| Jakub Surovec
| Ondráš | Nikola Šuhaj | Zbojníci
z Bardejova | Gajdušek |
| Dějiny
loupežnictva v Čechách | Jak soudy
trestaly zbojníky a loupežníky |
Nie príliš významný
zbojník sa postupne vytratil z pamäti. Ostal hrdina - lebo
ostalo mnoho príbehov, ktoré hrdinu potrebovali. Hrdina bol odvážny, šikovný,
mocný a spravodlivý. Aby svoje hrdinstvo dokázal, potreboval príležitosť.
A tú mu rozprávači z Podhalia i zo severu Slovenska ochotne poskytli v historkách,
ktoré sa pôvodne tradovali trebárs i o iných zbojníkoch. Hrdina predsa musí
byť
jeden, nepremožiteľný, bez konkurencie. Ústrednou postavou bohatého a takmer
súvislého
cyklu rozprávaní, ktorý pre Slovákov znamená to, čo Kalevala pre Fínov či
Nibelungy pre Nemcov,
sa stal Jánošík. A asi preto často nechceme vedieť, ako to v skutočnosti bolo.
Skutočnosť totiž bola trocha iná. Alebo nebola?
Miloš Ferko [233]
Z
breznianského magistrátu zlý chyr svetom leti, ze za mestom všade budú dve
zbojnické deti.
Zlý chyr z Brezna do Tisovca nema dlhu cestu, čujné ucho materino zachytilo
zvest tu.
Surovcova rodna mati cestou ruky spíná, ponáhla sa radnych prosit o milosť
pre syna.
Cely svet nech z bezbožnosti syna v rečiach vini, jedina mat vierou žije,
že syn nie je vinny.
Zajímavý příspěvek k této problematice jsem čerpal (jak jinak :-) ) ze slovenských zdrojů, konkrétně elektronické podoby časopisu Horehronie News, popisující „zbojnickou“ soudní při v Březnu z roku 1740. (Autor Frantisek Kreutz).
Významem však tato soudní pře rozhodně překračovala i zemské hranice až do Polska. 11. října 1740 vyřkla městská rada svobodného královského města v čele s rychtářem absolutní tresty nad dvěma zbojníky: Jakubem Surovcem (1715 – 1740), rodem z Tisovce a Tomášem Gregušem (1710 – 1740), rodem z Kubach (nyní Spišské Bystré) a předala je popravčímu, aby rozsudek vykonal. V tento úterní den pak mezi 10. a 11. hodinou popravčí mistr se svými pomocníky Surovcovu popravu vykonal a to v následujícím pořadí: lámáním kolem, vystavením na kole a „spiciari“ (sloupu vedle šibenice). Tento velmi krutý způsob popravy (představte si, že máte nohy vloženy uvnitř kola z žebřinového vozu, kterým někdo otáčí a postupně tak láme kosti končetin…) byl Surovcovi zmírněn na přímluvu místních bratrů piaristů na lámání kolem od hlavy (který měl za následek rychlou smrt). Původní trest, obvykle zbojníkům určovaný, bylo však lámání kolem od rukou a nohou. Druhého zbojníka, Tomáše Greguše, nazývaného zde menším „bezbožníkem“ (loupil pouhopouhé tři měsíce) bylo povoleno „pouze“ oběsit a to o tři dny později – v pátek 14. října 1740. Určitý vliv na jeho trest mohla mít i přímluva radního Matěje Luciuse, u kterého jmenovaný až do sv. Jana toho roku sloužil jako bača na Hrachoviskách. Obě samostatné popravy měly početné obecenstvo, hlavně z řad sluhů, pro které měly být určitou formou výstrahy před odchodem do hor a loupení.
