Stanoviště elektronického průzkumu Poledník

(Mittagsberg, 1315 m.m.)

 

Poledník - historie bývalého stanoviště radiového a radiotechnického průzkumu

Díl č. 1 - jak vzniklo zpravodajské stanoviště na vrcholu Poledníku

Díl č. 2 - stavba vojenského stanoviště na vrcholu Poledníku

Díl č. 3 - stanoviště na Poledníku od kolaudace až ke zrušení

Díl č. 4 - prezentace Poledníku v médiích

Díl č. 5 - východoněmecká STASI na vrcholu Poledníku

Díl č. 6 - vzájemné hlídání z obou stran státní hranice

Díl č. 7 - přestavba Poledníku v režii Správy NPŠ

Díl č. 8 - srazy veteránů služby z Poledníku

 

 

 

 

Název Polední hora si vrchol prý vysloužil od prášilských dřevařů. Jak tvrdí legenda, právě když stálo slunce nad jejím temenem, nadešel pro ně čas oběda. Dnešním návštěvníkům se nabízí za dobrého počasí nádherný výhled prakticky na celou Šumavu a Bavorský les. Dříve stromy porostlý vrchol, jehož jedinou zásluhou bylo to, že i v totalitné době byla na vrcholu chráněná přírodní zóna a jeho úbočí tvoří do hluboka padající jihozápadní skalní stěnu do Prášilského jezera. Všeobecně známým - ne vždy chvalitebně - se stal až v souvislosti s výstavbou tajného vojenského objektu, vybudovaného pro vojenské zpravodajce v šedesátých letech 20. století.

V souvislosti s jeho utajením se od devadesátých letech jak po Šumavě, tak i po internetu šíří bajky, vymýšlené těmi, co byli líní ověřit si alespoň nějaké relevantní informace:

bajka č. 1

Kvůli Poledníku bylo rozšířeno hraniční pásmo tak, aby vrchol nebyl z okolí vidět. Není pravda - to, že Poledník není z některých lokalit vidět je způsobeno dvěma faktory: poměrně dlouhým hřebenem, na kterém Poledník stojí, zabraňujícím pohledům z vnitrozemí a především existencí tankové střelnice u silnice z Prášil.

bajka č. 2

Poledník měl k ostraze vyčleněnu speciální letku bojových vrtulníků. Neměl - ty Mi-24D, "zaparkované" na polním letišti na Zhůří sloužily něčemu jinému (viz další text). To, že jeden z nich se zřítil blízko Poledníku, souvisí s ochranou státní hranice, nikoli stanoviště na Poledníku.

bajka č. 3

Poledník měl krycí jméno "Topas". To také není úplně správné. Toto krycí jméno sloužilo pouze pro východoněmeckou radiorozvědku, která na vrcholu určitou dobu působila pro plnění svých vlastních úkolů. Vojenské krycí jméno pro ČSLA bylo zcela jiné.

bajka č. 4

Na vrcholu působila rušička Svobodné Evropy. Nepůsobila, naopak jedním z úkolů vojáků bylo vyhledávat na německém (rakouském, francouzském) území zdroje (vojenského) vysílání, zaměřit jejich polohu a upřesnit jejich parametry. Jakákoli rušička by zamezila provozu jejich citlivých přijímačů.

bajka č. 5

Na Poledníku byly rakety. Nebyly, nejsilnější zbraně, co tam byly, patřily jako osobní zbraně vojákům. K jejich případné obraně byly na stanovišti ve zvláštní kobce ruční granáty a v případě mimořádné události nějaký kulomet. Obrana Poledníku se nepředpokládala, v případě válečné situace by ho zpravodajci (v určité době) opouštěli na záložní stanoviště.

 

 

Poledník ve stručných datech

 

únor 1952              
Po druhé světové válce došlo v celém širším území k odsunu obyvatel německé národnosti. Obce byly částečně dosídleny českými osídlenci, ale 5. února 1952 rozhodla vláda ČSR o vytvoření vojenského újezdu Dobrá Voda. Ještě v témže roce byly zabrané obce a osady nuceně vysídleny. Je postavena tanková střelnice Prášily (Slunečná), jejíž odstavná plocha pro techniku je dnes využívána jako parkoviště pro turisty.

1957                      
Vojenští zpravodajci hledají vhodné pohraniční kopce pro vedení elektronického průzkumu ve směru na Rakousko a část Německa. Úkolem je pověřen 7. spojovací pluk z Litoměřic, který měl do té doby na starosti vojenský odposlech a zaměřování.

od počátku 1961    
První předběžné zkoušky příjmu radiového signálu v okolí. Ty mají stanovit, který šumavský vrchol bude nakonec zpravodajci obsazen. Předběžně jsou vybrány Poledník (1325 m. n. m.) a Ždánidla (1308 m. n. m.).

březen 1961          
Jednání o možnosti výstavby zpravodajské věže na Poledníku jsou prozatím odmítány, protože Poledník leží v zájmovém prostoru tankové střelnice, jelikož dopadová plocha vystřelené munice teoreticky sahala téměř až k vrcholu Poledníku.

léto 1961
Vznik 7. radiotechnického pluku zvláštního určení ve Zbirohu, pověřeného mj. vybudováním stanoviště Poledník. Dále probíhá hledání nejen vhodného vrcholu pro techniku, ale i případné posádky pro vojáky v co nejmenší dojezdové vzdálenosti od Poledníku. Volba nakonec padne pouze na Poledník, zpravodajci se ale musí podřídit režimu tankové střelnice. (Například tím, že nahoru na Poledník nesmí jezdit z Prášil, ale z druhé strany, okolo PS roty Javoří pila).

