jedné takové akce uvěznili také Uherčíka a Jánošíka v Hrachovském zámku. Stalo se to (možná i omylem) 26. října 1712. (Archiv Illéshazyovců, panství Strečno, fasc. 19, no. 17 Dobrovolné přiznání Juraje Jánošíka). Je třeba podotknout, že horlivost stoličných drábů podněcovala i výška odměny – za lapeného živého zbojníka se tehdy vyplácela odměna ve výšce 50 zlatých, za mrtvého polovina. (Gőmőr-Kishont vármegye, Budapešť 1903, str. 535) Oba vězni však strávili v Hrachovském zámku pouze několik dní, přesto jeho kamarádi stačili mezitím oloupit v kremnických horách několik cestujících z Bystrice, např. Tekušovou, vdovu po Michalovi Kundelim, dále Vanoviče, Senkoldzera a Párvyho vdovu Hedvigu. Této vzali šest nití krásných perel, dva stříbrné řetízky, tři nové sukně (dvě kromrážové a jednu talindirovou), tři rify sukna, jeden aksamitový ženský klobouk a půl konce cvílichu. I z tohoto podrobného výpočtu je zřejmé, že Jánošík musel mít znamenitou paměť. Když se podžupan Láni dozvěděl o jejich uvěznění, přišel jim na pomoc a na jeho přímluvu byli oba propuštěni. Uherčík potom dosvědčil, že Jánošík v době přepadu banskobystrických obchodníků byl u něho v Klenovci. (Archiv Illéshazyovců, panství Strečno, fasc. 19, no. 17 Dobrovolné přiznání Juraje Jánošíka). Prostřednictvím i zásluhou podžupana se dostali oba na svobodu. Aby se oba odměnili podžupanovi a jeho podřízenému, darovali jim z vděčnosti pět liščích kožešin – dvě větší podžupanovi, tři menší sloužícímu. Kromě toho dostali i sedm sýrů - oštiepků. (Trenčianska župa, Iudicialia miscellanea, fasc. I, ad. No. 7, Dobrovolné přiznání Tomáše Uhorčíka. Podobně vypovídal i Jánošík).

S podžupanem Lánim se Uherčík poznal ještě před epizodou na Hrachovském zámku. Tehdy mu daroval krásně zdobenou, starožitnou pušku, jednu z těch, kterou s Jánošíkem ukořistili baronu Revayovi. Patřila Jánošíkovi a ten ji později daroval Uherčíkovi. (Archiv Illéshazyovců, panství Strečno, fasc. 19, no. 17 Dobrovolné přiznání Juraje Jánošíka). Je jisté, že podžupan Láni i jako vysoký stoličný činitel přechovával vůči Uherčíkovi a Jánošíkovi sympatie, vyvěrající z jejich společného, kladného postoje k rákocziovskému povstání. Je nepochybné, že poznal osobně i Jánošíka, neboť se o něm nejednou veřejně vyjádřil, že je to dobrý a vážený člověk. (Toto svoje stanovisko podžupan Láni přednesl veřejně při soudním procesu proti Tomáši Uherčíkovi. Viz Soudní protokol Liptovské stolice 1710-1717, str. 569-578).

Přestože Jánošík chodil k Uherčíkovi jen krátký čas, získal si v Malohontu pověst dobrého člověka. Vůči lidem byl štědrý a velkorysý. Chudým ochotně poskytnul, daroval nebo půjčil menší sumy peněz nebo přímo i oděvní součástky. Dosvědčuje to Uherčíkova “útrpná” výpověď o tom, že Jánošík nechal Ondrišovi v Klenovci 8 zlatých, Gregorovi Vargovi půjčil 10 zlatých a jeho bratrovi Martinovi poskytl 8 zlatých. Sám Jánošík uvedl, že v Klenovci u Dubríka, u kterého se staral o ovce, má pohledávku 7 zlatých. Na Kokavě poskytl Martinovi Mackovi 6 “mariášů”.

Od skončení povstání (1711) už uplynul nějaký čas a situace v Uhrách se konsolidovala - obyvatelé slovenských dědin si např. začali uvědomovat, že to byli právě Habsburci, kteří v roce 1683 stmelili protitureckou koalici a do konce 17. století zabránili vpádu Turků do Uherska. Ti samí Hansburci dokázali porazit i Rákocziho a v zemi nastal relativní klid, narušovaný mj. Jánošíkovou družinou. Ne, Jánošík a jeho druhové nebyli v osadách vítaní jako osvoboditelé. Obyvatelé nechtěli tuto svobodu, chtěli orat, sít, obchodovat. Není divu, že "horných chlapcov" považovali za vyvrhele a škodili jim, kde mohli. [233] V souhře s tále rostoucí státní moci a nepřízně obyvatelstva lze hledat i příšiny, proč zbojníci dopadli tak, jak dopadli. Jakkoli dobře se Uherčík s Jánošíkem v Klenovci cítili dobře, přece jen se jim proto Malohont stal oběma osudným. Litovští úřednící po oloupení Němky Schardonky (Ve více literárních zdrojích se uvádí, že byla vdovou, ale není to pravda, zde spíše zapracovala literární představitost příslušných autorů), manželky vyššího císařského důstojníka, i s jejím doprovodem mezi Východnou a Važcem v léte 1712, nařídili intenzívní pátrání po původcích této příhody. Perzekuovali i mnoho gazdů ve Štrbě, u kterých se našli některé věci z loupeže. (Trenčianska župa, Iudicialia miscellanea, fasc. I,, no. 5). Je jisté, že po uzavření míru v Satu Mare, takový čin nebyl vhodný (a hlavně ničím nezdůvodnitelný), mohl a měl vážné následky. Dědičným hlavním stoličným v Liptově byl v tom čase oddaný přívrženec Habsburků Mikuláš Illiésházy, úředník vídeňské Uherské kanceláře. Liptovští stoliční hodnostáři rádi využívali a respektovali toto dvorní zázemí, proto si počínali tak horlivě proti povstalcům i zbojníkům. Kromě toho někteří z nich, např. podžupan Ladislav Okoličáni, byli zainteresovaní i osobně na represivních opatřeních. Právě jejich statky totiž napadli povstalci, např. 1. května 1709 přepadli tvrz podžupanova otce Jána Okoličániho v Okoličném. (Illiesházyovská korespondence 7359, list Juraje Maťašovského Mikuláši Illiésházymu z 2. května 1709). Aktivitu liptovského stoličného aparátu ještě vystupňovala zpráva o oloupení oravského zemana Ladislava Zmeškala ve Svatoanenské dolině na pozdní podzim 1712. Stoliční drábi začali ještě rozsáhlejší pátrání a zvláštní stoliční špehové tajně přecházeli do okolních stolic s cílem dostat se na stopu Jánošíka a jeho druhů.