Oba zbojníci byli chyceni dráby z Brezna v rámci druhé etapy likvidace velmi obávané zbojnické družiny v hornické krčmě Na Polhore večer 16. září. Tehdy ještě vesnice Polhora neexistovala, v horách mezi Tisovcem a Breznem docházelo k častým přepadům formanů a jarmarečních prodejců, proto Zvolenská župa nařídila magistrátu v Brezne, aby dal postavit v horách krčmu, čímž se mělo zamezit „ozbíjání“ (Místní lokalita Zbojska připomíná dodnes časy rozkvětu tohoto "ušlechtilého" řemesla.) Výslech obou zbojníků trval téměř měsíc a to způsobem dobrovolným i méně „dobrovolným“ (in tortura – mučením, viz i výslech Jánošíka). Účelem mučení bylo především zjistit všechny druhy zbojníků a pomocníky z vesnic a samot, což se podařilo – asi po roce Liptovská župa soudila za napomáhání Surovcově družině i Martina Lopušiaka, baču z Valaskej a Martina Krátkeho, pohorelského baču.
V případě Surovce nejde rozhodně o běžného zbojníka, vyskytujícího se na všech panstvích. Jako jeden z mála přetrval v lidské paměti po několik století, časem byl lidovou tvořivostí (podobně jako Ilčík) přiřazen k Jánošíkovi. Pocházel z rodiny poddaného z Tisovce a v době popravy měl asi 25 roků. Na rozdíl od rolníka Jánošíka byl valachem. Pro krádež ovcí byl uvězněný v Rimavské Sobotě a odsouzený na 200 "palic", což jeho úctu k respektování zákona určitě nezvýšilo. Protože jako vězněného člověka by ho nikdo nezaměstnal, přidává se na jaře 1739 ke zbojnické družině Adama z Hladovky. S mohutnou postavou, černovlasý, v dospělosti s vousy, přešel tak od dětské práce na železářských dílnách v Tisovci, přes různé služebné práce až k „valašskému“ povolání a vypracoval se až na baču. Přesytil se jednotvárného pasteveckého života a dal se na zboj. Nejdříve osamoceně, poté v tříčlenné skupině a koncem jara 1740 dal dohromady vlastní družinu, vhodnou na větší „akce“ (8 Slováků, 3 Poláci). Mimo zboj se pohybovali převážně po salaších, zejména na Čiernem Hroně, ale ani to je nezachránilo před dopadením. Loupili převážně na Liptově, Oravě, Horehroní.Za jeho nejvýznamější akci se považuje vyrabování polského městečka Nowy Targ v červenci 1740. Už o dva měsíce později však byl chycen v krčmě na Polhoře. (Literatura [233] dokonce uvádí, že byl chycen právě na udání Greguše!).
Dále o Surovcovi publikoval v roce 1935 univerzitní profesor Jan Vilikovsky v časopise Bratislava "Tri nejstarsi slovenski zbojnicke pisne". V obsáhlé studii a rozboru těchto památek profesor Vilikovský v poznámkovém aparátě děkuje Karolu Rapošovi, školnímu inspektorovi z Brezna, že mu poslal popis soudního protokolu o výslechu Surovce a Greguše. Slovenská literární věda se přiklonila k údaji Jiřího Palkoviče a skladbu "O Surovec Jakubovi, zbojnikovi" považuje za autorskou a za autora uvádí Dorda Durkoviče.
Nikola
Šuhaj loupežník
(podle Ivana Olbrachta)
Nikola
Šuhaj se narodil ve vsi Koločavě, kde také strávil své dětství. Po vypuknutí
1. světové války musel narukovat. Dlouho však na bitevních polích nevydržel
a utekl se svým kamarádem do lesů. Tam našli chýši staré báby. Ta jim dala
pod podmínkou, že se ožení s jejími dcerami vypít lektvar, který je měl ochránit
před každou kulkou. Když zjistili, že jde o čarodějnici, tak raději oba utekli
zpět k pluku. A lektvar účinkoval. Nikola ale opět zběhl. Tentokrát se vrátil
domů. Tady pozdavil své rodiče a dívku Eržiku, kterou nesmírně miloval. Potom
musel do lesů, neboť jej hledal četnický strážmistr. Tam se schovával až do
konce války. Poté se vrátil do rodné koliby a oženil se s Eržikou. Za čas
ale utekl zpět do hor a začal zbojničit. Přepadával a okrádal zámožné cestující
a uloupené věci rozdával mezi chudé. Bohatým bere, chudým dává - přesně tak,
jak to dělal jeho legendární předchůdce Oleksa Dovbuš. Četníkům se ho podařilo
chytit, ale Nikola vše zapřel. V poslední chvíli prodala Eržika dobytek a
podplatila četníka, který Nikolu rozvázal. Nikola pokračoval ve svém počínání
a v Koločavě bylo přibližně na 30 četníků. Vyslýchali každého. Jelikož někdo
Nikolův úkryt prozradil, běžela Eržika, pronásledována četníky, svého milého
varovat. Při tomto krutém pronásledování Eržika potratila dítě. Poté Nikola
zabil jednoho z četníků při prohlídce jejich domu. Lidé s ním velmi sympatizovali.