říjen 1961              
Vzniká tzv. projekt „Prášily“ (Plán na vybudování kasáren v obci Prášily s cca 24 byty, dále 31 garážových stání a vybudování zpravodajských stanovišť na vrcholech Poledník (1315 m.n.m.) a Ždánidla (1308 m.n.m). Tato varianta s kasárnami v Prášilech se nakonec nerealizovala, dále byl uvažován pouze Poledník. Po necelém půl roce byla původní idea projektu opuštěna a hledána nová posádka pro budoucí vojáky z Poledníku.

květen 1962           
Definitivně se novou posádkou stávají Kašperské Hory, odkud je to na vrchol 27 kilometrů.

listopad 1963        
Znovuověření příjmu vojenských radiotechnických signálů na vrcholu Poledníku vojenskou jednotkou z Domažlic, tj. jednou ze skupin, podřízených nově vzniklému pluku radiotechnického průzkumu ze Zbiroha.

jaro 1964
Zahájení výstavby zpravodajského stanoviště na vrcholu Poledníku podle podkladů Vojenského projektového ústavu. (Krycí název „Akce 6087“). Nově postavená betonová věž je opatřenou původní hranatou nástavbou, později nahrazenou půlkulatou, jak ji známe dnes. Okolo věže jsou postaveny budovy pro ubytování vojáků, kuchyně, pracoviště a anténní prostory pro speciální techniku. Stanoviště bylo všestranně zabezpečeno. Byla zde vybudována moderní kuchyně, jídelna mužstva, ubytovací kapacita 60 míst ve 4 lůžkových pokojích, ústřední topení s kotly na mazut, byly zde instalovány 2 náhradní zdroje elektrické energie, zapínající se do 15 vteřin po výpadku elektrické energie.  V této historicky dané době se jednalo o nejmodernější zpravodajské stanoviště podél celé česko-německé státní hranice.

podzim 1967
Armáda začíná vytvářet novou vojenskou jednotku pro službu na Poledníku, která zaujme prostor po dostavění věže a budov. (Měl o být nově vzniklý 3. prapor zbirožského útvaru, první dva byly vytvořeny v Mariánských Lázních a Domažlicích (později v Klenčí pod Čerchovem).

jaro 1968               
Dokončení stavebních prací v posádce Kašperské Hory, vojáci mají vytvořeno logistické zázemí.

září 1968               
Kolaudace Poledníku. V Kašperských Horách a Poledníku bylo do té doby proinvestováno přibližně 16.3 miliónu korun. Vytváření speciální jednotky pro Poledník bylo dramaticky přerušeno srpnovými událostmi roku 1968. Jednotka se měla přesunout do prostoru Kašperské Hory až 6. 11. 1968, ale prakticky zahájila provoz 1. října 1968. Do léta 1969 byly jednotky pluku a celý pluk podřízeny přímo Zpravodajské správě Generálního štábu ČSLA, v srpnu 1969 pak přepodřízeny Zpravodajské správě Západního vojenského okruhu. S dobudováním stanoviště Poledník tak měl zbirožský radiotechnický pluk místo pro pokrytí celé západní a jihozápadní hranice, odkud mohl elektronicky kontrolovat prostor od rakouské hranice na východě až po francouzské hranice na západě. (Mimo Poledník byla podobným způsobem postavena i další stanoviště pro odposlech a zaměřování sil potenciálního protivníka – Dyleň (Mar. Lázně), Havran (Tachov), Čerchov (Domažlice), Velký Zvon (Bělá nad Radbuzou) a další).

sedmdesátá léta
Na Poledníku pracovali vojáci od několika různých jednotek – radiová rota průzkumného praporu z Vimperka i jednotka od pluku ze Zbirohu. Krátce po výstavbě byly na stanovišti směny pro postihování radiových i radiotechnických signálů, ale v pozdější době se stanoviště Poledník vyprofilovalo téměř výhradně pro rádiový odposlech vojenských jednotek a letectva na druhé straně hranice, pro který mělo vynikající podmínky. (Radiotechnické prostředky, například POST a SDR, zde však v pozemním anténním prostoru zůstaly). Rota měla přímé spojení s praporem v Klenčí pod Čerchovem i velením pluku (později brigády) ZU ve Zbirohu. Technika byla rozmístěna nejen v anténních prostorech věže, ale i v krytém pozemním anténním prostoru (dnes je tam přístřešek s krbem).
V 70. letech byla armádní dominance narušena jinými jednotkami. Počátkem normalizace byl pracovní prostor na levé straně roty (po pravé straně za vjezdem na stanoviště) vojákům omezen ve prospěch odposlechové jednotky československého federálního ministerstva vnitra (FMV), spolupracující na Čerchově a Poledníku s obdobnou jednotkou východních Němců v rámci akce s krycím názvem „Minerál“. (Tak mj. přišel Poledník k názvu „Topas“, Němci používali jako krycí názvy stanovišť označení drahých kamenů. Toto značení však používali pouze Němci, český krycí název Poledníku byl jiný).

konec roku 1981   
Po opakovaných dezercích důstojníků zprav. útvaru z jiného stanoviště nastala i na Poledníku nová režimová opatření v podobě dvojité signální stěny okolo stanoviště  na vrcholu.

osmdesátá léta
Zpravodajce vyděsily kruté zimní podmínky na stanovištích - mj. na Čerchově ve vichřici doslova uletěl pozemní anténní prostor, na Poledníku měla namále původní hranatá dřevěná věž. Statik proto vydává zákaz práce v původní dřevěné hranaté nástavbě ve věži. Následuje intenzivní přestavba věžové anténní nástavby do dnešní, třípatrové půlkulaté podoby. Spolu s ní je částečně přestavěn i pozemní anténní prostor. (Dnes odstraněn). Předpokládalo se, že v roce 1989 zároveň organizačně narostou armádní průzkumné jednotky, vybavované průzkumnou technikou většího dosahu. Po dokončení celkové rekonstrukce stanoviště Poledník měl být odevzdán zbirožským vojenským útvarem a následně převzat 74. radiotechnickým plukem Horažďovice, v podřízenosti 4. armády Písek. K tomu však – vzhledem k běhu událostí – již nedošlo.

říjen 1985              
havárie jednoho z hotovostních bojových vrtulníků Mi-24D (z polního letiště na Zhůří), který se zřítil poblíž vrcholu Poledníku při kontrole bitevního vrtulníku z druhé strany hranice

po roce 1989
Vojenská izolace Poledníku v souvislosti s přítomností zpravodajských útvarů skončila velmi brzy po roce 1989. Posádka Kašperské Hory byla zrušena odchodem motostřeleckého praporu v roce 1991 do Týna nad Vltavou. V důsledku překotného rušení vojenských útvarů podél západní hranice neměla armáda brzy vojáky pro strážní službu, proto hlídala Poledník jen přibližně do roku 1993, poté byli vojáci staženi. Mezitím stavba chátrala a byla poškozována nejen počasím, ale hlavně lidmi.
Celý tehdejší objekt Poledníku armáda následně opustila a snažila se o jeho prodej. Objekt byl nejdříve nabízen neúspěšně k prodeji, stejně jako jiná nepotřebná stanoviště na česko-německé hranici.

prosinec 1991        
Vojenský újezd je zrušen a oblast je opět volná pro cestovní ruch. V objektu bývalé radiové roty v Kašperských Horách nyní sídlí informační středisko národního parku Šumava.