Jánošík byl chycen v Klenovci u Martina Mravce, obyvatelé Valašské Dubové však tvrdí něco jiného. Jak dokládá nápis na zdejší "Jánošíkově krčmě", právě tam byl Jánošík, kterého za 200 dukátů zradila stará bachorka s dcerou Žofou, chycen.

Jak se jim to podařilo, dneska už prokazatelně nevíme, ale pravděpodobně jim to umožnila výpověď Mikuláše Šusteka z Krásna nad Kysucou, kterého jako zbojníka mučili, soudili a popravili lámáním v kole v Žilině 10. září 1712. Šustek totiž při mučení vzpomenul i Uherčíkovo jméno. (Trnečianska župa, kongregačné písemnosti, 1712). Vyšetřující orgány tak mohly dojít Jánošíkovi na stopu. Ironií je, že Jánošík, kdykoli byl na Kysucích, nejednou se zdržoval právě u Šusteků v Krásne. Další možnost, jak bylo prozrazeno Uherčíkovo malohontské inkognito, je případná slabost Turiaka-Huncagy. Kromě Jánošíka právě jen on jediný věděl, že se zdržuje v Klenovci. Huncaga, který znal Jánošíkovu skrýš v Handlovských horách, mohl mít zájem, aby ho chytili, neboť by tak lehce přišel k této skrýši. Huncagovy povahové vlastnosti tuto alternativu nevylučují. Bylo o něm známé, že se v Žilině zmocnil i Hrošových věcí, kterého popravili lámáním v kole.

Přesné místo Jánošíkova pobytu v Malohontské stolici se podařilo vypátrat až koncem zimy následujícího roku. Když zjistili, že se zdržuje v Klenovci u Martina Mravce, poslali tam několik desítek drábů, aby ho chytli. Koncem února nebo na začátku března 1713 asi třicet drábů z liptovské stolice pod vedením zemana Andreánskeho přišlo do Klenovce. Drábi obklíčili v noci dům Martna Mravce a tak se jim po několikaměsíčním pátrání konečně podařilo Jánošíka zatknout. Spolu s ním sebrali i Martina Mravce, o kterém vlastně ani nevěděli, že je to Tomáš Uherčík. Mravce zatkli vlastně jen proto, že Jánošíka ukrýval.[242]

Oba je odvedli do Liptovského Mikuláše a tak se dostali do vězení Liptovské stolice. Tady je věznili v Palúdzke v Palugyayovskom kaštieli Vranovo. (viz obrázek).

kaštiel Vranovo - Jánošíkovo vězení.



Koho by zajímaly muzeální kousky z doby Jánošíkova odsouzení, lze se podle slovenského tisku podívat do Liptovského Mikuláše, kde v podzemních prostorech Múzea Janka Kráľa byla zpřístupněna expozice mučírny, která nahradila expozici jánošíkovského vězení v původních prostorech tvrze Vranovo. Mučírna doplňuje muzeální expozici o historii města, kde i částečně přiblížili poslední soud s Jurajem Jánošíkem. Toho v centru Liptova věznili, soudili i popravili. Návštěvníci mučírny si mohou prohlédnout nástroje, kterými drábi týrali vězně. Vystavená jsou pouta s řetězy, dereš, dobové rytiny o způsobech mučení, jako například natahovaní údů, historické zbraně a podobně).


Soud s Jánošíkem a jeho smrt

Jánošíkova pře byla před stoličným soudem vedena hlavně v řeči latinské, ale doznání obviněného a žaloba na něj, včetně obhajoby jsou zaznamenané slovensky v stoličním archívu:

Protoc. com. lipt. Nro XVII. ad calcem titulo: Causae criminales, anno 1713, strana 39., kde se nachází pod názvem Fassio Janosikiana, anno 1713 die 16 mensis Martii a Jánošík je zde nazývaný "agili Georgius Janošík Tyarchoviensis latronum et praedorum antesignatus" tj. opatrný Juro Jánošík z Ťarchovej náčelník zlodějů a zbojníků (agilis znamená vlastně čilý, svižný, slovensky - rezký).

 

obr. - úryvek ze soudní pře proti Juraji jánošíkovi

 

Soud proti Jánošíkovi v Lipt. Mikuláši se začal 16. dubna 1713 za předsednictví podžupana Ladislav Okoličániho. (Písemný záznam o soudu proti Juraji Jánošíkovi obsahuje soudní protokol Liptovské stolice z let 1710-1717, str. 563-567). Účastnil se i zástupce trenčínského soudu. Ovšem ještě ve dnech před soudem se uskutečnil dobrovolný výslech obžalovaného představiteli obou soudů. Jánošík nejdříve odpovídal trenčínskému zástupci na 17 otázek, přičemž vysvětlil 8 otázek, na 9 odpověděl nejasně či neúplně, případně vyhýbavě. Přiznal svoje věznění v Hrachovském kaštieli, i způsob, jakým se odtud dostal. Uvedl jména některých osob, kteří mu pomáhali. Z příznivců uvedl Jakuba Šusteka a jeho bratra z Krásna nad Kysucou, ze zákopčianského majera uvedl Jána. O případu u Fačkova uvedl, že na domanižského plebána vystřelili Turiak, zvaný i Huncaga a Plavčík z Dunajova. Za svoje tovaryše označil: (1) Satoru ze Soli v Polsku, popraveného v Těšíně, (2) Pavla Gašpara alias Mlynarčíka (3) Zradovského, popraveného v Těšíně (4) Barteka z Predmiera (u Turzovky), popraveného také v Těšíně a (5) Ondráše z Dlhej nad Kysucou, popraveného v Těšíně. Podla Jánošíka to byli ti, ke kterým se připojil v roce 1711 okolo sv. Michala (29. září). Je přitom velmi důležité, že mezi svými druhy neuvedl Turiaga-Huncagu ani Plavčíka, protože už je zřejmě nepovažoval za své tovaryše. Z uvedeného vyplývá, že uvedl pouze ty svoje druhy, kteří už většinou nežili.

