Stanoviště elektronického průzkumu Čerchov

(1042 m.n.m.)

 

„… Udržovat pasivní radiový kontakt s nepřítelem a každou ztrátu kontaktu neprodleně hlásit”
(z nařízení pro plnění bojového úkolu 7. radiotechnického pluku)


Obrázek 16 – Čerchov  z letadla (2011). S laskavým svolením Petra Bílka


Na úvod této kapitoly jsem si vypůjčil zde volně použitou frázi z člán­ku „Vánoční reflexe: Vojna 1967“ [118]. Autor Bořek Vo­la­řík je posrpnový emigrant, v roce 1967 byl voják základní služ­­by v posádce Klenčí pod Čerchovem a napsal o tom výše uve­dený příspěvek. Které stanoviště se tedy objevuje v jeho po­­­­pisu, je celkem jasné.
Na čs./něm. státní hranici došlo v letech 1945 až 1989 - zvláště pak v prv­­ních letech vznikající studené války - k mnoha dramatickým i tra­­gickým událostem. Boj o ochranu hranice a za­mezení po­zo­­­­rování protivníkovi byl vždy bojem nesmiřitelným, a to na obou stranách hranice, bez ohledu na politické zřízení. Boj o hranici začal hned po vzniku Československé republiky.

Starší historie Čerchova

V 10. a 11. století byly lesy na česko-bavorské hranici označovány jako Saltus Bohemicus, tj. „české lesní rozmezí“ a z toho­to pojmu „Böhmer-Waldscheide“ zůstalo i označení „Böhmer­wald“ (proto také má v němčině výz­­­­nam daleko širší než mno­hem úžeji chápaná česká Šumava. Vrchol Čerchova je položen velmi blízko česko-bavorské hranice a je součástí Českého lesa, nikoli Šumavy). Od 10. století nazpět je známo jen označení Nordwald. Od ro­ku 16-14 před naším letopočtem dobyli území, zvané dnes jižním Bavorskem, římští vojevůdci Drusus a Tiberius, kteří všude, kde se usadili, zakládali nové vojenské silnice a polní pevnosti (kastely). Podle Tacita a Ptolemaia patřila celá naše oblast ke krajině, osíd­lené germánskými Narisky (resp. Varisky, viz mapu k Tacitově „Germanii“, kde jsou Variskové uváděni jako sousedé kot­liny zvané Boiohaemum) a Brodentia, pravděpodobně dneš­­­­ní Furth im Wald.
Jen nehostinnost pohoří a jeho podnebí zřejmě odradilo Římany od záměru proniknout dál do oblasti „severního lesa“, tj. dnešní Šumavy.




Obrázek 17 - Bývalé průzkumné stanoviště radioelektronického průzkumu Čerchov s dvojicí věží (2008)


V tom ohledu je nám svěd­kem právě Tacitus svým spisem o Germanii, když vypráví o „Hercynském lese“ na hranicích Německa, v lese „… jehož divokosti a hrůze se nic nevyrovná a který přitahuje jen domovskou lásku a oby­čej vlastních svých obyvatel.“
Čerchov (Schwarzkopf, 1041 m)   má mezi všemi bývalými sta­novišti trochu zvláštní pos­­tavení – jako jeden z mála vrcholů se nachází ve více kulturní krajině, nemá kolem sebe jen pustinu po válce vysídleného sudetského území a je tradiční „chods­kou“ horou, ke které se po dlouhé roky upíraly zraky lidí z obou stran hranice. Nejdříve se ale podívejme na starší historii Čerchova a bu­dování turistické věže na jeho vrcholu.
Pod pojmem „Her­­­­­cynský či také Černý les“ (viz i používaný ná­zev Čerchov=Schwarzkoppe ja­ko slovo stejně výmluvné v češ­­­­tině i němčině) mínili učení Ří­mané prá­vě naši Šumavu). Český panovník Břetislav (1034–1055) osíd­lil šumavskou hranici Chody jako jejími strážci. Hra­niční marky stály pod správou markrabích (Markgrafen, marchioves, comites, terminales – do­konce i osobní příjmení Markgraf se dodnes mnoh­de vyskytuje na bavorsko-české hranici, např. v hornofalckém Es­larn), kteří se měli starat o vše potřebné pro případ válečného nasazení a zároveň s Chody na české straně chránili hranici svými lidmi. Je to hora v bájném prostře­dí, kde hranici dříve střežili Chodové. Jedna z mála oblastí, která v typicky německém pohraničním území vytrvala až do 2. světové války česká.
Na tomto 1042 metrů vysokém zalesněném kopci je kromě pů­vod­ní staré kamenné rozhledny i novodobý vojenský objekt s ješ­tě vyšší věží.  Na většině pohledů na kopec jsou vidět obě vě­že, pouze při určitém směru z vnitrozemí jsou věže v zákry­tu a je vidět jen jednu siluetu.

Čerchov  jako symbol obrození

Čerchov je nejvyšším vrcholem v Českém lese. Tyčí se přibližně patnáct kilometrů na jihozápad od Domažlic. Na úvod po­pi­su tohoto bývalého symbolu vojenské moci dovolím si uvést několik odstavečků, volně citovaných z práce Eduarda Maura, dostatečně popisující snahu Čechů i Němců o poznání tohoto vrcholu i obavy z něj: „…Z řady pohraničních vrcholů se během národopisného hnutí 60. let 19. století vyčlenil jeden, který nabyl přímo povahy mystického symbolu: nejvyšší vrchol Českého lesa Čerchov, vypínající se nad Domažlicemi. Kámen z této hory nesměl chybět v základech Národního divadla a vrch sám se záhy objevil i v poezii Elišky Krásnohorské.
Při slavnostním převozu do Prahy byl kámen natřen červenou barvou, která podle dobového tisku měla být „známkou krve u Domažlic prolité“, v Praze pak jej poslanec Škarda předal Sbo­ru pro postavení Národního divadla se slovy: „Na severním úpa­tí velebné Šumavy, kde v starých dobách již vtírali se nepřátelé do milené naší vlasti, hrdě strmí do výše vrch Čerchov, který svědkem byl, kde Sámo porazil franckého krále Dagoberta, kde zvítězil Břetislav, kde chrabří husité porazili hordy křižácké.“ A ve verších vlas­tenecké básnířky se Čerchov proměnil přímo v živou by­tost, v dravé zvíře střežící přechod přes českou hra­ni­ci. Dokon­ce ješ­tě roku 1924 se rodáku z Domažlicka Jindřichu Šimonu Ba­arovi v básni o Čerchovu, tvořící po jejím zhudebnění Jindřichem Jindřichem oblíbenou součást repertoáru západočeských pěveckých sborů, jevila tato hora jako „mohyla reků, Slovanstva pilíř nejzápadnější, obětní oltář na věky věků, držící stráž nad zemskou branou a dělící svou žulovou patou dva světy, český a německý“. Dobový romantismus umocněný nacionální myšlenkou heroizoval krajinu kolem Domažlic tak sugestivně, že u nezasvěce­né­ho čtenáře díla Boženy Němcové či Aloise Jiráska vznikala před­stava krajiny div ne velehorské, obrovského valu zanikajícího „v oblacích i ve tmách“. Ostatně již obrozenský dramatik Jan Nepomuk Štěpánek ve své hře „Břetislav I., český Achilles, aneb vítězství u Domažlic“ (1813) představoval svou režijní poznámkou zdejší krajinu jako „vysoké hory, sem tam rozsedliny, jedna skála na druhé, takže vrchní do oblak se strměti zdají“. Při návštěvě Chodska museli být ovšem čtenáři Jiráskových Pso­hlavců rozčarováni, když tu hledali – jako spisovatelka Te­re­­­za Nováková - ponuré srázy alpského charakteru a našli spí­še snový kraj luk, kyprých polí, rybníčků a přívětivých kopců. Avšak v době, kdy Tereza Nováková navštívila tuto krajinu, se již čes­ká literatura a celá česká kultura přestávaly podřizovat úzce pojatému národnímu zájmu, tak jak to bylo příznačné pro 19. století. V moderní české literatuře už nebylo místa pro pos­vátná bojiště a pro příkré horské hradby, na nichž se tříštil odpor útoč­níka. Podobné rekvizity doznívaly spíše v pracích autorů třetího řádu. Představa Šumavy a Českého lesa jako hra­nice nepřátelských světů se však o to více začala prosazovat v ba­vorském prostředí, kde až dosud chyběla. Již v roce 1908 vy­zýval lokální list Waldmünchener Grenzbote k bojkotu nové rozhledny na Čerchově, postavené Klubem českých turistů, ve které viděl „baštu proti němectví“, postavenou Čechy „v ryze německém kraji“, vzdorověž, která „z hrdé výše shlíží dolů do znásilněných krajů německých jakoby zároveň tvrdou svojí stavbou vzdorně a hrozivě ohlašovala nám Němcům v milé zemi bavorské sílu a moc českého národa“.
Tyto nálady pak se dále rozvinuly po ro­ce 1914 a našly odraz mimo jiné v dodnes hraných slav­nost­ních divadelních hrách o vítězstvích, jichž dosáhli míst­ní Bavoři nad českými vetřelci za husitských válek, ale i v řadě dalších pro­jevů lokální německé kultury. V české literatuře a publicistice se dnes už setkáme s bojovně nacionálními konotacemi výjimeč­ně. Zůstala nám však Šumava i Český les tak, jak ji ob­je­vili ro­mantičtí poutníci 19. století bez rozdílu národnosti, jak ji znali pře­devším Adalbert Stifter a Karel Klosterman, nádherná hors­ká krajina, lákající svým majestátním klidem a neporušeností přírody. A tento obraz Šumavy žije dodnes, i když dílo obou zmíněných autorů již čte jen málokdo. Nebudeme si ov­šem nic namlouvat, to staré mystické pojetí Čerchova ojediněle po obou stranách hranice ještě občas žije a staré křivdy bolí… 
Při opakovaném čtení minulého odstavečku si vždycky vzpomenu na starou, více než osmdesátiletou německou jeptišku, kterou jsem pot­­kal ve sněhové vánici končící zimy roku 1990 těsně pod vr­cholem Čerchova. Byla celá v černém, přes ramena jenom leh­kou bun­du, na nohou promočené důchodky. Šla namáhavě do kop­ce a potkala zástupce té druhé strany, českého vojáka ve vyh­řátém autě. Něm­­ce odjakživa vrchol přitahoval, ale ona už byla una­vená a dožadující se vstupu na vrchol, pro nevojáky tehdy zakázaný. Byla vytrvalá v poznávání oné, pro Němce řečené „říše zla“ – v obejití stanoviště okolo dvojitého ostnatého plotu ji nezabránilo ani půl metru rozmoklého sněhu. Když jsem ji při zpáteční cestě naložil a vezl na hraniční přechod do Lískové, pokoušela se komunikovat v tom výše uve­deném literárním du­chu přelomu 19. a 20. století – německým strachem před výbojnými Čechy. Tehdy jsme se dokonce neshod­li ani na terminologii vyhnání/odsunu – na to byla ta zima ještě málo porevoluční…


Na české straně rozlišujeme dva útvary – Český les a Šumavu, dělicí čarou me­zi nimi je Všerubský průsmyk. Němci mají po celé délce hranice pouze Böh­merwald, tedy Český les.

Někde na internetu jsem viděl i název „Cerkov“, ale takhle se mu na Chodsku neříká, ojediněle tento název najdete na novějších německých webech, případně i na jedné fotografii v této knize. Úda­je o přesné nadmořské výšce se velmi liší. Obecně lze říci, že najdete absolutní hodnoty někde mezi 1039 až 1042 metrů nad mořem.

Literární mystifikace, etnické mýty a jejich úloha při formování národního vědomí, Studie Slováckého muzea 6. Vydalo Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 2001

 

Obnova národních tradic

V roce 1862 byla slavnostně uvedena do provozu Česká západ­ní dráha na trase Praha-Plzeň-Furth im Wald, vycházející ze Smí­chovského nádraží, která tuto část země spojila s průmys­lo­vou částí země a umožnila její budoucí rozvoj. Velké roz­ší­ření povědomí o tomto kraji mají na svědomí také naši národní spisovatelé – Božena Němcová, K. J. Erben a také místní patrioti – Jan Vrba a Jindřich Šimon Baar. Přímo explozi návštěv­nosti má „na svědomí“ Alois Jirásek se svými Psohlavci (poprvé tis­kem 1884). Tento umělec mistrně spojoval fakta, načerpaná v mís­tních archivech, s uměleckou nad­sázkou, takže ve výsled­ku vznikalo nesmírně čtivé dílo. Čte­nář však musel mít pořád na paměti, že to není faktografie, ale beletrie. Bohužel jiráskovská historie měla vliv i na část dnešních chodských tradic.  
V tomto období nadšeného vlastenectví se konala v po­lovině květ­na 1868 v Praze okázalá a velkolepá slavnost po­ložení zák­lad­ního kamene ke stavbě Národního divadla. Jednotlivé his­toricky významné kraje tam posílaly do základů budovy své kameny.  Stejně tak ho tam má i Čerchov. Byl vylo­men z žu­ly u Pavlo­vic­kého lomu, umístěného poblíž silnice Hav­lovice – Ba­­by­lon. Proto nese na jedné straně nápis „Šumava-Domaž­lice“, na dru­hé „Čerchov“. Další „zviditelnění“ Čerchova zařídil malíř Vincenc Beneš, který byl jedním z výherců soutěže na výzdobu malé slavnostní síně.

První čerchovská rozhledna

Dnes již více než 110letou historii Čerchova začali psát členové Klubu českých turistů v roce 1894, kdy na holé čerchovské ská­le vystavěli dřevěnou rozhlednu. Nejslavnější historie Čerchova tak začala až v poslední čtvrtině 19. století. Součástí obnove­ného národního vědomí byly nejen národopisné slavnosti, ale i sportovní akce, spojené s poznáváním české vlasti, iniciované nejčastěji vznikajícími Kluby českých turistů. Ten domažlický byl založen v květnu 1883. Předsedou odboru byl zvolen starosta města Domažlic Petr Hana a jednatelem se stal bývalý okresní starosta a obchodník Max Duffek. 20. května 1893 obětaví pracovníci české turistiky, pá­nové stavební ra­da Vratislav Pa­­sovský, profesor PhDr. Vilém Kurz a pořadatel výletu, účet. rada Jaroslav Prokop, doprovázeni společností z Pra­­hy v počtu 53 osob, podnikli klubový svatodušní výlet do Domažlic a chodského Pošumaví s cílem založit v Domažlicích odbor. Zdařila se důležitá a prospěšná věc. Akce byla zahájena v hos­tinci „U Černého koně“ na domažlickém náměstí. Přátelská, vlastenectvím procítěná slova starosty ústředního výboru Vratislava Pasovského, na to poutavá přednáška vlastence a tu­risty Dr. V. Kurze zahájily cestu mladému odboru, který začínal s pou­hými 11 členy. Byli to: Petr Hana, Miroslav Sekera, Ferdinand Samohrd, Dr. Augustin Regal, Dr. F. Wellner, V. Ke­brle, K. Pro­­cházka, Eman a Karel Prunar, Max a Josef Duffkovi. Do konce prvního správního roku měl již odbor 44 členů, mezi nimi i hraběte Bedřicha Stadiona. O možnost postavení rozhledny na jeho vrcholu se utkali čeští a němečtí zájemci již na po­čátku devadesátých let 19. století.

Chodské panství hrabat ze Stadionu

Tady se musíme trochu zastavit a popsat důležité šlechtické osob­nosti z okolí, neboť v našem vyprávění hrají velkou roli. 2. listopadu roku 1696 přešlo celé panství Chodské koupí do ru­kou švýcarských a říšských hrabat Stadionů, kteří je drželi od roku 1697. Poslední potomek tohoto hraběte Filip František Jo­­sef, narozený roku 1847, zemřel bezdětek roku 1908 v Koutě. Jeho manželka se jmenovala Marie Císařová. Tento rod byl na Chodsku dosti dlouho a dle všech známek i celkem oblíben, hlavně v poz­­­­­­­děj­ších dobách. Bavorští turisté sice projevili zájem o stav­bu vrcholové rozhledny dříve, ale jejich žádost nebyla ma­jitelem panství, hrabětem Stadionem, vyslyšena. Povolení, spo­jené dokonce s finanč­ní podporou, získal naopak domaž­lic­ký odbor Klubu českých turistů, jehož členové rozhodli o stav­bě dřevěné rozhledny v břez­nu 1894.  

Obrázek 18 - První dřevěná věž, vystavěná KČT Domažlice
na vrcholu Čerchova (1894)
Autorství návrhu na pos­ta­vení rozhledny je připisováno předsedovi Klubu českých tu­ristů, architektu Vratislavu Pasovské­mu. Ten prý vyslovil po­té, kdy se svým spolkem navštívil o sva­­todušních svátcích ro­ku 1893 právě obtížně přístupný kopec Čerchov. Definitivní roz­hodnutí o výstavbě rozhledny potom padlo na jaře následu­jí­cího roku v Domažlicích. Plán Domažlickým zhotovil te­sařský mistr Jakub Zelenka, jenž pak s několika pomocníky stavbu zrealizoval (za cenu 450 zlatých) během 33 dnů (!). Roz­hledna byla třípatrová a měřila 17 metrů. Velké nadšení projevovali i místní obyvatelé – namáhavou dopravu materiálu na­ho­ru na Čerchov obstarávali převážně občané obce Chodov. Základy dřevěné věže tak mohly být důkladně vyzděny. Slavnostní otevření věže, konané 15. července 1894, se stalo výz­nam­nou udá­lostí pro celý kraj, neboť šlo o první českou stav­­bu podobného druhu v tomto koutu Čech. Zúčastnily se jí proto nejen stovky obyvatel Chodska, ale i početná delegace Klubu českých turistů a jeho odborů z celých Čech. Jedním z návš­­těv­níků – slavnostním řečníkem – byl i poslanec říšské ra­dy Vilém Kurz, na jehož počest dostala rozhledna později jmé­no. Přízniv­ci turistiky z celé země doslova žili touto událos­tí – ty spo­lečnosti, které nemohly poslat své zástupce osobně, posílaly aspoň blahopřejné telegramy. Neméně triumfální byl i návrat turistů z Čerchova. Všichni potom by­li na Výhledech uvítá­ni nesčetnými ranami z hmoždíře a množst­vím jásajících obyvatel v chods­kých krojích. Spolumajitel velkostatku Kout a Tr­­­­hanov, hra­bě Jiří Stadion, už měl připraveno i občerstvení.   



Obrázek 19 - Položení základního kamene Pasovského chýše (1895)

Obrázek 20 - Stavba druhé chalupy, později nazývané Starý hotel.

Obrázek 21 - První chata (chýše Pasovského) z roku 1897 na Čerchově. V pozadí původní (první) dřevěná rozhledna


 


Téměř ihned bylo jasné, že pro velké převýšení i dél­ku cesty bude nutno vybudovat nahoře chatu neboli útulnu. O tři roky později proto přibyla k chatě stylová horská chata, zvaná „chýše" Pasovského (na počest tehdejšího předsedy KČT).
Prot­ože sponzoři – domažlická spořitelna, majitelé velkostatku i sklářs­kých hutí z Fuchsovy Huti   a další – opět přislíbili po­moc, netrvala stavba ani moc dlouho. Stavba útulny byla do­končena o něco později - 13. června 1897.

Obrázek 22 - Vstupenka na dřevěnou věž, určená jako výnos
na postavení budoucí zděné věže.

Obrázek 23 - Dělníci při stavbě Kurzovy věže na vrcholu Čerchova
V blízkosti věže tak o 3 roky později vznikla chýše, která návštěv­níkům čerchovských lesů nenabízela jen občerstvení, ale také nocleh ve čtyřech pokojích s dvanácti lůžky. Chata – útul­na nesla později jméno „Pasovského“ podle projektanta chaty Vratislava Pasovského, ten vypracoval celou dokumentaci zdar­ma, a navíc také věnoval zařízení do hlavní místnosti. Byla tak vytvořena podmínka plného turistického využití Čerchova. Ještě před dostavbou této první chaty na Čerchově byl však vrchol hojně známými nav­štěvován osobnostmi z uměleckých kruhů, zvláště v souvislosti s dostavbou dalšího objektu v oko­lí – penzionu Krásnohorská v České Kubici. Jeho otevření v roce 1886 se opět nemohlo obejít bez výstupu všech zúčastněných na Čerchov, kde jim opět připravil občerstvení hra­bě Stadion. Roku 1898 byla dále provedena stavba pohodlné Plzeňské cesty na vrchol Čerchova, kterou dotoval plzeňský odbor 1000 zlatými. Čerchov byl tak připraven na daleko větší využívání. V roce 1901 byla navíc dokončena stavba romantické cesty po hřebenu Čerchova od České studánky na vrchol, na niž výrazně přispěl domažlický předseda KČT a byla tedy naz­vána jeho jménem - „Cestou Hanovou.“ Přestože tato přístupová cesta byla téměř 40 let uzavřena hraničním pásmem a neudržována, o kvalitě její výstavby svědčí to, že vydržela dodnes.


Obrázek 24 – Původní a současná Česká studánka pod Čerchovem


Obrázek 25 – Původní a dnes zachovalé zbytky zpevněné Hanovy cesty
V náročných klimatických pod­mínkách Českého lesa však vydržela původní dřevěná roz­hledna pouze asi 10 roků. Pak začalo hro­zit nebezpečí zranění turistů pro zetlelost konstrukce. Mezitím se však již domažlický odbor KČT rozhodl pos­­­­tavit roz­hlednu zděnou podle plánů, které nakreslil a da­roval architekt Vratislav Pasovský. Podobně velkoryse se za­cho­­val i stavitel Froněk, který se ujal vedení stavby bez nároku na honorář. Slavnost položení základního kamene se konala 23. května 1904 a ještě téhož roku byla rozhledna dohotovena.
Tvořila ji 19 metrů vysoká kamenná věž z kyklopského zdiva zakončená prosklenou dřevěnou vyhlídkovou nástavbou, jejíž vr­chol dosahoval ještě o dalších 6 metrů výše.

Obrázek 26 - Veřejnosti byla věž předána s velkou slávou
16. července 1905

Obrázek 27 - V roce 1903 byl v blízkosti Pasovského chýše vybudován dřevěný pavilón.

Obrázek 28 - V roce 1903 byl v blízkosti Pasovského chýše
vybudován dřevěný pavilón.

Obrázek 29 - Čerchov počátkem 20. století
Velkou zásluhu na výstavbě věže nesli jednatel odboru Klubu českých turistů Max Duffek a pokladník Miroslav Sekera. Ti uspořádali deseti­korunovou soukromou půjčku mezi příznivci stavby – do šesti let dostali věřitelé z výnosů rozhledny a Pa­sovs­kého chý­še své peníze zpět.
Vznik 25metrové vysoké kamenné stavby finančně podpořila i hrabata Jiří a Filip Stadionové, domažlická spořitelna a město i okres Domažlice. Jak psal tehdejší tisk: „…hrabě Jiří ze Stadionů myšlenku turistickou vždy s největším zájmem sledoval a nikdy ne­odepřel její podpory. Živo bylo na Čerchově i po okolí tentýž den a po stezkách na stráních Čerchova se vinoucích, přicházelo na vrchol množství lidu, který chtěl bráti podíl na slavnosti, zatím co v Do­mažlicích proudy výletníků vedla hudba k zastávce domažlické…“, dočteme se na stránkách Časopisu turistů z roku 1905. Takto představoval Kurzovu věž domažlický časopis Posel od Čerchova v roce 1905: „Kurzova věž jest čtyřpatrová, 25 metrů vysoká, ze zdiva kamenného, cyklopského zbudována a pohodlnými dřevěnými schody opatřena. Nejhořejší patro věže jest dřevěné a zask­lené, vnitřek prostory, z níž skýtá se čarokrásný rozhled, měří 49 metrů čtverečních. Chyše Pasovského, z dříví roubená, se skleněnou chodbou spojená jest s věží. V chýši nalézají se nyní dvě hostinské místnosti, prostranná kuchyň, veranda a byt hospodáře. V pod­kroví nalézá se pět pohodlně zařízených pokojů, v nichž možno za mírný poplatek přenocovat". Starosta KČT V. Pasovský ve slavnostním projevu vyslovil přání „…by s výše této svatý klid a mír snášel se na celý chodský kraj“.
Pamětní listina, vložená do základů Pasovského chýše na Čerchově:
„…Nechť tato chýše slouží platně do nedozírné budoucnosti svému účelu, nechť navždy jest zde domovem svému účelu, nechť navždy jest zde domovem krásná naše řeč mateřská, česká, nechť dům ten je provždy mezníkem národnosti naší na hranicích českého království“.
Stavbu bezplatně vedl stavitel P. Froněk. Aby mohl provést sta­­­­­­vební dozor zodpovědně, vykonal mnohokráte pěší cestu na vrchol. Slavnostního otevření se zúčastnilo více než 500 lidí a byla při ní odhalena pamětní deska Dr. Kurzovi. Na závěr slavnosti uspořádal hrabě Stadion velkolepý ohňostroj. Turisté se nakonec stali i majiteli pozemku na vrcholu Čerchova, nejen věže a chaty. Při konečném „vyúčtování“ mezi KČT Domažlice a hrabětem Stadionem, které proběhlo v roce 1902, totiž turisté koupili lou­ku v Peci pod Čerchovem. Tuto louku s nimi majitel velkostatku velmi ochot­ně vyměnil za pozemek na vr­cholu Čerchova.

Obrázek 30 - Dostavěná zděná Kurzova věž v popředí
s Pasovského chýší



Obrázek 31 - Zahrádka před chatou na Čerchově



Obrázek 32 - Pavilón "Lesu zdar"(1903)

Obrázek 33 - Pohled na pavilon „Lesu zdar“ v zimě z vrcholu věže
Po­měr­ně rychle byla vyřešena i otázka hos­podáře v chatě – stal se jím Štěpán Frey ze Starého Postřekova. Spolu s Pasovského chýší – Vratislav Pasovský byl stavebním ra­dou, architektem a před­sedou Klubu českých turistů – se Kur­­­zova rozhledna stala oblíbeným turistickým cílem na dal­ších 20 let. Návštěvníků Čerchova stále přibývalo. Doklad o tom podává i dobové číslo domažlického „Posla od Čerchova“ – už v roce 1898 to bylo za rok asi 3000 turistů. Zvláš­tě zavedení vlakových spojů z Plzně přes Českou Kubici do Fürthu znamenalo další přírůstky návštěvníků, a to jak v lé­tě, tak i v zimě. Turisté mohli v parném létě využívat zahrád­ku na vrcholu Čerchova u chaty.

Obrázek 34 - Čerchov počátkem 20. století


Jejich pomníky najdete na dodnes skvěle udržovaném hřbitůvku v Klenčí pod Čerchovem. V době, kdy jsem tam sloužil a bydlel, jsem ho měl jen kousek za domem.

Jiráskovo dílo ve spojení s ilustracemi M. Alše nesmírně zdárně falzifikovalo historické myšlení Chodů – často dochází k tomu, že dnešní chodská historie je vykládána podle Jiráska a ne podle skutečnosti…. Historici s tím však problém ne­mají.

Z dobového tisku: „…Konečně přece nadešel 16. květen 1868, den slavnostního položení základního kamene. Oslavy začaly již 5. května, kdy byl do Prahy přivezen první kámen do základů. Přišel až z Radhoště a za ním následovaly dal­­­­ší: z Řípu, Helfštýna, Zlatého koně, Chrasti, Doudleb, Svatoboru u Sušice, Trocnova, Záhlinic na Moravě, Hostýna, z Boubína, Blaníku, z Domažlic, Buch­­­­­lova, Práchně, Podívína, z vrchu Žižkov, z návrší Branky u Náchoda, dva kameny byly přivezeny z Vyšehradu, jeden ze Slivence a čtvero rudonosných kamenů ze Šumavy. Nebyly to kameny ledajaké, ale z míst, která jsou úzce spjata s našimi dějinami. A každý kámen provázeli studenti, dělníci, řemeslníci, dru­žičky a ti, kteří stáli v dlouhých špalírech podél cest, kudy se kameny vez­ly.“

I na její výzdobu byla vypsána soutěž a zúčastnilo se jí na čtyřicet malířů. Šlo o návrhy na obrazy krajin, odkud byly roku 1868 přiváženy základní kame­ny. V soutěži zvítězil malíř Vincenc Beneš. Jsou to obrazy Čerchov, Hostýn, Prá­­cheň, Říp, Vyšehrad, Zlatý kůň a Boubín.

Fuchsova huť = dnešní obec Bystřice

Architekt Vratislav Pasovský byl nesmírně vitální člověk. Kromě rozhledny na Čerchově je „podepsán“ pod rozhlednami na Svatoboru (Sušice), školní bu­do­vě v Chlumci nad Cidlinou, byl předsedou Družstva rozhledny na Petříně v Pra­ze, ve své rodné obci Kostelec nad Ohří projektoval obchodní akademii atd.