V kraji došlo také k několika vraždám. Byly svedeny na Nikolu. Mrtví však
byli postřílení, a to by Nikola neudělal. Střílel vždy jen jednou a přesně.
Onemocněl ale tyfem a musel se skrývat ve Zvonici a byl k němu tajně, pod
pohrůžkou smrti, přiveden lékař. Po několika týdnech se uzdravil a začal opět
zbojničit. A s ním i několik dalších chlapů. V té době se do Eržiky zamiloval
jiný muž. Ta mu podlehla a postupně její cit k Nikolovi, který ji navštěvoval
pouze v noci, ochladl. Ale právě při jedné noční návštěvě se Nikola s tímto
mužem - Svozilem setkal a chladnokrevně jej zastřelil. Na Nikolu byla vypsána
odměna a té neodolalo několik mužů. Domluvili se a společně Nikolu a jeho
bratra Juru zabili. Protože se loupežníkovi vyhýbaly všechny kulky, použili
sekyru. Nikola zemřel, ale přesto zůstal žít ve vyprávěních lidí. Zařadil
se tak mezi mnoho dalších, o kterých kolují mezi lidem pověsti. Autor chtěl
v díle ukázat na těžký život obyvatel zakarpatské Ukrajiny.
Zbojníci
z Bardejova
Zde
jste si mohli na internetu přečíst zajímavý list slovenských zbojníků. Obchodní
cesty do Polska přes Bardejov po několik desetiletí vážně ohrožovali zbojníci.
O to tvrdší a nekompromisnější byla pomsta města. Roku 1454 město popravilo
46 zbojníků a roku 1493 dva zbojníky z družiny Fedora Hlavatého. Jejich vůdce
výhrůžným listem potom hrozil městu vypálením, jestliže na dohodnutém místě
nesloží 400 zlatých. V tomto listu zbojníci vyhrožují za popravu čtyř druhů.
Určitě jim nechyběla odvaha, když si dovolili klást podmínky tehdy slavnému
a mocnému městu Bardejov. Žádají nekompromisně vyplatit 400 zlatých a určují
i místo a donu splátky "odškodného". Jestliže se tak nestane, vyhrožují,
že se budou mstít, co budou žít...
"Vy
zly a nespravedlivy lvde Bardiowcy, vi ste naszych bratow daly zveszaty, lvdy
dobrich a nevinnich, iako mordere necnotlyvy, ktory any vam, ani zadnomv nicz
nebili vinni. A pretos, gestli nam priatelom a rodovi ich za nich nepolozite
czeteri sta zolotich ve zoloce do troch nedeli v klastore v Mogili v Cracova
alebo v cartvsov v Lechniczi, tedi na vaszych hordlech y na vaszym ymaniv
y na vaszich podanich se bvd dvlvho, bvd cratko takto se mstiti budemy pocvd
naszeho rodv stava.
Tot list pysan s hor dzen svateho Jacvba".