Ve své dobrovolné výpovědi označil Jánošík za Uherčíkovy druhy z doby, kdy se k nim přidal tyto: (1) Pavla Bernatíka (Bernáta) z Novej Bystrice, (2) Vrábla ze Staškova, (3) Hunčiaka, jinak Huncagu nebo Turiaka ze Staškova, (4) Kovalského z Rakové, (5) Bagaja z Rakové, (6) Turiaka Juraja z Rakové, (7) Gáborčíka, (8) Jakuba Chliastakova z Osčadnice, (9) Gavlova (Gavla) ze Soli v Polsku, (10) Kovalčíka z Moravy, kterého tovariši v Beskydách zabili (!), (11) Ondráše z Dlhej u Kysuc, vysokého ryšavého pacholka, (12) Satora z Polska, (13) Vavrek z Polska, (14) Pavel Mlynarčík, (15) Zradovský.

O nich Uherčík ve své dobrovolné výpovědi (Trenčianska župa, Iudicialia miscellanea, ad fasc. I,, no. 7). prohlásil, že v době, kdy je on opustil, byli to druhové Jánošíka. Ale i Uherčík vypověděl o více lidech, že už jsou mrtví, např. Bernát, Vrábel, Gáborčík, Turiak z Rakové, Gavel a Chlistiakov. Navíc však uvedl ty, které nevzpomínal Jánošík, aby zřejmě znemožnil pátrání: Adama Šušalku z Turzovky, Zupicu z Ostravice z Moravy, Kovalčíka z Čeladné, Valíčka z Valašského Meziříčí, Holubka z Mentelovic na Moravě a Ondreje Kindise ze Zborova. Jánošík nevzpomenul ani Jána Tlučeka z Horelice, s kterým se po určitou část roku 1711 ukrývali u Matúšky v Horelici. Zatajil i Stoligu z Jablunkova, kde se často zdržoval na salaši. O Uherčíkovi přímo vyhlásil, že zahynul v Kremnických horách při přestřelce se stoličnými dráby. (Podle Jánošíkovy odpovědi na 1. otázku zástupce Trenčína v rámci dobrovolného výslechu. Odpověď v tomto smyslu opakoval i zástupci Liptova). Je vidět zřetelný rozdíl mezi výpovědí Jánošíka a Uherčíka. Jánošík buď zamlčel dvě třetiny svých druhů nebo je neuvedl proto, že s nimi ve skutečnosti po zboji vůbec nechodil! Je například známé, že po akci mezi Východnou a Vážcom přišel na bobroveckou salaš jenom se čtyřmi druhy.

Jánošíka potom konfrontovali s žilinským měšťanem Jánem Šipošem, obchodníkem se suknem. Jánošík přiznal, že ho obrali o sukno 5. října 171 a podruhé 10. května 1712. Část lupu potom prodali Martinovi (resp. Martinkovi), krejčímu v Jablunkově. Peníze – 70 zlatých (pozor!! [lit. 214] uvádí pouze 17 zlatých) – Jánošík půjčil Stoligovi, bydlícímu v horách za Beskydy. Uherčík se tam ženil, proto mu je půjčil a tam i zůstaly. Na otázku bohatého obchodníka-zlatníka, Jána Skalky z Žiliny poznamenal, že prsteny (7 kusů) rozdal děvčatům a ženám v Terchové a to takto: krčmářově dceři dva, Lídě, Jánošíkově děvčeti jeden, Vrabelčině děvčeti jeden, Kateřině Mlynářové jeden, ženě krčmáře Práclše (?) jeden, Čingolového děvčeti jeden. Stříbrné nádobí z této kořisti ukryl v jedné jedli v horách okolo Handlové. (Kromě toho tam měl mít i náboje a jinou zbroj). O této skrýši však věděl Turiak-Huncaga a zřejmě toho využil při útěku z Klenovce 26. října 1712 do Polska, po uvěznění Jánošíka a Uherčíka v Hrachovské tvrzi. Zbylé zlaté věci si přisvojil Plavčík z Dunajova. Koňské sedlo pana Skalky prý nechal Jánošík v mlynářově stodole, dolomán a všechny věci z kapes prý přivázali na koně a tam i všechno zůstalo. S penězi se měli rozdělit všichni. Oloupení bohatého klenotníka Jana Skalku je možné chápat i jako akt pomsty, protože šlo o bratra Martina Skalky, který se jako člen žilinského magistrátu účastnil hrdelních procesů proti vícerým zbojníkům. (Právě tento údaj je důležitý, protože v některých zdrojích (například v lit. [214] jsou oba bratři zaměňováni za tutéž osobu, ale šlo o dva – jeden byl obchodník, druhý zemský pán ! Ten byl i u soudu s Mikulášem Šustekem, kterého popravili lámáním v kole v září 1712). Zatímco na všechny otázky trenčínského zástupce dal Jánošík více-méně konkrétní odpověď, celkem jinak reagoval na otázky zástupce z Liptova. Ten se totiž zajímal nejdříve o to, jaké styky má s rákocziovskými emigranty, aby mohl dokázat jeho povstaleckou orientaci. Jánošík z 29 otázek na 14 vůbec neodpověděl, nejasnou a nekonkrétní odpověď dal na 10 otázek, přijatelně odpověděl pouze na 5. V rámci výslechu pro Liptov uvedl, že na zboj ho přemluvil Uherčík, který však zahynul v Kremnických vrších. Koně u Strečna odvedl jen proto, aby mu posloužili na cestě napříč stolicí. Přiznal, jakým způsobem rozdělil zbraně, ukořistěné při oloupení barona Pavla Révaye. Přiznal i svoji přítomnost na oloupení zemana Alexandra Ottlika. Na přímou otázku, jestli se už dříve znal s Martinem Mravcem, poznamenal, že u tohoto Klenovčana se nejvíce zdržoval. Hodně věcí však zamlčel – styky s rákocziovskými povstalci po Satmárském míru a oloupení Schardonky a zemana Ladislava Zmeškala, stejně tak i sejmutí Šustekova syna Mikuláše z kola na žilinském popravišti v Rosinkách. (Rosinky – součást teritoria Žiliny. Nazývá se tak i dneska jako městská část. Místo, kde bylo dříve popraviště, dokumentuje název Šibenice v okolí benzínového čerpadla za Žilinou směrem na Vrútky). Šustekovi patřili k Jánošíkovým příznivcům. Jakubova syna Mikuláše, popraveného okolo 10. září 1712, vyložil kat se svými pomocníky ještě živého, s rozdrcenými končetinami na kolo, aby tam dokonal. Jánošík s několika druhy ho v noci sundali z kola, aby mu aspoň takovým způsobem zmírnili bolesti v posledních hodinách života a nakonec ho důstojně pochovali.