Manželé Wuršerovi (Wurscherovi) - vlastenec František Wuršer, účetní městs­ké spořitel­ny v Plzni s manželkou Klotyldou Wuršerovou – ho založili roku 1896. Důvodem bylo se poskytnout zdejšímu lidu výdělek. V pensionátu opravdu našla výdělek sko­ro polovina místních obyvatel. Pro Českou Kubici to znamenalo ohromný kul­­turní přínos. Citace z kroniky Jana Hlaváčka: „Otevřením pen­zionátu Krás­­nohorská“ nastal na naší tiché vsi hned rušný život. Penzionát byl nav­ště­vován inteligencí z Prahy a z Plzně, jezdily sem zábavné vlaky o nedělích a svátcích a přivážely 300–600 výletníků“. Vrcholná éra penzionátu Krásnohorská byla v letech 1911 až 1913, kdy tu zpívalo tehdy proslulé Pěvecké sdružení moravských učitelů a hrálo Ševčíkovo kvarteto. Roku 1913 manželé Wurscherovi uzavřeli činnost v penzionu. Svou činnost obnovili po válce. Za 2. sv. vál­ky sloužil penzion jako polní nemocnice. Po válce byl zrekonstruován a do roku 1989 sloužil jako zotavovna ministerstva vnitra. Po r. 1989 přešel do správy ob­ce a v současnosti je majetkem Casina, které ho využívá pro ubytování svých zaměstnanců. Penzion Krásnohorská je třípatrová bílá budova se žlutým zdo­bením kolem oken. Na střeše je malá prosklená věžička. U vchodu do areálu je do mramorových desek vytesána tehdy oblíbená báseň „Chodská“ od Elišky Krás­­­­nohorské. Penzionát byl postaven na velmi výhodném místě s překrásnými pohledy do kra­je: nejen na zalesněný masiv Čerchova, ale také na šumavské velikány Ostrý, Javor, před nimi Jezivec a Orlovickou horu, dále pak bavorský Hoher Bogen. Penzionát hostil v následujících letech naše významné kulturní pracovníky a umělce: Terezu Novákovou, Vítězslava Nováka, Emu Destinovou, Jaroslava Vrch­lického, Elišku Krásnohorskou. Od r. 1917 zde trávila své dny paní Charlotta Masaryková s dcerou Alicí, která se t. r. vrátila z vězení.

Petr Hana, předseda turistického odboru. Byl zároveň starostou města Do­ma­žlice

Ještě ke způsobu výměny pozemků – turisté vydali 3000 ks tříbarevné mapy í domažlického okolí jako přílohu k dru­­hému vydání Průvodce, dále 23 druhů pohlednic. Z výtěžku prodeje byla za­koupena na Peci p. Č. louka, která byla smě­něna s hrabětem B. Stadionem za pozemek na vrcholu Čerchova.

 

Čerchov  před 1. světovou válkou

Výše uvedené vlakové spoje ale také umožňovaly jednu pozoruhodnou věc. Nájemce na Čerchově zřídil něco jako neoficiální „poštovnu“ - pokud vám někdo pos­lal dopis na Čerchov rá­no v 8.30hod přes poštovní schránku v Plzni, byl dopis už v 14.00 na Čerchově (!).
I na dnešní poměry velmi solidní rychlost….
Umožnil to i v roce 1902 nákup oslice Soni, která do roku 1922 kromě dopisů velmi ulehčila zásobování chaty z údo­lí i zboží z Domažlic a vody z Emerichovy studánky vzdá­lené 400 m od vrcholu Čerchova. Protože na takový způsob zásobování nebyly vhodné staré turistické cesty, bylo nut­no přebudovat staré lesní cesty na silničku. Převoz potravin byl totiž původně prováděn po staré lesní cestě, odbočující od „erární“ cesty z Ca­partic. Odbor KČT však na takovou investici neměl prostředky (koupili už předtím pro čerchovského hospodáře právě oslici So­ňu), požádali proto majitele panství Jiřího a Filipa ze Stadionu o pomoc. Ti postavili cestu v letech 1903 až 1905 na svoje náklady. V uve­dené době pracovalo té­měř 50 dřevorubců, převážně z Pe­ce pod Čerchovem na úpravě cesty, kácení stromů, kopání pařezů a rovnání a drcení ka­menů na cestě tak, aby byla lépe sjízdná. Slavnostní otevření cesty z Capartic na Čerchov se odehrálo už 28. června 1905. Na památku „investorů“ byl na počátku cesty v Caparticích zbudován 2metrový žulový obelisk, který dodal kamenický mistr Štěpánek za velmi nízkou cenu. Obelisk nesl nápis „Cesta Ji­řího, hraběte ze Stadionů“ a vydržel na svém místě až do po­čátku okupace, kdy byl odstraněn. Nájemce Štěpána Freye vystřídal v letech 1905–1922 Josef Mauer, od 1922 rodina Konášova, dále v letech 1925–1936 do­mažlický knihkupec Josef Rybařík.

Obrázek 35- Inzerát z dobového tisku




Obrázek 36 - Oslice Soňa
Na fotografiích z německých zdrojů je nazývána Sonja.

Vodovodní potrubí z Čerchova do Německa

V předválečných letech vy­rostla i další rarita Čerchova – vodovodní potrubí pro zásobování obce vodou z úpatí Čerchova do bavorského Waldmünchenu. Jámy pro sběr vody byly vyh­lou­beny na západní straně Čerchova pod Malinovou horou. Do Bavor bylo svedeno 11 velmi bohatých pramenů, neboť na západní straně Čerchova je množství srážek daleko větší než na východní, cca 1330 mm roč­ně). Potrubí o průměru 40-70 cm odebírá asi 8.5 litru vody za sekundu. Tento vodovod následně přežil i železnou oponu a slouží dodnes.


Obrázek 37 - Pomník „U četníka“ a detail pamětní desky

Pomník „U četníka“

Podívejme se nyní blíže na bezpečnostní složky bývalé hab­sburské monarchie, sloužící při ochraně zemských hranic.
Nej­výkonnější bezpečnostní částí zde bylo četnictvo, vojensky or­ganizovaná složka, určená pro plnění policejních úkolů v da­né oblasti. Všeobecně zabezpečovali provádění platných zákonů, ustanovení panovníka a nařízení civilních i vojenských úřa­­­dů. Ve válce byli četníci určeni k podpoře armády v poli. Pro vnější vzhled teh­dejších četníků byly typické černé helmy s mo­saz­ným hrotem. Ve výzbroji četníků byly pušky a krátké pěchotní šav­le. Pěší četník musel mít ve službě bodák na pušce stále vztyčen. Počátkem 20. století byly k bezpečnosti osob na Čerchově zavedeny četnické obchůzky střídavě z Klenčí, Nemanic a České Kubice.
18. května 1906 však došlo pod Pasovského chýší k neštěstí a hlavním důvodem bylo nejspíše málo schůdné tehdejší okolí. V pátek 18. května 1906 v 18 hodin večer zavítal do Chýše Pasovského na Čerchově četnický závodčí Karel Dvo­řák z Nemanic. Když si odpočinul, vydal se ve 22 hodin na další obchůzku k Caparticím. Při odchodu z chýše mu hospodyně paní Mauerová nabídla lucernu. Tu nepřijal a kráčel do tmy, která mu byla osudnou. Za velké vich­­řice sešel z cesty a spadl z vy­soké terasy pod Pasovského chý­­ší. Nešťastnou náhodou vypadla jeho vlastní služební šavle z poch­­vy a vzpříčila se tak, že mu svým ostřím prosekla žíly na noze a on vykrvácel. Když se druhý den v určenou dobu nevracel, začal velitel v Nemanicích pátrat a nalezl nebohého jako ztuhlou mrtvolu pob­líž cesty do Capartic. Pohřeb se konal dne 21. května 1906 v Nemanicích za velké účasti lidí, zvláště četníků a finančníků rakouských a bavorských. Z různých sbírek mu byl v místě ne­hody o patnáct měsíců později postaven pomník, který byl odhalen 17. srpna 1907.
Dodnes se tomu místu říká „U četníka“. Pomník vydržel do­konce i komunistickou dobu, jinak památkám na staré četníky moc nepřející. Běžně jsme pomník nazývali stejným názvem, aniž většina mladých vojáků věděla, proč tam vůbec je postaven. V roce 2014 se pokusil domažlický turistický odbor okolí vyčistit od náletových křovin a postavit dřevěný můstek ze silnice k pomníku. (V 80. letech se při stavbě betonové silnice nechaly udělat poměrně hluboké odtokové příkopy po obou stranách cesty).

První „lyžníci“ na Čerchově

Díky přístupové cestě a možnosti ubytování na vrcholu i v do­bě nepříznivého počasí, začal být Čerchov využíván i v zim­ních podmínkách „lyžníky“ z obou stran hranice.

Obrázek 38 - Lyžníci na zimním Čerchově

Obrázek 39 - Lyžaři před pavilónem "Lesu zdar"

Obrázek 40 - Lyžaři v období první republiky

Obrázek 41 - Členové Skiclubu z Klenčí

Obrázek 42 - Lyžaři před Pasovského chýší (po dobudování zděné věže)

Obrázek 43 - Před první světovou válkou lyžovaly i ženy, samozřejmě
v secesních dlouhých sukních



Obrázek 44 - Lyžařská zimní výprava plzeňských Sokolů na Čerchov (1909)

Obrázek 45  ... a mnohem později i skokanský můstek


 


Obrázek 46 - Při zimní cestě na Czerkov (Čerchov)
Jedny z nejstarších zmínek o lyžařích na Čerchově pochází už z předválečné doby Rakouska-Uherska. Na ilustračních fotografiích vidíte třeba zájezd plzeňských Sokolů z ledna 1909. Další jsou z první světové války (cca 1917), ze zachovalého nejen zápisu, ale i fotografií plzeňského Tondy Hanzlíčka . Text dokládá nejen dočasnou nepřítomnost správce Mauera na srbské frontě, ale především způsob dopravy – příjezd večerním vlakem do České Kubice v 21.15hod a poté noční výšlap (až do 23.45hod) na Čerchov! Takových akci se samozřejmě účastnily i domažlické osobnosti, např. sestry Rybaříkovy a sourozenci Čad­kovi.

Čerchov  mezi světovými válkami

První světová válka znamenala dočasný konec turistickým vý­letům na Čer­chov.  Zájem o návštěvu Čerchova každým ro­kem vzrůstal, a proto byla v meziválečných letech za první republiky postavena vedle původní Pasovského chýše druhá chata.
I rozhledna se v roce 1936 dočkala nákladné přestavby. Čerchov se stal jedním z center turistiky v západních Čechách. Nová chata na Čerchově začala výletníkům sloužit již v srpnu 1927. Na dobových pohlednicích je i tato chata označována jako chýše Pasovského, i když na ilustrační fotografii je vidět, že původní chýše tohoto jména, postavená roku 1897, ještě stojí vpravo od ní. Stojí za zmínku, že o výstavbu druhé chaty se vel­mi v letech 1925 až 1927 přičinil tehdejší správce Václav Rybařík. I když pra­coval jako knihkupec v Domažlicích, dokázal téměř obden vys­toupat na vrchol a kontrolovat zaměstnance stavitele K. Schőpfera.
Připomeňme si tehdejší ubytovací kapacity:
První Pasovského chýše (1896) – 4 pokoje, 12 lůžek
Druhá chata (1927) – 17 pokojů, 30 lůžek

Obrázek 47 - Čerchov (1919)

Obrázek 48 - Pohled na novou turistickou chatu na vrcholu Čerchova
(rok 1930, rozhledna je skryta vlevo za stromy)

Obrázek 49 - Pohled na novou turistickou chatu na vrcholu Čerchova 
(rok 1931)



Obrázek 50 - Nová chata KČT na Čerchově, která vydržela až do poválečných let pod správou p. Volíka.

Obrázek 51 - Čerchov v období první republiky

Obrázek 52- Čerchov v době první republiky

Obrázek 53 - Pohled z vrcholu rozhledny


Obrázek 54 - V té době už se nahoru na kopec někteří odvážili i automobilem

Obrázek 55 - Vrchol Čerchova se začal postupně odlesňovat


Obrázek 56 - Stará vodárna (Wasserhäusel) pod Čerchovem
(Na dnešní zelené turistické značce, cca 600 metrů od státní hranice, v roce 2012 ruina)



Obrázek 57 - Kurzova rozhledna (1929)

Čerchov  v době nástupu fašismu

Při slavnostním otevření chaty 7. srpna 1927 se ukázalo, že prác­­e byly řízeny tak dobře, že náklady na práci nepřevýšily 183 tisíce Kč. Do chaty bylo o něco později zavedeno i elek­trické osvětlení a za dva roky i ústřední topení. Právě z po­čát­ku třicátých let se dochovalo nejvíce fotografií z vr­cholu Čerchova. Po devíti letech (1936) stihnuli sice turisté v čele s Vác­lavem Rybaříkem provést nákladnou přestavbu rozhledny, kdy nahradili část dřeva železobetonem a novou orientační tabulí, radost z ní však netrvala dlouho.
Situace v Německu se nevyvíjela pro Československou republiku příznivě. Zhoršující se mezinárodní postavení Československé republiky po nástupu Adolfa Hit­lera v Německu k mo­ci vedlo československou vládu k řadě obranných opatření, mezi ně je třeba počítat i vytvoření speciál­ních jednotek Strá­­že obrany státu (SOS), tvořenými obvykle kombinovanými hlídkami četnictva, policie a finanční stráže. Tyto malé jednotky byly vždy prvním cílem útoku ordnerů. Vznik těchto jednotek byl právě zakotven ve Vládním nařízení o stráži obrany státu ze dne 23. října 1936 č. 270 Sb. z. a n.  
Podle tohoto naříze­ní byla úkolem jednotek SOS „ochrana neporušitelnosti státních hranic, nedotknutelnosti státních hranic, nedotknutelnosti státního území a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti“.

Obrázek 58 - Pomník Josefa Pavlišty na Čerchově (Foto: V. Ilčík)

Obrázek 59 - Baarův pomník na Výhledech (Z roku 1938)
Poslání jednotek SOS, jejich činnost v míru i v do­bě vyhlášené ostrahy hranic je nejzřetelněji patrno a formulováno v tajném předpisu G – XI - 2, který vešel v platnost 15. února 1938. Hned v úvodních článcích je jejich úkol specifikován jako „trvalé střežení státních hranic, a soubor všech opatření, která mohou klásti první odpor útočníkovi…“. Souborem opatření rozuměl předpis jed­nak zamezit nepříteli, aby pronikl přes hranice nebo bráněným pásmem, případně zdr­žovat jeho postup, provádět zpravodajskou činnost od oby­vatelstva, žijícího v chráněném pásmu o vo­jenských opatřeních nepřítele za hranicí (tj. výzvědné zpra­­vo­dajství) a kontrarozvědné úkoly. K tomuto účelu dochá­zelo k permanentnímu stře­žení státní hranice z důvodu umožnění zpravodajských po­zorování, dozoru nad obrannými zařízeními, vybudovanými ve střeženém úseku a dále, aby v co nejkratší době mohly být uzavřeny komunikační závory. Kraj chodských hrdých lidí, ryzího češství čekal bohužel zlý osud a postupně se naplnilo známé heslo prezidenta Masaryka , že „o hra­nice se nediskutuje, o hranice se střílí“. Ač v dří­vějším čase se zde Němci chovali poněkud mírněji, dík cílené propagandě henleinovců se již dávno před zářím 1938 začala projevovat agresivita pře­váž­né většiny tamních Němců. Napadali naše lidi, zejména pak tam, kde bylo německé obyvatelstvo početnější. Nikdo ov­šem netušil a nepředpokládal, že právě zde se situace rapidně, pokud jde o zábor, zhorší. Na ony dny, kdy Němci zvyšovali záměrně napětí, vzpomíná nap­říklad Josef Fronk . Byl vyslán s policejní četou směrem k hranici za dru­hé mobilizace v noci na 14. září 1938. Když projížděli Poběžovicemi , zastihla je střelba. Po kontrole v Hostouni  nás­ledně zajeli ještě do Bělé nad Radbuzou  a tam se jim podařil lov – auto plné střeliva a zbraní. Na všech místech kudy projížděli, byli svědky, jak Němci po našich lidech házeli kameny, vyvolávali rvačky přímo na uli­cích. Tím se plnil jeden z úkolů da­ných vedením SdP – udr­žovat nepokoje a ze všeho obviňovat českou stranu, jak ubližuje Němcům, kteří jsou v menšině. V Pobě­žovicích  si kupříkladu pronásledování českých rodin vyžádalo dva lidské životy. Jiná skupinka vojáků našich byla vyslána na kontrolu vrcholu hory Čerchov, dominantu zdejšího kraje. Nájemce chaty na Čerchově  byl rád, že s rodinou vy­vázl se zdravou kůží. Zanechal tu vše, včetně potravinových zá­sob.
Ty se velmi rychle staly předmětem loupeživého zájmu z dru­hé strany hranice.  Stanoviště družstva SOS  z oddělení finanční stráže Fuchsova Huť  bylo v lese na Jelením Stánku pod kótou 733. Odtud byla pravidelně vysílána hlídka v síle 1+3 muži na vrch Čerchov. Dne 25. září bylo sta­no­­­viště hlídky na Čerchově  přepadeno. Po skončení bojů čeští obrán­­ci našli na verandě zastřeleného člena Finanční stráže – v boji byl zastřelen do­zorce Josef Pavlišta,  v je­ho těle vězelo osm střel a dozorce Karel Smo­la  vyvázl se dvě­ma průstřely plic. Ten druhý z hlídky, také postřelený, se zbyt­kem sil snažil doplazit do Pece , kde mu byla poskytnuta pomoc. Jednalo se o loupežné přepadení, ordneři odnesli v ba­tozích, co jen unést mohli. (Dne 5. září 1947 byl udělen rezortem MNO Jo­sefu Pav­lištovi in memoriam čsl. válečný kříž 1939).
Po mnichovské dohodě by­ly o měsíc později (24. listopadu) obsazeny některé chodské ves­nice. Podle tohoto diktátu se do listopadu 1938 han­­­­drkovala německá vojenská moc i o záboru vrchu Hrádek , památného na lidová shromáždění a s pomní­kem hrdiny chod­ského lidu Jana Sladkého-Koziny , v němž je také uložena prsť od Zborova  - z místa vzniku slavných československých legií. Nová státní hranice šla až těsně za Kozinovým pomníkem na Hrádku a do­týkala se Draženova, s čímž se hrdí Chodové nemínili smířit .
Chodské vesnice – typicky české – Díly , Postřekov , Klenčí  pod Čer­chovem , Trhanov , Cho­do v a Pec   - byly obsazeny a zabrány po německou Říši. Obce od Klenčí  východně patřily II. republice, později do Pro­tektorátu. (Delimitační hranice šla po záboru 1938 u Klenčí nedaleko Hrubého rybníka, přes poutní místo Dobrá voda, Klenčí samotné – jako jedna z 13 typických chodských obcí – patřilo do záboru!). V období od záboru předcházela demonstrace Chodů v Domažlicích  proti očekávanému dělení Chodska. Porovnejte – po jeho uskutečnění bylo připojeno do německé říše sice 364 Němců, ale i téměř 5121 Čechů z Horního Chodska. Těsně před německým záborem se podařilo sejmout Baarovu sochu z pom­níku na Výhledech a odvézt do Domažlic , kde pře­­žila válku. Podstavec pomníku později Němci rozstříleli a jeho kvádry uložili do zdiva mlékárny ve Wald­mün­che­nu . (Po válce byl znovu opraven).

Čerchov  v době druhé světové války

V roce 1938 byly objekty na Čerchově zabrány německým vojs­kem. Na Čerchově byla vztyčena vlajka s hákovým křížem. Pos­lední nájemce chaty Leopold Konáš ml. musel horu narychlo opustit i se třemi malými dětmi.
Na podzim 1938 byl tedy Čerchov zabrán hitlerovským Německem. Němci si velmi rychle uvědomili význam vysoké nad­mořské výšky Čerchova a již brzy po okupaci ho začali využívat jako hlásku protiletadlové služby. Z této doby pochází i níže zveřejněná ukázka vzpomínek jejich velitele na válečnou službu. Vzpomínaný německý voják z Čer­cho­va, Robert Macht, absolvoval tříměsíční základní výc­vik v Erlangenu, poté od listopadu 1940 nastoupil na leteckou hlídku na Čerchově. Tito hláskaři sloužili na Kurzově věži, ubytováni byli ve sta­rém hotelu. Podřízeni byli leteckému velitelství v Plzni, kam vždyc­ky hlásili typ letadla a směr letu. V létě 1943 už R. Macht pra­coval v hodnosti svobodníka jako vedoucí čerchovské hlídky.

Obrázek 60 - Čerchov po obsazení Sudet na podzim 1938. Nápis je už v němčině a termín otevření hostince Schwarzkopf (Čerchov), na který pán ukazuje, je 12. říjen 1938.
Díky statečnosti starosty OKČT Domažlice JUDr. S. Čecha ne­byl však ani za Protektorátu Čerchov prodán Němcům, ti se právně nikdy za okupace se nestali jejich právoplatnými majiteli. Obou chat na Čerchově se sice později zmocnili násilím, za­řízení zni­­čili, inventář rozkradli, ale i tím dosáhli určitého úspěchu. Zaplatili totiž – s německou pořádností – dluh spořitelně přes 110 000 K, takže chaty byly po válce bez dluhů.


Myšleno dnešní parkoviště u silnice Capartice-Klenčí, s odbočkou na Čerchov. V současnosti je zde zákaz vjezdu motorových vozidel, proto zde musíte ne­chat auto a pokračovat cca 5 km pěšky.

Dnes už je tam opět jeho náhrada, postavená v Caparticích, v podhůří Če­r­cho­va, dne 3. července 2010 Okrašlovacím a sportovním sdružením Český les. Ani originál se naštěstí definitivně neztratil, je uložen na těchto souřadnicích: N 49°24,720´, E 012°48,206´ (asi o 1 km blíže ke Klenčí)

Zlé jazyky tvrdí, že to bylo kvůli tomu, že pár metrů za pomníkem začínalo po roce 1980 minové pole před vjezdem do objektu :-)

Josef Pavlišta, dozorce finanční stráže a příslušník SOS. Narozen 29. září 1904 v obci Merklovice (okres Rychnov nad Kněžnou), zařazen na oddělení inanční stráže Fuchsova Huť, 25. září 1938 smrtelně zraněn (průstřel hlavy) při přepadu hlídky SOS na Čer­chově, pohřben v Praze. Po válce v roce 1946 mu byl na Čerchově odha­len pomník. Jeho jméno naleznete i v přehledu příslušníků bezpečnostních slo­žek, kteří položili své životy v roce 1938 v zápa­dočeském pohraničí v boji pro hen­leinovským Freikorpsům.

Obyvatelstvo za nocí přemisťovalo kolíky po delimitační komisi. Podobně to­mu bylo i na Hrádku u Újezda. „Komise vytýčila hranice za chalupou. Pomník Ko­­zi­ny se ocitl v Německu. Do rána byly kolíky přemístěny za Kozinu, aby zůs­tal u nás. Po delším jednání připustili Němci hranice za pomníkem…“

V oblasti Chodska bylo obzvláště problematické stanovení odstoupeného úze­mí na principu národnosti obyvatel – Chodové byli tradičně českým elementem v poněmečtělém pohraničí po obou stranách – jak směrem k Mar. Lázním, tak dolů k Sušici. Nová hranice německé říše šla tak od roku 1938 kousek za Klen­čím pod Čerchovem. Chodové se skutečně do poslední chvíle nesmířili s mnichovským rozhodnutím. Byli bezmocní jako celá země. „Nic nepomohla deputace chodského lidu v krojích… vyslaná dne 14. listopadu k předsedovi vlády gen. Syrovému,“ napsal kronikář obce Babylon. „Byla zadržena policií na hranicích Prahy a jen několika jednotlivcům v čele se starostou města Domažlic Matějem Rádlem bylo dovoleno v uzavřených autech dostaviti se k předsedovi vlády gen. Syrovému, jehož odpověď však na dotazy Chodů byla velkým zklamáním. Nic nepomohla ani velká demonstrace chodského lidu 16. listopadu v Domažlicích před okresním úřadem.“ Aby se dále nejitřily nálady obyvatel, vláda nepospíchala s dalšími informacemi. „Teprve dne 21. listopadu,“ stojí v pamětní knize Babylonu, „přišla úřední zpráva oznamující, že dne 24. listopadu budou německou brannou mocí zabrány tyto chodské obce: Klenčí, Nový a Starý Postřekov, Trhanov, Chodov, Pec, Česká Kubice, Babylon a osady Hamry, Pila a Pelechy.“ Po takové zprávě opanovalo Chodsko zděšení. Kraj, který po staletí tvořil obranný val proti germánským vetřelcům, byl potupným způsobem obětován expanzi potomků těchto vetřelců. „Ale přišel den křivdy. – 24. listopadu 1938 o desáté hodině dopolední (…) Více než 7 000 chodského obyvatelstva připadlo k německé říši. Ani ne hodinu poté zněly umíráčky a zněly hrany z domažlických věží (…) Plakal jako malé dítě v té době postřekovský rychtář Kudrnáč na své rychtě, a na chodovské ve stejný asi čas schovávala starostová Drdáčková do truhly v přístěnku naši státní vlajku, kterou jí po některém dohadování vydal německý důstojník, aby si ji jednou mohla vzít s sebou do hrobu…“ (Jan Vrba) Okupace pohraničního pásu země Chodskem otřásla. Odhodlání bránit se, pro­te­­sty a zoufalství, vše se vracelo do chodských vesnic rozmělněno v pocity bezmocnosti. „Nepomohl již ani telegram zaslaný presidentovi USA Rooseveltovi, aby pomohl ubohému Chodsku – osud několika chodských vesnic byl zpe­če­­­těn…,“ vepsal kronikář do pamětní knihy Chodova. Také atmosféru 13. srpna, kdy do Domažlic přijelo osmnáct (!!) zvláštních vla­ků, regionální písemnictví líčí a připomíná věrohodně i po desetiletích. Jiří Ka­jer v Památníčku ze slavné chodské pouti (vydalo nakladatelství Edvarda Fast­ra v Praze, 1945) píše: „Na hranice tehdejšího zabraného území putovaly tisíce poutníků. Ke Kozinovu pomníku, k celním závorám za Draženovem, k hraničnímu přechodu nad Trhanovem. Kytice házeli slzící lidé na zabrané území, na území, které nepřestávalo býti naším chodským, českým! Sta lidí ze zabraných chodských vesnic, kterým nebylo dovoleno zúčastniti se slavné pouti a nepodařilo se jim proniknouti zesílenou pohraniční ostrahou, podávalo si s poutníky ruce přes celní závory, tisklo je, líbalo.“ (zdroj: Chůdové kořeny MVČ)

Po skončení války žil na druhé straně, asi kilometr od státní hranice.

Konec války v Klenčí  pod Čerchovem

Město bylo na samém konci války vybombardované, přičemž shořelo asi 100 domů. Přes Klenčí a Výhledy přecházely nes­početné pěší transporty vězňů z koncentračních táborů. Hlou­b­­­koví letci americké armády (zvaní "kotláři", „tinkers“, nebo něk­de i „Jambos“) 26. dubna 1945 bombardovali v Klenčí pod Čerchovem čtyřtřídní obecnou školu, v níž byla vytlučena všechna okna, poškozeny okenní rámy a dveře.
Vraťmě se ještě jednou k původním vlastníkům Čerchova, do­mažlickému KČT. Činnost klubu byla ke konci války silně ome­­­­­zena, protože však organizačně nebyl zrušen, stal se útočiš­těm bývalých členů rozpuštěného Sokola a Junáka. Zůstal v Domažlicích jedním z má­­la ohnisek národního života. Velmi obezřetně veden se doč­kal osvobození a pustil se s oživenou chutí do nové práce, brzy ovšem znovu potlačené. Po osvobození Chodska americkou armádou v květnu 1945 do­mažličtí turisté s velkou obětavostí a značnými finančními náklady prováděli obnovu obou chat na Čerchově. Válka zanechala velké škody na čerchovském majetku. Obě cha­ty byly silně poškozeny, zařízení rozkradeno, Kurzova věž zásahem dělostřeleckých granátů byla sil­ně poškozena. Ihned po válce přikročili domažličtí turisté k nejnutnějším opravám. Chaty byly uklizeny, vyčištěny, střecha opravena, věž vyzděna, pokoje vymalovány a opatřeny provizorním nábytkem a lůž­kovinami.



Obrázek 61 - Vzpomínky bývalého příslušníka německé letecké hlídky na válečném Čerchově, Roberta Machta



Obrázek 62 - Němečtí vojáci na čerchovské věži


Obrázek 63 - Němečtí vojáci na vrcholu Čerchova

Obrázek 64 - Němečtí vojáci na vrcholu Čerchova

Obrázek 65 - Čerchov – Věž pro zaměřování na vrcholu
Čerchova za války
Obnovovací práce byly prováděny pod do­zorem místopředsedy MUDr. Rudolfa Němce , primáře domažlické nemocnice.  Zdálo se, že poválečnému využití Čerchova  už nic nebrání a tu­risté by opravdu mohli objekty v letech 1946–1950 využívat. Po získání prvního poválečného správce p. Vol­íka pak turisté během 4 let investovali na Čerchově  více než půl milionu korun na opravy a zdokonalení.

