(...a nejen v nich)

Jméno Ilčík je na Slovensku opravdu více rozšířené a to hlavně v oblastech, zmíněných v beletrii (např. Velká Fatra). Proto i zdroje, zmiňující jméno Ilčík, dělím na dvě hlavní části: slovenskou a českou (moravskou). V obou případech jde o historii zbojnickou - ve slovenských zdrojích jde hlavně o spojení s příběhy „horního chlapce“ Jánošíka a jeho druhů, v moravské části vystupuje Ilčík v přítomnosti druha Adama (Adamčíka), ale většinou jako zbojník – samotář. To je také hlavní rozdíl v pojetí obou literatur – slovenská je u tohoto jména více „kolektivní“. Nyní trochu odbočím - co je v tomto případě na lidových pověstech krásné, je jiný způsob hodnocení Ilčíka na Moravě a na Slovensku. Zatímco Staré pověsti české Aloise Jiráska mu jednoznačně přidělují úlohu zrádce, v oblasti Fatry na Slovensku má jméno ILČÍK vcelku zvuk dobrý. Slovenská lidová slovesnost totiž v roli „zrádce Jánošíka“ vidí úplně jinou osobu.

Co mají ale legendy vesměs společného? Ilčík se v nich vyskytuje buď jako náčelník zbojnické skupiny, který vedení předal později Jánošíkovi (zde je zřejmá záměna s Uherčíkem) nebo jako mimořádně fyzicky silný člen jeho družiny, nadaný schopností hrát na dudy a svou chytrostí a vtipem, kterým pomáhá zdolávat nepřátele. Téměř ve všech povídkách vystupuje jako Jánošíkův nejoblíbenější druh.

Na úvod je třeba říci, že skutečný zbojník Ilčík, jehož působení lze situovat zhruba do období valašských povstání v průběhu třicetileté války (tzn. zhruba 70 let před Jánošíkem), nemohl tedy ve skutečnosti s Jánošíkem mít nic společného. Spojení jejich činů a životů vykonala v průběhu 18.- 20. století lidová slovesnost a někteří spisovatelé za účelem větší gradace příběhů. Nic proti tomu, pokud toto snažení nepřekoná jistou hranici vkusu a pravděpodobnosti - dnes jsou dosažitelné i "příběhy", které z Jánošíka dělají něco mezi Arsenem Lupinem a Garibaldim, nemluvě o jeho milostné snaze vůči hraběnkám. Taková "díla" zde neprezentuji, neboť někdy se vyskytují i přímé výmysly, pokoušející se importovat do slovenského (moravského) prostředí cizí pověsti a osobnosti. (Skutečná historie zbojníka Ilčíka).

Nejstarší zmínkou o Ilčíkovi je zřejmě dokument, ke kterému jsem se dosud nedostal. Počátky uměleckého zobrazení postavy zbojníka Ilčíka, lidového protifeudálního bojovníka, sahají do poslední čtvrtiny 18. století. Z těchto dob pochází první umělé veršované zpracování zbojnické tématiky ve slovenské literatuře. Jde o tři zbojnické poémy, objevené J. Mockem v rukopisném sborníku (teď se nacházejícím v Tranovského knihovně v Liptovském Mikuláši?) a to:

- O Surovec jakubovi, zbojníkovi
- Píseň o Jánošíkovi, zbojníkovi
- Píseň o Adamovi a Ilčíkovi, zbojníkoch

Všechny tři skladby jsou od neznámých slovenských osvícených básníků. Je přitom zajímavé, že první dvě byly uveřejněny Bohuslavem TABLICEM roku 1809 ve II. svazku slovenských veršotepců na str. 107 - 137, u třetí je uveden dohad, že nebyla uveřejněna z estetických důvodů (?!)