 

Podrobná historie vzniku vojenského stanoviště na vrcholu Poledníku

 

Co tomu předcházelo

 

Už v průběhu 1. světové války byly činěny pokusy o získání informační převahy jednou stranou konfliktu na úkor té druhé. Je mylná představa, že tato snaha je vlastně až záležitost druhé světové války – chránit svou vlastní informační síť, zároveň se přitom umět dostat do sítí protivníka a šířit přes ně zavádějící (klamné) informace. Tato metoda získávání informační převahy je dodnes poměrně hojně používaná. (Vidíme to, koneckonců, na probíhajícím ukrajinsko-ruském konfliktu od jara 2022).

I proto dokázaly spojené britsko-francouzské jednotky v první světové válce bojovat proti vysoce mobilní německé armádě a zastavit ji – i díky informacím o pohybu jednotek z odposlechu – při první bitvě na řece Marně. Rakušané byli také propagátoři zaměřování (prostorové lokalizace) radiostanic, umožňující odhalit rozmístění jednotek protivníka, čímž lze v nadcházející bitvě získat nezanedbatelnou výhodu, protože uměli určit, k jakému k velitelskému stupni vysílající stanice patří, popř. jakou komunikační síť vlastně bezdrátové prostředky nepřítele vytváří. Následně pak mohli vytvářet priority ve způsobech rušení či ničení nebo dokonce vkládat klamné zprávy.

V meziválečném období řídilo tuto činnost v ČR druhé oddělení Hlavního štábu (HŠ), plnící funkci zpravodajské služby s vnějším (též ofenzivním, rozvědným, špionážním) i vnitřním (obranným, bezpečnostním, kontrarozvědným, kontrašpionážním) polem působnosti. K jeho hlavním úkolům patřilo získávání informací o vojenském ohrožení republiky, získávání informací vojenského charakteru o armádách, jež by mohly republiku ohrožovat a též bránit pronikání cizích rozvědných služeb do vojenských struktur Československé republiky a úniku informací strategického charakteru. Jednou z metod získávání informací o protivníkovi byl odposlech jeho vojenských komunikací, prováděný všemi stranami.

Historie československého radiového průzkumu v předválečné Československé republice sahá až do let 1924–1928, kdy pomalu začíná být průzkum – cestou radiového odposlechu – budován ještě jako součást telegrafního vojska. V každém telegrafní praporu (po roce 1933) byla obvykle jedna telegrafní a jedna radiotelegrafní rota, které u velitelství armád a zabezpečení hlavního velitelství doplňovala mj. naslouchací rota, provádějící odposlech sítí protivníka nebo kontrolu vlastních sítí.

Druhá světová válka na obou stranách fronty metody tzv. elektronického boje dále rozvinula a doplnila prostý fonický odposlech o novou techniku – navigační systémy, radary, rakety. Kromě odposlechu vojenských hovorů musely být sledovány a následně rušeny pokyny pro navigaci letadel protivníka. Takto nastavená situace vedla pak obvykle ještě před vlastním bojem k diskvalifikaci nepřipravené strany. Ani převaha jedné strany v „živé síle“ potom nemula vést k vítězství. Po zavedení kódovacích zařízení v rádiovém provozu byly protistrany nuceny postavit speciální pracoviště pro analýzu utajených přenosů. Paralelně s tím bylo třeba postihovat nejen rádiové, ale i radiotechnické provozy – radary a navigační vysílače na zemi i ve vzduchu.

 

Studená válka

 

Dočasné spojenectví mezi východními a západními zeměmi se fakticky začalo rozpadat ještě v průběhu války. Po druhé světové válce a rozdělení Evropy na dva ideologicky nesmiřitelné tábory se ocitlo Československo na východní straně, ale zároveň se stalo – spolu s východním Německem – tou nejzápadnější výspou tzv. „hranice socialismu“. Tomu odpovídalo i rozložení vojenských sil a prostředků podél česko-německé a německo-německé hranice. Naše jihozápadní hranice a východoněmecký Harz byly v době studené války pravděpodobně jednou z nejvíce militarizovaných oblastí v Evropě a pro každou ze stran - v představách jejich generálních štábů - existovala možnost překvapivého útoku z druhé strany. Už od dob počátku druhé světové války totiž začaly některé z konfliktů tím, že protější vojska se dala do pohybu směrem k cizímu území pod záminkou vojenského cvičení. Včasná informace o pohybech protějších armád tak mohla být pro vlastní stát otázkou existenční, proto byla všechna cvičící vojska na obou stranách hranice pečlivě protistranou monitorována. Na tuto skutečnost musely zareagovat zpravodajské služby po obou stranách hranice. Mít pro vlastní zemi (bez ohledu na panující politické zřízení) možnost včasného varování totiž znamená nutnost zajištění průběžného sbírání situačního obrazu na druhé straně a následně správného a včasného vyhodnocení získaných údajů, podpořených vojensko-politickým rozhodnutím o co nejúčinnějším zásahu.

Mocnosti bývalé koalice spojenců se snaží získat – doslova za každou cenu – informační a technologickou převahu nad ostatními. Pro monitorování, popř. odposlech provozů potencionálního protivníka jsou využívány všechny možné způsoby, zajišťující co největší přiblížení se ke zdrojům vysílání, resp. co nejkvalitnější příjem. Protože v době přelomu padesátých a šedesátých let už se používaly ve vojenských prostředcích radiové velmi krátké vlny (VKV), šířící se pouze na přímou viditelnost, bylo nejlepší umístit odposlechové přijímače co nejvýše, tedy na letadla nebo do vysokých věží na pohraničních kopcích. (V předválečné době to nebylo nutné, protože se využívaly střední (SV), dlouhé (DV a krátké (KV) vlny, šířící se jiným způsobem). Zatímco první varianta (letecká) byla velmi drahá a mohly si ji dovolit jen mocnosti, druhý způsob (pozemní stanoviště) začaly používat všechny státy podél železné opony. Navíc po prvním sestřelu tchajwanského špionážního letounu RB-57D v říjnu 1959 nad Čínou, a hlavně po ruském debaklu v roce 1960 s letadlem U-2 pochopily obě strany, že jejich protivník má území zabezpečeno proti vizuálnímu průzkumu přelétajícími letouny a soustředily se na získávání informací způsobem, který bychom mohli - s jistou dávkou nadsázky - definovat jako „bezkontaktní“. Jeho důsledkem už nebyl střet celých armád, ale získávání informací o nepříteli jeho vlastním prozrazováním, vyzařováním elektromagnetické energie jeho vlastních prostředků, která dodržuje při svém šíření pouze fyzikální zákony, nikoli státní hranice..