Čerchov  v područí armády a vnitra

Po několika letech plány na znovuotevření všech turistických objektů překazily únorové události roku 1948, po kterých nás­ledovalo známé uzavírání hranice a budování železné opony.
Problémy začaly velmi brzy po únoru 1948. V březnu 1948 ještě zasílá odbor na ústředí KČT do Prahy žá­dost o navýšení podpory na provedení nutných oprav na vr­cho­lu Čerchova. Odůvodňují ho výše uvedenými a prove­de­nými opravami v celkové prokazatelné výši 600 tisíc korun. V dub­­nu 1948 na valné hromadě Šumavské župy turistické ve Strakonicích (4. dubna 1948) ještě domažlický odbor KČT do­kladoval, co všechno se jim podařilo udělat. Dokonce dali na­­je­vo i velmi smělé plány – například získání do vlastnictví zří­ceniny starého hradu Herštejna u Poběžovic a z konfiskova­né­ho majetku asi 4 hektary okolního lesa. Cílem bylo posléze ho poskytnout turistickému odboru v Poběžovi­cích, až bude troš­ku větší. Dále požádali o přidělení hostince v domu č. 17 ve vysídlené vsi Capartice a přilehlé pozemky, kde poz­ději chtě­li postavit hřiště a koupaliště pro mládež. I na Čerchově bylo v plánu nahrazení dosloužilého dřevěného ochozu za no­vý, železobetonový a zřízení „hromadné noclehárny pro obě pohlaví“. Skoro z oblasti sci-fi je předložený ná­vrh, že vlastními silami označí zimní výstupovou cestu na Čer­chov svě­telnými značkami, „aby bylo možno bezpečně dostati se na Čerchov po příjezdu večerních vlaků od Klatov a Plzně“.
Po převzetí moci v Československu komunisty v únoru 1948 byl Klub českých turistů zrušen, rozpuštěn, jeho majetek byl zná­rodněn, členská základna byla slučovacími schůzemi v nás­ledujících měsících začleněna do sjednocené tělovýchovy. Tu­ristické aktivity se přesunuly převážně pod odbory turistiky tělovýchovných jednot ČSTV (Československé tělovýchovy). Už 31. března 1948 bylo prohlášeno sjednocení československé tělesné výchovy do jediné dobrovolné organizace – Sokol. Nás­ledný zákon č. 187/1949 Sb. o státní péči o tělesnou výchovu a sport fakticky znamenal zrušení TV a sportovních organizací, zánik pluralitního systému a hlavně – převedení majetku původních samostatných organizací do Sokola. Krátce po vytyčení hraničního pásma byly všechny objekty na Čerchově pro turisty uzavřeny, nicméně nebyly jim ihned práv­ně zabaveny. Nejdříve proběhlo nařízené sloučení KČT se Sokolem, a ještě o něco později byl tento celek začleněn do sjed­nocené tělovýcho­vy. Armáda se k nim dostala zprostředkovaně přes tyto organizace. 15. února 1950 přešly objekty na Čerchově rozhodnutím KNV v Plzni na Československou obec sokolskou. V roce 1949 MUDr. Rudolf Němec již jako předseda nuceně pře­­­­­­­­dal ve­dení KČT sjednocené tělovýchově. 20. listopadu 1948 byl sep­sán pamětní zápis o předání a převzetí ma­jet­ku bývalého KČT odboru v Domažlicích Tělocvičné jednotě Sokol v Do­mažlicích.

Obrázek 66 - Válečné fotografie mi zatím nejsou dostupné, takže
alespoň obrázek, ilustrující stav Čerchova v roce 1946, prvním
poválečném roce.

Obrázek 67 - Čerchov v roce 1945 (vlevo výše zmíněná zaměřovací věž,
je zřetelné poškození Kurzovy věže)

Obrázek 68 - Poblíž hraničního přechodu Lísková  – Höll  ještě
se starým vysokonapěťovým plotem (EZOH)
Předání/převzetí majetku na vrcholu Čerchova té­hož dne provedli starosta domažlického Sokola dr. Sv. Čech a za turisty MUDr. Rudolf Němec (jako vedoucí turistického oddílu) a J. Klou­ček a V. Šolc (správci obou chat). Odevzdán byl všechen majetek, tj. kromě obou chat i tzv. pa­vilon Lesu zdar a roz­hledna (Kurzova věž). Z pověření starosty Čecha zůs­t­­­­­­­ali oba správci nadále na svých místech. O ně­kolik dní poz­­­­ději - 29. lis­topadu 1948, však žádá okresní akční výbor v Do­­­­­maž­licích turistický odbor o odvolání současného nájemce Jiřího Vol­fíka z Čerchova a ustanovení nového správce. Přesto­že od­bor zdokumentoval velký přínos Jiřího Vol­fíka k obnově poválečného Čerchova a jeho nelehkou situaci, nepo­dařilo se jim zab­ránit v jeho odvolání. (Volfík i jeho man­želka měli na Čercho­vě svoje vlastní prostředky, investované již do příprav na zimu 1948/1949 - dříví, koks, led na chla­zení apod. Protože mě­li oba opustit Čerchov do 14 dní, tj. do konce roku, rozhodně neměli příl­iš velké šance, dostat vložené prostředky zpátky). Neuspěl ani požada­vek turistů, ponechat ho tam alespoň do konce zimní se­­­zó­ny.
Mezitím se však změnil i způsob zabezpečení stát­ní hra­­­nice, a právě západní část republiky nabyla velkého významu vzhle­­­­­dem k tomu, že tvořila nejvzdálenější část „východní“ Ev­ropy, čáru dotyku nově vznikajícího socialismu a kapi­talismu a jejich armád. Před vznikem Pohraniční stráže zajišťovaly obecně ochranu státní hranice pohraniční útvary SNB, Finanční stráž, vojenské asistenční oddíly a posléze i osadní oddíly Li­dových milic. V druhém sledu se na střežení hranice podílely i stálé útvary SNB. Nejmenším územní organizační prvek tvo­řil úsek čety pohraničního útvaru SNB. Velitel čety koordinoval činnost čety pohraničního útvaru SNB, oddílu Finanční strá­že a stálých stanic SNB. Vojenské asistenční jednotky byly řízeny vlastním velením, avšak na základě požadavků osádky úseku. Četu pohraničního útvaru SNB tvořil velitel, zástupce ve­litele, řidič, spojka a tři družstva, přičemž každé družstvo se skládalo z ve­litele a devíti mužů. Četa se tedy sklá­dala z 34 mužů. Jeden z těchto útvarů SNB se nacházel v blíz­kých Ca­particích.
K první změně v organizaci ochrany státní hranice došlo již v břez­­­­­­­nu 1948, kdy byla zrušena velitelství pohraničních pluků SNB. Pohraniční prapory SNB podléhaly přímo SNB útvaru 9600, tj. velení v Praze. K 14. červenci 1948 byly z příhraničního pásma odveleny vo­jen­ské asistenční jednotky. K rozsáhlejším změnám v zajištění ochrany státní hranice došlo v lednu roku 1949. Zákonem č. 275/1948 byla od 1. ledna 1949 zrušena Finanční stráž. Avšak ani 2,5x větší počet mužů na kilometr dél­ky hranice než před válkou, nestačil na úplné uzavření hranice. K řešení situace se přistoupilo v říjnu 1949. Jednak k PS nas­toupilo 1910 strážmistrů, kterým byla zkrácena základní vojenská služba, jednak se v osmi výcvikových praporech za­­­­­­­ča­­­­­­­­­­lo pro službu u PS cvičit 4700 vojáků. 700 z nich mělo po výc­­­­­viku pře­jít k z armády k PS, zbylých 4000 mělo u PS alespoň dokončit zák­ladní vojenskou službu. Muži z výcvikových praporů zača­li službu u PS vykonávat v dubnu 1950.
Protože přechod vojáků základní služby k po­hraničním rotám znamenal velkou změ­nu v systému stře­žení, bylo nutné rychle, ale přitom i kva­litně vojáky vycvičit v kon­krétních místních podmínkách. Po­hyb osob přes hranici se ani po tomto personálním posílení PS zastavit nepodařilo. Na kon­ci roku 1950 tak došlo k další reor­ganizaci.
K 23. říjnu 1950 by­ly do struktury Pohraniční stráže včleněny jednotky armádní 13. divize. Ty byly dislokovány do Chebu, Plané, Poběžovic, Su­šice a Volar. Zde byly reorganizovány na tzv. výcviková střediska, v nichž jejich příslušníci pokračovali ve standardním výcviku, který byl dále doplněn o prvky pohraničního výcviku. Zároveň byli ve výcvikovém středisku v Bys­třici školeni velitelé a strážmistři.
Za účelem rychlého a kva­litního vyškolení přišlých no­váčků vzni­kají tak v rám­ci jednotek PS výcviková střediska. Jedno takové středisko se objevuje od 1. dubna 1950 na Čerchově a je zmiňováno v hodně dokumentech té doby jako definitivní přítomnost oz­bro­­jených složek na vrcholu Čerchova. Všechny tyto změny měly samozřejmě vliv na přístup k vr­cholu, ne­boť se nacházel v samé blízkosti státní hranice. Jak bylo řečeno výše, přístup k hranici byl postupně ome­zo­ván. Teprve v le­tech 1950/51, v souvislosti s velmo­censkými a vo­jenskými plá­ny Moskvy v Evropě, se však realizovala opatření, jejichž cílem bylo neprodyšné uzavření západ­ní hranice a její příprava na válečný konflikt. 1. dubna 1950 vešlo v platnost nařízení ministerstva o pohra­nič­ním pásmu. Po roce 1950 tak byly mnohé pohraniční okresy prohlášeny pohraničním územím. To se dále dělilo na tři pás­ma:
zakázané
hraniční
pohraniční
Existence pohraničního pásma neměla příliš velký vliv na zde ži­jící obyvatelstvo, toto území jen bylo určeno jako operační pros­tor Pohraniční stráže. Jiná situace ovšem byla ve dvou zbý­vajících pásmech. Zakázané pásmo přiléhalo bezprostředně ke státní hranici a bylo zhru­ba dva kilometry široké. Přesné ve­dení hranice zakázaného pásma určoval velitel Pohraniční strá­že a vyhlašoval místněpříslušný okresní národní výbor. Veškeré obyvatelstvo bylo vysídleno a vstup do tohoto prostoru byl možný jen na povolení velitele místní jednotky PS, a to na­víc jen v doprovodu příslušníka PS. K zakázanému pásmu přiléhalo zhruba desetikilometrové hraniční pásmo. Jeho kon­krétní průběh opět určoval velitel PS a vyhlašoval ONV. I sem byl vstup možný jen na zvláštní povolení. Mohli zde ovšem pře­chodně či trvale bydlet lidé. Museli k tomu ovšem mít po­volení od StB a respektovat řadu omezení.
Za rok, 11. července 1951, schválil parlament zákon o ochraně státních hranic č. 69/1951 Sb. Zákonu předcházel předpis mini­sterstva národní bezpečnosti z 28. dubna 1951, ČS-2232/40 - taj. ŠI. Obsahoval důležitou změnu: od původního úkolu, tj. za­­­­­­­me­­zení útěkům, se ochrana hranic více zaměřovala na přípravu vo­jenského konfliktu. Pohraniční oblasti s NSR a Rakou­s­­kem se rozčlenily na dvě zakázaná pásma a na hraniční pás­mo. Prv­ní pásmo tvořilo zcela uzavřené území do hloubky asi 2 km od hranic, byli z něho vystěhováni všichni obyvatelé a zůs­­­­­talo vylidněné. Zbylé obytné budovy okolo byly zbořeny. Předpokládané náklady na likvidaci budov dosahovaly mnoho milionů Kčs, v případě, že některé budovy zbouraly stavební podniky a použily materiál z nich, náklady klesly. Hraniční pásmo pak navazovalo na zakázané pásmo o prů­měr­né hloubce 2-6 km (nejvýše 12 km). Vstup do tohoto pásma byl povolen pou­­ze na propustky a všechny osoby politicky nespolehlivé byly vys­těhovány, obvykle podle návrhu Státní bez­pečnosti.
V ro­­­­­ce 1951 opatření na ochranu hranic neskončila, vyvrcholila v příš­tím roce. Politický sekretariát ÚV KSČ schválil 28. února 1952 návrh na zaminování některých úseků státní hranice, celkem 183 km, v okresech Cheb, Planá, Poběžovice, Sušice, Volary, Karlovy Va­ry, Č. Budějovice, Znojmo a Bratislava. Střepinové miny by­ly rozmístěny v průměru 70 kusů na 1 km. Celkové náklady se odhadovaly na 4,840 milionu Kčs. Mj. i z to­hoto důvodu se nepodařilo turistům (Sokolu) udržet přís­tup civilistů na Čerchov v plné míře. Oblast patřila – vzhledem k ma­lé vzdálenosti od hranice – do první, vylidňované zóny. Pů­vodní odbor KČT, nyní už turistický oddíl domažlického So­­­­­­­kola žádá pražskou Československou obec sokolskou o po­moc. Negativní odpověď dostávají 21. února 1950.
„Jak je vám jistě známo, podnikli jsme intervenci u Okresního národ­ního výboru v Domažlicích ve věci přístupu na Čerchov. Dne 6. t. m. o­bdrželi jsme však odpověď bezpečnostního referátu Okresního ná­rodního výboru v Domažlicích tohoto znění:
„…Turistická chata ČOS na Čerchově se nachází v úplně zakázaném poh­raničním pásmu. Z důvodů státně bezpečnostních není tudíž mož­no vyhověti Vaší žádosti. Cestovní a turistický ruch bude v okolí chaty omezen na tolik, že na Čerchov přijde jen minimální počet osob. ONV-bezpečnostní referát, po uvážení všech eventualit k za­bezpečení turistické chaty na Čerchově se uvoluje k tomu, že vydá jistý počet propustek, a to jen těm členům Sokola, kteří budou přímo po­věřeni dohledem na chatu. Bude se jednati asi o 10 členů Sokola z Do­mažlic, kteří jsou zároveň členy LM. Jiných osob na Čerchov ne­bude z důvodů státně bezpečnostních připuštěno. Pokud se týče stře­žení samotné chaty na Čerchově, je tato stále střežena příslušníky SNB-pohraničního útvaru z Capartic…“
Se zpětnou platností se domažlický odbor Sokola dovídá až  15. června 1950, že prostory na vrcholu Čerchova (parcelní čís­lo 230, 231, 1592/1, 371, 1592/6 a 1592/7) sice usnesením okresního soudu v Domažlicích byly převedeny 12. dubna 1950 do vlast­nictví ČOS podle zákona 187/49 Sb., ale ústředí turistiky předalo některé objekty (obě chaty a Kurzovu věž) do nájmu mi­nisterstvu vnitra pro účel výcvikového střediska SNB. (Jeho účel byl vysvětlen v minulé kapitole). Tento tzv. vynucený ná­jem, neměl dokonce ani stanovenu výši úhrady, ačkoli chaty by­­ly pronajaty i s inventářem. Protokolární předání provedli MUDr. Čech a MUDr. Němec, správce chaty a zástupci SNB z Ba­­­­­­­­by­­­lonu. Dopisem z června 1950 jsou tedy domažličtí žádáni, aby po dohodě s kompetentním pronajímatelem předložili do 17. června 1950 nástin příslušné dohody, obsahující nájemné za celé objekty i za používání inventáře, postupy při změnách a výpovědních lhůtách.


Odkazy na čerchovskou PS jednotku je třeba v elektronických zdrojích hledat velmi opatrně, neboť i jinak vynikající zdroj na Vojenství.cz uvádí název Čer­chov pro jedno ze slovenských úsekových oddělení OSH (Ostrahy státních hranic) namísto správného názvu Čerhov [74]

S armádou jako takovou však dosud nemělo dosud nic společného, bylo to tehdy výcvikové středisko SNB, tedy ministerstvo vnitra.

 

 

Výcvikové středisko SNB Čerchov

Už od 1. dubna 1950 v nich tak mohlo ministerstvo vnitra zřídit výcvikové středisko Sboru ná­rodní bezpečnosti. Vojska ministerstva vnitra zpočátku vyu­ží­vala stávající objekty, stejně tak jako v pozdější době nově vzni­kající útvar radiotechnického průzkumu s posádkou v Klen­čí pod Čerchovem.  Další listiny o postupu ve věci pronájmu se mi nepodařilo do­hledat. Velmi pravděpodobnou příčinou však byl postupný zá­nik Sokola ve své původní podobě, neboť 20. prosince 1956 byl přijat zákon 68/1956 Sb. o organizaci tělesné výchovy.
„… V zájmu rozšíření účasti a posílení aktivity a iniciativy pracujících svěřuje se organisování a řízení dobrovolné tělesné výchovy a z­ajišťování jejího plánovitého rozvoje jediné dobrovolné tělovýchovné organisaci…“.
Podle dalších paragrafů zákona přišly původní organi­zace i o ma­jetek, neboť §7 odst. 3 nařizuje všem bývalým organizacím… „na návrh příslušného orgánu tělovýchovné organisace zapíší knihovní soudy změny knihovních práv na základě rozhodnutí orgá­nů uvedených v odstavcích 1 a 2, po případě orgánů jimi k tomu zmoc­něných…“.
Nově vzniklý ústřední výbor Československého svazu tělesné vý­chovy v Praze nelení a 24. října 1957 předává vrchol Čercho­va, zapsaný v katastrálních knihách obcí Pec pod Čerchovem (katastr. č. 230 - chýše Pasovského, 231 - hospodářská budova, stavební parcela, 371 - chata a pozemek) a Folmavy (č. 188 - stav. parcela a chata, 375/2 - les) i s inventářem od původně zap­saného vlastníka, Českoslovenké obce sokolské v Praze na Ústřední výbor ČSTV v Praze. Právně si však armáda prostřednictvím Ministerstva národní obrany koupila čerchovské objekty až na podzim 1958 od Československé obce sokolské za celkovou částku 75 450 Kč (!). Podle výpisu z po­zemkové kni­hy katastrálního území Pec došlo ke změně zápisu 24. 1. 1959 (č. d. 36). „… Podle usnesení plenárního zasedání Ústředního výboru TSO So­kol v Praze z 1. 12. 1956, listiny o přechodu vlastnického práva z 24. 10. 1958, kupní smlouvy z 31. 10. 1958 a 10. 11. 1958 vkládá se prá­vo vlastnické pro Čs. stát – ministerstvo národní obrany…“. Připomínám, že turisté investovali po válce asi 6x více jenom do obnovy objektů. I když započteme důsledky měnové refor­my v roce 1953, jde o zřejmý nepoměr. Důvod spěchu v roce 1950 je jasný – začínalo budování nových PS rot podél hranice. Ty ve vyšších nadmořských výškách, včetně Čerchova, měly pod­­mínky vysloveně kruté.

Obrázek 69 - Návštěva Antonína Zápotockého u PS roty na Čerchově

Obrázek 70 - Návštěva Antonína Zápotockého u PS roty na
Čerchově (srpen 1956)
„Během krátké doby od října do 31. prosince 1950 bylo nutno budovat za nejtěžších podmínek v mrazu, ve sněhové nepohodě, při ostrém mrazivém větru nemajíc mnohdy kde si odpočinout, […] příslušníci obětavě budovali nové útvary, […] holýma rukama, sekerou, motykou, krompáčem a pilou káceli stromy, vytahovali pařezy, jak tomu bylo u roty Václav, Lesní Louka, Čerchov a Paadorf. Doprava nebyla možná. Většina materiálu se dopravovala několik kilometrů na zádech příslušníků. […] Nejtěžší snad bylo večer docházet do ubytovny vzdá­l­­­­­ené 4 km na Krásnohorskou a ráno zpět na pracoviště.“ [65] [189]
Z této doby existuje i několik fotografií z návštěvy Antonína Zá­potockého u jednotky na Čerchově.
Tehdejší prezident re­publiky ji navštívil u příležitosti Chodských slavností v roce 1956, které byly tehdy pořádány pod mottem: „Zpíváme a tan­číme pro radostnou práci, pro mír“. Celkem logicky se proto na Chodsku objevili i političtí představitelé státu. Prezident Anto­nín Zápotocký navštívil 11. srp­na 1956 v rámci doprovodných akcí JZD Chrastavice  a dvě roty Pohraniční stráže. Stejné roty navštívil o měsíc později i velvyslanec SSSR v Če­s­ko­slovensku, I. T. Grišin. [189]

Útěky přes hranici v okolí Čerchova

Pokud je mi známo, nebyl vrchol Čerchova a jeho bezprostřed­­ní okolí použit pro nelegální přechod hranic, snad i pro poměrnou odlehlost a nesnadnost přístupu. Mediálně známý je pouze útěk Ing. Františka Uhlíka v opra­veném obrněnci rakous­kého původu, který s ním v roce 1953 překonal ženijní zabezpečení i signální stěny v úseku Lísková – Höll. (Podrobnosti o útěku hledejte například v [119]). Další, kdo překročil hra­nice při svém útěku na západ v blíz­kosti Čerchova, byl i Miroslav Surý. O dalších nejsou podrobnosti známé.

Obrázek 71 - Obrněnec po útěku Františka Uhlíka  u nádraží
na německé straně hranice

Vojáci na vrcholu Čerchova

Jak se můžete dočíst v kapitolách o historii průzkumných jed­notek pro radiový odposlech a zaměřování, v této době už pří­s­­­­lušné jednotky existovaly a vzhledem k předurčení ČSLA by­lo jasné, že dříve či později se tyto prapory na pohraničních kop­­­cích objeví.

Obrázek 72 - Stará podoba Kurzovy věže  a starého hotelu v době
obsazení vojáky
Turistické objekty na Čerchově však byly budo­vány pro jiný účel a s jinými záměry, než potřebovaly ozbro­jené složky. Navíc nově vznikající vojenské útvary, jimž měl brzy vrchol Čerchova patřit, se způsobem práce v 50. letech lišily od vojs­kových rádiově-průzkumných útvarů z konce druhé světové války a těsně po ní. (Odkazy na ně najdete v jiných kapitolách knihy). Předpokládalo se postihování provozů potenciálního pro­­tivníka ve více vlnových pásmech, zvláště velmi krátkých vln (VKV), později i satelitní komunikace, bezdrátových telefo­nů, poštovního spojení a o několik let později i radiotech­nic­kých prostředků – radiolokátorů, naváděcích systémů, ruší­cích systémů, varovných systémů apod. Jak jste si mohli přečíst v ka­­pitole o historii čs. jednotek radiového průz­­­­kumu, začala jejich výstavba přibližně od roku 1949. (Viz ka­pitola o praporu vojenských „meteorologických“ stanic v ro­ce 1949). Trvalo však několik dalších let, než se – podobně jako na jiných pohraničních stanovištích – uskutečnily první zkoušky a rozhodlo se o umístění příslušné jednotky. Ještě v době, kdy vr­chol Čerchova sice patřil turistům (Sokolu) - v roce 1955 - ale jejich přístup na vrchol byl už silně omezen, se uskutečnila jedna z prvních testovacích zkoušek vhodnosti jednotlivých pohraničních stanovišť pro účely rádiového průzkumu a zamě­řo­­­vání z iniciativy kralovických důstojníků Vyvadila, Vogeltan­ze, Zerala a Hofmana.
Byla ověřována jednak rádiová viditelnost, dosahy průzkumu, jed­nak i technická spolehlivost přístrojů a schopnost plnění za­daných úkolů. Po těchto zkouškách už bylo jisté, že Čerchov bu­de pro tyto účely velmi vhodný, byl tedy ministerstvem ob­rany pro tyto účely zakoupen. Dosavadní nájemce – ministerstvo vnitra – však na vrcholu také zůstal. Začala organizovaná instalace techniky na vrcholu Čerchova. Organizační pří­prava však znamenala nejen posílení technikou, ale i lidmi. V této době „vojenských“ začátků na Čerchově bylo z logistic­kého pohledu naprosté minimum budov a prostředků, postačující ob­­­­časným turistům, pro stálou vojenskou přítomnost však by­lo potřeba lepší zabezpečení. Na tehdejším vrcholu se v době prv­ních zkoušek nacházela pouze stará chýše Pasovského, Kur­­­­­zova věž, hotel, hospodářská budova (s doškovou střechou) a dva domky - tzv. fiňák, sloužící Pohraniční stráži a dal­­­­­­­ší, fungující jako skladiště. [117] Vojáci proto hned od ro­ku 1957 musí postavit všechno, co ke své činnosti budou potřebovat – alespoň jednoduché oplocení okolo vrcholu, strážnici, sklad uhlí, transformátorovnu, ubytovací a hospodářskou bu­do­vu, garáže. Další úpravy proběhnou v následujících letech, když vznikne jejich potřeba. Tím se ovšem do budoucna vytvá­ří systém jakýchsi „přílepků“, který později znemožní systémovou změnu staveb na vrcholu. Z hlediska kralovických (litoměřických) jednotek nás bude pro další období zajímat hlavně 2. prapor, tj. odloučená stanoviště. V jeho sestavě se totiž nachází 6. rota VKV s velitelem roty kpt. Vogeltanzem. Rota má dvě čety. Jedna z nich je (asi od přelomu let 1956/1957) je dislokována na Čerchově, tvoří ji asi 14 mužů. Postupně jí velí npor. Horák, kterého po pěti měsících střídá npor. Kincl.  (Druhá četa této roty je umístěna na Klínov­ci).

Obrázek 73 - stará uhelna vedle kuchyně (v roce 2012 již dávno zbořena)

Obrázek 74- První „vojenská“ přestavba turistické (Kurzovy)
vě­že na Čerchově. Od pozdější podoby ze 70. let ji jednoznačně odlišují okna kolem dokola celé věže. V západním směru před ní vyrostl na půlkruhovém betonovém „molu“ pozemní anténní prostor, později zničený větrem a demontovaným. Do dnešních dob zůstala pouze ta budova pod ním a betonový podstavec na pilotech.
I v dalším období se zde jako velitelé této malé, odloučené jed­notky střídali velitelé čet od 55. radiového pluku z Kralo­vic. K dop­ravě na kótu měli k dispozici jeden Jeep Willis s ři­dičem. V roce 1957 se na Čerchově zahajuje výstavba, a proto je odtud průzkum přemístěn na Pleš (pod Zvonem), kde funguje až do roku 1959. Ještě před finálním dokončením přestavby budov na vrcholu Čerchova se ale jednotka z Pleše vrací. Aby nemuseli vo­jáci z povolání neustále dojíždět z Kralovic, je pro ně a jejich rodiny postavená bytovka č. 164 dole v Klenčí pod Čerchovem.  (Přímo u odbočky z hlavní silnice do budoucích kasáren, za místním obchodem).
V roce 1958 vzniká nový 3. prapor VKV, který je zformován ve Zbiroze a do roku 1964 přemístěn do Horšovského Týna. Jeho jednotky jsou umístěny přímo na státní hranici v objek­tech na Klínovci, Milířích a Čerchově. Roty VKV průzkumu by­ly samostatné v přímé podřízenosti velitele pluku. Tomu veleli v té době kpt. Miroslav Malý (červe­­­­­­­­nec 1955) a mjr./pplk. Zlatomír Kříž (od května 1956 do září 1958).
Od roku 1959 tak na Čerchově existuje 8. skupina ze sestavy 3. sa­mostatného praporu s regulérní vojenskou organizační struk­turou. Velitelem je důstojník Mlýnek, z praporčíků například Miroslav Zídek, který na Čerchově pracoval asi 28 let. Koncem roku 1960 vystřídal důst. Mlýnka nadporučík Pěch, kte­rý zde velel do roku 1963. Velitelství 3. samostatného (litoměřického) praporu bylo dislokováno v Horšov­­­­­ském Týně, v hor­­­­ním patře budovy poštovní­ho úřadu, který je zde dodnes. Velitelem praporu byl důst. No­votný, v operační skupině působil mj. důst. Pisklák. Následně v roce 1964 došlo k reorga­nizaci jednotek VKV průz­kumu. Ze skupin se stávají samostatné roty VKV průzkumu.  Prapor z Hor­šovského Týna je redislokován do Horažďovic a přechází do podřízenosti velitelství západního vojenského okru­­­­­­hu. V roce 1961 je z původ­ního průzkumu VKV vyčleněna skupina radiotechnického průzkumu a posléze z ní vzniká ve Zbirohu 7. radiotechnický prapor (pluk) radiotechnického průzkumu, s odloučenou jednotkou (skupinou, později praporem) umístěnou ve starých kasárnách v Do­maž­­­­­­licích.  Průzkum VKV měl svá specifika a stále častěji musely být řešeny technické problémy příjmu a zpracování signálů. Proto je snaha vytvořit na vrcholu Čerchova speciální litoměřické stanoviště technického průzkumu pro pásmo VKV (pozn. pro KV již existovalo). K tomu dochází po nástupu mjr. Vlčka, který po ukončení VAAZ přebírá místo ná­čelníka stanoviště technického průzkumu (STP). Od té doby dochází k těsnému propojení analýzy a odposlechu. Jsou však problémy s umístěním pracovišť nové jednotky – STP, protože všechny prostory jsou obsazeny odposlechovou jednotkou a jed­notkou RTPz (radiotechnického průzkumu). Nakonec je jediné pracoviště STP umístěno do „Lucerny“ věže.  V roce 1966 se radiotechnický prapor stě­hu­­­je z Domažlic do nových kasáren v Klenčí pod Čerchovem. Samostatná rota se z Čer­cho­va se vším zázemím stěhuje do ka­sáren také. Na Čerchov vyjíždí pouze směny plnící úkol.  Toto oddělení se však dobře nepromítlo do vztahů i dalšího fun­­­­­­gování jednotek. Mnohdy to vypadalo, jako by skupiny pracující na Čerchově, byly pro život kasáren zbytečnou zátěží a že by se kasárna obešla bez nich.   Rozdělení však mělo i své po­­zit­­­­­­ivní stránky. Především se uvolnilo místo v objektech na Čerchově a stanoviště technického průzkumu (STP) se mohlo více rozvíjet. Další jednotkou, obsazující Čerchov, se stal v září 1961 vzniklý 7. radiotechnický prapor ze Zbirohu, jehož odloučená jednotka byla nejdříve v kasárnách Domažlice, později (od ledna 1967) v nově postavených kasárnách v Klenčí pod Čerchovem. (Prapor se v roce 1962 změnil na pluk a v Domažlicích měl odloučenou jednotku v síle praporu). O stanoviště Čerchov se proto v té době dělí jednotky dvou vojenských útvarů – litoměřického 7. spojovacího pluku (VÚ 6174) a zbirožského 7. radiotechnického pluku (VÚ 7495). Aby toho nebylo málo, zůstává na vrcholu i jednotka ministerstva vnitra. Brzy se ukázalo, že ar­mád­ě věž a budovy na vrcholu Čerchova nestačí, proto začala s přestavbou nejdříve Kurzovy věže, kvůli zvětšení anténního prostoru pro osádky a techniku. Vzhledem k přepravě musely být vybudovány i cesty z Capar­tic pro osobní i nákladní auta, spojovací kabely a posíleno sil­no­proudé napájení celého stanoviště.