Pod textem listu je pro lepší a hlavně účinnější osvětlení pomsty nakreslená šavle, koště, oheň a ručnice, pod kterými jsou jména: Orawa, Mvran, Dvnagesz, Senok, Rimanow, Premisl, místo symbolu pečetě je vypálených 6 děr. Koště, šavle a ručnice symbolizují možné ublížení na zdravá a životech, oheň na majetcích. V levém rohu je nakreslený sťatý člověk, nad kterým je napsané "Vasko nevinny". Vedle toho je nakreslená šibenice se třemi oběšenými muži, nad šibenicí je napsané "Crov nevina" a vpravo od šibenice "Timko nevinny". Uprostřed dolního okraje listu je přivázaná metla (koště). List je datován na svatého Jakuba, tj. 25. července 1493.
Zbojník Ondráš (převzato ze stránek OU Janovice na http://web.telecom.cz/oujanovice/wpages/zajimavo_hl_pozo.html )
Zbojník
Ondráš (Ondra Fuciman, 13. 11. 1680 - 1. 4. 1715), jedna z největších osobností
obce i celých Moravskoslezských Beskyd, se narodil jako syn fojta Fucimana
z Janovic (někdy nesprávně uváděné jméno Šebesta). Ondráš prožíval své mládí
v době, kdy byl majitelem frýdeckého panství František Vilém Pražma, za kterého
byl lid velice utlačován. Byly předepisovány velké dávky a pracovní povinnosti.
Z tohoto důvodu mnozí majitelé usedlostí ze svých majetků utíkali, nechávali
pole neobdělané a dávali se na zboj. I když Ondra na zboj nemusel, pocházel
ze zámožné rodiny, dal se na zbojnictví snad právě proto, že viděl utrpení
poddaného lidu. Posbíral nespokojené sedláky, stal se jejich vůdcem a spolu
pak přepadávali panské statky, bohaté kupce a podnikali zbojnické výpady proti
pánům ve Frýdku a na Hukvaldech. Zdržoval se v beskydských lesích a horách,
často bývá nazýván Pánem Lysé hory. Jako chlapec pásával ovce, navštěvoval
prý ale školu ve Skalici, Těšíně nebo v Příboře. Nejsou sice o tom žádné doklady,
ale dá se předpokládat, že se mu jako prvorozenému dostalo určitého vzdělání,
aby mohl jednou vést zděděné fojtství (o to se po odchodu Ondry nakonec staral
jeho mladší bratr Jan). Ondrášův pohár života se naplnil po okraj 1. dubna
1715 ve sviadnovské Horákově krčmě, kde zbojníci tancovali a společně se veselili
nad kartami a džbánky s pivem. A tu Jura, jeden z jeho zbojnických druhů,
snad pod vidinou odměny 100 zlatých za hlavu Ondráše nebo pro jeho úspěch
u šenkýřovy dcery, vyskočil a jednou ranou obuškem ho skolil k zemi. Ondrovo
tělo pak bylo rozčtvrceno a části rozvěšeny po stromech na pospas havranům.
Juráš dostal odměnu, ostatní zbojníci byli pochytán a souzeni v Těšíně. Protože
však Jurášovi nedalo svědomí pokoj, dal se opět na zboj. Byl však chycen a
zemřel ve vězení v Těšíně dva roky po smrti Ondráše. Tak bylo alespoň částečně
spravedlnosti učiněno zadost.
Dnes
je již obtížné říci, které skutečnosti se opravdu staly nebo co je jen pověst
vyprávěná z generace na generaci. Někde se vyskytuje názor, že odešel na zboj
za křivdu spáchanou na svém otci, podle jiných se porval s jedním vojákem,
myslel si, že ho zabil, a tak utekl a skrýval se v horách. K perličce patří
i historka, že pošpinil čest hraběte Pražmy, ten ho nechal odvléci do lesů,
přivázat ke stromu. Ondráše údajně vysvobodila čarodějnice, která jej obdarovala
kouzelným opaskem a obuškem. Kolují i zvěsti, že Ondráš byl pouhý zloděj a
lupič, který myslel 
jen
na své blaho, když se svými druhy okrádal každého, na koho narazil. Faktem
zůstává, že zbojník Ondráš se do historie regionu velice pevně zapsal a je
považován za osobnost v boji proti utlačování poddaných. Zbojníkovo jméno
nese celá řada existujících i dnes již nefungujících organizací nebo objektů.
