Jak dřívější soudy trestaly zbojníky a loupežníky

Uherské (slovenské) župní soudy

Vystavení na kolo

Župní soudy v té době soudily na podkladě práva, uloženého ve známém spisu Štefana Verbëczyho "Tripartitum opus iuris consuetudinarii inclyti regni Hungarie", pocházejícího z roku 1515, doplněného později královskými dekrety v roce 1625 a 1655. Obvinění Jánošíka jako zbojníka bylo postaveno se snahou o splnění následujících paragrafů :

Tripartita, část I, čl. 15 – zbojníci se při polapení mají věšet, lámat kolem, napichovat na kůl nebo jejich hlavy stít mečem, aby sloužily jiným pro výstrahu.
Královský dekret z roku 1625 (O drancujúcích tulácích a zbojnících a o způsobu zacházení s nimi). – v čl. 13 se ukládá podrobovat zbojníky a jim podobné mučeník
Královský dekret z r. 1655 v čl. 26 odmítá takovým provinilcům udělovat jakékoli úlevy a milost

Postup soudního projednávání se skládal ze dvou částí – v úvodu z obžaloby a výslechu, potom z celkového zhodnocení soudního rokování a z výroku trestu (rozhodnutí soudu). V první části, pokud šlo o výpovědi, existovala 2 stadia:

1) dobrovolné přiznání (fassio benevolenta)
2) přiznání útrpné (fassio torturalis)

K vynucení útrpného přiznání se přistupovalo tehdy, jestliže obviněný dobrovolně nepřiznal všechno, na co se ho soud ptal, nebo pokud vznikly dohady a nejasnosti. Mučení spočívalo v postupném spalování pokožky, v zapichování rozžhavených hrotů pod nehty, drcení údů a končilo natažením na skřipec, čímž mučenému roztrhávali šlachy v údech. Pokud se ani při tomto mučení nedokázala vina obžalovaného, byl zproštění obžaloby a od stolice dostal nepatrnou náhradu za utrpení. Postižený však vždy zůstal do smrti mrzákem nebo brzy po mučení zemřel. Nejčastěji však po tomto mučení následoval smrtelný výrok a poprava, stejně jako u Jánošíka. Soudní ortel nad Jánošíkem byl pravděpodobně vykonán hned na druhý den po rozsudku (tj. 18. března 1713). Mrtvé tělo bylo pochováno asi na nedalekém hřbitově. Uherčík podle rozsudku měl být zaživa lámán kolem od hrdla a pak na toto kolo položený.

(Tuto „mírnější“ formu prosadil snad malohontský župan, neboť v té „horší“ variantě nemusel být lámán od hrdla, tj, s téměř okamžitou a méně bolestnou smrtí, ale třeba od nohou… Lepšího výsledku však župan asi dosáhnout nemohl, protože na víceré Uherčíkovy skutky se podle tehdejší zákonů vztahoval trest smrti. Rozsudek smrti nad Tomášem Uherčíkem, věrným druhem a přítelem Jánošíka, byl vykonán 21. dubna 1713 na tom samém místě, kde skončil svůj život i Juraj Jánošík.).

České soudy

Stahování řemenů ze zad

Dúležitým bodem bylo rozhodnout, jestli se jedná o krádež nebo loupež. Jako krádež bylo hodnoceno ...skryté, protiprávní odnětí cizí věci movité k svému užitku bez svolení držitelova, kdežto loupeží bylo odnětí věci movité, při němž byla trestná činnost vykonána zřejmě a zpravidla na silnici a s použitím násilí. (Rudolf Rauscher, [232]). Už

Vladislavské zřízení zemské (1500) pojednává o těchto deliktech na několika místech, nepřináší však jejich charakteristiku, která byla současníkům zcela jistě zřejmá. Toto zemské zřízení stanoví povinnost pronásledovat, zatýkat a soudně stíhat vrahy a loupežníky, neboť "...se neumenšují krádežové, lúpežové i mordy v království Českém. Takoví delikventi bývali obvykle trestáni konfiskací majetku, ztrátou cti i hrdla.