Za tímto účelem mají všechny tehdejší armády na železné vybudované speciálně vycvičené útvary, zabývající se touto činností. Na čs. straně to byly po válce izolovaně pracující tzv. vojenské meteorologické stanice (VMS), vytvářející později prapor meteorologických stanic (PMS). Z něj vyrostl 55. radiový prapor, později pluk  (Praha, Kralovice). Počátkem 60. let působily v této oblasti dva hlavní útvary - 7. spojovací pluk Litoměřice, 7. radiotechnický prapor, později 7. radiotechnický pluk ve Zbirohu, ještě později 78. spojovací (radiové) středisko ZU. Na Poledníku se angažovaly všechny tři. Jejich odloučené vojenské jednotky však testovaly pohraniční stanoviště a částečně i první dovezenou průzkumnou techniku už minimálně od roku 1956. V roce 1965 byly i u nižšího organizačního stupně – vševojskových armád dále postaveny 71. a 74. spojovací prapor. Byly určeny k vedení rádiového průzkumu v pásmu krátkých vln (KV) na operačních směrech svých armád. V roce 1975 se u rádiových rot divizí a spojovacích praporů armád vytvářejí navíc jednotky radiotechnického průzkumu. Na druhé straně hranice to byly americké jednotky ASA, či podobné útvary německého pozemního vojska či letectva, dále specialisté z britské rýnské armády. Určitou formu spolupráce prokázaly i východní státy, hlavně s východními Němci, Poláky a Maďary. Jejich spolupráce či podřízenost odpovídala konkrétní době a požadavkům určitého zadání.

Všechna stanoviště – bez výjimky – byla vždy středem pozornosti z protější strany.

 

Stavba pohraničních věží

 

Jednou z možností, jak sbírat informace o potenciálním protivníkovi, je tedy i postupné vybudování odposlechových a zaměřovacích stanovišť na místech sice vynikajícího radiového příjmu, ale velmi často nehostinného prostředí pro posádky, protože sledování potenciálního protivníka bylo celodenní, 365 dní v roce. Na státní hranici s bývalým západním Německem se proto dodnes vyskytuje velké množství staveb, dokladujících mnohaletou činnost těchto útvarů po obou stranách česko-bavorské hranice.

Na východní straně železné opony vyrostlo několik takových stanovišť, sloužících čs. vojenské zpravodajské službě, přičemž některé zůstaly po roce 1989 s návazným turistickým využitím – Poledník (Prášily), Havran (Tachov); některé jsou přestavěny na civilní použití (, Chodská Lhota, Milíře, Dyleň u Mariánských Lázní, Čerchov u Domažlic), z některých je dnes neudržovaná ruina (Tišina); některé byly zcela odstraněny (České Žleby).

Podobným způsobem byly postaveny věže i na druhé straně hranice – například to americko-francouzsko-německé na vrcholu pohoří Hohen Bogen nebo severnější Schneeberg a Gr. Kornberg (proti Chebu a Aši). Tímto způsobem byla pokryta celé délka železné opony od Baltu až na jih.

Většina z nich měla použití na tzv. taktickou hloubku, tzn. že byla schopna přijímat radiové signály od jednotek protivníka do cca 100 km, některá vhodně postavená stanoviště bylo možné považovat za operačně-taktické s dosahem až stovky kilometrů. Sem patřil i Poledník, který byl schopen zachytit signál z letadel až téměř u francouzských hranic. Obě vojenská uskupení, tj. Severoatlantická i Varšavská smlouva měly vyčleněny i další jednotky elektronického boje, vybavené mobilní technikou a určené pro manévrový boj.

Železná opona po roce 1989 padla, stejně tak i hraniční pásmo a tyto budovy změnily (až na několik výjimek) i své majitele, není proto třeba už ani utajovat jejich použití. Právě s jejich přeměnou na civilní použití, zcela měnící charakter původních staveb, je možné spojit fakta o původním účelu těchto zařízení a jejich obsluze.

 

Obsazení Poledníku zpravodajci

 

Ambiciózní projekty stavby pohraničních věží ukázaly, kam až je stát finančně ochoten jít pro získání informací o protivníkovi. Ani naše stanoviště, budovaná podél západní hranice pro postihování cílů v taktické (operačně-taktické) hloubce území potenciálního protivníka, nebyla nikterak lacinou záležitostí – vždy v řádu několika miliónů korun, další statisíce spolkl jejich celoroční provoz (topení, elektrický proud) a údržba v drsných klimatických podmínkách.

Úkolem zbirožského pluku na Poledníku nebyl jen prostý odposlech radiového provozu, ale také impulsových signálů, hlavně však jejich zaměření v prostoru, což je pro vojáky důležitý příznak, například při vyhlášení mobilizace v cizím státě.  To znamená, že výhled z našeho území do Německa a dále musel být vždy minimálně ze dvou (goniometrické zaměřování vysílacího cíle) spolupracujících stanovišť najednou, v případě moderní techniky dokonce tří najednou (hyperbolické pasivní systémy).  I to byl zřejmě důvod, proč zpravodajci v počátečním období (1961) nechtěli obsadit jen Poledník, ale také nedaleká Ždánidla, což se nakonec - naštěstí pro přírodu - nerealizovalo.

 

Budování zpravodajského stanoviště

 

Bylo celkem jasné, že vzhledem k ideální poloze Poledníku si ho brzo všimnou i vojáci těchto zvláštních útvarů. Poledník i s okolím byl potom více než 20 let tabu pro veškerou veřejnost, místní obyvatele nevyjímaje. Důvodem však nebylo umístění vojenského zařízení takticko-operačního významu, které bylo na přelomu 60. a 70 let na vrcholu vybudováno. Ta relativní nepřístupnost byla ve skutečnosti způsobena velkou vzdáleností hraničního pásma, a hlavně přítomností vojenského výcvikového prostoru, vybudované podél hranice ve vysídlených oblastech.  Tato poměrně rozsáhlá oblast, ohraničená Vchynicko-Tetovským plavebním kanálem, Křemelnou, Dobrou Vodou, Keplemi, Hadím vrchem a silnicí Javorná - Železná Ruda byla využita armádou jako výcvikový prostor a střelnice (Vojenský újezd Dobrá Voda) a tím byla izolace Poledníku od okolního světa téměř dokonalá.