Na posouzení úplnosti Jánošíkových výpovědí v rámci dobrovolného výslechu je důležité Uherčíkovo doznání. V konfrontaci s ním je vidět, že Jánošík nevyzradil většinu svých příznivců. Neprozradil například, že v Terchové ho ukrýval sám rechtor (viz dobrovolná výpověď Tomáše Uherčíka, odpověď na 15. otázku trenčínského zástupce), přičemž krčmář Rafaj (alias Rajčan) mu nosil jídlo. Zbytek jeho druhů ukrýval Adam Číž. Na Kysucích Jánošíkovi i jeho společníkům poskytli útulek Juraj Kindis v Dunajově a Matúško v Horelici. V Jablunkově nacházeli útočiště zejména u Stoligy na salaši i v obci. Jánošík zamlčel i to, že v Terchové shromažďovali zbraně a v Čičmanech sukno, akci ve Vsetíně v září 1711 i sklad u Vlahučové na Velhore.

Teprve po této předehře se začal vlastní soudní proces proti Jánošíkovi. Obhajoval ho obhájce ex offo, určený stolicí, Baltazar Palugyai. Alexander Čemický v roli prokurátora Jánošíka obvinil, že se stal vůdcem zbojníků a jako takový nejen loupil, ale lidi i zranil a zabíjel. Prokurátor při té příležitosti vzpomenul případ u Fačkova, kde byl poraněn plebán z Domaniže tak, že zemřel. Zároveň prokurátor velmi zdůrazňoval, že Jánošík je kuruc, (údaj o Jánošíkově povstalecké orientaci se vyskytuje nejen v záznamech soudní pře, ale i v otázkách, které mu položil liptovský zástupce. Svědčí o ní i některá fakta, která uvedl Tomáš Uherčík ve své výpovědi), povstalec a Rákocziho přívrženec a navrhoval ve smysle platných zákonů, obsažených Tripartitě trest smrti napíchnutím na kůl, na hák nebo lámáním v kole. (Všechny tři způsoby popravy byly mimořádně kruté a bolestivé. Obyčejně je aplikovali při popravách zbojnických vůdců, přičemž lámání kolem nebyla “specialita”, určená jen pro ně. Tyto způsoby popravy se uplatňovaly i v okolních státech). Současně žádal, aby ho podrobili mučení, za účelem prozrazení svých příznivců, druhů a pomocníků. Mučení mělo zároveň potvrdit věrohodnost dobrovolné výpovědi obžalovaného.

obr. - úvodní strana obžaloby Juraje Jánošíka

 

Ze soudního přednesu Ladislava Okolicsányho: “Obžalovaný během tří roku, jistým ďábelským duchem povzbuzený a nadchnutý bez bázně a strachu, nehledíc ani na božský ani světský zákon a jeho zákazy a pokuty, stal se vůdcem zbojnické bandy a po přidružení zbojnických kamarádu chodil po okolních slavných stolicích: trenčianské, nitrianské, turčianské, liptovské, oravské a jiných, ano i ve Slezsku a po horách i lesích, na svobodných královských cestách, i na vodách a zbojnickým, loupežným způsobem olupoval dobré a statečné lidi, zastavoval kupce a jiné pocestné a opovažoval se je zbíjat, ale i ranit a mordovat, ba co víc, neostýchal se ve dne se svými zbojnickými tovaryši obírat lidi, jako se stalo u Fačkova, kde přepadli jistého pana faráře a když se jim tento postavil na odpor a začal se bránit, ranili ho tak, že následkem té rány zemřel.. O jeho podobných bezbožných a zbojnických kouscích leží před slavným soudem mnohé listy a žaloby, svědčící dostatečně o jeho zbojství. A poněvadž naše krajinské zákony, jmenovitě artikule 13 z roku 1625, potom artikule 26 z roku 1655, taktéž I. Tripart. tit. 15 této přísně zakazují podobné zločiny a přikazují aby ti, kteří podobné skutky konají, byli potrestaní na hrdle, i k příkladu jiným, i na kole nebo hákem. Následkem toho, odvolávajíc se na přísnost krajinských národů, žádám, aby obžalovaný byl potrestaný na hrdle a obyčejným způsobem popravený. Aby však byla poslednímu zbojství učiněna přítrž a toto zlo se vykořenilo, taktéž aby byli potrestáni jeho společníci a pomocníci i ukrývači, navrhuji, aby před protrpěním zasloužené pokuty mučením byl přinucen k tomu, aby vyzradil své spoluúčastníky i kde uloupené věci má ukryté“.

Obhájce Palugyai odmítnul přednesenou obžalobu a zejména obvinění z vraždy, které mělo tvořit podle prokurátora základ soudního procesu. Uvedl, že Jánošík se od kuruckých povstalců vrátil, přihlásil se do císařské armády a sloužil v posádce na Bytčanském zámku. Teprve po tom, kdy jeho rodiče dosáhli propuštění z armády, byl Uherčíkem naveden a zapřísahán na zboj. Tuto přísahu později nechtěl zrušit a jak sám doznával i loupil a po zabití Uherčíka se chtěl i vrátit domů, ale ze strachu před pokutou za svoje loupeže se neopovážil, i když svoje skutky olitoval. Je třeba připsat k jeho dobru, že to všechno sám u soudu dobrovolně přiznal a proto nemůže být podrobený mučení a to ani ve smyslu zákona podle Quaest 8. cap. 6. Kittonis ad cale. Přitom je třeba vzít do úvahy pravdu, že je lepší propustit vinného, jako odsoudit nevinného. Tím, že všechno dobrovolně přiznal, nemůže být ani podrobený mučení. Obhájce proto požadoval, vzhledem k dalším polehčujícím okolnostem (mladý věk, skutečnost, že loupil jen velmi krátce, přičemž nikomu neublížil, ani ho nezranil. Navíc jako snad nejmladší člen družiny nemohl zodpovídat za činy starších společníků, kteří ho ne vždy poslouchali a prováděli činy, které on nenařídil. Pochybná byla i jeho vůdcovská úloha, protože se loupežím věnoval pouze krátký čas, přičemž členové družiny se většinou nezdržovali spolu, ale na různých místech, takže každý z nich mohl všelicos vykonat i z vlastní iniciativy), aby ho zbavili pout a osvobodili. („Ještě mnohé jiné důkazy bych mohl přednést v prospěch obžalovaného, ale on sám prosí slavný soud o milost, zavazujíc se, že svůj život polepší. Proto prosím propustit obžalovaného z pout žaláře, vinu mu odpustit a udělit mu svobodu“ )