Největší pocty se dostalo obci Chrastavice 11. srpna 1956, kdy ji navštívil pre­­­­zi­dent republiky Antonín Zápotocký. Zúčastnil se Chodských slavností a nav­štívil obec, jejíž jednotné zemědělské družstvo od svého založení stálo ved­le JZD Brnířov na vrcholu úspěchů socialistické zemědělské velkovýroby v okre­se… Radostně se peklo 8 vandrovních a 80 chodských koláčů, s pohnutím byly ote­vírány truhly, aby vydaly kroje pro děvčata i vdané ženy. Sobotní odpoledne by­lo zamračené. Ale ani déšť nikoho doma nezadržel. Přišli všichni, mladí i sta­ří, družstevníci i ti, kdož z družstva před dvěma léty vystoupili, nebo kdož se na stranu družstevního budování zatím nepřidali. Mezi děvčaty, která přinášela dary milým hostům, byla i dcera soukromého zemědělce. To vše bylo pro obec, pro níž nebyl třídní boj u konce, příjemným překvapením.  V 15.25 hod. na návsi vystoupil z auta host nejmilejší, srdečně vítán všemi chrastavickými i mnohými návštěvníky z okolních vesnic… Nic mu nevadilo, že chodí v dešti a blátě. Jen kalhoty zahrnul, přehodil pláštěnku a byl stejně pozorný, pohotový, vtipný i kritický, jak jen jsme ho všichni jako takového znali. [188]

A. Zápotocký chtěl asi především příslušníky PS povzbudit k další činnosti – rok 1956 byl totiž prvním rokem, kdy v úseku poběžovické (domažlické) PS bri­gády nepronikla ani jedna osoba při celkem 87 zadrženích! „… V době konání chodských letních slavností navštívil president republiky Antonín Zápotocký 10. a 11. pohraniční rotu, kde besedoval s pohraničníky o jejich životě a službě. Na obou jednotkách se zapsal do pamětní knihy…“. Podle nového číslování rot (po reorganizaci od 1. června 1956) se jedná o roty na Černé řece (10. rPS) a na Čerchově. (11. rPS)

19. dubna 1948 vstoupil do cizinecké legie, kde se přihlásil k para­šutis­tic­kému výcviku. Od listopadu 1948 sloužil ve Vietnamu, 31. srpna zběhl k Viet Minhu. V srpnu 1950 byl součástí propagační repatriace do Československa, kde následně pracoval v dělnických profesích.

Podrobnosti o útěku V. Uhlíka jsou podrobně (včetně protokolů) zdokumentovány v kronice 9. brigády PS Domažlice (ABS Kanice). Měl jsem ji celou k dispozici bez jakýchkoli problémů.

Byl později (po odchodu roty PS dolů na Malinovou horu) zbourán.

Jenom ve zkratce – turisté o budovy na vrcholu přišli teoreticky se začátkem zřízení hraničního pásma a omezení vstupu civilních osobdo něj, prakticky však až novým zákonem o sjednocené tělovýchově z prosince 1956, který na tuto organizaci převedl majetel bývalého Sokola, kam byl převeden turistický majetek po roce 1948. Nový ÚV ČSTV převedl majetek na vrcholu Čerchova v říjnu 1957 ze Sokola na ČSTV a o rok později si ho armáda koupila za necelých 75 tisíc korun. (V katastru byla změna zapsána až v lednu 1959).

V období činnosti zbirožského útvaru koncem 80. let byla uzavřena dohoda o využití tohoto domu jako ubytovny pro svobodné vojáky z povolání, kteří do té doby mohli bydlet pouze na odděleném bloku jednoho patra v kasárnách.

Tento 3. prapor uvolňuje prostor ve Zbirohu nově příchozímu 7. radiotechnickému praporu od 7. spojovacího pluku (Litoměřice), ze kterého transformací později (1962) vznikne 7. radiotechnický pluk Zbiroh. (VÚ 7495).

Takto je věta převzata z originální dokumentace budoucího 78. střediska. Jako voják, který byl převážnou dobu právě v těch kasárnách, to vidím trochu jinak. Někdo se musel starat o celou logistiku posádky i stanoviště na Čerchově – stráže, posádkové a dozorčí služby, kotelnu, stravování, ubytovací prostory, spojení, posyp a úklid cest v zimě a semtam i bojový úkol své vlastní zbirožské jednotky – a tato vrcholová jednotka to nebyla…


Obrázek 75 - Čerchov  - přestavba staré turistické věže, v popředí pozemní anténní přístřešek, který později odnesla vichřice

Obrázek 76 - Čerchov  (pohled z německé strany)

Obrázek 77 - Odlesněný vrchol Čerchova  s novým pozemním
 anténním prostorem
Obrovský anténní prostor vy­rostl později i na skalce před věží. Aby se mohl na příkrém zá­padním svahu udržet, byl postaven na pilotech. (Viz snímky z 80. let)
Jakkoli se to nezdá pravděpodobné, nebyla slušná dopravní ces­­ta nejvyšší prioritou výs­tavby. Původní lesní cesta z Capar­tic na Čerchov, stavěná hra­bětem Stadionem, byla v té době již hodně rozbitá a v hor­ním úseku i nezpevněná, což pro někdejší dopravu vozíku oslí­kem Soňou, popř. koňmi nevadilo, pro těžkou vo­jenskou tech­­niku již ano.
Asfaltový povrch po celém úseku se podařilo dodělat až v po­lo­vině 70. let. Do té doby se běžně stávalo, že vojáci chodili do služby i ze služby velkou část cesty z Capartic pěšky.  I v době, kdy již byla hotová nová pa­­ne­lová cesta (po 1984), se občas chodilo do služby pěšky, protože ani terénní štábní PV3S ne­dokázaly s lidmi vyjet to poslední prudké stoupání okolo pom­níku „U četníka“ k vr­cho­lu. Vzpomíná bývalý VZS, Miroslav Záveský: „…S vojáky se tehdy hodně šíbovalo z místa na místo, tedy z hlásky na hlásku. Většinou nezůstávali celé dva roky na jednom místě. Pro přepravu se používala například vojenská vozidla V3S. Tato V3S ve skříňové úpravě sloužila v terénu i na přespání. Proto vybavení postelemi s matrací a kamínky nebylo nic zvláštního. Byla to celkem běžná úprava. Vojáci se samozřejmě převáželi uvnitř. Na jedné takové cestě mezi Černošínem a Planou u Mariánských lázní dostal řidič prvního ročníku smyk a V3Sku převrátil. Vojáci uvnitř byli od postelí, zbraní a kamínek dost potlučeni. Naštěstí ještě před jízdou vojáci kamínka uhasili a vymetli, takže požár naštěstí uvnitř nevznikl. Přesto došlo i na zlomeniny a hodně pohmožděnin. Než se vojáci dostali ven, málem se řidič – mladý voják, ze zoufalství zastřelil. Naštěstí se tak nestalo a vše se obešlo bez ztrát na životě.“
Stejné problémy byly i s napájecí sítí, kterou bylo nutno proudově hodně posílit. Až do poloviny 60. let bylo vedení vysokého napětí provedeno jako nadzemní, což se ukázalo jako velká slabina – v zimních měsících docházelo k namrzání, proto bylo asi v roce 1964 vedeno podzemním kabelem. Na vrcholu byla za účelem zmenšení napětí na požadovanou hodnotu postavena transformační stanice, po přestavbě vrcholu v roce 1982 nahrazena novou trafostanicí.  Stará trafostanice „přežila" na vr­cholu i vojáky, odstraněna byla až po roce 2000, nová trafostanice (vedle staré Kurzovy věže) slouží dosud. V době přícho­du armády na vrchol Čerchova se tam nacházely objekty, postavené turisty – Pasovského chýše, budova hotelu, hospodářská budova s doškovou střechou, kamenná Kurzova věž, dřevěný domek na uskladnění materiálu a finský domek, pos­tavený pro tehdejší rotu Pohraniční stráže.
Armáda vystřídala na Čerchově jednotku Pohraniční stráže, pro kterou byl posléze v letech 1958 až 1959 postavena rota asi 1,5 kilometru zpátky pod Čerchovem v prostoru, nazvaném „Loučka". (Neplést s novou rotou PS, postavenou na konci 80. let vedle ní. Mladší generace ji znají jako rotu pod Malinovou horou). Finský domek byl tedy jednotkou Pohraniční stráže opuš­­těn, objekt však asi v roce 1967 převzalo ministerstvo vnit­­ra, provedlo částečnou rekonstrukci domku a od roku 1969 ob­sa­dilo trvale jednotkou rozvědky ministerstva vnitra, slangově nazývanými na vrcholu „policajti“. Finský domek byl v roce 1978 zbořen. Okresní stavební podnik z Domažlic, který se tehdy angažoval v přestavbě Čerchova, postavil do roku 1982 nový objekt, který útvar ministerstva vnitra využíval až do roku 1994, kdy vrchol opustil. V sou­časné době patří domek do majetku obce Klenčí pod Čerchovem. (Najdete zde sezónní hospodu a zadní část používají ra­dio­amatéři – jejich rozměrnou anténu na střeše nemůžete přeh­lédnout.
Pplk. Zlatomír Kříž, nyní už náčelník oddělení R na ZS/GŠ, na­řizuje v říjnu 1961 veliteli 7. radiotechnického praporu ve Zbi­rohu, aby při jednání o výstavbě dálkového spojovacího vedení na stanoviště Poledník a Čerchov postupoval tak, že se bude vyhýbat – vzhledem k vysoké poruchovosti a špatné kvalitě spoj­ení – nadzemnímu vedení v horských podmínkách, v bouř­kovém a nárazovém prostředí. Nařizuje jako jedině možné ře­šení pozemní úložný kabel, pro zvýšení kapacity pupinovaný. (Profil 10x4x0,9 DM, s pupinací 88/36 mH). Trasu Čerchov – Ca­­partice – Klenčí pod Čerchovem – Domažlice zakončit na Čer­chově kmenovými a fantomovými cívkami. Celý profil ka­belu vyvést oboustranně v budoucích kasárnách v Klenčí pod Čerchovem (provozovány od 1967). V Klenčí a na Čerchově zřídit 4 superfantomní soubory pro mož­nost napojení dálnopisu. Na kabelu zřídit ochranu proti bleskům a uvažovat protikorozní ochranu. Stejným způsobem se měl řešit i Poledník. Uvedené řešení umožňovalo celkem 24 MB (systém místní baterie) telefonů, 4 dálnopisy a 4 AUT (s au­tomatickou volbou) telefony. Pokud by se místo 4 AUT tele­fonů použily 2 soupravy šesti kanálové nosné telefonie KNK-6, umožnilo by to připojení dalších 12 telefonů. Armáda se pokoušela nahradit nedostatek anténních prostorů ve staré věži pozemními anténními prostory, známými i z ji­­­­ných stanovišť.  Tento typ z Čerchova byl postaven například i na stanovišti Dyleň. (Viz ilustrační obrázek).
Kvůli postavení části speciální techniky mimo věž bylo nutno vybetonovat část prostor okolo budov. Jelikož jediná věž v té době na vrcholu Čerchova byla stará tu­­ristická (Kurzova), musela za účelem vytvoření odposlechových pracovišť a částečně i anténních prostor, projít poměrně velkou přestavbou, a jak se později ukázalo, teprve první v po­řadí. (V pozdějším období proběhla ještě jedna změna anténního prostoru). Jestliže porovnáte podobu níže uvedeného obrázku staré věže se situací z roku 1946, je vidět ještě jistou po­dobnost – vlastní anténní prostor byl zvětšen, ale zůstala ještě zachována okna kolem dokola věže, podobně jako u poválečné stavby.

Služba VZS na Čerchově

Vojáci sloužící na státní hranici byli velmi pečlivě vybíráni – pře­vážná většina z nich měla maturitu a osádky na odposlechu samozřejmě i velmi dobré jazykové znalosti. Takto chytrým a vzdělaným lidem s přístupem k „nefiltrovaným“ informacím se nedalo zabránit, aby si o budování komunismu nemysleli své. Jestli se chcete seznámit s tím, jak vypadala vojna „záklaďáka“ v Klenčí pod Čerchovem v roce 1967, přečtěte si článek „Vánoční reflexe: Vojna 1967“ [118], od autora Bořka Volaříka na webu Neviditelný pes.
„…já jsem byl v onom památném roce 1967 na vojně. Sloužil jsem dru­hým rokem, měl jsem to, jak se říká, „za pár“. Posádka byla v Klen­­čí pod Čerchovem. Do služby jsme jezdili skříňovou vétřieskou na kopec Čerchov. V těsné blízkosti západoněmeckých hranic jsme tam měli tzv. „bojové stanoviště“ (dneska je tam věž, rozhledna pro turisty). Naším bojovým úkolem bylo „udržovat pasivní radiový kon­­takt s nepřítelem a každou ztrátu kontaktu neprodleně hlásit“. Přeloženo do češtiny: Odposlouchávali jsme radiový provoz leteckých sil NATO, nahrávali a zapisovali jednotlivé „provozy“ a prováděli zák­lad­­­ní vyhodnocení odposlechnutého materiálu. Veškerý radiový pro­voz v rámci NATO se odehrával v angličtině.… na střelnici Sie­gen­burg a maníci tam pak na FIATech G91 trénovali bombardování a pří­mou leteckou podporu. Vrhali na cvičné cíle betonové pumy a po­z­­emáci jim pak hlásili výsledky a kvalitu zásahu. Bylo to docela za­jímavé. Tehdy ještě nebyly „chytré bomby“, ale studenti se těmi betonovými strefovali docela slušně. Běžně jsme slyšeli vyhodnocení jako třeba „60 stop 5 hodin“, což není zas tak špatné – plácnout s tím kusem betou na nějakých 20 metrů od středu cíle…Po cestě občas ještě dostávali od některých pozemních stanic „nepřítele“ pro vzdušný boj a procvičili si dog fight s chlapíky od jiných útva­rů, hlavně od stíhacích perutí operujících v blízkém prostoru…Já jsem na frek­venci Siegenburg Range seděl skoro každý den. Byl to můj oblíbený provoz. Frekvenci jsem měl předem nastavenou, co si zú­častnění mají povídat, jsem znal celkem nazpaměť (bylo to pořád stejné, různé způ­soby bombardování a nějaká ta střelba na pozemní cíle, v celku rutina) a často jsem tak zpaměti improvizoval a vypi­soval průběh fiktivních provozů…“.
Vzpomínky dalšího vojáka, Pavla T. z roku 1963:
„…Ještě z civilu jsem byl obeznámen s tím, že západní imperialisté ob den letecky naruší naše hranice. Ovšem až po mém příchodu na Čer­chov jsem seznal, že v tomto případě se jedná o naprostou reciprocitu. Jednou jsem tak bloumal mimo službu po stísněném prostoru na­ší jednotky, když tu náhle se vyřítila skupina vojáků, majících služ­­bu nahoře na věži. Byli to jak fonisté, tak pípáci a ti všichni zdě­šeně halekali něco o leteckém útoku. Ve strachu nechali vše na svých pracovištích, magnetofony zapnuté na nalezených frekvencích, a tak trochu dezertovali. To už o situaci věděl velící důstojník por. Ř. ma­jící službu u „plan­žetu“ a proto také vyběhl na plácek před hotelem. Směrem k Čerchovu se ladně snášelo letadélko Convair F–102 Delta Dagger s výz­­­­­­brojí pod křídly… Jako účastník „napadení“ Čerchova vím tolik, že tehdy došlo k na­ru­šení německého prostoru naším vo­jens­kým vr­tul­­níkem. V reakci na to vystartovala 2 letadla americké protivzdušné obrany, náš vrtulník trochu nadlétli či podlétli, tím ho poslali někam dolů mezi stromy a vrtulník se pak doploužil zpět. Tento incident dru­­­­há strana využila obvyklým způsobem, tj. jedno le­tadlo se spouštělo na Čerchov, aby iniciovalo naši reakci, druhé le­tad­lo si udělalo okruh někam k Plzni, asi s podobným záměrem, ale víc o tom nevím. Hlavně vím, že naše noviny získaly materiál o dalším jednostranném napadení našich hranic…“.
A ještě přidám jednu delší vzpomínku vojáka základní služby z let 1965–1967.  Narukoval do Zbirohu, poté objel snad všech­ny kopce, které byly na hranicích používané, protože byl ve funkci mechanika průzkumné techniky. Snažil jsem se jeho do­­­­pis nechat bez větších úprav a myslím, že zcela vystihuje, jak VZS v době „vojny“ cítili „nutnost“ bránit socialismus i nási­lím…Jak to tedy bylo v počátcích plnění průzkumných úloh na Čerchově očima vojáků základní služby počátkem 60. let?
„…Čerchov byl vlastně naší první ostrou „točkou“ vůbec. Zázemí nám „erpéesákům“, jak nám tady říkali, poskytla odloučená jednotka li­to­­­­měřického útvaru. V roce 1962 to byla vlastně již „zavedená fir­ma“, tedy normální odloučená jednotka se stálou posádkou, jakých měl tento útvar několik. Tím však také tato normálnost končila a vše ostatní bylo podřízeno službě v hraničním pásmu. No a my jsme vlast­ně byli v prvopočátku také „litoměřičtí“ a s většinou lidí jsme se odtamtud znali, takže nás tu bez problémů vzali za své. Akorát nám trochu záviděli, že my jsme vždy po týdnu vypadli do „civilizace“, za­tímco oni tam byli napořád. Pro vybudování pracoviště nám byla uvolněna jižní část prvního podlaží věže (ta část s okny). Okna však byla zakryta papundeklem a za dne se nesměla otevírat, takže se zde muselo 24 hod denně svítit. Zde byla umístěna jedna sou­prava RPS-1 , tj. 5 samostatných přijímačů s parabolickými an­ténami, které se obsluhovaly ručním natáčením, a pro analýzu signá­lu byl k dispozici 1 analyzátor, který se podle potřeby připojoval k da­nému přijímači. Získané údaje se pak po zašifrování předávaly po­mocí radiostanice R-118, umístěné ve skříňové PV3S. Ta stála na pro­­stranství před Starým hotelem. Brzy se však ukázalo, že spojení se Zbirohem spolehlivě zvládne i přenosná R-105 s připojením na drá­­­­­­­­­tovou anténu. Takže R-118 jsme časem přestali používat a na­ko­nec byla ze stanoviště úplně stažena. Osádky se na stanovišti střídaly ve čtyřech směnách (ranní, odpolední, večerní a noční) vždy v tur­nusech po 10ti dnech.

Obrázek 78 - Osádka pracovišť POST a RPS na Čerchově (1963)
(foto: Miroslav Záveský)



Obrázek 79 - Radiové ústředí letecké (RUL ) na Čerchově  v roce 1963. V popředí pravděpodobně zaměřovač R-308.
(autor Pavel Teodosijev)



Obrázek 80 - Vojín Široký a Ing. Pavel Teodosijev na Čerchově  
v ro­ce 1963. Všimněte si ještě původní nástavby staré Kurzovy věže!
(autor Pavel Teodosijev)
Čerchovské stanoviště v té době zdaleka nepřipomínalo ostnatým drátem obehnaný opěrný bod. Celý rajon byl op­lo­cen tyčkovým plotem jako u hájovny, podle kterého byla od strážných vyšlapaná pěšinka. Pouze brána byla z kovových trubek a drá­těn­ky a v noci se zamykala na visací zámek s řetězem. U brány bylo stanoviště dozorčího u vcho­du. Ten sloužil do 22 hod. a pak se zamykalo. Uvnitř areálu byla pochopitelně, tehdy již dvoupatrová, věž s ma­lou věžičkou na vrcholu. Po obou stranách věže stála budova bý­valé služebny finanční stráže a odtud se také do věže vcházelo. Vlevo od této budovy stála budova tzv. Starého hotelu (byla tak trochu po­dobná chatě na Pancíři). V ho­telu byla ubytována část posádky a byd­leli jsme tam i my. Ještě dále vlevo, asi v místech kde je dnes ba­zén , stály dva finské domky a pod nimi byly 3 nepoužívané teskobaráky (pozůstatek školy PS). Směrem k bráně byly podél plotu garáže. Dosud stojící budova u brány sloužila jako kuchyně jídelna a ubytov­na důstojníků. A abych nezapomněl, u garáží byla také stáj, protože v té době s námi na Čerchově sloužili i dva huculští koníci. S těmi se v zimě jezdilo pro proviant, buď se saněmi, nebo no­sili na hřbetě taková nákladní sedla. Cesta do Capartic byla totiž pouze prašná a auta s ní měla co dělat i v lé­tě, když zapršelo, natož v zimě. Mnohdy jsme při střídání osádek museli autu pomáhat navijákem, aby se tam vůbec vyškrábalo, nebo jsme v zimě od hájovny chodili pěšky. V roce 1963 byl na Čer­chov vy­vezen POST. Stál přímo pod věží a anténní vůz byl na dře­věné plošince pod vrcholovou skalkou. Tím, jak se pátrání postupně rozšiřovalo, bylo na Čerchově v budově Starého hotelu vybudováno operační pracoviště pro koordinaci činnosti Čerchova a Zvo­nu a pro vedení veškeré komunikace se základnou. Střídání osádek na Čerchově se dělo nejdříve ze Zbirohu a po přemístění části útvaru do Mariánských Lázní i odtud. Vzhledem ke zvyšujícímu se počtu lidí se střídání stávalo stále problematičtějším, a nakonec byla část útvaru, budoucí 2. prapor, přemístěna do Starých jezdeckých kasáren v Do­maž­licích, odkud bylo na Čerchov i Zvon podstatně blíž…“.
Další voják sloužil na vrcholu Čerchova v letech 1962/63. Uby­tován byl v nově postaveném baráku, tvořícím jídelnu a uby­tovnu VZS v jednom: „…Úvodem jen to, že jsem prožil spolu s dalšími základní vojenskou službu na Čerchově od dubna 1962 do října 1963. Tehdy ještě nebyl vojenský útvar zřízen v Klenčí pod Čerchovem. Byli jsme ubytováni přímo na Čerchově. Jak víte, tato zděná ubytovna, kde dole byla ku­chyň s jídelnou a pod nimi kotelna, dodnes stojí. Lituji, že většina bu­dov, která ještě za nás stála, z různých důvodů padla a druhá věž je hrůzné monstrum, které by naopak mělo zmizet. Bylo to v době, kdy v zimě byly i dlouhé mrazy kolem 20 stupňů pod nulou. Zima byla dlouhá, pamatuji se, že ještě začátkem května byl tady sníh a do­le v Klenčí bylo jaro v plném proudu. Na sjezdovce někteří z nás ly­žovali, vlek samozřejmě tehdy nebyl. Na vycházky, pokud jsme se na ně dostali, jsme chodili po službě pěšky (!), což znamenalo třeba do Postřekova na zábavu asi 13 km tam a zpátky. V létě jsme rádi chodili přes Pec na Babylon. Ještě se stále scházíme po těch letech po vojně na společných srazech a přichází na ně i naši důstojníci. Byli jsme i v Li­toměřicích v kasár­nách před zrušením posádky… Bylo nás tam hodně po vysoké škole z VŠE a dalších vysokých škol, kteří jsme neměli vojenskou fakultu a museli jsme proto na 2 roky na vojnu, pak nám ještě měsíc přidali v době karibské krize. Jiní z nás byli i na dalších místech, které samozřejmě dobře znáte. Jak už jsem napsal, za naší vojny to bylo pro nás horší v tom, že my jsme byli po celou dobu po ukončení poddůstojnické školy přímo na Čerchově. V zi­mě jsme tehdy zažili dlouhé mrazy kolem 20 stupňů. Vzpomínám si, že v roce1962 někdy v létě se konal na Babyloně Dukelský závod branné zdatnosti (DZBZ) a najednou se objevila na Čerchově skupina vysoce postavených důstojníků, mezi nimi několik generálů v čele s Ludvíkem Svobodou. Náš velitel por. Paprčka (později prý to dotáhl až na generála) mu tehdy celý rozrušený podával hlášení. By­lo to úplně neohlášené. Na vojnu rádi vzpomínáme, užili jsme si tam i hodně „srandy“. Mohli jsme tam mít soudky s pivem a vy­točilo se víc než na Výhledech. Dokonce jsme tam měli jednou i dva vyřazené koně, kteří měli být utraceni a na nich někteří odvážlivci (bez sedla) po­řádali za velkého zájmu přihlížejících vojáků, kteří je mohutně pov­z­buzovali, závod na okruhu kolem věže. Bylo to v době volna v ne­děli, důstojníci byli dole v Klenčí. Jak už jsem napsal, bylo nás tam hod­ně vysokoškoláků z VŠE i jiných VŠ, kde nebyla vojenská fakulta (byl to trest za majáles v roce 1955 s nás­ledkem odejmutí vojenské fakulty).
O dva roky později narukoval další pamětník, který stihnul objet – tentokrát jako mechanik se soupravou NRS-1 - téměř ce­lé západní pohraničí:
„…Je těžké si vybavovat události, které jsou víc jak 40 let staré, které jsme všichni raději rychle zapomínali, než abychom se dostali do konfliktu s pozdějším normalizačním režimem. Předesílám, že vše budu komentovat z pohledu „záklaďáka“, který nedobrovolně „bránil“ vymoženosti socialismu, zájmy československého pracujícího lidu a její vedoucí strany – tudíž i některé výrazy budou v tomto duchu. Nebudu ani uvádět plná příjmení všech „zúčastněných“. Ke všemu tomu jsem se dostal patrně nějakým omylem nebo shodou ná­­­hod. Když jsem 3. srpna 1965 narukoval na Zbiroh, tak jsem akorát věděl, že tam mají být údajně radisté. Nepřipadalo mi nijak divné, sám jsem měl střední elektrotechnickou školu, už asi od desíti let jsem se aktivně zajímal o radiotechniku, vyráběl dvoulampovky, opravoval radia a televize, vyráběl rádiem řízené modely letadel. Všech­­­ny ty ná­hody začaly hned v první den mého nástupu. Původně jsem prý měl po nezbytných základních nástupních úkonech pokračovat autobusem do Litoměřic. Jenže tím, jak jsem se nikam nehrnul, tak se stalo, že jsem byl mezi posledními přijímanými vojáky, autobus už nechtěl če­kat a já nakonec zůstal na Zbirohu.
První měsíc byl klasický „přijímač“ s běžnou, někdy až přeháněnou buzerací, včetně „lítání“ v mas­kách do kopce k zámku a věčného nacpá­vání slamníků. „Máte to vojá­ku jako naprcanou bělici,“ řvali na nás a honili nás se slamníky ke sto­­­­hu slámy, kde jsme je museli do­pě­chovávat. Zbiroh byl v té době ještě v „původním stavu“, záklaďáci byli ubytová­ni přímo na zámku, kde byl štáb, kuchyň a jídelna..
V jednom křídle sídlil i tzv. planžet (to jsem se dozvěděl až později). Ve spodní části par­ku byl (v bývalém areálu zámeckých koníren a jíz­dárny) vybudován autopark. Nás ubytovali ve dvou přízemních „pa­pundeklových“ objektech postavených poblíž oněch koníren. Uprostřed dlouhá chodba, po stranách cimry mužstva, umývárna s ple­cho­vými žlaby na mytí, záchody, sklad zbraní a snad i nějaká kancelář. Vše páchnoucí a věčně vrzající… V objektu koníren sídlila i Ar­ma, kde bylo možné si zakoupit i pivo (dokonce i tehdejší plzeňské osmnác­tistupňové). Naši velící mazáci nás tam už v „přijímači“ ob­čas bra­li, neb jsme měli ještě z domova peníze. Po přísaze nastala pro mě a asi dalších deset neočekávaná změ­­­­na. Místo buzerace jsme se stali členy jakéhosi, v té době nám nepochopitelného, odborného družs­t­­­va a absolvovali jsme tzv. rychlokurs. Ten se skládal většinou jen z ne­skutečného množství technických údajů o radarech, letadlech a dal­ších prostředcích z pohledu ele­ktro­­­niky. K tomu opakování ruš­tiny. Bylo toho opravdu dost. Staral se tenkrát o nás (po odborné stránce) jeden důstojník, který nám vůbec nepřipadal, a ani se k nám nechoval, jako voják, spíš jako pro­­­­­­­­fesor. Vůbec jsme nechápali proč tomu tak je… Bylo to krušné - když jsme chtěli vycházku, tak jsme nejdřív museli vyj­­­­­menovat všech­ny možné parametry západních radiolokátorů, včet­­ně jejich rozmístění.


Vzhledem k radiové viditelnosti Čerchova je jasné, že je radioamatérům zas­lí­bený. Dost je jich přímo i mezi bývalými vojenskými osádkami, zvláště od útvarů VU-3524 a VU-6174 z Litoměřic. Ti se scházejí právě v bývalém baráku „policajtů“, vedle hospody. Součástí provozu na vrcholu i v celém kraji je i převaděč OK0BL, nainstalovaný na ochozu Kurzovy věže. [190]

Nový telefonní okruh, získaný ze dvou (fantom) i více (uperfantom) symetrických linkových vedení. Množení kabelových kanálů translátory se užívalo již před 2. sv. válkou a dneska se již nepožívá, i když je zná každý jen trochu znalý spojař

Viditelný na některých ilustračních fotografiích. Postaven později jako nádrž požární vody.

V Domažlicích byli příslušníci praporu pouze do roku 1967. Pak byly dostavěny nové kasárny v Klenčí pod Čerchovem, kam se jednotka odstěhovala.


Obrázek 81 - pohled od nové k staré (Kurzově) věži. Vlevo za věží
vykukuje jídelna (s ubytovnou pro vojáky), místnost vpravo
je místnost operačního dozorčího




Obrázek 82 - Stavba pozemní anténní haly na Čerchově (tzv. "točka"). V současnosti (2019) tam stojí pouze ta vnitřní budova, zbytek uletěl při vichřici.