Je to zejména pohostinství Ondráš v Janovicích (na stěně je umístěna i pamětní
deska věnována jeho osobě), dále pak restaurace Ondráš v Raškovicích nebo
Sviadnově. K organizacím pak patří Myslivecká společnost Ondráš, taneční soubor
Ondráš a Ondrášek, hudební soubor Ondráš, sportovní klub Ondráš. Janovičtí
hasiči pořádají každoročně soutěž o putovní Ondrášův pohár. Janovice byly
také proslulé svými folklórními Ondrášovskými slavnostmi Byla vytvořena i
celá řada literárních i malířských děl s ondrášovskou tématikou (Petr Bezruč,
Jan Knebl, místní folklórní osobnosti).
|
We Are Valachs! Call for
me Ondras, to hear the wisdom of mine, |
(
Zavolejte mi Ondráše, aby slyšel moudrost mou, kterou já jeho starý otec jemu dám, předtím než zemřu. Poslouchej můj synu Ondráši, bude dobře od tebe mít to srdce zbojnika, získáš hodně peněz. Přibereš na svou stranu karabinu a obušek do ruky, rulu z Lysé v Beskydech a potrestáš špatné lidi pro jejich hřích ). |
|
(anglický
originál naleznete zde
, na stránkách Američanů s valašskými předky, omluvte neumělý překlad
do češtiny)
|
Podle pověstí se jeho osud se podobal všem těm, kteří viděli jediné východisko z bídy ve zboji.
Poslechněte si jeho příběh. To bylo roku 1711, když na Frýdecko dorazili loupežníci z Uher. V Janovicích žil nebojácný a divoký Ondra Šebesta. Ničeho se nebál a dokonce měl na svědomí i několik zlých činů. Přidal se on k uherským loupežníkům a že byl podobné krve a znal dobře kraj, stal se brzy jejich náčelníkem. Na stráních Lysé hory měli nespočet tajných úkrytů a nikdo je nemohl polapit. Mnoho se o Ondrášových zbojnících povídá mezi lidmi a tak alespoň jednu příhodu.
Jel
jednou hrabě Pražma kočárem z návštěvy zpět na své panství, když tu jej obstoupilo
několik chlapů s pistolemi a přikázali mu, aby si vystoupil. Byl to zbojník Ondráš,
jak se sám představil a vysvětlil hraběti o co mu jde. Hraběte nechal hlídat zbojníky
a sám přisedl do kočáru k hraběnce. Když přijeli na zámek, nechala hraběnka zavolat
frýdeckého správce. Ten se rozčiloval, ale co naplat, hraběnka poručila, aby nasedl.
Naložili ještě do kočáru lavici a lískovku na vyplácení sedláků a vyrazili zpět
do lesa. Jenom tak mohl být hrabě zachráněn. Jinak by mu zbojníci hrdlo jistě
podřízli. Když se vrátili ke zbojníkům, vyndali lavici a Ondráš vytáhl vystrašeného
správce z kočáru: „Tak pane hrabě a teď suďte. Co si zaslouží ten hanebník za
to, že moje matka jeho vinou o život přišla, otce div neubil a mou sestru pronásledoval?
A za všechno hrubé zacházení s poddanými? Jak jiným činil, tak mu má bát odplaceno?“
Hrabě nemohl jinak, než přikývnout. Dva silní chlapi hned položili správce na
lavici a začali mu sázet výprask. Správce zakusil na vlastní kůži, čeho tak často
uštědřoval. Dostal ran nepočítaně, dokud neomdlel. Pak ho vzkřísili, naložili
do kočáru. Hrabě přisedl a Ondráš se s ním loučil se slovy: „Povězte svému správci,
ať je k poddaným lidštější, sic se mu ještě hůře povede.“ Pak odjeli na zámek.