Podle soudního zápisu základ procesu proti Jánošíkovi tvořila tragická příhoda v Suché dolině u Fačkova. (Postřelení domanižského faráře Juraje Vrtíka). Podle záznamu v úmrtní matrice v Domaniži (Matrika římsko-katolické farnosti v Domaniži z let 1670-1731, fol. 131 v.) ho 4. září 1712 postřelili dva zbojníci, když se vracel z Frívaldu (dnes Rajecká Lesná) do Domaniže. Střílet se začalo tehdy, když farář pil vodu za studánky. Podle Jánošíkovy výpovědi na něho vystřelili Huncaga a Plavčík, protože se nechtěl nechat oloupit. Farář později, 2. října na toto zranění zemřel a byl pochovaný 5. října 1712. Protože z matričního záznamu o úmrtí Vrtíka a Jánošíkovy výpovědi vyplývá, že on sám při této tragické události nebyl, bylo nesprávné ho brát za to k odpovědnosti, tím méně mu tento čin připisovat, jak to udělal prokurátor Čemický. (Matrika jednoznačně svědčí o dvou zbojnících, kteří postřelili plebána: ”duobus a praedonibus trajectus…” “prostřelený dvěmi zbojníky”. Podle Jánošíkovy odpovědi na 13. otázku liptovského zástupce na plebána vystřelili Huncaga a Plavčík. Postřelil ho Huncaga, ale neokradli ho)

Z další řeči prokurátora:

„…Poněvadž z úředního výslechu i z vlastního doznání obžalovaného vysvítá jen to, že obžalovaný loupil a zbíjal, což je hlavní příčinou obžaloby, nic jiného nenásleduje, než aby bylo učiněno zadost krajinským zákonům.Když se to stane, bude učiněno zadost veřejné bezpečnosti a pořádku. A protože obhájcova obrana ničím nepotvrdila potřebu nepoužívat mučení, když to předpisují a nařizují i krajinské zákony, aby se našli i spoluúčastníci obžalovaného, aby i dobrovolné doznání obžalovaného nebylo pokroucené. Ano, cestou zákonitého mučení se získá i hodnověrnost a platnost jeho osobního doznání, proto se žádá, aby obžalovaný po předběžném mučení byl k smrti odsouzený a tak odpravený…“

Když obhájce ještě jednou prosil, aby na základě jím přednesených důvodů byla obžalovanému udělena milost, soud uzavřel: "Poněvadž je dnes už pozdě a k rozsouzení je krátký čas, odročuje se pokračování pravdy na zítra".

Následujícího dne (17. března) po výměně myšlenek usnesli se soudcové na tomto: „…Poněvadž obžalovaný v dobrovolném doznání nevyjevil své pomocníky, ani komu loupež předal, kde ji uložil a ve své řeči všechno jen dvojsmyslně a velmi pomateně vyznal, neodpověděl a ni na to, na co se ho ptali, jednomyslně je uzavřené, aby obžalovaný byl podroben nejdříve mírnému a pokud by to nepomohlo, tak i těžšímu mučení…“.

A tak se i stalo.

V literatuře [216] je ocitován i výrok soudu nad Jánošíkem v tomto znění: „Ponewač predopsany J. Zuro Janossak zawrhnuce prokazany gak Bozke tak tez zákon Kraginsky predo dwema Rokij dal se na zboijstwo a wudcem aneb haytmanom takowym se učinil, který stimy Towaryšy swimi na cestach zastáwagíce mnohich lidy o statek ano y gagoš i zgeho wlasnjho wiznanj zda, geho Towaryssi tedi on tež bol pritomny pana Patera z Domaniže prostrelily a bezbozne zamordowalij, tak teš y ginšich gako gest predopsane zlych skutkuw se dopustili, proč pre takowe welice zle učinky a prikazanim prestupeny, ma biť na hak na lawem boku pretnuty a tak priklad ginšich takowich zločincow ma biť zawesenij.“

obr. - záznam výslechu Juraje Jánošíka

Zápis hrdelní pře proti Juraji Jánošíkovi v soudním protokolu bývalé Liptovské župy: Protocollum J. comitatus Liptoviensis ab anno 1710 usque 1717. Sub nro 17 a to v jeho dodatku Series causarum criminalium, který se v tomto fasciklu začíná na straně 537, Jánošíkova hrdelní pře je popsána na stranách 563-567, Uherčíkova 568-573, 577-578. (Uloženo v SOA Bratislava). K výše uvedené Jánošíkově při patřil původně i zápis dobrovolného a útrpného výslechu J. Jánošíka, která pod názvem Fassio Janossikiana byla uložená také v archívu bývalé Liptovské župy v Liptovském Mikuláši a to ve fasciklu číslo I, obsahujícím 27 číslovaných akt. Z nich, jak to dokazuje Elenchus processum magistratualium, šestý akt se týkal případu Jánošíka. Dosvědčuje to i název aktu – Ao 1713. Processus 6. Benevolum Examen Praedonis Georgii Janossik. Tento zápis se někdy v druhé polovině 19. století ztratil a zachoval se pouze jeho autentický opis, pocházející pravděpodobně od Janko Krále. Tento opis s originálem porovnal a ověřil Gašpar Fejérpataky-Belopotocký, jak to dokazuje na dokumentu jeho vlastnoruční poznámka – „Collatum cum originale die 15. Septem. 1844 per Casparum Fejérpataky“.

Proces s Martinem Mravcem (Tomášem Uhorčíkem)

Měsíc po Jánošíkově smrti, 19. dubna 1713 začal v L.Mikuláši proces proti Martinu Mravcovi z malohontského Klenovce. Prokurátor ho obvinil, že ukrýval, živil a podporoval Jánošíka a jeho druhy, dále že měl i podíl na kořisti. Protože podle článků 38 zákona z roku 1655 a 17 z roku 1659 ochránci zbojníků měli být také trestáni na hrdle, požadoval pro Mravce nejvyšší trest.