Tanková střelnice Prášily byla součástí vojenského prostoru Dobrá Voda (1952). (Tento vojenský prostor byl zrušen mezi prvními vojenskými objekty již v roce 1991. Odstavná plocha pro techniku je dnes využívána jako parkoviště pro turisty, směřujících k vrchu Poledník. Větší část areálu je cca 100 metrů za tímto parkovištěm: jedná se o točny pro otáčení tanků (s povrchem tzv. kočičích hlav), spojovací cesty, původní osvětlení, zdemolované týlové budovy).

Tanková střelnice Slunečná (Prášily)

Tanková střelnice Slunečná nedaleko Prášil. Uprostřed obrázku je řídící věž střelnice, po stranách její staré budovy.

 

Tanková cvičiště byla budována v podstatě ve všech krajích, vždy poblíž tankových posádek, aby bylo možné vojáky vycvičit ve střelbě z tanku za jízdy nebo z krátkých zastávek. V okolí Prášil byla střelnice vybudována na místě vysídlené sudetské vesnice Gruberg. Jen několik střelnic v republice bylo určeno pro větší vojenské organizační útvary, většina střelnic byla určena pro střeby max. čet a rot. Vzhledem k dostřelu vedla se střelba na tzv. plnou ráž zásadně a výhradně municí 100 mm JPCvSV (Jednotný protipancéřový cvičný svítící), který měl jednu důležitou vychytávku a to autodestrukční zapalovač, který automaticky destruoval vystřelený 100 mm projektil za určitý časový úsek odpovídající zhruba vzdálenosti max. 2200 - 2500 m (střelnice mívala většinou stání pro 3 tanky a vzdálenost terčů do 1800 metrů). Tanková rota tedy střílela prověrkovou střelbu jako celek zpravidla na 3 drahách najednou.

Výše uvedené údaje hrály při výběru Poledníku pro zpravodajské účely významnou roli.

Původní - zpravodajci vybranou - posádkou pro toto stanoviště, resp. dokonce dvě stanoviště (Poledník a Ždánidla), byla totiž původně obec Prášily (něm. Stubenbach). O konkrétním využití Poledníku se začalo uvažovat již v roce 1961, bezprostředně po dokončené výstavbě 7. radiotechnického praporu ve Zbirohu (VÚ 7495). Nejdříve se zpracovávaly teoretické předpoklady ve formě zón viditelnosti z jednotlivých vrcholových stanovišť na mapách. Z těch vyšel Poledník jako nejlepší lokace.
Původní účelová stavba s krycím názvem „akce Prášily“ měla zahrnovat celkem 3 staveniště:

Problémy s nově budovanou posádkou v Prášilech (1961) způsobila právě přítomnost výcvikového prostoru Dobrá Voda. Jeho součástí totiž byly dvě střelnice – tanková a pěchotní se svými – poměrně přísně nastavenými – bezpečnostními pravidly, znemožňující pravidelné jízdy zpravodajců tímto směrem. V případě tankové střelnice a použití 100 mm autodestrukčního střeliva zasahuje zájmový prostor Poledník svou pravou hranicí.

Po dvouletých jednáních je nakonec nicméně výstavba budov a věže na Poledníku odsouhlasena, neboť je skutečně na nejzazší pravé hranici dopadové plochy střelnice, a navíc má převýšení cca 400 výškových metrů proti výstřelné zóně. Je ale požadováno, aby žádná část stavby nezasahovala dále než 300 metrů do ohroženého prostoru a při provádění ostrých střeleb se měly osádky zdržovat na vrcholu ve zděných objektech. Zřejmě mj. i z tohoto důvodu na jaře 1962 jsou již zpravodajci hledány prostory pro posádku v jiné obci, protože z Prášil nebylo možné uvedeným směrem (okolo Prášilského jezera) jezdit nahoru na Poledník. Zrušení Prášil ale pro zpravodajce znamenalo velký problém, protože ve vojáky přeplněných JZ Čechách nebylo jednoduché nalézt možné ubytovací místo, splňující podmínky výběru zpravodajské správy. (Mj. nemělo být v autoparku vidět na jejich techniku, proto si zpravodajci vždy vybírali osamoceně stojící nebo vyvýšené budovy).

Nakonec byly vybrány Kašperské Hory, ačkoli v té době ani zdaleka nesplňovaly zadané podmínky pro ubytování vojáků základní služby a už vůbec ne vojáků z povolání a navíc z této posádky bylo na vrchol Poledníku velmi daleko (27 km).

Před konečným rozhodnutím o zaujetí stanoviště Poledník na vrchol opakovaně vyjížděla samostatná skupina, která prakticky vyhodnotila vhodnost kopce pro účely radiového příjmu, šíření a odrazu vln. Ověřovací průzkum budoucího stanoviště Poledník byl proveden ve dnech 11. až 25. listopadu 1963 četou radiotechnického průzkumu RPS, vyčleněnou ze zbirožské jednotky v posádce Domažlice. Po zhodnocení výsledků, teoretických předpokladů a vlastního průzkumu, byla zahájena výstavba stanoviště na jaře 1964. Podobně jako jinde, i zde se první průzkumné úkoly se nejdříve plnily z „polních“ podmínek – stanů a všelijakých dřevěných automobilových nástaveb, přikrytých maskovací sítí.

Projekt na výstavbu tohoto stanoviště, jakož i na všechna ostatní stanoviště (Dyleň, Havran, Čerchov a Zvon) zpracoval Vojenský projektový ústav Praha, atelier Plzeň. S výstavbou takových věží nebyla zatím v Československu velká zkušenost a – zvláště zpočátku – se stávalo, že původní projekty, často už realizované, se postupně předělávaly do jiné podoby. To je i příklad Poledníku. Původně totiž věž i pozemní anténní prostor vypadaly zcela jinak, například anténní prostor na věži byl dřevěný a hranatý.