Z novější doby se Ilčík vyskytuje v dílech Mária Rázusové - Martákové ("Jánošík"), a dalších autorů, popisujících Jánošíkův život (Beblavý, Mahen, G. M. Petrovský, Hrušovský, Martáková, Poničan, Gráf, Milota, Králik aj.). Zmínil bych hlavně Andreje Melicherčíka, protože Jánošík je zde podán v lidových pověstech a písních. Jsou zde snad všechny známé pověsti o Jánošíkovi. Právě z této knihy jsou i příběhy o tom, že vůdcem zbojnické skupiny, ke které se Jánošík přidal, byl Ilčík (str. 32) , o Jánošíkově kamarádu z družiny Ilčíkovi, se kterým oloupili spolu hraběte, jedoucího k bohaté tetičce do Tepličky. Při večeři ve Vrútkách mu odvedli koně a odjeli místo něj k tetičce, kterou chytře připravili o peníze, zatímco skutečného hraběte zavřeli do vězení coby zbojníka . Ilčík se vyskytuje i v další povídce o splácení tříleté daně poddanými pánu z Turnova a Žarnova. Když to Jánošík zjistil, nařídil naopak on tomu pánovi, že požaduje od něj zaplatit taktéž pět tisíc, jinak, ž si pro ně do zámku přijde. Poté, co zámek hlídali všichni hajduši z panství, převlékl se Jánošík za biskupa, další z družiny za vikáře a Ilčík za kočího a zavezl je do zámku, kde peníze potom samozřejmě dostali. Peníze rozdal poddaným. Aby je uchránil před pomstou pána, tak to udělal v převlečení právě za biskupa . V povídce "Kremnické dukáty" chtěl Jánošík ukrást převážené dukáty, proto nastrojil zátarasy ze stromů, které museli uvolňovat nejenom povozníci, ale i vojáci, kteří si předtím poskládali pušky na hromádku, kde k nim lehce Jánošík přišel. Zlato skončilo v jeskyni zbojníků a vojáky mezitím hlídal Ilčík. V povídce "Každému podle pravdy" Jánošík dal peníze ženám, jdoucím na jarmark, aby mohly nakoupit dětem. Při zpáteční cestě je navíc obdaroval plátnem, měřeným jeho způsobem od buka do buka. Když po čase šla kolem jiná žena, opět se jí ptal, kam jde a ona mu řekla, že na trh, ale že se bojí, protože Jánošík všechny ženy zastavuje a všechno jim bere. Jánošíka to zamrzelo, ale neřekl nic a dal jí dva dukáty a poprosil ji, aby mu na jarmarku koupila hřebíky do bot, že se jí dobře odmění.. Ona to udělala a když se vracela a hřebíky mu podávala, dal se jí poznat a za pomlouvání jí do zuté nohy natloukl hřebíčky. (Podle této povídky jena moravské straně hranice zcela zřejmě vytvořena ona známá pověst o zbojníku Ilčíkovi a rysováčcích, nakoupených v Hodoníně, stejně tak i další příběh!) Povídka "Zkamenělí vojáci": Jánošíka při popíjení v krčmě obklíčili vojáci a pokoušeli se ho chytit. Jánošík klidně dopil, postavil prázdný pohár dnem nahoru na stůl a klidně vyšel ven, přičemž ho nikdo nezastavil, vojáci se ani nepohli. Teprve kus za dědinou potkal jednoho mládence a tomu řekl, aby v té a té krčmě postavil převrácený pohár jak se patří na stůl a vojáci se začali hýbat, ovšem pozdě. (Tady se asi inspiroval hodonínský Jan Kropáč, když psal o Ilčíkovi). Další zmínku by si bezesporu zasloužila Vire Gašparíková za knihu "Jánošík - obraz zbojníka v národnej kulture", protože podává komplexní obraz o zbojnických tradicích a jejich odrazu v kultuře lidí., hlavně v próze a v písni. Zajímavá je též tím, že nebere v potaz pouze Slovensko, ale i Moravu - takže je zmíněn i Ilčík. Je to asi jediná kniha, která rozebírá, jak vznikala jánošíkovská tradice a jak mohla vzniknout i ona pověst o zradě Jánošíka jeho gajdošíkem Ilčíkem.

Na opačném pólu historické pravdy lze uvést dílo Gustava MARŠALLA-PETROVSKÉHO "Jánošík, kapitán hoských chlapcov, jeho búrlivý život a desná smrt" - což je, slušně řečeno, velmi volně pojatá historická adaptace. Ilčík je zde Jánošíkovým přítelem nejvěrnějším už od dětství, zradí ho nakonec Gajdošík, protože Jánošík ho nechal potrestat za zneuctění židovské dívky. Jinak je Jánošík velký spojenec hraběte Pálffyho a bojuje proti (!) kurucům.

Nejznámějším dílem, zmiňujícím jméno Ilčík, zůstávají však v českých zemích asi stále "Staré pověsti české" Aloise Jiráska, čtené už na základních školách.