Obhájce ho obhajoval tím, že Mravec přibližně před dvěmi roky odvedl svoji ženu do Klenovce, kde žil jako pastýř ovcí velmi počestně a nestýkal se s žádnými zbojníky. Přítelem mu prý nebyl ani Jánošík, on mu jen občas hrával a bavil ho, což potvrdili i přítomní Klenovčané. Na obranu Martina Mravce se postavil i malohontský podžupan Pavol Láni. Prohlásil, že ho zná jako dobrého člověka a vyslovil se i o Jánošíkově statečnosti.. Soudu navrhl, aby obžalobu na Mravce stáhli a požadoval jeho osvobození. Dále byl i proti mučení obžalovaného, i přesto, že se u Mravcovy manželky našly některé uloupené předměty. Prokurátor však trval na svém, tvrdíc, že se v jeho domě našly uloupené předměty a tím je Mravec usvědčen ze spoluúčasti. Žádal proto, aby ho podle Kitoničovy Praxis criminalis, hlava 8, odstavec 6 podrobili mučení. Obhájce opětovně zdůraznil, že je třeba brát ohled na výpovědi Klenovčanů ve prospěch obviněného. Tím první den soudu skončil a proces byl odročen na následující den – 20. dubna.

V noci z 19. na 20. dubna se však muselo přihodit něco, co způsobilo podstatný obrat. Tím bylo odhalení pravé totožnosti Martina Mravce jako Tomáše Uherčíka. V autentickém soudním zápise z 19. dubna se vzpomíná pouze Martin Mravec, písemný záznam z 20. dubna uvádí už jen Tomáše Uherčíka alias Martina Mravce. Soudu se tedy neočekávaně podařilo identifikovat osobu, která neoprávněně vystupovala pod jménem Martin Mravec. Odhalení mohl provést buď Uherčík sám nebo někdo jiný. Tou jinou osobou mohl být jedině zástupce Trenčianské stolice Krištof Ugronovič, který přicestoval do Liptovského Mikuláše večer 19. dubna. Právě ten se mohl rozpamatovat na Uherčíka, vězněného na Bytčanském zámku, když tam ještě působil jako správce panství, popř. si mohl vzpomenout i na list, který mu napsal správce vsetínského panství Juraj Hodoši na podzim 1711. (Illiesházyovská korespondence, 6848). Právě tehdy zbojnická družina z Kysúc, vedená kapitánem Uherčíkem (tak je to zaznamenané v dopise) obrala bohaté židovské obchodníky přímo ve Vsetíně a zmocnila se kořisti v hodnotě přibližně 800 zlatých. Vsetínský správce požadoval u hlavního župana Mikuláše Illéšházyho, aby Ugronovič jak “slúžny” právě pro severní obvod stolice rázněji zakročil proti těmto zbojníkům. (Illiesházyovská korespondence, 6848). Proces proti Uherčíkovi musel zákonitě druhý den nabrat úplně jiný kurs. Kromě aktivní podpory zbojníků byl obžalován z rabování tvrzí, dále, že navedl Jánošíka na zboj a i jinak ohrožoval veřejný klid. Podle zavedených praktik ho ještě týž den podrobili nejdříve dobrovolnému výslechu za přítomnosti zástupců obou stolic, liptovské a trenčianské. Za tu vystupoval Krištof Ugronovič. Uherčík v porovnání s Jánošíkem podal nepoměrně více obšírné doznání, odpovídající zřejmě délce trvání jeho loupežné činnosti. Přesto neodpověděl na všechny otázky, ale o Jánošíkovi prozradil mnoho důležitých údajů, které on zatajil.

obr. - úryvek z dobrovolné výpovědi Tomáše Uherčíka

Na otázky liptovského zástupce o začátcích své zbojnické činnosti vypověděl, že před deseti lety (okolo 1704) se potkal se 2 polskými zbojníky Toporiskem a Drozdem, tehdy jako pastýř koní. Vzali ho sebou i s koňmi a musel jim 9x přísahat, že je nezradí. Jeho společníky byli postupem času: (doplňky k jejich charakteristikám pochází nejčastěji z lit.[214] - poznámka Ilčík)

1) Hunčiak alisa Huncaga nebo Turiak ze Staškova – při rozdělení uloupených věcí na Žiaroch dostal z Révayových věcí šavli, pušku a stříbrné nitě. Právě on zastřelil pátera z Domaniže, když pil vodu ze studánky, přestože mu nic nevzal. V Krásnej na Kysucích měl u ženy Presuchého schovaných 80 zlatých. Když jim je později nechtěla dát, odebrali jí je po bití a mučení. Nejčastěji se zdržoval u svého strýce v Rakové. Z Klenovce utekl do Polska.

2) Adam Šušalka z Ostravice (Morava)

3) Kovalíček z Čeladné

4) Valíček z Valašského Meziříčí

5) -13) 8x Moravani, jejichž jména nezná

14) Holubek s ženou z Mentelovic na Moravě

15) Jánošík

16) jeden z Dlhého Pole (jméno neví)

17) Plavčík z Dunajova. Spolu s Turiakem vystřelil na domanižského pátera. Přivlastnil si i věci, uloupené zemskému pánovi z Trenčianské Skalkovi.

18) Ondrej Kindis ze Zborova

Podle něj všichni patřili do Jánošíkovy družiny poté, co se on s nimi rozešel. Uherčíkova výpověď zpřesňuje i okolnosti jeho odchodu ze zbojnické družiny. Bylo to po souboji s Hvizdalem nad Lodnou (u Juríčkové), s kterým se porúbal, protože všechny silou-mocí přemlouval, aby přepadli varínskou faru. Uherčík se ostře proti tomuto nápadu postavil a od družiny odešel a ani s nimi více nechodil.

Závěr záznamu o výpovědi pro Liptov obsahuje jména i ostatních, většinou v tom čase už mrtvých společníků:

19) Horváth

20) Hrtús z Turzovky

21) Bernát Bagaj z Novej Bystrice

22) Vrábel z Novej Bystrice, oběšený

23) Juraj Turiak z Rohové, zabitý

24) ….toto číslo v Kočišově knize chybí !! pozn. Ilčík

25) Andrej Pobera z Čadce

26) Kubiatko z Čadce, zabitý

27) Juraj Pojčikov z Velkého Rovného, zabitý

28) Gavlov nebo Gavel ze Soli (polsko), zabitý

29) Bartek z polského Cziscza, zabitý

30) Jakub Chliastakov z Oščadnice, zabitý. Při dělbě na Žiaroch v Turci dostal z Révayových věcí druhou pušku.