 

První (hranatá) varianta anténní nástavby Poledníku

 

V tomto období se teprve získávaly první zkušenosti s materiálem na krytí anténních částí, který zabezpečí jejich odolnost. Odolnost je myšlena nejen vůči klimatickým podmínkám Šumavy v tomto nepříznivém podnebí, ale navíc měl být povrch anténního prostoru věže dobře propustný pro radiové vlny, a hlavně neměnit svoji radiovou propustnost s časem (to děla napžíklad sklolaminát), což ve směru příjmu radiových vln zcela vylučovalo použití kovů – i z tohoto důvodu jsou vnější kryty anténního prostoru spojovány silonovými šrouby.

 

Původní hranatá podoba věže na Poledníku

Původní hranatá podoba věže na Poledníku. Všimněte si i poměrně ostrých hran pozemního anténního prostoru před věží. Při přestavbě v 80. letech byl také přestavěn do jiné podoby. (Viz další snímky).

 

Původní hranatá podoba věže na Poledníku

Původní hranatá podoba věže na Poledníku.

 

Původní hranatá podoba věže na Poledníku

Původní hranatá podoba věže na Poledníku. (Foto B. Jaroš).

 

Silonové šrouby pro upevnění krytu anténního prostoru

Na zakázku vyráběné silonové šrouby pro upevnění krytu anténního prostoru. (Vždy ve směru radiového signálu, tedy směrem do Německa).

 


Na první pohled je jasné, že logistické zabezpečení života vojáků na vrcholu Poledníku bylo soustředěno hlavně do dvou objektů, přiléhajících těsně k věži. (Dnes již neexistujících, byly po převzetí NPŠ zbořeny jako zbytečné)V budovách těchto budov, označených na dolním obrázku jako objekt č. 2objekt č. 3, byly rozmístěny a přiděleny tyto prostory:

V VIII. a X. podlaží (nahoře ve věži na úrovni anténního prostoru) – schodiště, pracoviště operátorů, WC, umývárna, prostory pro umístění analyzačních a rádiových prostředků

 

Rozmístění původních objektů na vrcholu Poledníku

Rozmístění původních objektů na vrcholu Poledníku. Na schématu je dobře vidět rozvržení všech objektů, včetně půlkulatého pozemního anténního prostoru (ještě v původní podobě). Pokud se dobře podíváte na umístění věže, je také zřetelně vidět původní hranatý charakter její nástavby.

 

Ostatní plánované objekty dnes poznají pouze pamětníci, protože již neexistují.

Součástí vrcholového stanoviště bylo i několik – původně zřejmě neplánovaných – objektů. Jedním z nich bylo například pomocné zemědělské hospodářství (PZH), obvyklé v té době v každé vojenské posádce, kde 3 prasátka konzumovala zbytky z kuchyně. (Dnes se poblíž nachází nouzové nocležiště)

 

Kolaudace vojenské výstavby na Poledníku, začátek plnění bojového úkolu

 

Na modernějších stanovištích se už nepředpokládalo topení pevnými palivy v samostatných kamnech po jednotlivých místnostech, ale centrální vytápění. Architekt samozřejmě rychle spočítal, že nejvýhodnější na vytápění jsou – při tehdejších cenách – lehké topné oleje (mazut). Jediným problémem bylo, že ještě do napadnutí prvního sněhu se musela veškerá (!) zásoba topiva na celou zimu vyvézt nahoru na stanoviště, kde za tím účelem byly uloženy 3 cisterny (viz Objekt 4). (V zimních podmínkách totiž žádné takové nákladní auto na vrchol nevyjelo kvůli sněhu a prudkému stoupání).

Práce v posádce Kašperské Hory byly dokončeny na jaře 1968. Kolaudace stanoviště Poledník proběhla až koncem měsíce září 1968. Byl investičně vybudován provozní objekt na Poledníku a týlová část v posádce Kašperské Hory (Generální oprava části kasáren Kašperské Hory stála 1.5 miliónu). Po dokončení těchto prací (15.67 miliónu Kčs) byl v týlové oblasti podle dodatečného požadavku vybudován kuchyňský blok (720 tisíc korun), který měl byt dokončen v prosinci 1969.

Pro toto nové zpravodajské stanoviště se počítalo se zvlášť vytvořenou jednotkou, odvelenou na podzim 1968 do Kašperských Hor ze Zbirohu. Úkol na Poledníku začala plnit 1. října 1968. S dobudováním stanoviště Poledník tak měl zbirožský radiotechnický pluk místo pro pokrytí celé západní a jihozápadní hranice, odkud mohl kontrolovat prostor od rakouské hranice na východě až po francouzské hranice na západě. 

Pracoviště bylo obvykle (v době protivníkova cvičení vždy) obsazeno 24 hodin denně. Operátoři byli rozděleni podle jazyka příjmu (NJ, AJ) s dohledem velitele směny. Střídaný operátor odpočíval na lůžku za závěsem. Vlevo od vstupu byla umístěna pracoviště anglického a německého odposlechu. Obě boční strany bez oken byly určeny pro lůžka v případě krátkého odpočinku velitele směny a střídající směny pro jednotlivá pracoviště. Od běžného pracoviště byla lůžka oddělena pouze závěsem. Mezi předními okny s výhledem na Velký Javor (Großer Arber), Alpy a Roklan (Großer Rachel), bylo umístěno teplovzdušné topení. Vojenská posádka na vrcholu se věnovala stejné činnosti jako na ostatních stanovištích. Protože v celé zaměřovací základně tvořil Poledník „jižní výspu“, byl používán převážně pro postihování rádiových provozů na jižním, resp. JZ a JV směru.

Jak obytné (provozní) budovy, tak i prostory ve věži a pozemním anténním prostoru byly rozděleny mezi jednotlivé vojenské útvary, které byly zcela samostatné a pracující - z důvodu ochrany utajovaných dat - odděleně. (Výsledky jejich činnosti byly společně vyhodnocovány až na vyšších stupních). Důsledně oddělené jednotky měla pouze složka federálního ministerstva vnitra, "zastřešující" na Poledníku i příslušnou jednotku východních Němců - ti měli vždy kompletně oddělené prostory a svoje vlastní přenosové prostředky).

 

Jak byla rozmístěna pracoviště ve staré věži

Jak byla rozmístěna pracoviště ve staré věži. Schéma jednoho patra z odposlechových pracovišť na Poledníku (počátek 70. let, radiová rota od průzkumného praporu). Jednotky od jiných útvarů měly další přidělené prostory ve své péči a jejich uspořádání odposlechových pracovišť bylo jiné, zvláště v pozemním anténním prostoru.