…A ne s meči, ne s drahou zbraní, ale s noži v nožnách
u opasku a s dvěma bambitkami za opaskem, s valaškou
v ruce, s puškou samopalkou na plecích: Surovec,
Adamčík, Hrajnoha, Potůčik, Garaj, Uhorčík,
Tarko, Mucho, Ďurica, Michalčík a gajdoš,
chytrý Ilčík…

…tu pokaždé poručili bystrému Ilčíkovi, aby spustil
a „gajdoval“. Ilčík vzal zvučné dudy s třemi hučky,
a hrál a hrál, až se nocí po lesích, po horách
rozléhalo, až rozveselil všecko kamarátstvo…

…až zrada ho zmohla. Jeho gajdošík udal pánům, kde se
ukrývá a kde by ho mohli lapit. V tom byl tomu zrádci
jakýsi gazda nápomocen za jidášský groš.

Ilčík je zde ukázán jak chytrý člen Jánošíkovy družiny, hrající na gajdy (odtud v některých povídkách i jméno Gajdošík), rozveselující kamarády, ale nakonec za jidášský groš Jánošíka zrazující. K tomu mu měl být nápomocen jakýsi gazda, který se s Jánošíkem dobře znal a při cestě k němu mu lstivě vzal valašku, bez které se nemohl ubránit.Když mu stará, vrásčitá baba nasypala hrachu pod nohy, bylo dílo dokonáno.

V dílech Jiří MAHENA "Jánošík" (drama) vystupuje i Ilčík a jeho matka, u Miloše MALÉHO "Jánošík a jeho horní chlapci" jde o soubor sbíraných pověstí o Jánošíkovi pro čtenáře dětského věku. Ilčík se vyskytuje ve více povídkách jako jeho druh, přičemž ani v jedné nevystupuje jako zrádce. Zato dějepisná povídka Arnošta CAHY "Jánošík, kapitán dobrých horních chlapců", je psaná snad až v příliš romantickém duchu (zlý feuál, statečný a vždy správný Jánošík, jeden z moravských členů zbojnické družiny se dal na zboj, protože zabil pána, který mu chtěl znásilnit děvče, atd.). Vcelku pěkně jsou zde beletristicky zakomponovány skutečné protokoly i s odkazy např. na Tripartitu aj. Jako zrádce zde vystupuje gazda Štefánik, včetně oné známé baby s hrachem.

V posledních letech (1998) se Ilčík objevuje ještě v knize "Kde modrý plamének hoří" s podtitulem "Pověsti z kraje pod Lopeníkem, Buchlovem a Pálavou" trojice autorů Aleny Bartošíkové, Jana Kropáče (ano je to on!) a Václav Richtera. Sto dvacet pověstí je rozděleno nikoli regionálně, ale podle tématiky, takže musíte hledat (podle vlevo uvedeného obrázku) povídku "Zbojnická studánka" (str. 77). Ilčík (podobně jako Jánošík) je zde podán podle lidové představy o ušlechtilém zbojníkovi, jehož evropským předobrazem byl Robin Hood, bez ohledu na to jaká byla pravda. Původní námět je zřejmě časem upraven do vypravěči známého prostředí (okolí Mutěnic, Dubňany, Hovorany,..), což větší měrou přispívá k upevnění tolik potřebného historického vědomí o "mé" vesnici. Autor Jan Kropáč působí jako sběratel pověsti trošku netypicky, v jeho povídkách se nevyskytuje dialekt, takže jsou přístupné široké veřejnosti. Zde je Ilčík zmiňován v okolí Mutěnic, loupící se svou tlupou v okolí "zlodějské cesty" v hlubokém lese Doubrava. Bohatým bere, chudým lidem neubližuje. Jednou Ilčíkovi chlapci přinesli nemohoucí stařence v Hovoranech jídlo a peníze (skoro jak Timur a jeho parta "...:-))), tetka Kačka z Hovoran si při cestě na trh do Hodonína pohněvala Ilčíka, protože ho pomlouvala v jeho přítomnosti a za to ji na zpáteční ceste posadil na koupené cvočky (pověst, známá už od Jánošíka). Pocházel z Dubňan a po jeho polapení byl vězněn na Špilberku, kde ho navštívil dubňanský starosta, aby vyzvěděl před jeho smrtí, kde schoval zlato. Rozhovor vyslechl také mutěnický starosta a protože jel z Brna rychleji, poklad vyzvedl. Právě na tom místě pak vznikla Ilčíkova studánka.