Uherčíkových tovarišů bylo však určitě více, protože nevzpomenul například Hvízdala, se kterým se porúbal, ani Toporiska, se kterým se skrýval dvě zimy v Zákopčí, přičemž ale přesně věděl, kde má Toporisko svou skrýš. (Toporiskova skrýš se nacházela v Hlodném (Polsko) u gazdy na nejvyšším konci obce, směrem do Bialska). Pozoruhodné a závažné skutečnosti uvedl Uherčík ve své výpovědi pro Trenčín. (Trenčianska župa, Iudicialia miscellanea, ad fasc. I, no. 7). Vztahují se nejen na něho, ale i na Jánošíka. O sobě řekl, že po vysvobození z vězení na Bytčanském zámku, se přes celou zimu 1711-1712 skrýval na samotě u Pavlíka ve Velkém Rovném blízko Bytče. Na Moravě, kde byl asi 5x, přepadli jakousi tvrz poblíž Opavy. V Polsku byli 4x, ale nikde se nedotkli kostelů. Pokud kořist byla kurucká, tedy povstalecká, nechali ji u kuruce, u kterého se shromažďovala. Jméno tohoto člověka Uherčík nevyzradil. (Josef Kočiš se ve své knize domnívá, že Jánošík byl ve spojení s rákocziovským plukovníkem Viliamem Vinklerem, tajně připravujícícm na severozápadním Slovensku v letech po Satmárském míru nové povstání. Autor se domnívá, že právě Vinkler mohl být oním “kurucem”, jehož jméno ani Jánošík, ani Uherčík nevyzradili. Nasvědčovaly by tomu i Ugronovičovy dotazy Jánošíkovi právě na jeho styky s emigranty v Polsku a ne jistě ne náhodou směřovaly tajné cesty povstaleckého emigranta plukovníka Adama Javorky z Polska do Trenčianské stolice. V [216] je Jánošík představován zejména jako povstalecký bojovník, inspirovaný povstaleckými bojovníky typu Adama Javorky, Martina Máselníka a Tomáše Vinklera, tajně připravoval výzbroj a výstroj pro větší vojenský oddíl. Sukno na oblečení přibližně 300 mužů bylo uschované na domanižské salaši, zbraně ve Vrbinách poblíž Terchové. Bylo to právě v roce 1712, když se připravovaly nové vzpoury. Uherčík ve své výpovědi prozradil i to, že Jánošík se svými druhy napadali menší oddíly císařského vojska a ukořistili i zbraně.). Zato lokalizoval skrýše vícerých, zejména už nežijících členů družiny.

O Jánošíkovi prozradil i to, že ho v Těrchové ukrýval sám rechtor, přičemž i hostinský mu nosil jídlo. Pěknou pušku, co vzal Jánošík baronu Révayovi, věnoval Uherčíkovi a ten zase malohontskému podžupanovi, který v tom čase bydlel v Hnúšti. Prozradil i to, že mu Jánošík kdysi svěřil, že má v Čičmanech ukryté sukno pro 300 mužů a měřici peněz, v Těrchové u potůčku zase schované zbraně. O svých tovariších vypověděl, že se nejednou scházeli u Kudliaka v Krásne nad Kysucou, kde se zdržovali a cvičeli se střílením do cíle. Podle některých autorů (např. Kočiš) lze tak usuzovat, že Jánošík počítal s možností opětovného vzplanutí povstání, a zároveň sám připravoval výstroj a vybavení pro větší vojenský oddíl. Někteří autoři (zase Kočiš) jdou ještě dále a tvrdí, že Jánošík loupil jen a jen za tímto účelem.

Přestože Uherčík odpověděl pouze na 12 z 22 otázek, které mu položil Krištof Ugronovič, jeho dobrovolnou výpověď soud kvalifikoval jako dostačující, protože prozradil jména vícerých společníků a pomocníků a následně bylo nařízeno podrobit ho jen lehčímu mučení.

obr. - uryvek z výpovědi Tomáše Uherčíka při mučení

Záznam o výpovědi Uherčíka při mučení (Trenčianska župa, Iudicialia miscellanea, ad fasc. I, no. 7). má dvě části, opět jednu pro Liptov, druhou pro Trenčín. Trenčínská část opětně potvrzuje, že Jánošík a jeho druhové podnikali akce i proti menším jednotkám císařského vojska, přičemž se jim podařilo ukořistit zbraně, ba i císařský kočár. Ten darovali krčmáři Rafajovi z Těrchové, který jim často poskytoval přístřeší. Pokud se týká shromažďování sukna v čičmianské skrýši, Uherčík potvrdil, že se tak stalo v létě 1712. Kromě jiného uvedl i to, že na Turzovce v létě jeho i všechny ostatní ukrýval Adam Šušalka, který jim dával i jídlo. Jánošík se delší čas zdržoval na salaši u beče Sýkory v Krásne nad Kysucou a u jeho dvou synů. Zajímavé je i to, že v odpovědi pro Liptov se vyskytují informace o magických prostředcích. Tuto otázku položil Uherčíkovi Ugronovič už při dobrovolné výpovědi, ale ten na ni tehdy neodpověděl. V této souvislosti Tomáš uvedl, že na Kysicích v Čiernom je jedna Polka, jménem Margeta, žijící v domku mezi horami. Ta prý mu dala čarodějnou mast “proti právu a zbroji”, která ho měla ochránit před zraněním a zabitím. Uherčík ještě dodal, že muž této ženy “zbíjal” více než 16 let. Při svém mučení prozradil i další společníky – Michníka a Adama Tichého z Turzovky, Jána Mlynarčika a Jána Štedráka z Velkého Rovného. Pokud by někdo pochyboval o pravdivosti Uherčíkovy výpovědi, ať už dobrovolné nebo při mučení, kdy se člověk pod návalem bolesti přizná často i k tomu, co se nestalo, může si výpovědi porovnat z vícerými písemnými dokumenty z illiesházyovského archívu, dokumenty Trenčianské a Liptovské stolice i záznamy v původních matrikách, potvrzujících pravdivost výpovědí Uherčíka i Jánošíka. (Matriční údaje o narození a smrti Tomáše Uherčíka se nezachovaly. Pocházel z Turzovky, z osady Predmier. Jméno rodiny se v pozdějším období (po 1716) vyskytuje jako Uherek, Uhrík a Uherec. V soudním protokolu se uvádí jak Uhorčík, Jánošík ho ve svých výpovědích nazývá Uherčíkem i Uhríkem, Mikuláš Šustek Uhríkem. Zemřel asi 30-letý).