Ondráš se tak pomstil správci za příkoří, které musela jeho rodina vytrpět. Dlouho
pak ještě Ondráš dohlížel na spravedlnost v kraji. Nejlepší jeho zbojník se jmenoval
Juráš. Byl odvážný, chytrý a jako Ondráš malého vzrůstu. Lidé jim začali říkat
Ondrášek a Jurášek. Strachu dokázali ale nahnat všem. Nikdo je nemohl lapit až
do té doby, než na ně poslal zemský hejtman vojsko. I tak by unikali nebýt Jurášovy
zrady, který chtěl zaujmout Ondrášovo místo a tak jej sám zabil. Rok pak ještě
zbojničil než skončil sám na šibenici.
Jinou pověst o Ondrášovi lze nalézt v [224].
Za doby selské roboty lid ze zoufalství bouřil se proti ukrutným pánům, kteří sedláky trýznili. Také slezský lid několikrát a na několika místech se vzbouřil. V jednom povstání byl vůdcem Ondráš, kterého lid povýšil na svého hrdinu. Byl synem Ondry Šebesty, fojta z Janovic pod Lysou horou. Když se narodil, sousedé prý viděli, jak padla před fojtstvím veliká ohnivá koule a plamen z ní šlehal až k sousedním chalupám. Chlapec rostl jako z vody, zdráv byl jako buk a chytrý jako lišák. Ale srdce měl dobré. Chudobným pomáhal, ylých a cizinců nenáviděl. Proto musel odejíto z latinské školy v Příboře. Hrabě Pražma, tehdejší majetník panství frýdeckého, uvázl jednou s povozem v blátě u Mošovoc. Nahodil se k tomu Ondráš a vytáhl panský povoz. Zato hrabě ho přijal do panské služby. Ale Ondráš zůstal věren lidu a naopak přemluvil sedláky svého okolí, aby nechodili na robotu. Musil proto utéci a skrývati se v lesích. Hrabě Pražma, nemoha Ondráše polapiti, vypsal odměnu sto dukátů pro toho, kdo ho chztne. Ale neneašel se takový zrádce.
Ondráš byl miláčkem lidu. Znali ho všude, ale skrývali ho, zatajovali vojákům a portášům. Na různých místech měl rozličné obleky, jednou dělal se žebrákem, podruhé sedlákem, jindy vojákem nebo portášem, ba dokonce i hrabětem. Ukrutník Pražma, nemoha ho dostati do své moci, vsadil do vězení jeho starého otce. Proto Ondráš dal se na zboj. Shromáždil kolem sebe několik odvážných chlapíků a mstil se pánům. Měl rozličné skrýše, nejvíce však se ukrýval v jeskyních na Lysé hoře. Nikoho nezabíjel, jednou ddokonce vysvobodil hraběte Pražmu z rukou uherských zbojníků. Chudé ženě dal peníze na kožich pro muže a j.
Jednou hrabě Pražma, jsa přesvědčen, že vojsko obléhá Ondráše na Lysé hoře, zajel si s hraběnkou na zámek v Kaškovicích. Tu najednou vstoupí k němu panský dráb a ohlašuje, že Ondráš dobrovolně se poddává, budo-li dány tři milosti:aby mu byla vyplacena vypsaná cena sto dukátů, aby uvěznění poddaní byli propuštěni, aby mu byl vydán císařský patent o robotách, který Prchlík starému fojtovi Šebestovi odňal. Hrabě první i druhou podmínku ochotně přijal, k třetí nechtěl svoliti. Tu se dráb dal poznati jako Ondráš a přesvědčil hraběte, že nyní je v jeho moci. Byltě zámek obstoupen jeho chasou. Tu hrabě i třetí podmínku splniti slíbil. Složil Ondrášovi peníze a vydal povolení k propuštění vězňů. Pak Ondráš pohostil hraběte brznzou a chlebem. Hraněce prý brynza chutnala, ale hraběti nikoli. Nrž Ondráš nebyl přijat na milost, jak mu hrabě slíbil, a tak vedl svůj zbojnický život dál. Nikdo ho nelapil. Často mu pomohl obušek, kterému lid připisoval čarovnou moc. Ale přece tímto vlastním obuškem byl zabit roku 1715 od svého závistivého tovaryše Juráše při muzice ve Sviadnově.