Obrázek 83 - Pozemní hala na Čerchově po dostavění

Obrázek 84 - Stará (Kurzova) věž na Čerchově v době obsazení vojáky


To samé se týkalo i parametrů radiolokačních za­ří­­­­zení bojových amerických letadel Pokud si vzpomínám, tak některé stro­­je měly i třeba osm radiolokátorů – zaměřovací, střelecké, naváděcí a další. K tomu nás­ledovalo „politické vymývání mozků“ o tom, jací jsme specialisté, jak patříme mezi elitu apod. (Bylo to leg­rační, protože v mém případě mě kvůli názorům mého otce nevzali ani do pionýra!). Asi po dvou týdnech jsme se dozvěděli, že budeme pře­místěni do Mariánských Lázní a budeme tam „plnit zvláštní bo­jový úkol“. A tak se také někdy v posledním týdnu září stalo. Autobusem nás pře­­­­vezli s „plnou polní“ do kasáren protivzdušné obrany státu v Ma­riánských Lázních poblíž čtvrti Úšovic. Kasárna patřila opravdu ja­kýmsi dělostřelcům (my jim říkali „bigoši“), kde náš dislokovaný pra­por měl k dispozici tři přízemní objekty ne nepodobné těm „našim“ dře­­­­­­­­věným ze Zbirohu, jen s tím rozdílem, že byly zděné. V prv­ním síd­­­­lil štáb a kance­láře, ve druhém byli ubytováni vojáci, kteří jez­dili na Dyleň a my byli přiděleni k četě RPS, která sídlila ve tře­tím baráku. Vchod do baráku nebyl už z čela (jako u „papundeklových“), ale nao­­pak uprostřed budovy. Vlevo od vchodu do baráku bylo ubytováno mužstvo, vpravo byly sklady. V baráku nás nebylo snad ani dvacet zák­­­­­­­laďáků obou ročníků. Nás bažantů asi deset a pár mazáků. Celkově bych tak odhadl, že všeho všudy ten prapor měl tak ke stovce zák­la­ďáků. Naši mazáci k nám byli velice vstřícní, od počátku jsme si ty­ka­­­­li, pouze nám dali najevo, že nám nebudou dělat problémy, když si bu­­­­­deme plnit naše „bažantovské“ povinnosti (úklid na baráku, to­pení v kamnech apod.). Bylo to pro mě další milé překvapení po před­chozí zbi­­­rožské buzeraci. Na druhou stranu musím podotknout, že se obou­stranně jednalo o odborně vzdělané a rozumné lidi. Našim velitelem se stal jistý nadporučík H. - báječný a chytrý chlap, který vždy razil heslo: „Mám rád přesnost a pořádek!“ Během několika týdnů jsme poznali, jak je to heslo pro něj příznačné – všude cho­dil pozdě a byl to hroznej bordelář (ještě se k tomu později dostanu). Po lid­­­­ské a odborné stránce však absolutní špička! Zpočátku nás sez­na­­­­movali s jakousi větší přenosnou radiostanicí (snad se to jmenovalo RPS-1 a sloužilo to také k jakémusi primitivnímu zaměřování ra­da­rů), ale asi po týdnu toho nechali a oznámili nám, že dostaneme úpl­­­ně nové zařízení nejmodernějšího kalibru, které bylo vyrobeno v So­­­větském svazu.

Obrázek 85 - vchod do místnosti operačního dozorčího. Po vstupu do předsíně byly hned vpravo dveře do věže, vpravo za nimi k místnosti šifranta, rovně chodbou k operačnímu dozorčímu
Už z civilu jsem měl dost špatné zkušenosti s tím, co bylo vyrobeno v Rus­ku (třeba šedesátikilový televizor Lenin­gradec) a tak jsem to bral s rezervou. Nakonec se objevily čtyři nové Gazy, se čtyřmi řídi­či-záklaďáky a po odkrytí plachet na nás ze tří Gazů kou­ka­lo množství beden a jedna parabolická anténa – součást zařízení NRS-1. Čtvrtý Gaz měl pouze jen jednu velkou bednu s množstvím šuplíků a dvě sedačky po stranách „korby“.
Popis toho zařízení bude dost těž­ký, pro­tože už se mi to za ta léta vykouřilo z hlavy, ale pokusím se to nějak dát dohromady. Samozřejmě tolik odvahy, abychom si to ten­krát vyfotografovali, jsme neměli. Ale zcela jistě se mohlo k to­mu něk­­de dochovat pár obrázků, protože ty byly součástí rozsáhlé do­ku­­mentace v azbuce (proto to šprtání ruských technických výrazů v ry­chlo­kurzu!) Základem byla hlavní skříň s panelem, ke kterému se při­pojovaly (ne­bo byly snad napevno připevněny?) další boční skříně, celkem to moh­­­lo být široké tak metr (sko­ro na šířku gazu) a vysoké asi tak půl metru. Na střední část se mon­toval anténní stožár asi tak o průměru 20 cm a délce možná metr a půl. Na stožár se přidělala pa­rabolická an­­­­téna (průměr tak do 1,5 m), která měla ve své vyzařovací ose jakési osazení pro konvertory. Na ty se snad na nějaký bajo­ne­tový uzávěr s otoč­nou uzavírací obrubou nasazovaly celkem čtyři podrozsahy. Tři byly kulaté a dlouhé asi tak do třiceti centimetrů (takové dnešní nad­měrné dámské vibrátory), čtvrtý byla čtyřboká vel­ká krabice a slou­žila pro nějaké speciální pásmo (frekvenčně už ne­vím.). Od tohoto držáku podrozsahů vedl vlnovod do kovové a nerozebíratelné bedny umístěné snad na zadní straně stožáru. Teprve od­tud vedly koaxiální kabely do aparátu. Stožár s pa­rabolou byl horizontálně otočný a tu­ším, že i vlastní parabola byla nastavitelná ve ver­tikálním směru – to už si nevzpomenu. Popis panelu vlastní „bed­ny“ se mi už definitivně vy­kou­řil z hlavy, akorát si pamatuji na jakési točítko antény a pros­­vět­­­­lenou azimutální stupnici. Mělo to celé množství pá­ček, knoflíků a snad i nějakou obrazovku osciloskopu, ale to už opravdu nevím. Všechno bylo vyvedeno v polovodičích, osa­ze­ných na blocích tiš­těných spojů a většinou zalito do epoxidu. Každá deska měla na své krat­ší straně dlouhý konektor, kterým se deska za­souvala do „samiček“ na hlavní desce (obdoba dnešních motherboardů a karet v PC). Pro mě, který končil v té době „špičkovým tranzistorem 156NU70“, maximální zázrak. Zařízení NRS-1 se mohlo pro­vozovat přímo v Ga­zu, neboť by­lo na baterie, včetně přípojky elektriky do jakéhosi měniče napětí. Bohužel Gaz musel mít sundanou plach­­­­tu, a tak se ve­lice záhy přišlo na to, že je to nepraktické v zimě. Svojí výš­kou to částečně stožárem a pře­devším pak celou parabolou přesahovalo výšku kabiny gazíku. Na­­­­konec se to ale i nechalo demontovat a postavit třeba na sestavu be­­­­­­den někde v místnosti. Jenže celé monstrum bylo pro každou místnost (mimo garáž pro V3S) dost vysoké, a tak s tím byly problémy (opět se vrátím v popisu umístění na věži na Čerchově). Tolik všechno z toho, co jsem si možná zapamatoval (ale zcela jistě možná málo či hodně si popletl s něčím jiným – samotného by mě to zajímalo). Nějakou dobu jsme se s tím seznamovali a učili zacházet, pak začali jez­­­­­dit na nižší kopce někam k Tachovu a učili se zaměřovat směrem do vnitrozemí naše radiolokátory. Mezi tím jsme dostali všichni pro­pustky do celého západního hraničního pásma bez omezení, které byly součástí vojenské knížky. Asi ve druhé polovině října nás prvně s jed­nou stanicí a velitelem H. poslali na dva dny snad někam poblíž Dy­leně (Dyleň to ale zcela jistě nebyla, bylo to nějaký kopec v takovém cípu pod ním a skoro až na „čáře“).
Pamatuji si to dobře z toho dů­vodu, že to byl náš „opravdový křest“ ohněm. Vyjeli jsme po celkem slušné lesní cestě s dvěma Gazy a skříňovou V3S až na vrchol nějakého kopce a naučeným způsobem začali rozbalovat a poté aktivovat jed­­­­nu stanici. Během několika minut začal nad námi létat nejdřív vr­tulník s tím trubkovým ocasem a pak to přišlo.
Objevily se dva úplně jiné a daleko větší pomalované vrtulníky, zůstaly stát skoro na místě a „čumáky“ s kulomety mířily na nás. Tenkrát pronesl náš nadporučík asi takovouto podobnou větu: „Pánové, já to asi posral, asi jsme přejeli do Německa.“ V ten moment jsme všichni zalezli pod V3S a hrozně se báli. Zpoza auta jsme to vysílačkou oznámili kamsi a během asi půl hodiny dos­tali rozkaz to zabalit a přijet do kasáren.
Ta doba, než jsme to pod přís­­­ným dohledem „Amíků“ složili, se nám zdála nekonečná a byla v nás malá dušička jako už nikdy potom. Jakou to mělo dohru a zda jsme se opravdu dostali na území západního Německa, jsme se nikdy nedozvěděli. Pak už věci nabraly rychlý spád a my někdy koncem říj­na vyrazili na nám – a asi nejenom nám – neznámou dobu, plnit bojo­vý úkol.
Tady už moje vzpomínky kolísají, a tak budu jenom vyprávět svůj pří­běh, který jsem prožil prvně na Čerchově.
Ještě jsem zapomněl poznamenat, že já a další dva Láďové – přesně Vláďa V. a Láďa Č. jsme byli jmenováni veliteli stanic a dostali i přes­­­­­­­­­né instrukce, kdo je jaká stanice.
Já byl ta „levá“, která dorazila v pě­ti vojácích na Čerchov. Jeden řidič (mazák, na jméno si nevzpomenu, ale přezdívku měl „Šku­­la“), který současně plnil funkci ob­slu­hy elektrocentrály a na­bíječe baterií, pohodový velitel družstva svo­bodník Míra M., který byl operátorem a zdravotníkem zároveň („ma­zák ze Strážnica“, jak sám rád zdůrazňoval a jehož největším potěšením na vojně byla slivovice a klobásky, které dostával z domova v ba­líku), já a další dva „bažanti“ Franta V. a Zdeněk S. - sestava „schop­ná spasit Varšavskou smlouvu“. 
Nedokáži si vybavit, kde by­ly ostatní dvě stanice, ale podle toho, že já byl „levej“, tak patrně střed byl na Zvonu a pravá na Dyleni. Opravdu to nevím, ale usuzu­ji z toho, že to byly v té době jediné dva „obydlené“ vrchy, kde se ne­chalo fungovat i přes zimu (to jsme ještě nevěděli, že ji tam celou strávíme). Údajně jsme byli podřízeni operačnímu důstojníkovi, kteří se tam stří­­­­­­­­­­­dali, ale většinou na nás všichni kašlali. Ubytovali nás ve dvou ma­­­­­­­­­­­­lých a studených místnostech bývalého hotelu a začalo stěhování sta­nice na zasklenou vyhlídkovou terasu původní věže (tam jsme si ta­ké poprvé vyzkoušeli, že se to nechá používat i demontované z gazí­ku). Samotná stanice mohla vážit tak padesát kilo a rvát tu bednu ve dvou po schodišti nebyla žádná legrace. A pak znovu stožár, anténní pa­­­­­r­a­bolu, baterie a já už nevím co ještě. I na věži byl problém, kam to umístit... Prázdného prostoru tam moc nebylo (většinou to tam okupo­vali „fónisti“) a ti neradi mezi sebe pouš­těli někoho nového.

Obrázek 86 - stará (Kurzova) věž v posledním vojenském období
(80. léta)

Obrázek 87- stará (Kurzova) věž v posledním vojenském období (80. léta)
Nakonec se místo našlo za dveřmi do věže, a to přímo u akumulaček. Nastaly však další problémy – naše sestavené zařízení se tam nevešlo na výš­ku. Mu­selo se tedy celé znovu rozebrat a vlastní stanice postavit na níz­ké bedny při zemi. Tím pádem ale zase nešlo u toho pořádně sedět, a tak jsme museli zase shánět nižší posed. Nakonec se to nějak, už si nevzpomínám jak, vyřešilo, pouze si pamatuji, že kamna nám příjem­­ně hřála do zad a v noci se u nich pěkně spalo. Na věž chodili ope­rační důstojníci jen sporadicky (jen ty aktivní), přece jen tam bylo hod­ně schodů.
A teď něco k vlastnímu Čerchovu a životu na něm.
V onom, pomalu končícím roku 1965, tam stála stará vysoká rozhledna, původní dře­vě­­­­ný hotel a nějaká zděná budova vpravo, asi tak padesát metrů, od ho­týlku. Ta byla nově postavená, byla tam snad kuchyň a jídelna. V ho­­telu byli mimo nás ubytováni „absíci“, přesně tedy vysokoškolští ab­solventi. Měli vojnu jen na rok a dělali fonický odposlech (snad ko­munikace pilotů letadel). Bezvadní kluci, z nichž si vzpomínám na jed­­noho, kterému přezdívali „Obratlička“. Prý proto, že měl hned za­čátkem nástupu na prezenční službu nějaký úraz páteře, nějakou do­bu s tím byl v nemocnici, pak jej propustili na delší dobu do civilu, aby jej pak zase znovu „povolali do zbraně“. Byl tedy o pár let starší než ostatní, neskutečně nas…štvaný na režim a veškeré jeho chování se od toho odvíjelo. Ač perfektní angličtinář, tak si vymohl, že nechodil sloužit nahoru na věž („Když to budou chtít, tak mě tam budou muset nosit,“ byla jeho slova). Tak vedl dole v přízemí hotýlku Armu a občas učil „lampasáky“ anglicky. Jako „armista“ si vedl výborně, měl tam kdejaký i tvrdý alkohol, a skoro každý den jezdil s řidičem do Klen­­­čí gazem pro poštu a obnovovat zásoby. Dost často jsme jezdili i my s ním, když jsme se nudili. Většinu vojáků a všechny důstojníky kaž­dé ráno přivážela PV3S z Do­mažlic, aby zas jiné odpoledne tam od­vezla zpět.. Přes večer a noc tam většinou zůstával jen „operační“ a na jeho nátuře záleželo, jak proběhne služba a volno ostatních voj­á­ků. Až na několik výjimek byli oni důstojníci, ale i všichni záklaďáci, navzájem „přizpůsobiví“. Na vycházky jsme my, kteří přebývali pří­mo na Čerchově, mohli skoro kamkoliv (mimo Babylonu – tam to by­lo zakázané), nejdále však do Domažlic. Naše pětice to měla v pods­tatě jednoduché: jeden musel večer sloužit, druhý ho musel ráno stří­dat a někdo musel držet pohotovost. Takže jsme chodili vždy jen dva a to většinou jenom v sobotu „na taneček“ do Klenčí či do Postřekova, ale i jinam, a v neděli na pivo do hotelu na Výhledy. Samozřejmě nám asi někdo podepisoval vycházkové knížky, ale už si nevzpomínám kdo – patrně operační důstojník. Ono tam i odpoledne před odjezdem směny do Domažlic fungovalo bo­jové rozdílení, tak asi při té příležitosti to někdo podepsal. Sám ko­pec byl přístupný po lesní cestě, kterou jsme si my pěší při ranním návratu zkracovali. Když jsme šli na vycházku, tak nás dolů svezli ti, co odjížděli do Domažlic a zpátky nahoru už jsme museli po svých – důležité bylo tam být do do­by, než přijede nová směna. Dnes se mi to zdá skoro nemožné po probdělé a protančené noci a po patřičné dávce alkoholu táhnout na­ho­­ru, třeba víc jak deset kilometrů z Postřekova. Kopec zcela jistě ne­byl obehnán nějakým plotem, protože jsme volně chodili do lesa. Jen jsme museli dávat pozor, abychom v zimě vojákům PS nepošlapali je­jich ve sněhu umetené pěšinky. Na onu pěšinku mám jednu zajímavou vzpomínku. Pomalu se blížilo ja­ro a nám poslali ze Zbirohu další „posilu“. Onou posilou byl Pepík N., který sloužil na Zbirohu jako řidič žigula náčelníka kontrarozvěd­ky. Jenže mu jej naboural, a tak byl „za trest“ odvelen k nám. A pro­­­­tože přišel právě na svůj svátek (19. 3.) rozhodli jsme se z nudy to s ním oslavit tak, že ho vyválíme ve sněhu. Jenže milý Pepa, nez­nalý vůbec místních poměrů, začal před námi prchat směrem k hra­n­­­­­­­­­i­ci. Řvali jsme na něj, ať se zastaví, ale on nedbal. Samozřejmě pře­běhl „péesáckou“ pěšinku a nastal poplach. Pohraničníci se během pár minut objevili na kopci, Pepa se mezitím vrátil a vše se přijatelným způsobem vysvětlilo. Už jsme jej nechali být, ale Pepík zjistil, že při běhu z kopce ztratil jeden z nejdůležitějších vojenských nástrojů – lží­ci! A jal se ji jít hledat bez našeho vědomí ve směru svého běhu. Sa­mozřejmě opět přešel mezitím umetenou pěšinku a samozřejmě na­s­­­­­tal pro PS nový poplach. Po druhé se nám to už vysvětlovalo hůř…
Pod hotelem směrem do vnitrozemí byla původní předválečná sjezdov­­­ka, a tak si vzpomínám, že jsem si nechal poslat z domova lyže a na horní části dost často zabíjel čas lyžováním. Nakonec jsme tam vydrželi „pátrat“ až skoro do konce dubna roku 1966 a teprve poté se vrátili do Mariánských Lázní. Tam nastalo horečné vybírání dovolených a nějakou dobu i klid. Na vycházky jsme v „Mariánkách“ v pod­­s­tatě chodili skoro denně a to většinou na „čaje“ na Krakonoše. Kdo měl legálně vycházku, tak na vycházkovou knížku, kdo neměl, tak dí­rou v plotě hned za barákem buď také na Krakonoše, nebo na ryb­ník Lido u blízké Velké Hleďsebe.
Celkově v kasárnách panovala zvláštní pravidla, v podstatě jsme tam jen bydleli. Na jídlo, ale i do ba­­­sy jsme chodili k dělostřelcům, neměli jsme žádnou jinou činnost, spojenou s chodem celého objektu (stráže­ní, dozorčí u vchodu apod.) Tím pádem jsme si (ač bažanti) nedělali z ni­­čeho hlavu. Na vycházky opravdu chodil každý, na baráku zůstával jen dozorčí a jeho pomocník. V případě něčeho „nenadálého“ do­zor­­čí byl nucen sednout na erár­­­ní kolo a vyrazit shánět vojáky do měs­­­­­ta. Pomocník mezi tím skrz dí­­­­­­­ru v plotě pelášil do Velké Hleďsebe… Takže i tu basu po službě jsme za tu krátkou dobu okusili – bylo to kru­té, většinou jsme skládali uh­lí do kotelny. Jenže tato idylka trvala jen do začátku června roku 1966 a pak jsme byli znovu vysláni na hra­­­­nice, já se svými „spolubojovníky“ tentokrát na Velký Zvon.
Takže teď něco málo pohledů na stanoviště Zvon. Nebude toho moc, neboť jsem tam strávil jen asi tři týdny. Začínalo léto a my konečně dojeli na jakýsi blok zděných baráků, kde sídlili vojáci, chodící pát­rat na Zvon. Nás ubytovali v jednom ze dvou finských domků, na jíd­lo docházeli do zděných objektů. Největší problém nastal se stěhováním stanice přímo na kopec – nevedla tam pořádná cesta. Tenkrát na Zvonu byla jen jakási bouda (snad maringotka bez kol), ale nás vys­­trčili mimo ni jen pod maskovací plachty. Celkem nám to nevadilo, léto bylo v plném proudu a bylo teplo. Jen nám vadilo to věčné cho­zení pěšky na kopec. Bylo to možná čtvrt hodiny chůze, možná i víc. Vzpomínky už jsou v tomto případě chabé, pouze si pamatuji na po­měrně dost zmijí na cestě a věčný vítr. I tady jsme fungovali bez jaké­hokoli omezování, a tak i jednou, ač jsme tam byli prvně, jsme s kole­gou Frantou V. vyrazili pěšky na pivo do Bělé nad Radbuzou. Tam jsme se svezli, zpátky to pěšky ve tmě a asi po osmi pivech už bylo hor­­ší. Samozřejmě, že jsme v půli cesty v lesích zabloudili a šli úpl­ně ně­­kam jinam. Nakonec nás zastavila hlídka PS a po chvíli při­jel ga­zík, který nás dopravil někam na rotu PS. Jenže o nás (naší sku­pině) tentokrát péesáci nevěděli, a tak si to chtěli ověřit. Ověřování by­lo vskut­ku zajímavé – my každý lehce opitý a oni nedůvěřiví. Na­konec to dopadlo tak, že pomocí vysílačky se spojili s naší vysílačkou na kop­­­­ci. Jak jsem si tenkrát vzpomněl na volací frekvenci, je mi zá­hadou, ale některé věci se zkrátka nedaly zapomenout. Někdy v první polovině července jsme se vrátili do Mariánských Láz­ní a asi další měsíc si užívali volna a hezkých děvčat, které pobývaly na „eróhácké“ rekreaci v lázních. Moc pěkná část základní vojenské služ­by. Samozřejmě jsme v kasárnách denně i „ošetřovali“ nám svě­řenou techniku a snažili se nepáchat moc vojenských přestupků. Jen­že jak známo, nic netrvá věčně. V prvních srpnových dnech nová mi­se do hraničního pásma a já s „partou“ opět na Čerchov. Tentokrát už žádné stěhování přístrojů na věž, ale hezky vlevo vedle věže pod mas­kovací sítě.

Obrázek 88 - pohled z nové vojenské věže na starou (Kurzovu) věž
K tomu spaní ve spacákách na zemi pod stany – nic moc, rána už by­la chladná. Ale na druhou stranu jsme „stihli“ pouť s pravými chod­s­kými koláči (a někdo i s něčím víc) v Postřekově. Jenže nastal jeden průšvih – Honza M. se nevrátil z vycházky. Celý následující den jsme to udrželi v tajnosti (nikdo nás nekontroloval) a další ráno si od­dychli – Honza se vrátil. Nějaká dívčina si jej prý z Výhledů „od­­­vez­la“ do kempu na Babylonu a tak on strávil dvě noci tam. Doz­vědět se to tenkrát někdo, tak jsme asi rychle všichni skončili nejenom s vý­jezdy. Ještě si vzpomínám na množství hub, které tam rostlo a kte­rý­mi jsme si vylepšovali náš jídelníček. Prvně jsme se totiž také nestravovali s ostatními obyvateli Čerchova, ale samostatně „na relu­ty“. A každá ušetřená koruna se hodila. Také v té době začaly na Čerchově přípravné práce na stavbě přízemního la­minátového polokulovitého „obludária“, údajně prý pro umístění aut s technikou. Asi po měsíce (tak v půli září) přišla „depeše“, že to má­me zabalit a k na­šemu vel­kému zděšení se všichni přesunout na Zbiroh. Doufali jsme, že to bude jen kvůli našim mazákům, že odtud půjdou do civilu a my se vrá­tíme pak zpět do Mariánských Lázní. Jen­že všechno bylo jinak. Zůstali jsme od té doby natrvalo na Zbirohu. Ke všemu tomu jsme mís­to našeho dobrého velitele nadporučíka H. dostali „fungl nové, školu opustivší koště“, poručíka F. Ještě štěstí, že jeho nadřízeným se stal major S., který to „měl do civilu“ stej­ně jako my – za rok odcházel do civilního výzkumáku. Aby všem přek­va­pe­ním nebyl konec, tak se jedním z velitelů stanice – místo mě – stal rotný K. Ten byl naopak výborný kluk a rychle mezi nás „zapadl“. A nastaly další změny. Já se stal mechanikem všech zařízení NRS-1, dostal jsem stejně jako oba velitelé-záklaďáci tzv. „zástupné“, protože to bylo řádově přesunuto do praporčických funkcí. Moc se nám tehdy ty dvě stovky korun na­víc hodily. Ke všemu tomu jsme dos­tali místo sa­mopalů pistole a ab­solvovali prvních a posledních osm ran z nich na střelnici. Tím však skončily všechny výhody a nas­­tala vojna. V té době se dostavovala na Zbirohu ve spodní části parku nová ka­sárenská budova, a tak nás prozatímně „šoupli“ mezi haldy nových matrací do sálu na zámku. Tenkrát sloužil jako tělocvična a kino, v na­­­ší době pak jako skladiště a naše dočasné ubytování. Bohužel vel­mi brzy jsme poznali, co to je vojna. Všichni nás buzerovali, že ne­cho­­­­­díme upravení, že nezdravíme a snažili se nám to dávat dost „ne­vybíravým“ způsobem na vědomí. A to už jsme se přitom stali ma­záky! Z té doby také vzniklo pojmenování „zvlčilá četa“. K tomu onen náš nový velitel a naše iluze o klidném prožití zbytku vojny bra­­ly za své. Rozcvičky, pořadová příprava, poplachy, přesuny – věci, které jsme do té doby znali jen z prvních dvou měsíců. Ještě štěstí, že mě čas­­to bral náš nejvyšší velitel major S. do elektrotechnické dílny, kde jsem dalším lampasákům ze štábu opravoval vadné domácí televize a rá­dia…, a samozřejmě občas také nějakou tu vojenskou techniku. Při­šla zima, my se přestěhovali do nového objektu ka­sáren, snažili se moc „neukazovat“, přežili Silvestra a těšili se na jaro, jak zase „vyrazíme do lesů“. Mezi tím se patrně velitelství roz­hodlo, že z nás během té doby udělá schopné nejenom radiotechnické odborníky, ale i vojáky. Dokonce i Frantu V. poslalo na jeden měsíc na kuchařský kurs do plzeňských kasáren. To prý proto, aby alespoň na jednom ze stanovišť jsme měli kvalitní stravu. Co si vzpomínám, tak Frantu ten kurz tak otrávil, že po celou následující dobu výjezdů nikdy nic ne­uvařil.


Kasárna Hamerníky

Fotografie těchto budov najdete v kapitole o Dyleni a Mariánských Lázních.

Tento technický „terminus technicus“ mi opravdu poslal jeden z veteránů…

Pamětník popisuje období, kdy existoval už druhý prapor zbirožského pluku, ale protože kasárna v Klenčí pod Čerchovem byla dostavěna až v roce 1967, vojáci byli dočasně ubytovaní v kasárnách motostřeleckého pluku v Domažlicích.

Bývalá rota PS na Václavu, obývaná tehdy průzkumnými jednotkami. Rota PS byla tehdy ubytovaná na sousední Pleši.

Pozemní anténní prostor před starou věží, je viditelný na předchozích fotografiích. Někdy okolo roku 1983 ho odnesla vichřice.

Myšlen velký sál, místo vzniku Slovanské epopoje.