Po “lehčím” mučení soud nad Tomášem Uherčíkem vynesl rozsudek trestu smrti lámáním v kole od hrdla. Na tomto výroku měl zřejmě velký podíl malohonstský požupan, který se i po Uherčíkově přiznání za něho přimlouval a exponoval. Lepšího výsledku však asi dosáhnout nemohl, protože na víceré Uherčíkovy skutky se podle tehdejší zákonů vztahoval trest smrti. Rozsudek smrti nad Tomášem Uherčíkem, věrným druhem a přítelem Jánošíka, byl vykonán 21. dubna 1713 na tom samém místě, kde skončil svůj život i Juraj Jánošík. Uherčíkův život vyhasl smrtícím úderem kata okovaným kolem. Zlámání kostí končetin, které po popravě následovalo, odsouzený už necítil. Mírnější forma popravy ho ušetřila strastiplného umírání na kole, na které polámaného odsouzence složili.

Lőwenburský kaštiel v Tepličce nad Váhem se stal místem soudních procesů proti vícerým povstalcům. Za spolčování s Jánošíkem a Uherčíkem zde 24. května 1713 soudili Martina Hatalu alias Bartoviech z malohontského Klenovca; 3. června 1713 Mikuláše Ducu. Oba odsoudili na smrt a popravili na žilinském popravišti v Rosinkách. Ve dnech 18. – 22. prosince 1713 v Teplickém kaštieli soudili i Jánošíkova mladšího bratra Jána. Obvinili ho, že ukrýval svého staršího bratra a účastnil se s ním na zboji. Přestože tato část obvinění byla nepravdivá, odsoudili ho na smrt oběšením po předcházejícím mučení. Popraven byl také v Rosinkách.

Je přímo symbolické, že většinu historických, původních a hodnověrných pramenů o Jánošíkovi má v péči bytčanský Státní oblastní archív, sídlící na zámku, v kterém se Jánošík i Uherčík kdysi zdržovali.

Drobnosti k Jánošíkovi

Některé zajímavé (a málo doložené) kontroverzní údaje k Jánošíkovi, pochází i z pera polského historika Dr. Stanislawa Dzieciolowskiho, zveřejněny jsou zde. Pan doktor po dlouhém bádání dokončil knihu "Juraj Jánošik hetman zbójnicki" a některé jeho názory jsou přinejmenším zajímavé. Uvědomil si, že existují tři Jánošíci - historický, legendární a literární a každý z nich žije svým životem. Ten literární je pěkně popsán ve třech písních, literárně zpracovaných Bohuslavem Tablicem, Jánem Bottem a Absolónem Meškem - hovoří se v nich o maličkostech, nicméně velmi shodných se skutečností, takže v Jánošíkově životě by snad mohla být i nějaká žena, jménem Dorota. Jánošík nebyl klasickým zbojníkem - nikoho nezabil, napadal jenom kupce a bohaté cestující. Uměl je tak překvapit, že se napadnutí nedokázali bránit. Zabíjet nemusel. Pouze farář Juraj Vrtík se prý bránil a jeden z jeho družiny na něj vystřelil a poranil ho. Ale pozor - farář zemřel až o měsíc později ve své faře, což znamená, že zbojníci mu dovolili nejenom odejít, ale mu i pomohli. Výstřel byl náhodný a určitě nestřílel Jánošík. Nikdy víc se nic podobného nestalo. Nikdy nevykrádali kostely a nikoho nezabili, což se nedá říct o polském zbojníku Jakubu Surowcovi nebo o zbojnícíh na Ukrajině a v Rusku.

Je pravděpodobné, že i heslo "bohatým bere a chudým dává", bylo v jistém smyslu pravdivé. Zbojníci brali především peníze, potom zbraně a cennější předměty. Kolik toho asi tak mohli unést? Přesně tolik, kolik se jim vešlo do kapes, museli rychle odejít z místa loupeže. Navíc nesli vlastní zbraně a jiné těžké předměty. A co bylo na vozech kupců? Uzené maso, slanina, klobásy, pytle s moukou, obilí, sukno, plátno, řemeslnné výrobky - to si vzali obyvatelé nejbližší obce. Zbojníci je mohli dokonve i zavolat - berte, to je jen pro vás. Tehdy byla většina obyvatel velmi chudá, když si mohli vzít třeba i jen plátek slaniny, blahořečili zbojníkům.

Z dokumentů let 1700 až 1715 zjistil, že nejhorší trest smrti, udělovaný vůdcům zbojnických družin (zavěšení za žebro), vykonali na Liptově pouze jednou a to právě na Jánošíkovi.(Odpovídá to výše uvedenému soudnímu rozhodnutí, nicméně prameny se v tomto bodě rozchází a některé uvádá, že byl pouze oběšen). Soudci tak chtěli ukázat, že v zemi platí zákony, i proto trest vykonali veřejně na na popravišti na břehu Váhu. I to svědčí o významu a nebezpečnosti Jánošíka pro tehdejší režim - v červnu 1712 museli v Liptovdké a Oravské župě zvýšit počet pandurů, bránící loupežím, na 17. Velitelem pandurů byl Juraj Slávik, nepochybně Slovák. Dokonce se ví, že měl dostat plat ve výši 5 zlatek měsíčně a ostatní tři zlatky. Jako odměna za chycení zbojníka bylo 50 zlatek. Takže ten, kdo chytil Jánošíka, byl s největší pravděpodomností Juraj Slávik.

Není pravda, že by Jánošíka chytili - jako v legendě - pomocí hrachu. Nebyl dostižen v krčmě v Dubové, ale pravděpodobně v domě Martina Mravce alias Tomáše Uhorčíka v Klenovci, ale opravdu asi na základě zrady a udání. Pandurů bylo jen 17 a nemohli je nahánět po horách, tam by si s nimi 10 - 30 zbojníků poradilo, takže je museli chytat vždy v obcích - doma, u děvčat, u přátek, v hospodě a to ještě nejčastěji v noci. Pro to museli mít panduři v obcích informátory. Literární i historické texty hovoří o osobě, která ho mohla zradit, ale mohl to být i někdo jiný.


 

zpět na index zbojnické tradice

Zbojnická tradice v genealogii  - http://www.ilcik.cz