Podle
[225] existoval ještě v roce 1927
v Bílanech u Kroměříže na větrném mlýnu obraz obou valašských zbojníků - Ondráše
i Juráše. V obci se vykládalo, "...že když ještě vojáci tam leželi, kterýsi
setník (kapitán), jenž slyšel pověst o Ondrášovi a Jurášovi, dal prý oba zbojníky
na dřevě v životní velikosti namalovati..".
V zahradě kroměřížské Sokolovny také stávaly sochy Ondráše a Juráše, z nichž však jedna octla se pod novými schody Sokolovny a druhou měl kdysi ve své zahradě malíř Ondrůšek v Bystřici pod Hostýnem.
Dr. František Sláma o nich napsal román "Pán Lysé Hory", kde vykreslil rušné události na začátku 18. století, lidového hrdinu, žujícího v pověstech a písních, zalitého září bohatýrské velikosti, obětavého ochránce utlačované chudiny v době roboty. Ondráš je zde podán jako kdysi student, pak zámecký písař a posléze zbojník v neproniknutelných skrýších na Lysé hoře.
I v okolí Kroměříže se na několika místech vypravuje, že se tam oba zbojníci zdržovali (na "Budačině" u Kvasic, v Bílanském lese), ba i do Kroměříže prý chodívali ba slocnosti ostrostřelecké "střílet ku ptáku". ("Střelba ku ptáku" byla až do 17. století nejmilejší zábavou měšťanů. Pořádala se slavnostně jednou do roka. Kdo ptáka, složeného z pestře omalovaných šindelův a upevněného na vysoké tyči, střelil do prsou, nabyl hodnosti "krále střelců" na rok). I Ondráš prý byl "králem střelců". Zúčastnil se na bývalé střelnici (později Sokolovně) v Kroměříži "královské střelby", ovšem na zapřenou a vyhrál první cenu, kterou velkomyslně odevzdal žebračce, jíž potkal a jíž se dal poznati.
V Bílanech pověsti o Ondrášovi a Jurášovi již neznají, ale místní variantu pověstí tehdy zaznamenal odb. učitel J. Spáčil v knize "Městečko Kvasice". Ondráš a Juráš byli prý valašští zbojníci, kteří před právem utekli do hor Chříběcích (No vida, dnešní Chřiby a jsme rázem až u Kyjova....). Tam si našli v lese ukrytou skálu "Budačinu", v jejíž jeskyňce se usadili. Dole pod Budačinou vedla odpradávna hradská cesta, na níž zbojníci přepadali cestující a formany se zbožím. V budačinské jeskyni se prý počátkem 20. století ukazovalo červené místo, kde se Ondráš a Juráš krví podepsali, že budou chránit chudý lid.
|
"Po
zákonu tak se děje?"
Po zákonu, bratře Ondro! Ve Frydku nás podávili, kdekdo zapřel svoji mluvu, jako jednou zradil Juráš... "Po
svědomí, tak se děje?" Petr Bezruč - úryvek z básně "Ondráš" |
Jiná pověst vypravuje, že nad cestou v Kudlovské dolině se skrývali ve skalách zbojníci. Tehdy byl pánem na Kvasicích a Napajedlích hrabě Jan z Rottala. Zbojníci přepadali dlouhá léta povozy po hradské cestě jedoucí a způsobovali tím často značné škody. Měli prý na Budačině hospodyni, kterou si kdysi rozhněvali tak, že udala v Hradišti místo, kde se zbojníci skrývali. Brzy nato obklíčilo vojsko Budačinu a zbojníky zajalo. V Napajedlích byli potom odsouzeni k smrti, avšak hrabě Jan z Rottala jim dal milost, když slíbili, že se polepší a budou poctivě obdělávati půdu. Dal jim také kus lesa, povolil tam vystavěti chaloupky a ves takto vzniklo nazval Alinkovice (dnešní Halenkovice) na počest své manželky Aliny Bruntálské z Vrbna.