Hned zjara podnikla skupina jakýchsi „průzkum­ných velitelů“ asi týdenní cestu po celém pohraničí za účelem výběru vhodných míst pro naše výjezdy. Až později jsme zjistili, jaký ten jejich průzkum případných výjezdních stanovišť byl – to když se nám rotný K. pochlubil, co všechno stačili v pohraničí během oněch dnů „stihnout“ a kde všude prchali z hospod bez zaplacení. Pak s příchodem května konečně nastala doba prvního a zároveň po­sledního výjezdu samostat­né pohyblivé čety NRS1. A nutno podot­knout, že jsme byli oprav­du rádi za možnost „uniknout“ z dosahu ka­­sá­­ren a zase „zvlčit“ v pásmu Šumavy. Další popis našeho pátrání bu­de poměrně stručný, neboť jako lidem, „ne dvakrát moc oddaným socialistické vlasti“, nám už opravdu šlo jen o to přežít těch pár mě­síců a absolutně nám byl ne­jenom „německý nepřítel“, ale i naše so­cialistická armáda „ukradená“. Podle toho to také vypadalo na na­šich jed­notlivých stanovištích. Pokusím se je popsat ze svého pohledu – tedy správně z pohledu me­chanika stanic NRS-1. Zdůrazňuji to proto, že jak jsme dorazili na šu­­mavskou hranici, tak jsme opět byli „svými pány“. My jako záklaďáci, kteří už znali život „na čáře“ a proti nám vyplašený a abso­lutně pohraničí neznalý velitel poručík F. Tehdy měl možnost prvně pochopit, že jestliže chce s námi „přežít“ musí „držet basu“. Ono vy­držet s tře­mi vojáky na jednom místě třeba měsíc nebyl pro něj žádný med. Takže chvíli byl na jednom stanovišti ve velitelské vétřiesce a po pár dnech předal „velení“ rotnému K. a údajně byl odvolán zpět na Zbi­roh, odkud na dálku „řídil naše pátrání“ a přesuny. Teď už k jednotlivým kopcům. Moc si toho už nepamatuji a dost se mi to plete. Jako mechanik a především „zásobovač a dopravovač do hospod“ jsem pomalu denně pendloval mezi kopci – pořád někde „mě­li poruchu“. Jednotlivé stanice pracovaly přímo na Gazech, a tak můj Gaz byl jediný pohyblivý a všichni toho chtěli využít. Paradoxní je to, že si až doteď pamatuji kdejakou hospodu, ale z toho vojenského jen poskrovnu.
Poledník – jeden z mála kopců, na které si skoro vůbec už nepamatuji. Matně si vzpomínám, že tam v té době se už pomalu chystalo k výs­tavbě stálého stanoviště a v Kašperských Horách měla být po­sádka. Sám jsem měl „pevné stanoviště“ na Strážném a tak to tam bylo pěk­ně daleko. Jen vím, že jsem jezdil přes Modravu po cestě ko­lem potoku a vozil občas i obsluhu stanice do jakéhosi hotýlku na Mod­­ravu. Tam byl plot a zoraný pás až skoro u hranice, takže žádný problém. Jediný problémem bylo dost bažin okolo cesty, a tak opravdu musel dávat „můj“ řidič velký pozor. Tenkrát ještě všechny cesty ne­byly asfaltové, ale opravdu polní a lesní. A v jedněch místech tam něk­de poblíž cesty stával snad mlýn nebo pila. Tohle stanoviště asi po čtrnácti dnech „na­­­­še stanice“ dostala rozkaz opustit a přesunout se na nové stanoviště na Třístoličník. Proto taky ten můj jen krátký po­pis Poledníku.Jinak tomu bylo už na Černé Hoře. Tam se totiž jezdívalo přes Kvil­du (hned u pily začínalo hraniční pásmo) cestou jako k prameni Vltavy. U pramene v té době stávala stará turistická chata a kousek za ní smě­­­­­rem k hranici byl už plot. Tenkrát jsme od něj dostali klíče, přejeli zoraný pás, jeli kousek údolím kolem hranice a pak cesta stou­pala ja­ko­by do vnitrozemí až na vrchol Černé Hory. Opět jsme se dos­tali k plotu, zde však už byla jen „branka pro pěší“ a tak hned ved­le branky nám PS část plotu odstranila a jelo se až na kopec. Tam, na kamenném vrcholu, „chlapci“ postavili Gaza se stanicí, vybudovali zamaskování a tím to pro ně skončilo. Na oné kótě se totiž sešla sku­­­­pinka „nejotrlejších“, včetně operátora-kuchaře. Dokonce tvrdili, že se byli „podívat“ za hranicí v NSR – cestu měli volnou. Na tohle sta­­­­­­noviště si pamatuji velice dobře, neboť tam jsem „opravoval“ sta­nici pomalu obden. Začal jsem navečer, naložil obsluhu a skončili u Krále Šumavy mezi místními občany. Byli jsme pro ně svým způ­so­bem „exoti“, byli jsme úplně jiní než tamější pohraničáři. Sedávali jsme s nimi v dřevěném přístavku hospody a oni nám občas zaplatili pivo. Asi dvakrát jsem tam místním dokonce za pár piv doma opravil i televizi. Někdy se jezdilo i do hospody v Borových Ladech nebo i do ono­­­­ho hotýlku na Modravě. Jenže cesta zpět na Černou Horu bývala ná­ročná. Věděli jsme, kde jsou v lese „signálky“, museli jsme před ní zas­tavit, odpojit lanko od spouště světlice, pak popojet a lanko opět za­­­­­­pojit. Jednou jsme zapomněli a během jízdy z hospody ji i vys­třelili. Poč­kali jsme na pohraniční hlídku, kterou tvořili dva kdesi scho­vaní zá­­­­­­k­laďáci (v té době se mě zdálo, že už také někteří „dostávali rozum“), kteří poblíž hlídali, dostali od nás napít flaškového piva, oni na­­­­­­­­hlásili, že jim tam vlítla srnka a byl klid. Po těchto „tazích“ jsem už tam na kopci většinou s řidičem i přespal (spacáky jsme pohotovo­stně vozili stále s sebou) a odjížděl na „své stálé stanoviště“ na Stráž­ném až ráno.
A dostávám se ke stanovišti Strážný. Ono se ve skutečnosti jednalo o kamenité místo mezi kopci Pomezný a Silniční Hora, odkud bylo vi­­dět na německý hraniční přechod. Až k našemu stanovišti vedla so­lidní lesní cesta, a tak nebyl problém si zajít i pěšky přímo do obce Stráž­ný. V té době tam bývala u tehdejší příjezdové silnice snad je­diná hospoda, a tak jsme zacházeli tam. A právě v té hospodě jsme se doz­věděli, že na začátku prázdnin má někam směrem k nám přijet na brigádu dívčí střední škola sázet stromky. Poprvé a naposled jsme se tehdy urputně snažili zachytit nějaký nový cíl, aby nás tam nechali alespoň ještě v červenci. Začátkem července jsme se totiž měli vracet zpátky na Zbiroh. Dokonce jsme si jeden „nový radiolokační cíl vy­mys­leli“, kolegové na Černé Hoře, přestože nám záviděli, tak jej ka­marádsky „taky slabě za­chytili“ a tak zbývalo jenom na rozhodnutí Zbirohu, zda nám pobyt prodlouží. Prodloužili, ale jenom o týden a tak „z družby“ nic nebylo.
A nakonec k poslednímu, tentokrát jen „imaginárnímu“ stanovišti na Třístoličníku. Tam se právě přesunula ona skupina pátračů z Po­ledníku. Asi tomu tak mělo být, aby tohle závěrečné stanoviště naší „ex­pedice“ v plné kráse odhalilo absurdity oné doby. Naši „výzkumníci“ z řad lampasáků tam totiž asi fyzicky vůbec nedojeli, na mapě zjistili akorát, že tam vede cesta a „bylo hotovo“. Cesta na vrchol oprav­du vedla – ale z německé strany! A protože ani naše část čety, která tam byla vyslána „nebyli žádní hlupáci“, tak se „utábořili“ kde­­si v lese pod kopcem a „vesele pátrali“. Za celou tu dobu neměli je­­dinou „poruchu“ a tak si na vše vzpomínám jenom z jejich vyprávění. Mám takový matný pocit, že jsme objeli ještě nějaké jiné kopce (asi i Stožec a další v jihozápadní části Šumavy, ale bylo to jen na pár dní a já už si na detaily nevzpomenu). Asi v první polovině čer­vence přijel za námi na Strážný na pár dní i náš velitel F. a přivezl ze Zbirohu rozkaz pro všechny stanice se pře­sunout zpět do kasáren. Na Zbirohu jsme naši techniku NRS-1 vyčistili a „za­konzervovali“, odložili do autoparku a tím byl konec. Tehdy jsme se mylně domnívali, že budeme první ročník radiotechnického pluku ze Zbirohu, který půjde po čtyřiadvaceti měsících koncem července do civilu. Bohužel radost trvala jen do druhé poloviny července, kdy nám bylo rozkazem sděleno, že se nám prezenční vojenská služba prod­lužuje o dva mě­síce. Ale ty dva měsíce v kasár­nách se lehce zvládly, neboť do kasáren nastoupila nová část vojáků (jak jsme říkali naši prabažanti) a všem ze „zvlčilé čety“ byla nabídnuta možnost jít pracovat na stavbu nové školky přímo v obci. Nikdo nebyl proti! Byli jsme tam od rána až do večera a dokonce jsme dos­tali i peníze na ruku (reluty) na stravování v obci. Vypadalo to, jako kdyby už nás nechtěli do konce vojny v ka­sárnách vidět… Nám to pl­ně vyhovovalo, konečně jsme za celou tu dobu dělali něco smys­luplného, na stavbě budované v akci Z pracovali většinou jen pen­zisté a my. Na obědy jsme chodili s ostatními dělníky do hospody, kde je obec všem platila. Peníze, které nám zbývaly, jsme pak utratili za ve­če­ři a nějaký ten alkohol po práci v hospodě a většinou až před ve­­čerkou jsme se vraceli do kasáren pouze přespávat.



Obrázek 89- Čerchov v srpnu 1968


Mezitím jsme i všich­­­­ni stihli si na „opušťák“ dojet domů pro civil a konečně po pos­­l­­­­­edním vojenském řízku koncem září ukončit absurdní „účinková­ní“ na vojně u „elitní jednotky“.

Čerchov  v době srpnových událostí

Organizace hlavně rádiového odposlechu v následujícím obdo­bí nevyžadovala větší anténní prostory ani lidské síly. Vojáci jsou rozmístěni ve starém hotelu, část pracovišť je ve věži. Vyu­žívá se i půlkruhový pozemní anténní prostor. Hlavní sta­vební změny tak probíhají až od počátku 70. let. Mezitím se i pohraničí dotknou události srpna 1968. Skupina vojáků ve službě na stanovišti Čerchov se rozhodla, i přes obdržení rozkazu, zakazujícímu vojákům bránit postupu cizích vojsk, vrchol Čerchova bránit. Všem bylo jasné, že tento boj je odsouzen k zániku pro nepatrné síly i výzbroj československé jednotky, přesto začínají ještě v noci na 21. srpna jednat. Zabezpečí cestu na vrchol Čerchova ocelovými jež­ky, půjčenými od Pohraniční stráže. Na dvou místech cesty jež­ky i rozmístí (u odbočky na Loučku a pod pom­níkem „U četníka“). Stejným způsoben si zabezpečí od le­sáků z Výhledů motorovou pilu na vytvoření rychlých záseků ze stromů. Za účelem zjištění přesné pozice okupantů je u od­bočky v Caparticích skryta hlídka s radio­stanicí. Samotné Domažlice jsou obsazeny 21. srpna 1968 kolem poled­ne, na Čer­chov se ale okupanti nevydají. Teprve druhý den se u odbočky z Capartic objeví 2 transportéry a 1 tank. Mezitím vojáci na vrcholu obdrží i klasický rozkaz, jakých byly vydány v té době zmatků desítky – nadřízené štáby velí, aniž znají přes­­nou situaci.
„V případě pokusu o obsazení Čerchova za žádnou cenu je nepustit, nepoužít však zbraně! Zahájit vyjednávání a upozornit je, že generál Pavlovskij obsazení Čerchova zakázal. Umožnit jim telefonické spojení na generální štáb s generálem Janoščinem, který jim tento rozkaz potvrdí“.
Byli proto určeni dva zkušení vyjednavači, znalí ruštiny. Případ­né vyjednávání mělo probíhat před prvním protitankovým zátarasem, jištěno bylo navíc družstvem s kulometem a pancé­řovkou. V případě neúspěchu jednání byla připravena i sku­pina s motorovou pilou na rychlou tvorbu záseků. Ruský tank sice po poledni odbočil z Capartic k Čerchovu, ale po pár set metrech se otočil zpět. Kompletní osádky na stanovišti Čerchov mezitím prováděly rušení rádiových provozů okupantů – vstupovali jim do hovorů. Výsledkem bylo to, že Rusové mu­se­li pořád dokola měnit rádiové frekvence. Na stanovišti byl i dostatek magnetofonů, na které namluvili proslov o věrolom­nosti Sovětů a Brežněva a posílali ho do ruských rádiových sítí. Mezitím byla z vlastní posádky v Klenčí vyslána „pacifikační“ skupina, která omezila odhodlání vojáků odebráním velké části střeliva.   Všichni, kdo se této akce zúčastnili, byli v začí­na­jící normalizaci z armády vyhozeni. V souvislosti se srpnovými akcemi na Čerchově je třeba zmínit i Pohraniční stráž, na kterou se v historických armádních do­ku­mentech zapomíná. Podobně jako na Zbirohu a jiných armád­ních útvarech, byla 9. domažlická brigáda PS chráněna od 22. srpna 1968 trojicí tanků sousedního 12. motostřeleckého plu­ku, rozmístěných v pros­toru velitelství brigády a vybave­nými ostrou municí. Kolem velitelství byla organizována obra­na s využitím zabezpečovacích jednotek brigády. U všech pohraničních brigád bylo připravováno náhradní ve­lení pro jednotky brigád, včetně náhradního telefonického spo­jení. Pro velitelské stanoviště vybrala 9. brigáda objekt PS roty Zámeček (poblíž pohraniční roty Čerchov) ještě před instruktáží. Dne 27. srpna byla vypracována dokumentace pro výcvikové prapory a pohra­nič­ní roty – v zalepených obálkách s hes­­­­lem „Pra­ha“. Součástí do­kumentace byla i mapa s vyz­načením zá­ložního místa velení a nákres linkového spojení. Po týdnu byly obálky staženy a zni­čeny.  Objekt bývalé roty Zá­me­ček měl tu vý­hodu, že odtud bylo mož­né vést linky k 5. rotě Čerchov, a Čerchov byl pro účely bojové pohotovosti určen jako rádiový spojovací uzel. Byly vyčleněny dvě operační sku­pi­­­ny, které se v případě zadání uvedeného hesla velitelstvím PS měly ujmout velení, a byl převezen materiál pro patnáct osob. Operační sku­piny byly ubytovány u 5. roty Čerchov a u 7. roty Folmava. Jejich činnost na při­kázaném místě však byla poměrně krátká. Byly vyslány připravit stanoviště 27. srpna, a ještě týž den od­volány – důvodem byl zřejmě návrat československých představitelů z Moskvy. Využití spojovací techniky však bylo důle­žité i jako podpora stranických a státních orgánů. Využilo se brigádní rozhlasové zařízení „Bouře“, z něhož byly vysílány v okruhu působení brigád relace pro obyvatelstvo. Při příjezdu delegace sovětských důstojníků na velitelství domažlické 9. bri­gády z něj byla v ruském jazyce přečtena rezoluce proti vstupu vojsk Dále byl využit rádiový vysílač SS-1000. Domažlická 9. brigáda PS jej využila k přenosu vysílání plzeňského rozhlasu v den vstupu vojsk 21. srpna [129] Službu vojáků základní služby od roku 1968 nám přiblíží další pamětník, tehdejší svob. Miroslav Matura z Klenčí:
„…Po přijímači jsme byli převeleni do posádky v Klenčí pod Čerchovem. Zde bylo provedeno rozdělení, většina kluků byla určena na přeškolení na radiový odposlech leteckého provozu, já jsem byl určen jako pomocník výkonného praporčíka – pomocník staršiny roty.  Mým velitelem se stal poručík Ondřej Sýkora, byl v té době asi o 2 až 3 roky starší než já. Velitelem klenečské posádky byl major Benda, bydlel v Klenčí nad křížovatkou do vesnice Díly.  Co se týká velitelského sb­oru, vzpomínám ještě na nadporučíka Hrnčíře, myslím, že jménem Petr a na rotmistra (nebo nadrotmistra?) Kopičku- to byl vlastně star­šina roty a já mu dělal pomocníka. V Klenčí jsme byli ubytování v kasárnách, odtud jsme vyjížděli na Pleš u Bělé nad Radbuzou, odkud jsme na Čerchov vozili vybavení, postele skříně, stolky, židle. V té době jsme si ještě museli místo matrací (v kasár­nách v Klenčí už byly normální matrace) nacpat slamníky, které jsme pak měli na Čerchově. Na Pleši při nakládání uvedené výbavy jsme se setkali s příslušníky PTP (černých baronů), velitel nám přikázal, abychom se jím vyhnuli a nemluvili s níma. Působili dost divoce, byli jako vojáci neupravení, a i vůči sobě dost ostří, nějak to není v souladu s filmem Černí baroni, kde byli většinou pro režim nepohodlní intelektuálové, tito byli spíš pěkní „rošťáci“.  Mám dojem, že tam likvidovali dřevěné ubikace. Vzpo­­­­mínám, že po sobě při práci házeli nářadím, např. při požadavku o krumpáč ho jeden hodil po druhém, málem ho trefil do hlavy, pak se servali. Na té Pleši bylo jen několik dřevěných nízkých ubikací, které PTP likvidovali. Jediné, co si pamatuji z tohoto prostoru je, že se ří­kalo, že tam až k plotu (mezi budovou a plotem bylo na jedné straně cca 4m, tam stále cirkulárka na přípravu dřeva) o vánočních svátcích chodili američtí a němečtí vojáci a podávali přes plot cigarety a jiné pot­raviny. Co je na tom pravdy nevím. Na kopec Čerchov jsme dovezli materiál z Pleše a začali se zde zabydlovat. Znamenalo to vyčistit strašně zadělané záchody, zasklít vstup­ní verandu do bývalé turistické chaty, v které jsme měli být ubytováni, vyčistit vnitřní prostory, hydrovoskovat podlahy. Chata navazova­la na kamennou rozhlednu, Kurzovu věž. (Tato chata a rozhledna byla kdysi postavena turistickou organizací, teď byla zabrána vojskem. Při krkolomné cestě vzhůru na Čerchov, odbočovalo se vpravo v obci Capartice, dnes je tam pěkná cesta, tenkrát to bylo na terénní vozy.) Pod kopcem byla signálka, přes kterou nás po kontrole pouštěli vojáci PS z posádky v Nemanicích, před otevřením vrat v signálním oplocení museli odvalit protitankové ježky z traverz, okolí bylo zabezpečeno betonovými jehlany. Po příjezdu na vrch Čerchova jsme byli překvapeni, vchod a okna do operační místnosti (která navazovala na věž), kde byl planžet, byly chráněny betonovými panely, s mezerami pro střílny.



Obrázek 90 - Čerchov , fotografovaný ze západního vrtulníku

Obrázek 91- Čerchov, fotografovaný ze západního vrtulníku
V popředí je pozemní anténní prostor (v jedné z přechozích kapitol ho pojmenovává pamětník jako „obludárium“). Vpravo od věže ještě stále stojí starý hotel, před ním parabolické anténa od přijímačů. (V prázdném prostoru mezi ním a přízemní budovou operačky, „přilepenou“ k věži, později stávaly mobilní verze planžetů ZZP. (Po dostavění nové věže se následně přestěhovaly tam, ovšem už jako stacionární). Vlevo od „obludária“ je vidět typickou anténu „chobotu“ (stanice SDR).

Obrázek 92 - Čerchov, fotografovaný ze západního vrtulníku

Obrázek 93 - Kontrolní stanoviště PS na železné oponě pod Čerchovem. (Na tzv. „zimní“ cestě okolo roty PS na Malinové hoře).
V tomto místě nová signálka procházela přes cestu, a tak tu byla zřízena brána. Signálka pokračovala doleva po vyvýšené části směrem k Peci, doprava dolů z kopce na Černou řeku. Od normalizačních dob se zde zastavovalo a Pohraniční stráž prováděla individuální kontrolu vojáků, jedoucích na kopec. V létě se někdy jezdilo sice po kratší, ale po daleko strmější betonové cestě. V tom případě probíhala kontrola u jiné brány, cca 500 metrů zpátky po této cestě vlevo. (Dnes je na místě bývalé brány v signálce poměrně velký turistický přístřešek).

Obrázek 94 - Hraniční přechod blízko Lísková - Höll (pod Čerchovem). Typické zabezpečení lesních přechodů do Německa z pohledu české strany.
Pancéřová závora má zabránit zbourání a průjezd motorovým vozidlem, první nižší plot je pouze mechanická zábrana (například vůči zvěři), za ní stále udržovaný a zoraný pískový pás, na kterém by byly vidět stopy narušitele stěny, teprve potom je vlastní signální stěna (zde typu U-70). Všimněte si nástavců na bráně, které umožňují bránu otevřít, aniž by se poničil ostnatý drát



Říkalo se, že na Čerchově byli už za osvobození naší armádou Němci i Američané, jen Rusové ne, ti tento prostor nenašli, poz­ději se museli stáhnout za demarkační čáru za Plzeň, jak bylo určeno po 2. světové válce. Od kluků, co sloužili na věži, jsme věděli, že Rusové hledají toto místo, ale bloudí krajem, směrníky buď nebyly, nebo ukazovaly špat­ně. Služba byla na Čerchově pro mne jako „dovolená“, jako pomocník staršiny jsem měl možnost jezdit dolů do kasáren v Klenčí pod Čerchovem, do Domažlic, pro proviant, do prádelny apod. Rodiče mně při­­­­­­­vez­li modelářské nářadí včetně svěráčku, páječky apod., z titulu své funkce jsem měl ve vší vojenské korektnosti dobrý vztah s veli­telem por. Sýkorou, soukromé nářadí jsem měl ve skladu. Stavěli jsme modely letadel, aut apod. Také jsem rozvážel poštu, služné „žold“ vo­já­­­kům umístěným na ostatních kopcích, o tom později. Den­ní zaměst­nání končilo v tuším v 16hod. po rozkaze, na jehož příp­­ravě jsem se po­dílel rozpisy služeb apod. Po rozkaze odjížděl ve­litel rota por. Sýko­ra do kasáren v Klenčí nebo za děvčetem. Pak, kdo neměl službu nebo jinou povinnost, mazáci byly dobrý, tak jsme měli v rámci objektu vol­­­­no. Rád jsem chodil nahoru na Kurzovu věž, kde byla stanoviště pro rá­­­­diový odposlech, tam byly nádherné pohledy do kra­je, při níz­kých mra­cích koukaly jen vršky kopců. Pamatuji, že kluci kolikrát ří­kali, že západní piloti se mezi sebou baví dost otevřeně o osobních vě­cech, co zažili včera v hospodě, s děvčaty apod. Věděli o startech snad až v An­glii. Při cvičeních v Německu, Francii i Anglii byla vždy u nás po­ho­to­vost. Pouhým okem bylo vidět ve vzduchu stíhačky F-104 (ří­kalo se jím, myslím, „létající rakve“), na dohled byl na německé straně podobný objekt jako náš na Čerchově. Na Čerchově bylo jedno speciální vozidlo, o kterém se nesmělo moc hovořit, prý bylo koupeno jako do­pravní prostředek do hor, ale bylo přiděleno armádě. Jednalo se o Vol­vo, dva dělené podvozky na gumových pásech s plechovými drapáky, dle knihy Encyklopedie historických vojenských vozidel od Bart Vanderveena, to je byl typ BV203. Bylo na speciální benzin, pro který jsme jezdili na letiště. Používalo se pouze v zimním období, když bylo hodně sněhu a jízdu na Čerchov nezvládaly ani Pragy V3S. Pak sjíž­děly jen dolů pod kopec, nesměly se ukazovat na silnici. Pozemní pří­stroje na autech a přívěsech byly umístěny na betonovém náspu smě­rem k Německu, umístěné pod laminátovým zastřešením. Co se týká příjezdové cesty na Čerchov, byla to lesní cesta, zpevněná kamením, hodně nekomfortní, jednou nám při jízdě nahoru vypadl neukázněný voják z PV3S. Seděl vzadu na zadním čele plošiny, čelem po směru jízdy, přišel hrb na cestě a byl z vozu venku. Byl to mazák, nedal si říci, naštěstí z toho nic nebylo. Před cca 7roky jsem byl na Čerchově, téměř jsem to tam nepoznal. Zůs­tala stará kamenná věž. Zděná operačka, původně při­lepená k vě­ži je pryč, pryč je i původní turistická chata, zůstal jen základ.



Obrázek 95 - Silnice u obce Lísková (pod Čerchovem) v roce 1989
I lesní cesty, dočasně využívané například jako zde těžaři dřeva, byly na noc vždy zataraseny, aby nemohlo žádné vozidlo projet lesem k Ně­mecku. Další zátarasy se nachází vpravo od silnice, takže rychle umožňují realizovat protitankové zátarasy na silnicích do vnitrozemí.


Zůstala původní zděná budova vpravo za vstupní branou, zde byla jídelna, kotelna. Nová je kasárenská budova vlevo za branou, nová betonová věž. Na Pleš, Dyleň a Velký Zvon si moc nepamatuji, sem jsem jezdil až druhým rokem (který jsme už byli v klenečských kasárnách) pouze se služ­ným, poštou, případně z důvodu výměny prádla a výstroje. Jako po­­moc­ník staršiny jsem měl na starosti sklad výstroje a prádla, což dá­valo možnost dostat se často mimo posádku. Během prvního roku jsme byli na několik měsíců převelení také na Hav­ran u Tachova. Poslední civilizace byla ve vesnici Lesná, pak jen dost dlouhá cesta přes krajinu, porostlou trávou a keři, neudržova­nou zřejmě z důvodu zákazu vstupu do hraničního pásma. V polovině ces­­ty ještě v lukách byla signálka, přes kterou nás po kontrole pouštěli PS. Ti měli posádku také na Havranu, soužití s nimi bylo vcelku pro­blematické. Vojáci PS se vůbec na všech zábavách chovali dost nad­řazeně, rádi vyvolávali rvačky. Na Havranu to bylo obdobné jako na Čerchově, jen nebyla taková možnost vycházek, nebylo kam, navíc byla dost často hotovost. Na německé straně bylo z věže vidět až do ves­nic, bylo vidět německé příslušníky hraniční policie, přijeli k hra­nici VW Broukem se znakem Grenzpolizei, něco pokoukali dalekohledem a za­­­se odjeli.  K tomu se váže jedna starší vzpomínka na docela odlišné chování na­šich PS, těch, od kterých jsme bydleli cca 50m. Státní hranice tvo­řila v tom místě jakousi smyčku, takový lalok zasahující k nám. Naši klu­ci na tom místě, prý kousek na německém území sbírali obaly od ci­­­­ga­­ret, také tam chytali hady, ze kterých si dělali po vyčinění kůže kra­­­­­vaty. Při tom je nachytali příslušníci PS a přivedli se samopaly v zá­­dech a s ru­­kama nad hlavou na rotu. Byl to velký malér, ty dva mě­­­­­­li dostat vo­jenského prokurátora. Jeden z nich, byl starší o pár let než my ostatní, dostal povolávací rozkaz až po dokončení škol. Ten měl v Praze pří­buzného dost vysoko postaveného důstojníka, který je prý z toho vy­sekal oba. Oba však byli odveleni, víc jsme je neviděli. Ještě jedna vzpomínka z Havranu. Několik kluků bylo s gazíkem mi­mo stanoviště na Havranu, muselo jít o nějakou služební cestu, jinak by se nedostali přes vrata v signálce kontrolované PS. Před návratem se stavěli někde na pivu a při zpáteční cestě, již v zemi „nikoho“, po projetí kontrolou PS, nabourali gazíka do hromady složených klád. Ce­lý předek masky a blatník byl deformován. Všichni, kdo uměli a mě­li chuť pomoci s opravou, se jí pak účastnili. Opravovali jsme ce­lou noc, ráno byl gaz opět ve stavu, že si toho nikdo, kdo o tom ne­věděl, nevšiml. Z vojny jsem si přivezl domů mimo vzpomínek svou že­nu Toničku, letos v listopadu to bude 43 let, co jsme spolu. Takže, teď vyšlo najevo, proč jsem se zmínil, že to pro mě bylo jako „dovolená“, moje funk­ce nám dovolovala se často vidět, a né jen vidět. Pra­covala na hotelu Výhledy, takže jsme se mohli při mých cestách z Čer­­chova do posádky v Klenčí pod Čerchovem často potkávat. Tam jsem také často na „příkaz paní vedoucí“ dostával to nejlepší jídlo. V lis­­topadu 1970 nám na Výhledech vystrojili svatbu Ještě pár jmen vo­já­ků, s kterými jsem výše uvedené prožil: Jiří Zámečník z Prahy, Fran­­­­­­­tišek Maximovič, myslím z Rokycan, Miroslav Hnyk z Poniklé. PS.: Ještě za vojenské služby jsme se dozvěděli, že velitel Zbirohu podplukovník (jméno si nepamatuji, říkali mu “táta“) byl odvolán, pak už jsme o něm neslyšeli. 


Černá hora, 1315 m. n. m., cca 1 km od státní hranice a 800 metrů od pramenů Vltavy. Na JZ měl radiový pohled z Černé hory v cestě německý Steinfleckberg (1341m), Moorberg (1370m), ale hlavně Luzný (1373m).

Pokračující demokratizace celé společnosti v druhé polovině 60. let byla násilně přerušena vstupem vojsk a následnou okupací našeho území. Jako každé krizové období i toto tříbilo charaktery a ukazovalo i možnosti jedinců v armá­dě. Ti z Čerchova jsou známí pod názvem „Čerchovští dřevaři“. Uvnitř Kurzovy věže najdete vytištěny vzpomínky jednoho z nich, Josefa Mareše z Hostouně. Je to smutný článek o tom, jak a kdy poslechnout rozkaz ministra-politika, resp. velitele nad sebou…. Jiní vojáci volí cestu dezerci za hranici, ještě o nich bude řeč. Jak se chovali i jiní vojáci v srpnu 1968 si přečtěte např. v odtajněném těsnopisném zápise NS RČS (http://www.psp.cz/eknih/1964ns/stenprot/­026schuz­
/kniha/s026126.htm) nebo článek ROZKAZ: OSVOBOĎTE DUBČEKA (Magazín Koktejl) (o 7. výsadkovém pluku v Holešově v době sovětské okupace)

Velitel akce obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Další vzpomínky vojáka základní služby, Jiřího Knížka, dočasného „moderátora“ vysílače „Svobodné Domažlicko“ z jednotky mjr. Sádovského, si přečtěte v kapitole z historie pluku z roku 1968.

V běžných, mírových podmínkách nemají vojáci střelivo do zbraní u sebe, ale je v útvarovém skladu. Na stanovištích bylo zabezpečeno vydáváním dávky střeliva z bedny, uložené u dozorčího stanoviště.

Zámeček/Horní Fichtenbašská Huť, byla původně hájovna hraběte Kinského, přestavěná v blíže neurčeném období na tzv. Zámeček, honosnou lesní vilu v hlu­bokém lese pod Čerchovem. Součástí Zámečku, postaveném v lesích pod Čerchovem, v oblasti zvané „Amerika“, byl penzion s restaurací. Za války zde krátce působili důstojníci SS, konkrétně bývalý starosta blízkého Bayreuthu a krajský gauleiter, SS-Obergruppenführer Fritz Wächtler, popravený před koncem války (19. 4. 1945) za to, že opustil svoje velitelské stanoviště ještě před příchodem Američanů. V době III. říše se této nemovitosti také říkalo „Wächtlers Jagdhaus“. Po válce zámeček převzala Pohraniční stráž, která ho pak po opuštění v rámci reorganizace útvarů PS nechala částečně zbořit. (Německé zdroje uvádí sice, že zboření proběhlo již v roce 1960, ale to je špatné datum. Viděl jsem fotografie vojáků Pohraniční stráže na této rotě, zvané – jak jinak – Zámeček, ještě z roku 1971 Reorganizace PS a její zpětné podřízení od armády k vnitru proběhlo o rok později a to je zřejmě i konečná pro tuto budovu). Nedaleko "zámečku", najdeme přírodní památkou. Tou je třetí největší smrk v České republice - má obvod přes čtyři metry a je starý více než 200 let.

Můžete se o tom přesvědčit na popisu v kapitole o Zvonu. Na staré rotě na Václavu, kde tehdy vojáci měli ubytovací prostor, opravdu bylo k signální stěně jen pár metrů a vlastní plot byl jen pár desítek metrů od státní hranice.Jiní vojáci z tehdejší doby vzpomínají, že jim Američané svítili z vrtulníků do oken a dlouze pozorovali z visu život na rotě.