 

Přestavba Poledníku

 

Z různých důvodů proběhla v první polovině 80. let na vrcholu postupná přestavba věže do jiné podoby – zmizela hranatost, nahrazena oblostí nového anténního prostoru, zcela měnícího charakter věže. Důvodem byl hlavně havarijní stav dřevěné nástavby věže. Přestavba změnila hranatý tvar věže na trojici půlkulatých pater a vydržela prakticky až do konce existence vojáků na Poledníku. Většina dalších budov na vrcholu podléhala v té době pouze kosmetickým změnám, tedy až na pozemní anténní prostor, který byl posílen zadní patrovou zděnou stěnou a prostor nad garážemi, budovanými ve prospěch čs. federálního ministerstva vnitra, resp. s ním spolupracující výchoněmecké radiorozvědky.

Úpravou prošel i kryt pozemního anténního prostoru. Jeho původní ostré hrany byly v horní části zaobleny a zvětšeny tak, že v nich mohla lépe stát auta s technikou. Kromě průzkumáků byla na vrcholu i vidová hláska PVOS č. 204. Původní ochozová lávka na věži byla odstraněna. Díky povětrnostním vlivům se totiž stala špatně přístupnou a životu nebezpečnou. Po přestavbě věže a celého stanoviště se počítalo na vrcholu Poledníku celkem s 6 objekty (viz jeden z předcházejících obrázků).

Vojáci tehdy žili a plnili úkol a přímo na stanovišti Poledník. V projektech se proto počítalo i s možností ubytování většího množství vojáků přímo na stanovišti. Stanoviště bylo všestranně zabezpečeno. Byla zde vybudována moderní kuchyně, jídelna mužstva, ubytovací kapacita 60 míst ve 4 lůžkových pokojích, ústřední topení s kotly na mazut, byly zde instalovány 2 náhradní zdroje elektrické energie (diesel­agregáty 30 a 15 kW), které se automaticky zapínaly do 15 vteřin po výpadku elektrické energie.

Dolní budova u věže tvořila logistické zázemí stanoviště – kuchyně, ložnice a provozní kanceláře. Před věží byl postaven ještě pozemní anténní prostor, projektovaný pro přímý nájezd vozidel, přičemž bylo stanoveno, že nemá být z druhé strany hranice pozorovatelná činnost okolo stojících vozidel. Protože v té době se přeměnil zbirožský pluk již na radiotechnickou brigádu a byl vyzbrojen technikou, tvořící na vozidlech vyšší nástavbu, byl tomu přizpůsoben i pozemní anténní prostor. Jeho starý kryt byl odstraněn, celá zadní stěna vyzděna a rozdělena na patra, přední část byla pokryta tehdy novým materiálem (foukanou pryskyřicí. Nebyla příliš UV stabilní, na starších snímcích ji poznáte podle narezlé barvy)

Situace s ubytováním vojáků na vrcholu se však radikálně změnila po několika dezercích vojáků na druhou stranu hranice po roce 1968. Definitivní konec takovým úvahám udělal útěk jednoho z důstojníků útvaru (na jiném stanovišti) roce 1981. Počet vojáků, přebývajících na vrcholu, byl omezen, do služeb museli jezdit z posádky Kašperské Hory.

V této historicky dané době se jednalo o technicky nejmodernější stanoviště podél celé státní hranice.

Pojďme se tedy podívat, co se všechno na Poledníku okolo poloviny 80. let změnilo. Použijeme k tomu fotografie, zhotovené jednotkami, stojícími tehdy na druhé straně hranice a vlastnící leteckou techniku, která umožní fotografovat z nadhledu a za hranicí, tedy německá Spolková ochrana hranic (BGS) či americký 2. lehký obrněný pluk (2ACR). Zvláště Američani oblétali podél hranice téměř denně a na fotografiích si následně značili (číslovkou a popisem), co je u nás nového.

Fotografie pochází z let 1985 až 1988. Na všech stanovištích (podobně se v té době předělával i Čerchov) se vždy začínalo vybudováním kolejové dráhy, po které popojížděl skládací jeřáb (na snímcích je vidět v pozadí). Stará hranatá dřevěná nástavba byla zbořena. K dříku věže byly přidělány betonové podpůrné části, na které se ocelovými třeměny přidělala dřevěná podlaha každého ze tří pater. Přední část každého anténního prostoru byla poté překryta těžkými 15 mm deskami ze skleného laminátu, který je klimaticky odolný a přitom umožňuje průchod radiových vln. (Právě zde se uplatnily ony výše zmíněné silonové šrouby). Na žádném z pater anténních prostorů tehdy nebyla okna, vojáci je nepotřebovali, vznikla teprve po převzetí Poledníku NPŠ.

(Protože nemám k dispozici starší fotografie z té doby, dokládající stavbu anténního prostoru a jeho konstrukce, použiji fotografie z doby po převzetí NPŠ. Poznáte je na první pohled tím, že ve věži jsou obyčejná okna v dřevěných rámech (vojáci měli neprůhledné luxfery) a v krytu anténního prostoru jsou vyřezaná okna pro výhled (vojáci je neměli jako opatření proti vizuálnímu průzkumu z vrtulníku). Zbylé fotografie jsou již dobové).

 

Jak byla rozmístěna pracoviště ve staré věži

Na nosníky z železobetonu jsou pomocí třmenů připevněny dvě řady na výšku postavených trámů, na ně položena - tentokrát na plocho - podlaha, tím byla získána její poměrně velká nosnost, protože v té době se již předpokládala zástavba nové a těžší generace průzkumné techniky. (Do té doby těžší technika pracovala v automobilních nástavbách dole v pozemním anténním prostoru).

 

Jak byla rozmístěna pracoviště ve staré věži

Upevnění krytu anténního prostoru. Protože v té době již zpravodajci měli zkušenosti s tím, co v této nadmořské výšce dokáže nepříznivé počasí, věnovali připevnění krytu náležitou pozornost. (O deset let dříve, při jedné z bouřek, vzal podfukující silný vítr kryt pozemního anténního na Čerchově a shodil ho dolů z kopce). Zde vidíte ono ponaučení - celý obvod krytu je vlastně spojením desítek laminátových plátů mezi sebou, přičemž každý z nich je připevněn k sousednímu plátu několika desítkami silonových šroubů. Ve spodní části obrázku vidíte i druhou stranu plátu, kde silonová matice je podložena taktéž silonovou podložkou. (Ve směru příjmu radiového signálu nesměl být žádný kov).