V souvislosti s právem obrany obyvatel proti nim je třeba zmínit i Svatováclavskou smlouvu (1517), která uvádí ve svém 6. článku "...kdož by koli v zlodějství aneb v skutku zlém byl polapen, ten bez soudu buď trestán od toho, kdož by jej polapil, tak jakž o tom prvé zřízení zemské ukazuje". Velmi známé Obnovené zřízení zemské (1627) řešilo krádeže a loupeže v duchu předcházejících předpisů z 16. století. Další ustanovení zdúrazňují povinnost městských a vrchnostenských úřadníků stíhat popsané delikventy "...a podle nejvyšší možnosti pomáhati obecnému řádu a pokoje zastávati, aby před takovými škůdci a zloději lidé dobří na silnicích i v domích svých s sebou bezpečni býti mohli".

Zatímco se šlechtici a měšťané na zemských sněmech usnášeli o potřebě ochrany veřejné bezpečnosti našich zemí, loupežníci pokračovali v příživnickém způsobu svého života. Podle sněmu ze srpna 1547 "...item, což se povalečuov a jiných loupežníkuov dotýče: o tom všem, jakž jest předešlými sněmi a zřízeními zemskými vyměřeno, abychom se tak zachovali. A k tomu se toto přidává, aby hajtmané krajští v každém kraji každého čtvrt léta do míst podezřelých, kdež by naděje byla, že by ti lotři svá stanoviště mívali, rozkázali na jeden den v tom ve všem kraji na ně vpadnúti, aby vyzdvihováni a trestáni býti mohli...".

Loupeže bývaly ovšem často spojeny s vraždami. Z tohoto důvodu se rozlišovalo mezi "mezi vražedlníkem a mordéřem. Neb mordéř vlastně slove a jest ten, kterýž, když druhého zabí, to, což při něm najde, od něho pobeře. A skutek ten má k sobě obyčejně připojenou loupež. Avšak ten, kterýž nezabijíc člověka, statek druhému pobeře, z šatuov ho svleče, obloupí, loupežník toliko slove...Všickni ti, kteříž po silnicích loupí, statky přes pole pracujícím mocí odjímají, nákeřníci aneb loupežníci slovou a šibenicí se trescí". Pachatele loupežných vražd čekal zpravidla trest smrti vpletením do kola, někdy s předchozím smýkáním koněm.

Žebřík

Pozdější zemské zřízení z roku 1549 už naznačovalo rozlišení krádeže a loupeže ("zlodějstvo domácí a silniční").

K vývoji trestního řízení přispěl hrdelní řád Josefa I. (1707), zvaný Josefína, beroucí už v úvahu i polehčující okolnosti, všeobeccně jej lze charakterizovat jen jako zhuštěnou a mírnější verzi hrdelního řádu, vydaného Ferdinandem III. (Ferdinandea, 1656), proslulého krutými procesními prostředky i tresty, převzatými vesměs ještě z hrdelního soudního řádu Karla V. (1532, Carolina). Josefína řeší loupežné vraždy v §15 článku 19 takto: "Kdož se do druhého na veřejné silnici aneb taky jinde z ouplatku neb zisku dá, jeho obloupí a spolu o život připraví aneb k tomu cíli a konci někoho zabije, aby po něm zůstalou vdovu sobě vzíti mohl aneb aby v své předešlé zločinnosti prozrazen nebyl, item kdo by sice z začátku toliko oumysl měl druhého obloupiti, bráníce se však on a nechtíce dáti sobě svých věcí pobrati, takového by dokonce zabil, ten jest vrah oumyslný, mordýř a loupežník, aniž na tom co záleží, zdali vrah z takové zločinnosti své nějaký užitek měl neb ne". Pro loupežné je "připraveno" zostření trestu smrti o vpletení do kola. Paragraf 31 pak pojednává o loupežnictví neb nákeřnictví, tedy o deliktu, který nedoprovází vražda. Tento trestný čin "...se páchá, když někdo na veřejné silnici jakoukoli mocí obloupen a svých věcí (mnoho neb málo) zbaven bývá; téhož pokuta jest meč a tělo k tomu cíli a konci na kolo se klade, aby okolojdoucí, že obecné dobré vroucnou péči z strany bezpečnosti cest a silnic před očima má, patrné znamení měli".