Ilčík se vyskytuje i v povídkách na internetu, například na serveru společnosti Moravské přístroje od autora Josefa Tesaříka. Jsou to zase ty známé příběhy o něm, ale podané - jak říká sám autor - hodně odlišné od doby před padesáti nebo dokonce sto lety. Chtěl jedno jediné - ukázat, že dřív žili lidé, jejichž běžné životní problémy i radosti se jen překvapivě málo lišily od těch našich. Stačilo tedy vzít "staré" pověsti a podívat se na ně dnešníma očima. A ještě něco - podívat se prismatem humoru. Humoru snad nepodbízivého, snad i místy laskavého. Humoru, jenž by neměl být jen solí života, ale samou jeho podstatou.Rozhodně však nebylo jeho úmyslem něco nebo někoho zesměšňovat. A když si už dělat srandu, tak především ze sebe, z nás, z našich slabostí a blbostí. Člověk, a potažmo i národ, jenž si aspoň občas sám ze sebe dokáže udělat srandu a nebere se smrtelně vážně, může (a měl by) být ctěn a vážen.

Poslední zmínka, kterou jsem o zbojníku Ilčíkovi našel, je na serveru města Hodonína. Na této adrese si můžete přečíst povídku o strašném loupežníku Ilčíkovi, převzanou z pera výše zmíného bývalého učitele Josefa Tesaříka. Musím uznat, že učitel se tam v něm nezapře....používání dialektu, Ilčík je zde pojat jako rozverný, chudý chasník, žijící na druhé straně zákona teprve po smrti manželky a syna, dokonce i ty rysováčky jsou poskládány do sítě 5x10....Jenom ten ilustrační obrázek zbojníka se nepodobá žádnému z mých předků. Takže milý autore, skrývající se pod průhledným pseudonymem Puca Zhodosha, udělej - prosím - odkaz na stránky http://www.ilcik.cz, tam se čtenáři taky něco dozví..:-))), ale jinak hoši všechno v dobrém, před vaší prací klobouk dolů...

A než se rok s rokem sešel, vychází dílo Josefa Tesaříka v knižním vydání - O maceše a dobrých vílách.(Brněnské nakladatelství Barrister & Principal s podporou brněnského magistrátu - díky vám, páni radní :-)). Oproti internetové verzi mírně doplněné a přepracované, doplněno obrázky Dany Salaquardové. O pověsti ohledně zbojníka Ilčíka platí výše uvedené. Autor se snažil - přesně v duchu názvu - o doplnění dalších loupežnických příběhů, víceméně čerpaných od jiných autorů, na něž uvádí odkazy. Tak se v knize vyskytují příběhy Václava Babinského i Johanna Gregora Grasela. Velmi zajímavá je i autorova předmluva ke knize s názvem "Mytické začátky", kde vysvětluje, proč se Moravané usadili na Moravě. Stojí to za to - posuďte sami: "...to když naše přapředky už omrzelo původní území mezi Vislou a Dněprem a zatoužili po změně prostředí. Vydali se různými směry, hlavně na západ a na jih. Velká část se jich usadila právě na Moravě. Inu, proč ne. Tohle území bylo odjakživa oblíbené a proč se trmácet pořád někam dál. Nedali se zlákat ani sliby jistého vojevody Čecha, že je zavede do daleké krajiny mlékém a strdím oplývající. Přece proč by měli jít kamsi za mlékem, když se tu dalo pěstovat víno? Tak prostě zůstali na Moravě a hotovo....". Loupežník Ilčík je zmíněn v kapitole "Tajné poklady habánů aneb Slovácko a jeho písničky". Podle autora měl Ilčík rád legraci, i když se mu v životě moc nevedlo - žil v nouzi a k dovršení všeho mu zemřela žena a dva synové. Normálního člověka by to zlomilo, ale Ilčíka ne. Prazvláštní duševní stav a složité úvahy ho přivedly na cestu mimo zákon - stal se loupežníkem. A to loupežníkem bez bázně a hany, loupežníkem naprosto svobodomyslným, dalo by se říci lehkomyslným....Jakožto loupežník pochopitelně bohatým bral a chudým dával, jak to všichni správní loupežníci dělávali a nebyl to tak špatný zvyk. Dnešní loupežníci už totiž berou všem a dávají pouze sobě.