Myšleny zřejmě německá a americká stanoviště Schwarzriegel a Eckstein v pohoří Hohen Bogen

Jedná se, samozřejmě, o „Sněhurku“, zmíněnou v jiných kapitolách knihy. Její podrobný popis i s fotografiemi naleznet například v popisu stanoviště Havran.

Myšlen je zřejmě pplk. Jásek

 

Počátek normalizace na Čerchově

Jak to vypadalo na Čerchově na podzim 1968, nám trochu více přib­­­­líží tehdejší velitel zbirožské radiotechnické roty z Klenčí pod Čerchovem, por. Ondřej Sýkora: „…Stanoviště Pleš funguje, a tak jsem se musel orientovat na „mé“ další kopce. Havran byl bez problémů – por. Miloš Holý a co Čerchov? Zbylou částí roty, kterou jsem převzal ze „zbytků“ rot ze Zvo­nu (npor. Sádovský, npor. Kravec), jsem doplnil kopce podle potřeby a založil jsem rotu na Čerchově. Rotu jsem ubytoval ve starém hotelu pod věží a já, se staršinou, jsme se „ubytovali“ ve věži. Já jsem měl kancelář přímo ve věži, podobně jako staršina, který tam měl i svůj „sklad“. Byl to voják ZVS, ale byl více než dobrý. A byly Vánoce a Silvestr, rok 1968/1969.  Mne bylo 24 let, svobodný. A tak, kdo byl ženatý, tak pryč od roty a svobodní budou „sloužit“! Dodnes nezapomenu Štědrý den. Večer jsem vyjel se svým řidičem nejprve na stanoviště Čechov. Tam parádní štědrovečerní večeře, popřání vojákům ZVS vše dobré a hurá na další kopec. A tak jsem 24. 12. 1968 absolvoval 3 štědrovečerní večeře, a to na kopcích Čerchov, Pleš a Havran. Na svobodárnu, v Klenčí p/Č., jsem se vrátil kolem druhé hodiny ranní, ale do dneška nelituji!!
V průběhu roku 1969 i kopec Čechov se neobešel bez kontrolní činnosti nadřízených orgánů. Jednoho dne se objevila i komise ze Zbirohu. Žádný problém. Po denním rozkaze, který byl kontrolován komisí z pluku, jsem ukončil svou denní činnost s tím, že na svých běžkách (lyžích) odjedu na svobodárnu do Klenčí. Velitel pluku, pplk. Jásek, mi sdělil, že mám odjet s ním. Na to jsem odpověděl, že denně jezdím dolů, do Klenčí, na lyžích. Odvětil, že na mne nebude dole čekat. Moje reakce byla, že budu dole dříve než se „vyhrabe“ se svým gazíkem. Reakce byla, že se se mnou rád vsadí. A výsledek?  Já jsem dole před branou kasáren v Klenčí sundával z nohou lyže a pak teprve se objevil gazík s velitelem pluku. Sázku prohrál…“
Doplňme si i vzpomínky dalšího pamětníka, litoměřického vo­já­ka základní služby z let 1972/73. Připomeňme si jenom, že v těchto letech již stála kasárna v Klenčí pod Čerchovem a zbi­rožská rota, původně na Čerchově, byla odstěhována dolů do po­sádky, protože její místo zaujala jednak rota 7. spojovacího plu­ku z Litoměřic a nakonec odloučená rota vojáků základní služby nově vzniklého 78. radiového střediska ZU z Litoměřic (VÚ 3524): „…Na Čerchově v té době byly dvě rozdílné posádky. Jedna byla umí­stěna v kasárnách v Klenčí pod Čerchovem a druhá obývala starý hotýlek přímo na Čerchově. My, co jsme bydleli na Čerchově, jsme spa­­­­­­­­dali pod posádku v Litoměřicích a byli jsme zaměřeni na odposlechy radiofonních a telefonních spojení v rámci NATO v západním Ně­­­­­­­­­­­­mec­ku.… Naše přijímací technika byla v té době jedna z nej­lep­ších…Doplním poznatky o historii starého hotýlku a Pasovs­kého chýše. Re­­­­konstrukce hotýlku začala v roce 1973 a skončila až koncem roku 1974. Byla vyměněna kompletně střecha a uvnitř byly udělány nové omítky a provedly se nové instalace vody, sociálního zařízení, rozvody elektřiny a topení, vyměněna byla i okna. Rekonstrukcí prošel pou­­­­­ze hotýlek a ostatní objekty se neopravovaly…My jsme bydleli v ob­jektu, který se nacházel mezi Pasovského chatou a hotýlkem. Když se podíváte na fotografii, na níž je zachycen hotýlek a Pasovs­kého chýše, tak ta nízká stavba mezi nimi byla naše ubikace, které jsme říkali „blešárna“. Tento přístřešek měl tu nevýhodu, že v létě v něm bylo nesnesitelné vedro a v zimě nepředstavitelná zima. Stá­va­lo se nám, že jsme v zimě při silných mrazech ráno měli ojíněné de­ky od dechu, spa­­­­­­cáky jsme v té době neměli. Tento pohled je podle mne udělán z místní cesty, po které se dalo jet dozadu za hotel. Cesta byla cca 3-5m od levého rohu hotelu. A právě za tou cestou stál finský domek a v něm měli své pracoviště policajti. Vpravo je vidět Pasovského chýše, ve které bylo pracoviště do­zorčího a velitele naší jednotky. V hotelu byly také kanceláře důs­toj­níků, kteří zpracovávali nahrané záznamy. Jediná zachovalá bu­do­­­­va je objekt jídelny, kam jsme chodili na obědy a tu si asi pamatujete. Ze staré zástavby ještě u vjez­du zůstaly kolny, kde byla uložena zá­soba topiva na zimu. Za cestou před okny v průčelí hotelu jsme mě­li upravený kurt, kde jsme hráli nohejbalové turnaje a také jsme hrá­­­­­­li s policajty o basy piva. Je právě škoda, že byly tyto objekty zbou­­rány, protože jejich rekonstrukce byla provedena velmi dobře a mys­­lím si, že by i dnes výborně sloužily turistům. Od starých pa­mětníků z Klenčí vím, že hotel byl velmi oblíben mezi místní smetánkou, která tam jezdila na výlety… Celkem nás v „blešárně“ bylo ubytováno 12 a v hotýlku 3 absolventi VKVŠ (překládali z angličtiny do češtiny). Fotografie z Čerchova ne­­­­mám, protože riskovat 14 dnů basy v nejlepším případě anebo pro­kurátora v horším případě mi nestálo za to. Podle počtu jsme vydali na takovou menší četu. V té době byl kolem Čerchova natažen jen oby­čejný drátěný plot, a ne to monstrum se signálkou, co tam je teď. Také jste pomlčel o tom, že mimo nás na Čerchově bylo umístěno pra­­coviště odposlechu, patřící pod STB a také se mezi námi říkalo, že tam je i propojení na STASI. Asi jsme byli dost utajení, protože za námi hodně často jezdili kontrášové na „přátelské pohovor“ na téma, jestli někdo z nás nechce utéct za dráty, jak víte, na čáru to bylo z kopce dva kilometry“.

Poslední období studené války (1978–1993)

Kurzova věž už má přestavěný anténní prostor, na betonové ploše stojí pozemní anténní prostor, po celé ploše stanoviště jsou parabolické antény, druhá chata z roku 1927 dosud stojí v téměř původní podobě.
V tomto období (1978–1989) se stalo na vrcholu Čerchova hod­ně věcí – po poškození větrem byla zlikvidována půlkruho­vá pozemní anténní nástavba, hned za vstupní branou vlevo vyrostla úplně nová budova pracovišť a skladů.

Obrázek 96 – Demontované zbytky anténního prostor na Čerchově
Vrchol se navíc v druhé polovině 80. let rozšířil o si­luetu druhé věže s tro­jitým anténním prostorem, postaveným podle podobného projektu jako věž na Poledníku. Byla dostavěna budova nové roty pro Litoměřice, později přev­zaná útvarem z Klen­čí.
Od 70. let potom začíná velké období přestavby Čerchova do dnešní podoby. Ve vzpomínkách vojáků základní služby jste si mohli přečíst, že nahoru jezdili ještě po staré lesní cestě, jak je postupně budována beto­nové panelová silnice, mění se i postoj ostrahy hranic vůči vo­jákům – po srpnu 68 se velmi rozmnožily dezerce vojáků na druhou stranu hranice. Vzhledem k tomu, že vojáci sloužili až za železnou oponou, byli Pohraniční stráží hlídání velmi obezřetně. Princip byl poměrně jednoduchý – vojáci z povolání hlí­dali vojáky základní služby, ti zase vojáky z povolání a všich­­ni dohromady byli hlídáni pomocí psů. Zvláště ten poslední incident nadporučíka Síly (1980) poslou­žil k tomu, že dohled nad „nespolehlivými“ vojáky v blíz­kosti státní hranice se zpřísnil – okolo vojenských stanovišť přibyl dal­ší plot typu pohraniční signální stěny, v prostoru mezi sta­novišti a státní hranicí se objevilo minové pole apod.  Zkrátka všech­­­no proto, aby neutíkali vojáci na tu „nesprávnou“ stra­nu hranice. Minové pole okolo plotu u stanoviště by­lo sice ofi­ciál­ně na vnější ochranu stanoviště, ale jeho pokládání nikdy neprováděl vojenský ženista naší brigády, ale speciálně prověřený pracovník. (Stejně tak jeho deaktivaci po roce 1989). Aby bylo dále jis­té, že se „obyčejní“ vojáci nebudou nekontrolovaně toulat podél hraniční čáry, byla pro ně přesně stanovena doba průjez­du hraničním prostorem. (Myšlena doba od otevření vrat na signálce pod rotou a vjezdem na stanoviště, které hlásil dozorčí vojenského stanoviště shora na dolní rotu Pohraniční stráže). 

Obrázek 97 - Nová vojenská věž na vrcholu Čerchova  (od 1984). Je to nejmladší ze všech věží na vojenských pohraničních stanovištích a byly při ní využity všechny zkušenosti s umístěním, stavbou i odol­ností proti kli­matickým podmínkám. Ty jsou na Čerchově zvláště nepříz­nivé a kom­binace deště, mrazu a silného větru, střídaná výraznými účinky slunce, do­káže budovy pěkně poničit.

Zabezpečení stanoviště Čerchov


Obrázek 98 - Budova strážnice na stanovišti Čerchov 
(stav červenec 2008)
Vnitřními předpisy bylo zakázáno naše vozidla, jedoucí hraničním pásmem (tj. od brány přes signální stěnu až po bránu na stanovišti), zastavovat a vystupovat z nich. Nahoře na kopci byla přestavěna budova strážnice a nové kotce pro psy. Protože jeden z pozdějších útěků vojáků se podařil při vystoupení z vo­zidla před branou, byla v 80. letech plánována i stěna po­dél cesty u brány. Prostor okolo ní byl zaminován.
Vnitřní stranu stěny tvořil do výšky prsou postavený plot z be­tonových desek, na němž byla připevněna v několika řadách klasická signálka s os­novou z ostnatého drátu na T- sloupcích. (Viz ilustrační snímek). Principem vyvolání poplachu bylo zkratování vodičů mezi sou­sedními řada­mi v osnově. K tomu stačila hmotnost osoby, zavěšené na drátech nebo její po­kus dostat se přes horní stranu stěny. Vodorovné ráhno totiž bylo ob­vyk­le připevněno pouze jedním hřebíkem, takže už při poměrně malé váze (cca 15 kg) se zlomil a její vodiče zkratováním se sousedními vyvolaly poplach. Na dalším obrázku je dobře vidět dvojitý plot okolo Čer­chova. Vnější stranu tvořil obyčejný dřevěný plot, zpevněný pletivem, sloužil jako zábrana pro zvěř a vnější strana ochranné stěny. Betonový plot na dolním snímku měl zabránit zkratům v době zimního sněžení a za­bezpečit trvanlivost této stěny. Je dobře vidět princip výstavby obou plotů. Levá část je dole zpev­­­něna dřevěným plotem, horní část nastavena ostnatým drátem slouží jako mechanická zábrana. Pravou část tvoří již pop­saný betonový plot s nasta­venou signalizací, vedenou jed­nak na strážnici, jednak do místnosti DRePzS (dozorčího radio­elektronického průzkumného stanoviště). Počátkem 80. let byla opatřena – na rozdíl od signálek PS – betonovými deskami na spodní straně, čímž se v zimním období předcházelo nutnosti neustálého odhrabávání sněhu nebo vypínání části vodičů. (Zde už část svislých vodičů na dřevěných sloupcích chybí). Jak potom vypadala „klasická ochrana“ stanoviště na státní hra­­n­­ici, se můžete podívat třeba na Havranu. (Viz další fotografie).

Obrázek 99 - Stav signálky u vstupní brány Čerchova (2010).
Prostor mezi ploty byl v minulosti samozřejmě čistý.

Obrázek 100 - Signální stěna na vnitřní straně plotu

Obrázek 101 - T-sloupky z impregnovaného dřeva jako kostra
signální stěny na Čerchově.

Obrázek 102 - Klasický typ dvojité signální stěny bez betonového
základu (Stanoviště Havran, 2014)
(Nedlouho před rokem 1989 byl plot na Havranu opraven, proto je dosud poměrně zachova­lý, navíc se nikomu z místních obyvatel – na rozdíl od vybavení věže – nehodil na stavbu…) Dvojitý plot signálky zde totiž tvoří jen dobře ukotvené dřevěné sloupky s ost­natým drátem od země až na plnou výšku, který se v zimě mu­sel odhazovat. Plot na obrázku není ještě úplně devastován, nicméně není ta­ké v původ­ním stavu. Jde o vý­chodní stranu sta­noviště, takže levá strana plotu byla spíše mechanická (zá­držná), vnitřní vybavená signální funkcí (signalizace zkratováním vodičů).   Technologie upevňování vodičů ostnatého drá­tu byla přebírána od PS – od prostého zatlučení železnou sko­bičkou se postup­ně přechází až k umělohmotným úchytkám, které se připevnily ke sloupku, a drát byl do nich volně vložen.  

Obrázek 103 - Původní stará studna mezi vrcholem
Čerchova  a lyžařskou sjezdovkou

Obrázek 104 - Nová budova pro rotu na Čerchově (Původně pro litoměřické vojáky, v 90. letech pro zbirožskou rotu kpt. Škoríka)

Obrázek 105 - Nová studna pod Ćerchovem
Nosnost ramene úchytky byla spočtena asi na 15 kg. V okam­žiku, kdy by se někdo zkusil dostat přes stěnu, rameno povolilo a došlo ke kontaktu mezi dráty a signalizaci narušení na stráž­­nici a u do­zorčího stanoviště. Při nedodržení výše uvedených pravidel pro pobyt v hranič­ním pásmu, obvykle nastavenými dle po­kynů velitele nejbližší PS roty, vy­jíž­děla k „pro­vinilci“ pop­lachovka z roty. Jakýkoli problém v hraničním pásmu byl s „provinilým“ vojákem řešen kázeňsky. Na 90% bylo závěrem rozhodnutí o ode­brání propustky do hraničního pásma, což se v případě vojáků z povo­lání u průzkumného útvaru rovnalo zákazu výkonu povolání, neboť jmenovaný nedostal oprávně­ní k seznámení s utajo­vanými skutečnost­mi. (Na to dohlížel příslušník VKR dole v po­­sádce).  Jakýkoli výjezd z pohraničního stanoviště – zvláště z těch hluboko za železnou opo­nou ((Poledník, Čerchov, Havran, Dyleň) - mimo ur­če­nou dobu musel být předem nahlášen nejbližší rotě PS. Takto se třeba zabezpečoval výjezd techniků-inženýrů na sta­noviště v případě poruchy. Normy na opra­vu tzv. bojové, tj. průzkumné techniky, byly poměrně tvrdé a opraváři tedy museli do pásma i v noci. Průjezd vojenského vozidla od brány železné opony „pásmem nikoho“ až na stanoviště byl pečlivě evidován z hlediska času. Vždy bylo určeno, jakou cestou se bude jezdit (na něk­terá stanoviště se dalo jezdit více cestami) a v jakém časovém intervalu se budou brány na oponě otvírat. Pro případ jakýchkoli problémů byla přepravní štábní auta vybavena vysílačkami. Přesto se stávalo, že ani peesáci nemohli zabránit samostatnému pohybu vojáků poblíž hraničních patníků pod Čerchovem – bylo potřeba např. zabezpečit uklizení přístupových cest. Výjimečně, ale přesto pravidelně každou zi­mu se stávalo, že vojenská PV3S nezdolala pro kluz­kost sněhu závěrečné stoupání na kopec a vojáci tak chodili do služby poslední úsek stoupání po betonové silnici pěšky. Důvodem opakovaného samostatného pohybu v hraničním pásmu bylo i dodržování norem pro opuštění hra­ničního stanoviště veškerou technikou v případě bojové pohotovosti (ob­vykle několik málo hodin), což v praxi znamenalo, že v pří­padě zimního sněžení se opakovaně plužilo, sypalo, plu­žilo a sypa­lo…., jen aby cesta byla nepřetržitě sjízdná a mohla – v pří­padě poplachu – sjet speciální technika dolů a dá­le do zá­ložních pros­torů. Prapor v Klenčí měl k tomuto úče­lu jak ší­pový pluh pro T-148, tak i sněhovou frézu ruského původu, po­háněnou po­lovinou tankového motoru. (Uvidíte je na konci kapitoly jako ilustrační obrázky). Řidič pluhu – voják základní služby od 70. let samozřejmě nemohl do pásma sám, takže mu dob­ře placeného závozníka dělal minimálně jeden voják z po­volání. Dalším důvodem pobytu vojáků mimo oplocení byla například kontrola zdroje (studny) pitné vody pro stanoviště. Jak vojáci, tak rota PS měli zdroje vody mi­mo své objekty. (Stará vodárna pro Čerchov je schována v le­se kousek nad rotou PS). Dozorčí stanoviště měl proto zpočátku k sobě vy­vedenu i sig­nalizaci od dveří studny, v pozděj­ších dobách se už dělala jen namátková kontrola studny. Jak v případě Čerchova, tak například i Zvonu je studna hluboko pod kopcem a v případě její kontroly bylo povinností nahlásit odchod kontrolujícího vojáka ze stanoviště dozorčímu PS roty.

Obrázek 106 - Bourání starých budov na Čerchově (1989)

Obrázek 107- Bourání starých budov na Čerchově (1989)

Výstavba v 80. letech

Nová (vojenská) věž na Čerchově byla postavena v polovině 80. let, poté se bouraly některé starší budovy, těsně před rokem 1989 bohužel i starý hotel. (Nová věž byla konkrétně postavena 1984 - na její postupnou výstavbu se můžete podívat na fotografiích v ji­ných kapitolách). Bytelná betonová stavba s dře­vě­­­­ným anténním prostorem, krytým počasí odolnou, elektromagnetickému vlnění propustnou hmotou, rostla na vrcholu Čerchova několik let. Spolu s ní byla výrazně obnovena i bu­dova vlevo za vstup­ní branou. (Mají i stejné a odolné eternitové krytí stěn proti dešti). V sou­časnosti jsou to jediné dvě budovy – ze všech bývalých vojenských objektů – na Čerchově, kte­ré bez podstatné přestavby mohou být využívány i v bu­doucnu. Obě budovy jsou také do­sud veřejnosti nepřístupné. Turisté na věž sice dneska nadávají, ale v porovnání s před­chozími „hrůzami“ na jiných kopcích (včetně německých) je to přece jen něco novějšího, co zřejmě nějakou dobu „přežije“ i tvrdé čerchovské klima. Bohužel bez pravidelné každoroční údržby není zabezpečena dlouhodobá trvanlivost dobrého stavu budovy. Silný vítr se kdysi postaral o likvidaci pozemního anténního prostoru a stej­ně tak postupně ničí i ten současný.  Při nové výstavbě na vrcholu Čerchova (zvláště propojovacích kanálech mezi budovami) se skalnatý povrch odstřeloval, což způsobilo poškození statiky starých budov a ty musely být těsně před revolučním rokem 1989 strženy, i když na nich byla v 70. letech provedena rekonstrukce, konkrétně starý hotel, jehož statika byla už velmi slabá.

Čerchov  po roce 1989

Těsně před sametovou revolucí v osmdesátých letech už neexistovala na Čerchově ani jedna z turistických chat. Obě byly zbourány do léta roku 1989. Zbyla jen Kurzova věž s uprave­ným anténním prostorem, kde byla soustředěna část odposlechu rádiových provozů. (Vnější anténní prostor byl ovšem už v takovém zoufalém stavu, že to byla téměř sebevražda na něj vstu­­­­povat – vím to z vlastní zkušenosti, chodil jsem tam opravo­­vat přívody od některých antén PSS techniky. Nicméně, občas se tam kvůli nas­­­­tavení antén a kabeláže prostě muselo).
Listopadové události 1989 se stanoviště Čerchov okamžitě nějak výrazně nedotkly. Samozřejmě, stejně jako ve společnosti, tak i v posádce proběhla diferenciace vojáků z povolání. Vojáci v posádce Klenčí dostali rozkaz nezasahovat do dění, i když pár aktivních politruků z nadřízené složky se dole v po­sádce dožadovalo „aktivních opatření“, podle jejich představy zřejmě stejným způsobem jako dříve. V každém případě se vojáci na Čerchově i dole v posádce zachovali vůči novému politickému vedení loajálně a v duchu rozkazu. Komunisté byli pak postupně vyloučeni z dění i v ar­má­­­dě. Začaly být realizovány postupné demokratizační kroky v celé armádě. Jedním z prv­ních bylo nahrazení oslovení „sou­dru­hu“ oním starým „pane“, další následovaly. Na začátku 90. let, ještě v době uzavření Čerchova, dostal vo­jens­ký útvar z Klenčí za úkol logisticky zabezpečit nahoře, těs­ně vedle stanoviště mši za účasti českých a německých věřících.



Obrázek 108 - Letecký pohled na starou budovu PS roty na Malinové hoře (pod Čerchovem), jak si ji vyfotili Němci z vrtulníku.
Zleva vycházející cesta šla od brány v signálce, zmíněné na jiném místě, a pokračovala okolo roty uprostřed vpravo nahoru na Čerchov


Obrázek 109 - Dobudování a vzápětí opuštění nové PS roty pod Malinovou horou (1990)

Obrázek 110 - Co dokáže příroda – vstup na PS rotu pod Čerchovem (stav 2002)
Zcela vlevo je stará rota, postavená roku 1958, uprostřed vykukuje budova nové roty, kam se již PS nestihla přestěhovat

Obrázek 111 – A tak vypadá totéž místo jen o deset let později, v roce 2012. Budovy již za stromy téměř nejsou vidět



Hlavní úkol pro nás tehdy spočíval hlavně v dopravě materiálu, protože v této době byl ještě provoz civilních vozidel na vrcholu zakázán. Dřevěný kříž na památku této akce se nachází dodnes vle­vo od brány. (Fotografii kříže hledejte na dalších stránkách). Někdy ovšem dobrý úmysl armádních reorganizací předstihnul reálné možnosti společnosti, např. postupné a relativně rych­lé uvolňování vojáků základní služby nenašlo odezvu v úp­­­­­­ra­­­vě a zmenšení úkolů pro vojenské útvary. Vojenský út­var z Klenčí byl postupně pověřován úkoly, jako např. odevzdávání zbraní Lidových milicí. Pro neznalost nové­ho politického vedení se uskutečňovaly i pokusy dávat mu úko­ly, které byly nejen mimo rámec jeho povinností, ale i nad jeho síly, např. ostraha opuštěných stanovišť po Sovětské armá­dě. Zvláště turisté se však těšili na rychlé předání vrcholu Čerchova do civilních rukou. O nějakých dalších opatřeních, vedoucích na­příklad k postup­né­mu a rychlému opuštění vrcholu Čerchova armádou však ne­mohlo v první polovině devadesátých let být ani řeči. Připomínám, že ČSSR byla až do poloviny roku 1990 členem Varšavské smlouvy, takže to ani samostatně nešlo. Útvar v Klen­čí pod Čerchovem je udržován (i na snížených počtech) nejdříve do doby odchodu sovětských (ruských) vojsk z Německa, poté pravděpodobně po dobu výstavby útvarů našich nástupců. Končí v roce 1995 a teprve tehdy může být vrchol předáván do civilních rukou.

Rota PS pod Čerchovem

Pohraniční stráž využívala vrchol Čerchova hlavně ve svých po­čátcích v první polovině padesátých let jako výcvikové středisko. Poté, o pár let později, co projevila o vr­cho­lo­­­vou plošinu zájem zpravodajská správa, a když se i roty PS následně stěhovaly dále od hranice, byla vybudována rota dole pod Čerchovem, za Malinovou horou. Nejdříve, někdy okolo ro­ku 1958, byla postavena, tzv. Stará rota, která nakonec sloužila přes 30 let. V 80. letech se pro Pohraniční stráž stavěly nové nebo se alespoň renovovaly staré budovy pohraničních rot. Těsně před rokem 1989 tak došlo i na čerchovskou rotu, ale budova již ne­byla využita, protože po roce 1990 se systém ochrany hranice zásadně změnil.
Na horních snímcích vidíte, jak původní rotu (v dolní, resp. pravé části snímku), tak i novou budovu.  Nová stavba byla po­měrně velkorysá – budovy byly obloženy heraklitovými des­kami proti dešti a sněhu, bylo provedeno pořádné za­teplení a zce­la přepracováno vodní hospodářství. (Pro rotu byla kousek pod betonovou cestou na Čerchov vylámána nová studna i s pře­čerpávací nádrží). V prostoru nad rotou byl následně vy­budován nový jímací prostor pro pitnou vo­du. V případě nasazení po dokončení by to radikálně zlepšilo život vojáků na velmi odříznuté rotě. (Měli vzdušnou čarou totiž blíž do Bavors­ka, než do nejbližší české vesnice).
Pokud navštívíte tento prostor v současnosti (zi­ma 2012), určitě ho nepoznáte. Naivní názory na přeměnu PS rot v oz­dra­­­­vov­ny zkrachovaly a mezitím se prostoru ujmula zelená „lob­by“ se zákazem provozu motorových vozidel. V oko­lí Čer­chova je však zákaz obec­ně nedodržovaný, stačí se tam v létě na dopoledne podívat a psát si SPZ projíždějících aut. Bezprostřední okolí PS roty je po roce 1990 neudržované a za­rostené náletovými dřevinami, které původní (starou) rotu již začínají přerůstat.

Obrázek 112 - stavba nové PS roty pod Malinovou horou probíhala
za starou budovou roty v druhé polovině 80. let

Obrázek 113 - stavba nové PS roty pod Malinovou horou



Obrázek 114 - Turistická útulna na bývalé rotě Pohraniční stráže na Malinové hoře (stav leden 2017)


 (Viz ilustrační obrázky na dalších stranách). Světlou střechu mají na obrázku budovy nové roty, tmavá střecha vpravo je stará rota. Cesta na Čerchov rotu obcházela vpravo uprostřed (směr do Capartic) a na­­h­oře uprostřed (směr na vrchol Čerchova). Přesto se zřejmě začíná blýskat na lepší časy, neboť z bývalé hospodářské budovy nové roty Pohraniční stráže vyrostla na přelomu let 2016/2017 turistická útulna. (Viz velký obrázek na předcházející straně). Vznikla díky spolupráci města Domažlice a Domažlických městských lesů, prozatím prý bude otevřena o víkendech a o prázdninách. Dle vyjádření domažlického starosty má být tato akce jakýmsi „lakmusovým papírkem“ zájmu turistů o takové služby v této odlehlé oblasti. Město se prý podle celkového zájmu bude rozhodovat v případě využití dalších objektů v okolí Čerchova. V turistické útulně by měl fungovat správce. Otevřeno bude o víkendech a také během zim­ních prázdnin. Zájemci se tady ohřejí, občerství z vlastních zásob a možné bude objednat i přespání. (7 lůžek, ovšem s před­ností pro akce Sněhařů Domažlice). Elektřina je dočasně ře­šena formou elektrocentrály, přidat by se snad měly i foto­voltaické panely, v plánu je napojení na elektro síť z Čerchova. (Tam totiž jde z druhé strany od Folmavy okolo Zámečku 22kV rozvod). Útulna je napojena také na pult centrální ochrany Městské policie Domažlice.


V době psaní těchto vzpomínek již neexistovaly, byly zbořeny v první fázi „čištění“ bývalého stanoviště, nicméně na jedné z fotografií je zde naleznete

VKVŠ – vojenská katedra vysoké školy, jinými slovy absolventi civilních vysokých škol museli „navštěvovat“ po dobu studia příslušnou vojenskou katedru, na to konto měli o polovinu kratší prezenční službu po skončení stu­dia. Po dobu vojny byli obvykle zařazováni na funkce velitelů čet, u těchto speciálních útvarů na neobsazené funkce vojáků z povolání, kde se využívalo jejich jazykové specializace.

Dvě česká stanoviště měla mezi všemi zvláštní postavení – Čerchov a Poled­ník. Byla totiž vybrána pro mezinárodní spolupráci ministerstev vnitra ČSSR a NDRv rímci akce „DIAMANT“, což byla spolupráce radiorozvědek vnitra obou států. Předpokládal se – a také byl uskutečněn – vzájemný dlouhodobý výjezd pracovníků vnitra na stanoviště v sousední zemi. Čerchov měl v této akci krycí jméno „Rubín“, Poledník „Topas“. Akce měla za úkol lepší postižení dálkových tras v západním Německu východními Němci, nezatíženými jazykovou bariérou. (Více viz [190]).