Palečnice

Také v tereziánském zákoníku nalezneme popis loupežnictví a loupežné vraždy: "...když kdo na svobodné silnici pro zisk na někoho outok učiní, jeho obloupí a spolu o život přivede. Nepatří se ale v tom ohavném zloskutku vždy na místo spáchaného skutku, nýbrž mají také oni zlosyncové, jenž někoho ve vlastním příbytku aneb jinde z ohledu zisku zabíjejí, loupežným vrahům v trestání za rovný s rovným se držeti". Článek 96 charakterizuje tzv. prosté loupežnictví: "Kteří lidi na veřejných ulicech a silnicech s veřejným aneb také toliko s menším násilím outok činějí a jejich věci (nech jest jich jakkoli málo) poberou, činějí se loupežnictví vinný, ačkoli jim na životě a hrdle neuškodili".

Postup útrpného výslechu (tortury)

Někdy vykonalo své již ponurů prostředí mučírny, případně představení kata a jeho pomocníků. (Ti byli potřeba, protož minimálně jeden z nich provinilce při mučení držel, aby nemohl uhnout). Vlastní postup a použité metody definoval teprve hrdelní řád Josefa I. (1707), do té doby byly používány metody různé a s různým postupem. Tímto řádem byly metody popsány a sestaveny od lehčích k těžším.

a) nejlehčí - vazba čili šněrování rukou. Kat působil vyslýchanému bolest utahováním šňůry omotané kolem předloktí
b) přiložení palečnic - bylo nesporně bolestivější. Tento nástroj určený k drcení palců, tvořila dvě až tři plochá, mírně prohnutá železa o délce do 20 cm, šířce do 3 cm a síle 1 cm, s vnitřními jehlancovými výstupky nebo rýhováním a bočními šrouby
c) drcení nohou tzv. španělskou botou - nástrojem ze dvou želez, zaoblených do tvaru lýtek o délce do 30 cm a šířce kolem 10 cm, vybavených vnitřními hřeby. Španělské boty byly na koncích zesíleny 3-4 cm širokými manžetami a prostředním pásem s otvory pro šrouby, ovládané klikou. Tyto předměty doplňovaly různé drtiče kloubů, působící značnou bolest ozubenými hřeby.
d) suché trápení (natahování na žebřík) - při němž docházelo k vykloubení rukou a potrhání svalů. Kat položil delikventa zády na žebřík a dozadu svázané ruce mu připoutal k horní příčce. Jeho otáčením se provádělo bolestivé stržení. Válcem manipuloval katův pacholek, zatímco jeho mistr stál na žebříku a prováděl s tělem pohyby, zvyšující bolestivost.
e) světlé trápení - navazovalo na předešlý stupeň tím, že kat pálil provinilce svazky svíček, což se mohlo až 3x opakovat.

Přikládání španělské boty neboli hnátního kloubu

Velmi častým způsobem mučení byl i tzv. kozel, tedy svázání do kozelce a vytažení pomocí kladky ke stropu mučírny se

Pálení boků při natahování na žebříku

zavěšeným závažím na nohách. Následující tereziánský zákoník poněkud pozměnil uvedené stupně (za nejlehčí považoval palečnice, za nejtěžší španělskou botu). Současně navrhoval kontrolu popravčího, aby používal pouze povolené postupy a nástroje a nevymýšlel nové způsoby mučení.

Způsoby poprav zbojníků a loupežníků

Tereziána stanoví, že loupežný vrah má být popraven vpletením do kola. V případě, že šlo o ženu, mohl ji kat maximálně 4x uštknout rozžhavenými kleštěm, na popravišti měla přijít o ruku a hlavu, jež pak umístil na kolo. Současně bylo ponecháno soudcům na vůli, zdali odsoudí delikventa s přihlédnutím k okolnostem trestného činu k rozčtvrcení či rozhodnou o zostřených formách trestu smrti. Při tzv. prostém loupežnictví (bez zabíjení) mají být delikventi dostat trest smrti oběšením nebo stětím.