Jiná pověst opět zní: na Budačině sídlili zbojníci, z nichž dva nesmělejší nazávali se Ondráš a Juráš. Ondráši prý neuškodila ani střelná rána a šla o něm pověst, že je nezranitelný. Jen vlastním obuchem mohl prý být zraněn a zabit, to však bylo velmi nesnadné. Juráš však počal na Ondrášovu sílu žárlit a umínil si sprovodit jej ze světa. Vypůjčil si od Ondráše obuch a znanadání praštil jej do čela takovou silou, že se svalil ihned na zemi. Zbojníci rozezleni na Juráše odepřeli mu poslušnost a rozběhli se po okolních lesích, truchlíce na d ztrátou Ondráše.
Zbojník Gajdušek (podle odkazů z WWW stránek)
Na přelomu 17. a 18. století zesilovalo v Beskydech zbojnictví, kdy bída, útlak a robota dostoupila nejvyššího stupně. Tak se v té době vytvořila nová zbojnická bratrstva, roty odvážných chlapců s pistolemi za opasky, karabinou přes rameno a s obuškem v ruce. Stali se mstiteli panské zloby, tak jak je lidová tradice uchovala ve zbojnických lidových pověstech. Řekněte sami, kdo by neznal zbojníky Ondráše a Juráše?
Tak se taky stala slavná zbojnická skupina vedená kapitánem Gajduškem, který utekl ze dvora na novojičínském panství před karabáčem surových drábů. Nejpočetnější a nejsilnější byla gajduškova skupina v době nepokojů na hukvaldském panství v letech 1705-1719. Poskytovala bouřícím se sedlákům velkou oporu. Také to byli oni, kdož přepadli v roce 1707 zámek v nedaleké Trnávce, a zbili bývalého hukvaldského hejtmana Maxmiliána Harasovského. Nakonec byl zbojník Gajdušek chycen a popraven v Novém Jičíně v roce 1719. Tak skončila zbojnická skupina kapitána Gajduška.
A zároveň vidíme, kde se vzal zbojník Gajdošík....
...Vyznání
pak zločincův, kteráž by trápení na jiné zločince, skutkův takových
zlých pomocníky i na fedrovníky jich vztahovala, s pilností poznamenána a
potomně do kněh černých, smolných neb jiných k tomu zřízených vpisován
býti mají, aby, kterýmž by potřeba toho nastala, aneb kteříž by po svých
škodách se ptáti a k jiným psancům přistupovati chtěli, takových seznání
vejpisův k svým potřebám požíti mohli.
(Koldínův městský zákoník)
V
roce 2002 vyšla nová kniha z pera Jindřicha Francka, popisujícího dějiny zlodějů,
loupežníků, lupičů, pytláků a žhářů v Čechách na základě výpisů ze "smolných"
knih. Ředitel Státního okresního archívu v Novém Jičíně, Jindřich Francek
patří k autorům, kteří se vyhraněně zajímají o hmotné památky hrdelního soudnictví
a kriminální tématiku dřívějších staletí.Z dřívější doby je autorem knih:
"Historie trestu smrti" (1998), "Zločin a trest v
českých dějinách" (1999), "Hrdelní soudnictví v českých zemích"
(1995), "Z register tajemství lotrovského" (1997) a jiných.
Bádání 20. století objevilo i v těchto knihách dříve přehlížené možnosti poznání
hmotné kultury v různých sociálních prostředích - např. vybavení domácností,
v nichž řádili lupiči, jejichž skutky slovo od slova pak zapisovali písaři
v mučírnách, máme tu jedinečné doklady jazyka a životních návyků zejména nižších
společenských vrstev, o právním vědomí a organizaci společnosti. V této knize
se vyskytují i odkazy na vsi v okolí Dubňan (např. Mutěnice).
Majetková delikvence tvořila v žebříčku trestných činů v 16. - 18. století téměř polovinu agendy soudů. Neúprosné ekonomické zákony přivedly mezi zloděje, loupežníky a pytláky zchudlé šlechtice a zejména řadu městských a venkovských obyvatel, kteří neuměli jiným způsobem řešit snížení své životní úrovně a existenční nejistotu. K nim musíme ovšem připočítat i skupiny žijící na okraji společnosti, které organizovaně kradly, loupily a pytlačily.