Viz kapitola o historii pluku v roce 1980

Tento typ vycházel z PS stěny vzor U-60, u vojáků byla obvykle nazývána „vzor Mareš“. Její princip byl nicméně stejný jako u té PS železné opony – účelem bylo dostat vojáky pod kontrolu – všichni, co sloužili v dobách normalizace a zvláště po těch zmíněných dezercích, mohou jen vzpomínat na volnost, jakou měli u hranice jejich předchůdci. (Předtím byl na kopci obyčejný drátěný plot). Po přestavbě ze 70. let se jednalo o jednoduchou nízkonapěťovou stěnu, reagující na zkrat na vedení. Její ústředna, vybavená optickou i akustickou signalizací, byla obvykle vyvedena na strážnici (zde sloužili vojáci základní služby) a zároveň v místnosti dozorčího stanoviště (voják z povolání). Princip vzájemného elektrického propojení nejen vodičů na plotu, ale i na vstupních vratech, znemožňoval, aby mohla být otevřena nepozorovaně – v tom případě byl vyhlášen poplach. Voják z povolání se tedy teoreticky nemohl dostat ven bez součinnosti se stráží, stráž nemohla utéct, aniž by o tom ihned nevěděl dozorčí stanoviště. To je - samozřejmě - teorie, praktický život je o něčem jiném, takže jsem byl i já sám – jako dozorčí stanoviště - několikrát v pásmu sám, abych mohl ve službě kontrolovat zdroje pitné vody (dole pod kopcem) nebo sjízdnost cest, zvláště od prudkého stoupání u Četníka..

Strážnice se nachází se hned za plotem, po příchodu za branou vpravo. V současnosti vykradená, s rozbitými stěnami a okny, majitel (město Domažlice) situaci pravděpodobně nijak neřeší. (Stav v roce 2016).

Po útěku npor. Síly (1980) tak byla standardně „zabezpečena“ všechna stanoviště.

Plot na Havranu byl definitivně odstraněn při opravě věže v roce 2014. Z plotu, který byl původně jako dvojitý kolem celého staveniště a v zadní části opatřen i tzv. automatickým kotcem pro vypuštění psů mezi ploty, zůstalo pouze cca 200metrové torzo, které je dneska vydáváno za „železnou oponu“, tedy signálku PS, kterou však nikdy nebyl.

Pro opravu PSS techniky to bylo v 80. letech Č+360, tzn., že do šesti hodin od vypuknutí poruchy musel začínat technik na kterémkoli stanovišti opravu. Fakticky tak byli technici uvázáni v posádce jako pes u boudy, když si uvědomíte, že mohli bydlet v Domažlicích a porucha mohla vypuknout třeba na Havranu. V té době samozřejmě ještě nebyly mobily pro rychlejší uvědomění, proto v jiné kapitole popisuji zařízení Svitava, které technikovi v hotovosti umožnilo jít alespoň do kina.

Na Čerchov se dá dostat více cestami. Pokud nepočítáme silničky mezi rotami PS podél hranice, tak vojáci měli z posádky možnost minimálně 2 cestami – po nové betonce (tzv. letní cestě) nebo po staré silničce okolo Malinové hory a následně roty PS pod Čerchovem. Druhá cesta se využívala v převážné míře, první totiž měla velké stoupání, které se v zimních podmínkách nedalo zvládnout. Problém s betonkou nastal, když bylo nahoru třeba vyjet autobusem, to stoupání bylo opravdu příkré a zatáčky ostré, dost se na tom ničily motory a převodovky.

Tato vysílačka (stařičká R-105) ve štábní PV3S, která sloužila jako hlavní převozní vozidlo z posádky na kopec, se třeba uplatnila v roce 1985. Protože jsem zrovna sloužil jako dozorčí posádky dole v Klenčí, sehnal jsem pomocí ní velitele přesunu ze stanoviště, který ještě ani hodinu po termínu nesjel dolů, přičemž dozorčí shora hlásil, že odjeli normálně. Po cestě se srazili s rychle jedoucím vozidlem příslušníka roty PS Kasincem, který srážku nepřežil.

Jestliže jste si projížděli na kole například to závěrečné 17% stoupání na vrchol Havranu, je jasné, proč. Posledních 500 metrů na Čerchov je velmi podobných. V zimě se tak občas stávalo, že nahoru nevyjela ani PV3S, jinak nepřekonatelné vozidlo, a vojáci šli od „vidličky“ cest dole pod Čerchovem nahoru do služby po svých.

O některých z těchto navrhovaných „opatřeních“ se zmiňuji v jiné kapitole. Berte můj popis tehdejší situace jako nutně subjektivní – byl jsem tehdy jeden z mála důstojníků – nekomunistů v posádce, takže to, co se dělo na „jejich“ schůzích, vím jen z doslechu. Proto se také jako autor knihy zásadně neúčastním žádných srazů veteránů, kde se tito bývalí političtí pracovníci, za kterými zůstalo tolik zla, vyskytují.

Stejný postup zvolili i Němci po sjednocení. Jejich průzkumná pracoviště např. na Hoher Bogenu i jinde aktivně pracovala až do roku 1993-94, pravděpodobně na sledování odsouvajících se ruských vojsk z východního Německa. Poté byla velká část z nich odstavena a zlikvidována, některé dokonce až s „návratem k přírodě“, tj. bouráním budov a zahlazováním stop po nich v te­rénu. U nás převážila myšlenka, že bývalá stanoviště budou za „drahý peníz“ prodána soukromým objektům, což se – částečně s výjimkou Dyleně – nakonec ani trochu nepodařilo. O tom, jak se „převracel“ systém vojenského radiového a radiotechnického průzkumu po listopadu 1989 a co to znamenalo pro příhraniční útvary zvláštního určení, píši v jiné kapitole. Pro ty, co si myslí, že to i pro naše vrcholové politiky bylo moc jednoduché a pomalé, připomínám, že v ČSSR až do poloviny roku 1990 (tj. začátku větších stahování jednotek) bylo v celkem 33 posádkách cca 73,5 tisíc vojáků Sovětské armády se 76 bojovými letouny, 1200 tanky, 1218 děly a 30 odpalovacími zařízeními raket! Přitom tato síla je ještě slabá s porovnáním sovětské přítomnosti v bývalém východním Ně­mecku, kde jich bylo asi 400 000 s daleko větším počtem tanků. Posuzujte proto odsun Sovětské armády z tehdejší republiky teh­dejšíma očima a hodnoťme ho jako celkem rychlý. (Rozhodně nejrychlejší ze všech socialistických zemí a roz­hodně ho zásadním způsobem neovlivnil Michael Kocáb, který se tím rád chlu­bí). Přesto byla celá Sovětská armáda stažena z Československa až v červnu 1991. Jak to potom ukázal pokus o puč proti Gorbačovi, nebyla jistota, že se udrží Gorbačov a jeho politika, která vedla k převratu v r. 1989, a že nepřijde náv­rat k totalitě. I toto je důvod, proč po obou stranách hranice přežívala část průzkumných stanovišť, přestože v údo­lích pod nimi plynul čas daleko rychleji a část radikálních lidí, kteří ovšem tehdy nemuseli nést žádnou odpovědnost, to dodnes nemůže pochopit. (O sledování našich bývalých ruských „přátel“ čes­koslovenskou armádou po ro­ce 1989 podél naší hranice si můžete přečíst v jiné kapitole.

Domažlice získaly tento prostor bezúplatným převodem v roce 2008

 

Čerchov objektivem západních služeb

Už od počátku 60. let se stanoviště Čerchov zároveň stává stře­dem pozornosti zpravodajských služeb z druhé strany hranice. Je to logické – každá z obou stran touží vědět, jakou technikou a postupy vládne opačná strana, co asi všechno o nás může zjis­­­tit. Letecký průzkum nabízí v tomto směru hodně, protože jde o pohled z velkého převýšení, poskytující na jednom snímku mnoho detailů i z okolí. Snažili jsme se o to my i protistrana – Američani i Něm­ci, na jiných úsecích hranice i Angličané a Francouzi.
Nyní se na dalších stranách podíváme – ve formě zmenšených obrázků, jak nás viděla od 60. až do 80. let protistrana.
Častokrát jsme se dívali ve službě dalekohledem z Čerchova na členy hlídky amerického lehkého pluku, kteří se během průběhu své služby občas objevovali až u hraničních patníků a by­­­li z vrcholu Čerchova vidět, i když se snažili maskovat. Vzhledem k dobré naplněnosti leteckou technikou jak amerických lehkých obrněných pluků, tak i spolkové pohraniční poli­cie, se protivníkovi podařilo zhotovit velké množství snímků našich stanovišť z letecké techniky, hlavně vrtulníků.

Obrázek 115 - Čerchov  (výstavba nové věže)




Obrázek 116 - Čerchov v roce 1990. V popředí je dobře vidět dvojitá signální stěna okolo stanoviště. Vlevo ve svahu betonové základy
půlkulatého pozemního anténního přístřešku, jehož kryt v 80. letech odnesla vichřice.



Obrázek 117 - Čerchov  (léto 1974)

Obrázek 118 - Čerchov  (1975)

Obrázek 119 - Čerchov  (1978)

Obrázek 120 - Čerchov  (1979)


Obrázek 121 - Únor 1980

Obrázek 122 - Čerchov  (1988) - dokončení oplocení

Obrázek 123 - Čerchov  (1984) - nová věž je hotová


Obrázek 124 - Prázdniny roku 1983 – demontáž větrem rozbitého
anténního prostoru

Jejich oblety stát­ní hranice byly naprosto pravidelné, a pokud se jim něco nez­dálo – obsluha vrtulníku našla změnu v počtu kusů techni­ky či počtu li­dí nebo byla viditelná zvýšená činnost armády či PS – v tu ránu se místo jedné helikoptéry objevily klidně i tři! Každá vybavena – kromě zbraní – především fotografickou a filmovou technikou. V okamžiku našich cvičení na státní hranici dokázali nap­­říklad Němci v prosklených Bö-105  nebo Alouette  „viset“ dlouhé desítky minut nad hraničními patníky a natáčet, co se u nás vlast­ně děje. Zvláště v době výstavby relativně moderní techniky typu Ramona  nebo Tamara , jsme měli o „obecenstvo“ postaráno. Mimo jiné proto, že pokud z německé strany byla u hranice jejich helikoptéra, tak ta naše nebyla rozhodně daleko…
Snímků Čerchova  z druhé strany hranice existuje poměrně dost, ale na rozdíl od jiných stanovišť, která byla hranic blíže, nej­sou tak detailní, protože Čerchov byl od hranice poměrně da­­leko. Ze všech průzkumných stanovišť na státní hranici však byl Čer­chov jeden z nejstarších a rozlohou i počtem lidí největší. Vzhledem k větší vzdálenosti od vlastní státní hranice byla nucena druhá strana používat – pokud nechtěla narušit naše území – velmi kvalitní záznamovou techniku, zejména objektivy s velkou ohniskovou vzdáleností. V této kapitole jsem vám představil větší množství snímků Čercho­ v a ze západních zdrojů. Mějte, prosím, na vědomí právě uve­dený fakt o snímání z větší vzdálenosti – teleobjektivy totiž zkreslují vzdálenosti. Objektivy s dlouhou ohniskovou vzdá­leností mají tendenci „při­bližovat“ vzdálenější části v po­zadí a tím obrázek ztrácí hloubku a stává se více plas­tický. Pro účely vizuálního průzkumu to samozřejmě nevadí, ale nesnažte se aplikovat na zde uvedené fotografie poznatky z běž­­né reportážní fotografie.
Fotografie z Čerchova  z období působnosti armády (1958–1997) lze rozdělit zhruba do čtyř období:
1958–1978 (přestavba Kurzovy věže )
1978–1983 (demontáž zbytků polokruhové anténní haly)
1983–1989 (včetně výstavby nové věže)
po roce 1989 – do současnosti
(pro období do roku 1958 mám zatím málo informací). U snímků jsem se pokusil provést i datování k určitému období, nicméně je nelze 100 % zaručit.

Mediální kauza Hohen Bogen – Čerchov

Po revoluci bylo jasné, že vojáci po obou stranách hranici dříve nebo později opustí. Ne tedy, jestli ji vůbec opustí, ale jen kdy to bude. Na české straně pokračovala reorganizace navenek po­někud chaoticky, postupně se zrušil jeden ze dvou radiotechnických praporů a uvolnila se některá stanoviště (Dyleň, Havran). Na německé straně se jednotlivé útvary soustředily na kontrolu odsunovaných sovětských jednotek z východního Německa, že snad jejich vojáci ani nepostřehli, že se na hranici přežili…. Američané a Francouzi to vesměs pochopili rychle a po první válce v Zálivu, které se jejich průzkumné a obrněné jednotky z hranice účastnily, už je nevrátili zpět. Jejich kasárna, výcvikové prostory a stanoviště zahraniční vojáci opustili na přelomu let 1992/1993. Bylo jasné, že německá stanoviště, sloužící pou­­ze radiovému odposlechu českého území, jsou počátkem devadesátých let zbytečná. Po prv­ních, opatrně naznačených, krocích německé vlá­dy, směřujících k re­dukci průzkumných stanovišť, se zvedla velká nevole. Odmítavé stanovisko bylo zdůvodňováno různě – úbytkem pracovních příležitostí, miliónovými investicemi z pos­ledních let apod. Právě ty investice byly třeba v případě Hoher Bogenu i pravda Německá vláda totiž výrazným způsobem (několik desítek miliónů DM) modernizovala stanoviště Hoher Bogen ještě v roce 1990 až 1991! Přesto dokázali tyto investice odepsat a rozhodnout o konci hlavní činnosti na Bo­genu už v roce 1991, takže příslušníci BW a LW to věděli už dop­­ředu, že do dvou let se významně redukují. (Zůstala pouze výcviková základna).  V rám­ci těchto mediálních bojů byl zmí­něn i český Čerchov v lo­kálních novinách z 15. února 1992. Té­ma některých akcí se nese v duchu prohlášení: „Když ne oni, proč my?“ (Čerchov v tu dobu ještě pracoval v omezeném režimu).

Znovuotevření Čerchova

Po roce 1989 se zdálo, že předání majetku původnímu vlastníkovi nebude nic bránit. Jenže jednání mezi ministerstvem obrany a KČT dlouho nevedla ke kýženému konci. Diváci televizního cyklu „Rozhlédni se, člověče“, si možná vzpomenou, že natáčecí štáb se ještě v roce 1998 musel spokojit pouze se záběry Čerchova, snímanými přes plot, opatřený ostnatým drá­tem, resp. s leteckými snímky. Po dlouholetých právních bojích s představiteli armády získal v roce 1999 Klub českých turistů rozhlednu zpět do svých ru­kou a okam­žitě se pustil do její opravy.

Obrázek 125 - vypadala Kurzova věž v době otevření stanoviště
(po 1989, až do roku 1993)
Na straně ke garážím u točky vypadlo kamenné obložení v rozsahu cca 2x2m asi 23 m nad zemí. Z důvodu havarijního stavu začala „ge­nerální oprava“ - byla sejmuta nástavba (ta co je na fotce) a zbourána přístavba – znovu se tak objevila pamětní deska. (Byla za tou přízemní budovou z pravé fotografie). Věž opravovala ně­jaká firma z Plzně.



Obrázek 126 - Stanoviště speciální techniky na vrcholové skalce Čerchova  (vpravo anténa SDR -2 )

Obrázek 127 - Sněhová fréza na odstavném parkovišti pod vrcholovou skalkou



Obrázek 128 - Typická zima na Čerchově, s 2 metry sněhu koncem 80. let.
V popředí před anténní halou napůl zavátá T-815 ze soupravy KRTP-86 Tamara. Stožár HAB jen nepatrně vykukuje za přízemní budovou před novou betonovou věží. Největším problémem pro techniky v takovém období byla vlhkost v konektorech vnějších kabelů, na podzim spojených a ponechaných na místě až do zimního OTC (obvykle po Novém roce). Na druhé straně cesty (zde napravo), za starým hotelem pod věží, byl podobným způsobem zpočátku „uklizen“ planžet ZZP. Ten byl navíc vystaven sfoukávanému sněhu ze střech přímo do otvorů klimatizace, takže jsme minimálně jednou vyměňovali celý, kompletně promočený, elektromotor.

Obrázek 129 - Čerchov na konci 80. let. Pohled z nové vojenské věže.
Vlevo za věží je budovy sklad a garáží (dnes je tam na její střeše stožár televizního vysílače). Vpravo od věže je budova bývalé jídelny a ložnic VZS, v 1. patře sídlil také dozorčí stanoviště, protože odsud viděl na bránu do objektu a strážnici. Budova vpravo od přístupové cesty byla nově postavena až v 80. letech a stále patří armádě, proto si nebudeme popisovat její obsah.

Obrázek 130- Čerchov na konci 80. let. Pohled z nové vojenské věže.
Mezi starou a novou věží vykukuje anténní část Tamary, popsané na předchozí straně.

Obrázek 131 - Vrchol Čerchova v 80. letech (z nové vojenské věže). Vedle provozní budovy vpravo, kde v té doby byly sklady
a nabíjecí stanice, stojí provozní vozidla POST a SDR, na vrcholové skalce je anténa SDR, za skalkou je vozidlo RPS-6, pod skalkou
anténní díl POST. Zadní budova sloužila jako zdrojovna pro nabíjení baterií a sklady pro jednotky. V její spodní části byly garáže.

Obrázek 132 - Pamětní kříž na první velké setkání Čechů a Němců na vrcholu Čerchova  po roce 1989. Logistiku (přepravu faráře a materiálu)
zabezpečoval prapor z Klenčí pod Čerchovem na přímý rozkaz tehdejšího ministerstva obrany

Obrázek 133 - Současný Čerchov v zimě (2012). Nafoukané sněhové závěje sahají až do výšky prvního patra budovy.

Obrázek 134 - Ze stavby nového televizního vysílače na Čechově (DVB-T, MX4). Takto vypadá nový TV vysílač na vrcholu Čerchova ze spodní cesty



V srpnu 1993 už byla oprava staré Kurzovy věže hotová – její (ne)kva­lita se projevila o pár let později – turisté museli opravit zatékání u oken a něco dalšího. Věž dostala také svoji současnou podobu, oproštěnou od sice radiově průzračných, ale vizu­ál­ně hnusných vojenských krytů z foukané pryskyřice.
1. listopadu 1999 byly turistické objekty na Čerchově předány do majetku KČT po několikaletém vytrvalém úsilí. KČT vyhlásil dobrovolnou sbírku na opravu Kurzovy věže, která poměrně brzy vynesla více než milión korun. Peněžními dary na ni přispěli lidé z celé republiky. Od léta 2000 rozhledna tedy opět slouží veřejnosti. Ještě v témže roce se chodští turisté sami či s podporou specializovaných firem se pustili do nezbytných oprav. Zpevnili především zdivo věže, léta neudržované, a zabezpečili přístup na vyhlídkový ochoz. V dezolátním stavu však stále zůstává bývalá jídelna, ubytovací prostory pro vojáky základní služby ve směnách a místnosti dozorčího stanoviště. Místní těmto budovám přezdívají „azbes­tové království“. (Na předcházejícím sním­ku je to ta budova vlevo).Na rozdíl od šumavského Poledníku je zde jeden problém – po částečných restitucích, daných nařízením vlády z 25. října 1996 má najednou Čerchov 4 vlastníky (KČT, armáda ČR, Domažlice, Klenčí)í), zatímco u Poledníku to byl jenom stát. Dohoda mezi těmito vlastníky je momentálně největší překážkou obnovy stanoviště s možností čerpání „evropských“ peněz. U Polední­ku nemohly zákonitě vzniknout žádné třenice, protože vlastník byl pouze jeden, úpravy proběhly rychle a bez hádek. (Nepočítám-li šumavské ekology).
Zachráněnou rozhlednu turisté předali veřejnosti na velkolepé oslavě uspořádané 16. července 2000. Následně 10. září 2005 proběhly oslavy 100 let věže. KČT se snaží těsně vedle základů staré Kurzovy věže v roce 2005 stavět novou turistickou útulnu. V roce 2007 se dá v turistické útulně pod věží hezky posedět i při deštivém nebo zimním mrazivém počasí okolo tří stolů a krás­ně hřejících krbových kamen. V míst­­­­­­­­nosti je dále umyvadlo, několik elektrických zásuvek a nás­­­­těnky s historic­kými fotografiemi Čerchova. (Při mé první návštěvě 2005 zatím netekla voda). Práce na obnově Kurzovy věže a přilehlého areálu tím však neskončily. Celkové náklady, vynaložené na rekonstrukci, dosahovaly ke konci roku 2002 již 1 279 tisíc korun, z čehož téměř tři čtvrtiny věnovali dobrovolní dárci. Jejich příspěvky budou vítány i nadále, neboť domažličtí turisté plánují zastřešení a zasklení ochozu.
V roce stoletého jubilea se navíc podařilo dosáhnout toho, že zpustlé vojenské objekty mohou být z vrcholu definitivně odstraněny. Podívejte se dále, že ne všechno se do roku 2016 podařilo tak, jak bylo předpokládáno. Vzhledem k velmi náročným klimatickým podmínkám na vrcholu Čerchova se dá očekávat další logický krok turistů a tím je zastřešení a zasklení ochozu okolo věže, aby byly co nejvíce chráněny dřevěné části konstrukce. Pokud se jim to podaří, bude věž vypadat podobně jako za I. republiky před II. světovou válkou. Další budovou, poskytující částečně i občerstvení, jsou místnosti bývalého ministerstva vnitra, patřící nyní radioamatérům z Klenčí a ně­jaké místní firmičce s otvírací dobou jako na zámku – v pondělí o prázdninách zavřeno! Přestože je silnice Ca­par­­­ti­­­ce – Čerchov oficiálně pro automobilový provoz uzavřena, viděl jsem v do­bě své přítomnosti vyjet nahoru dvě auta
Na udělované výjimky   se sem prý dá dostat offroudem či autokarem po staré cestě. Vrch Čerchov  se nachází v CHKO Český les a pohyb motorových vozidel v této oblasti se řídí § 28 odst. (1) písm. c) zákona č.114/1992 Sb., o ochraně pří­rody a kra­­­­­jiny: vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená orgánem ochrany přírody je zakázáno. Výjimku ze zákazů udě­luje Správa CHKO Český les.

Čerchov  po roce 2010

2006 - vznik CHKO Český les, kam je zahrnut také Čerchov.  CHKO má v plánu vybudovat na Čerchově jakousi kopii Pasovského chýše s infocentrem
2009 - armáda pomalu opouští vojenskou věž, veškeré budovy včetně lágru s hospodou mají být demolovány a celý vrchol má být zrekultivován. Z bývalé roty na Malinové hoře má vzniknout hotel a lyžařs­ké centrum
2010 - armáda prý opustila vojenskou věž. Celý areál je nově uza­mykán v důsledku krádeží barevných kovů a vybavení vojenských budov. Plánuje se obnovení meteorologické stanice-automatické, instalace webové kamery (že by první vlaštovka na Chodsku?). V důsledku odchodu armády z vojenské věže nebude z Capartic pluhována v zimním období silnice z Ca­par­­­tic přes Malinovou horu na Čerchov, tudíž dobrá zpráva pro lyžaře-běžkaře, ale druhá strana tvrdí, že se bude pluhovat.
Podzim 2010 - vojenskou věž prý armáda nabízí na prodej za 20 milionů korun s tím, že ve spodním patře si ponechá svůj úřad. Čerchov by měl být místem setkávání Čechů a Němců ja­ko dobrých sousedů.
V prosinci 2016 se už ale vede soudní spor o novou (vojenskou) věž na vrcholu Čerchova, neboť ta je postavena na pozemcích, které byly jako historický majetek předány Domažlicím a v ka­tastru nemovitostí je stavba i pozemek zapsán jako majetek města – i tak může vypadat nedůsledně provedená restituce! (Město požádalo stát v roce 2013 o navrácení historického majetku, v čemž vláda sice vyhověla, současně souhlas s návratem pozemků, ale obsahuje poznámku, že stavba zůstává ve vlastnictví ministerstva obrany. Mezitím začal platit nový Občanský zákoník, který řeší i sloučení vlastnictví pozemků a budov na něm stojících. Na základě tohoto ustanovení přešlo vlastnictví věže do majetku města. S tím se nechtěl smířit resort obrany, a po řadě jednání a návrhu na zápis změny do katastru nemovitostí byl v červenci 2015 objekt převeden zpět na armádu. Domažlice proti zmíněnému návrhu podaly námitky 7. října. O čtvrt roku později (14. ledna 2016) domažlický katastrální úřad rozhodl o zápisu vlastnického práva opět ve pros­pěch města Domažlice. Toto rozhodnutí bylo učiněno na zákla­dě prosincového stanoviska Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Plzni, který revidoval původní rozhodnutí domažlické pobočky katastrálního úřadu. Tento zápis do katastru se nelíbil ministerstvu obrany, které podalo určovací žalobu, na jejímž základě chce dospět k přepisu vlastníka stavby v ka­tastru).

Obrázek 135 - Tak vypadá nový vysílač TV MUX 4 na vrcholu Čerchova. Vnější fasáda bývalé vojenské zdrojovny a skladů se zdá být opravená.

Vysílač televizního multiplexu na Čerchově

V říjnu 2013 se proslýchá, že z bývalých vojenských garáží na Čerchově mají vysílat oba multiplexy s programy České televize, Novy a skupiny Pohoda. Kmitočtové příděly od ČTÚ v té době již mají.
Nový vysílač pro televizní multiplex 4 a Regionální síť 7 začal na Čerchově stavět Radim Pařízek, většinový vlastník operátorů dvou sítí, společností Digital Broadcasting a Prog­ress Digital.
Multiplex 4 měl vysílat na kanálu 25, s ma­ximálním povoleným výkonem 6,3 kW. Regionální síť 7 měla využívat kanál 32 s výkonem 20 kW. S rozjezdem skutečného vysílání byly až do zimy 2013 ještě problémy. Webovou kameru, umístěnou přímo na vysílači zprovoznila plzeňská společnost RTI.cz, která vysílač pro operátora čtvrtého multiplexu stavěla. Vysílač je umístěný na objektu staré zdrojovny, který patří městu Domažlice, která v rámci dohody na pronájmu prostoru požadovala umístit na vysílač právě kameru, jež by turistům zprostředkovávala aktuální informace o počasí. Výs­tupy z kamery je možné sledovat na oficiálním webu Do­mažlic. Součástí dohody s firmou, která vysílač stavěla, bylo i několik podmínek:
postavení a provozování webové kamery na jejich náklady, kterou na internetu Čerchově shlédnete z této adre­sy: http://ftp.domazlice.info/kamera_cerchov/cerchov.jpg. Kamera na web posílá každých deset sekund aktuální obrázek, nejde tedy o klasický stream. Na webu je dostupná od 20. června 2014 a je velmi kvalitní, při dobré viditelnosti jsou vidět například domy obcí pod Ćerchovem.
Oprava střechy a fasády budovy, kde je postavený TV stožár (jak vidíte na vedlejším snímku, plochá střecha byla pokryta pouze asfaltovou lepenkou kdysi v počátcích výstavby a od té doby nebyla opravována, koncem 80. let už do budovy zatékalo a používala se pouze jako sklady a nabíjecí stanice pro akumulátory)
Pracně realizovaný projekt vysílače televizního multiplexu na objektu bývalé zdrojovny, garáží a skladů je však zastupiteli Domažlic chápán pouze jako dočasný. Jejich ambice míří daleko výše – chtěli postavit televizní vysílač na betonové (nové) vojenské věži s perspektivou snad tří let. Čerchov však leží v Chráněné krajinné oblasti Český les, proto se k záměru výstavby vysokého vysílače v rámci stavebního řízení musí vyjádřit i správa CHKO. Z pohledu ochrany přírody je výstavba televizního vysílače na Čerchově však především otázkou vlivu na krajinný ráz a momentálně (jaro 2017) není na pořadu dne.


Dragouni z 2. lehkého obrněného pluku měli na starosti vojenskou obranu toho kousku východní hranice NATO. Kontrolu hranice vykonávali z pevných stanovišť (nejčastěji v noci), ve dne pomocí pěších či jízdních hlídek.

Návrh usnesení vlády o bezúplatném převodu vymezeného nemovitého majetku vybraným spolkům ke zmírnění některých majetkových křivd způsobených těmto subjektům č.j. 709/96, posléze realizovaný jako usnesení 555.

Vrch Čerchov se nachází v CHKO Český les a pohyb motorových vozidel v této oblasti se řídí § 28 odst. (1) písm.c) zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny: vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená orgánem ochrany přírody je zakázáno. Výjimku ze zákazů uděluje Správa CHKO Český les, nám. Republiky 110, 348 06 Přimda.

Zřejmě se nezadařilo, v roce 2017 je z části roty turistická útulna.

http://www.domazlice.eu//pro-turisty/kamera-na-cerchove/kamera-na-cercho­ve.html

 

Budoucnost Čerchova

Představ ohledně budoucnosti vrcholu Čerchova už bylo za posledních dvacet let poměrně dost, včetně projektů přestavby věže jedné i druhé, jeden čas se chtělo všechno zbourat a ne­chat jen starou Kurzovu věž. Zatím to vypadá, že žádný z vlast­níků – snad s výjimkou turistů, majících v péči starou věž – se o předaný majetek příliš nestará a chátrající budovy na vrcholu Čerchova ho stále hyzdí. Ideální představa, kterou dosud žádný z vlastníků na vrcholu Čerchova není schopen realizovat, je nechat nahoře obě věže a zbytek zbourat jako ekologickou zátěž. Domažlice se s podobným plánem nijak netají, ačkoli nejsou schopné zbourat ani starou strážnici za vchodem do objektu, o staré jídelně ani nemluvím. Nervózní hostinský, který sice postavil ve starém vnitráckém „dřeváku“ hospůdku ze zbytků politicko-výchovných světnic, ale neví, jestli tam bude ještě za dva roky. Podobně i turisté, kteří na vrcholu – až dosud – nejsou připraveni poskytnout ubytování.
Představa o budoucnosti Čerchova je hezká, ale dosud vítězí jen řeči politiků a zastupitelů, popř. naivních snílků, plánujících velkolepé přestavby, na které už nejsou schopni sehnat peníze.



 

 

 

 

 

 

Zpátky na rozcestník webu