 

A nyní už se vrátíme k dobovým fotografiím. Zpravodajské služby na druhé straně hranice si při každodenních obletech dokumentovaly postupnou přestavbu Poledníku a snažili se odhadnout, co a k čemu bude sloužit.

 

Jak byla rozmístěna pracoviště ve staré věži

Na prvním snímku si vyfotili přestavbu původně mnohem menšího pozemního anténního prostoru. Zde je vidět ve fázi výstavby část zadní zdi a odděleného přízemního patra. Aby mohla být na Poledník přesunuta hláska PVO, byl pro ni vybudován - s příchodem po železném žebříku - ochoz úplně nahoře věže. (Dnes je to oficiální rozhledové místo).

 

Jak byla rozmístěna pracoviště ve staré věži

Po dostavbě zadní stěny byly postupně připevňovány krovy z ohýbaného dřeva, na které byly nakonec připevněny (přilepeny) pláty z foukané pryskyřice. (Viz další barevné obrázky).

 

Jak byla rozmístěna pracoviště ve staré věži

Číslice na obrázku pochází od cizích zpravodajců. Ti si tak vyznačovali (s následným komentářem), co je na vrcholu nového. V tomto případě si označili jedničkou přestavbu pozemního anténního prostoru a pod číslicí 2 pochopili, že se původní přízemní garáže v budově zvedají o jedno patro, na kterém budou přídavné anténní systémy. (V té době už věděli, že patří východním Němcům. Jejich šestiboké kontejnery jsou rozmístěny na zemi za budovou, ale tady nejsou dobře vidět, podívejte se na další obrázek).

 

Jak byla rozmístěna pracoviště ve staré věži

Blížíme se do finiše. Věž je hotová, proto není potřeba jeřáb (byl mezitím demontován). Pozemní anténní prostor má kompletně dokončeny dřevěné krovy a postupně jsou lepeny pláty z foukané pryskyřice. Na objektu 3 (zadní přízemní budova) je dokončena nástavba jednoho patra, zbývá dodělat její obezdění stěn. Vzadu je dobře vidět šestiboké kontenerové "hnízdo", pracoviště východních Němců. (Opatřeno kódovými zámky, sloužilo výhradně pro ně, Češi tam neměli přístup).

 

Další, čeho si na předešlém snímku můžete všimnout, je důkladný dvojitý plot okolo celého vojenského stanoviště. To však nebylo opatření proti hloubkovému průzkumu z druhé strany (jakkoli to tak mnohdy bylo vládnoucí stranou propagováno), ale zábrana pro ztížení útěků vojáků zpravodajských útvarů. Samotná stanoviště byla - až na výjimky typu Zvonu - navíc až za dráty železné opony, takže útěk byl zpočátku relativně snadný, zvláště na stanovištích velmi blízko státní hranice, například na Havranu (odsud také utekl v roce 1968 první vojenský dezertér). Mezi roky 1968 až 1981 dezertovalo ze služby několik vojáků, zpravodajce obzvláště asi mrzel útěk tří vojáků z povolání od zbirožského útvaru, kteří byli protistranou řádně "vytěženi". Jako reakci na tento stav rozhodlo velení, že stanoviště nebudou obehnána jenom obyčejným plotem, ale dvojitým, kde navíc jedna stěna byla postavena jako signální po vzoru Pohraniční stráže, dokázala tedy nahlásil pokus o přelezení. Na všech stanovištích byla navíc odvelena do služby strážní jednotka z řad vojáků základní služby, která měla - kromě ostrahy stanoviště - dále omezovat volný pohyb po něm. Na některých stanovištích se dále předpokládala výstavba tzv. automatického kotce, který by po narušení plotu automaticky vypouštěl psa pro zadržení narušitele s tím, že pes běhal mezi oběma ploty.

V této době mělo stanoviště k dispozici i nově postavený zdroj pitné vody (studnu), cca 50 metrů u rozcestí pod Poledníkem. Dnes je rozbitá a nevyužívaná).

 

Studna - zdroj pitné vody pro Poledník

Studna - zdroj pitné vody pro Poledník. Nachází se několik desítek metrů pod křižovatkou tristických cest (zelené a červené) pod Poledníkem. (Je to v podstatě prameniště Tmavého potoka, který odsud teče do Moravy, když se po cestě spojí s Javořím a Roklanským potokem).

 

Studna - zdroj pitné vody pro Poledník

Studna - jako všechny zdroje pitné vody u hranice - byla skrytá (zamaskovaná) v podobě jakéhosi domečku. S příchodem Kyrillu a pádem stromu skončil. i domeček tak, jak skončil, tedy celkovým rozpadem . (Stav 2009, na Mapy.cz studnu najdete tady).

 

 

Německá jednotka radiorozvědky MfS (STASI)  na Poledníku

 

V 70. letech byl pracovní prostor roty (po pravé straně za vstupní branou na stanoviště, dnes jsou tam nasázené stromky) navíc pro vojáky zpravodajských útvarů omezen ve prospěch odposlechové jednotky československého federálního ministerstva vnitra (FMV), spolupracující na Čerchově a Poledníku s obdobnou jednotkou východních Němců v rámci jejich kooperační akce s krycím názvem „Minerál“.  V rámci této akce – pouze pro účely čs. ministerstva vnitra a východních Němců, nikoli naší armády – byla stanoviště pojmenována po názvech drahých kamenů. Krycí název pro spolupracující Čerchov byl „Rubín“, pro Poledník „Topas“. (Na Slovensku bylo dále i třetí pohraniční stanoviště u slovenské Devínské Nové Vsi s krycím názvem SAPHIR2, to působilo proti obdobnému rakouskému stanovišti Königswarte, které je tam mimochodem dodnes).

Pro čs. FMV byla spolupráce výhodná, na oplátku školili východní Němci příslušníky FMV na svých stanovištích. Východní Němci totiž v 80. letech produkovali cca 80 % průzkumných poznatků východního bloku o vojenském paktu NATO, z toho byla asi 1/3 až 1/2 získaná právě pomocí signálového zpravodajství (SIGINT). Touto mezistátní smlouvou měli východní Němci na čs. území domluvena celkem tři - výše zmíněná - místa, kde mohly trvale (po dobu tříměsíčního turnusu) pobývat jejich posádky. Smyslem této akce bylo nechat pracovat východní Němce, neomezené jazykovou bariérou, i z jiných stanovišť než jen východoněmeckých, a to i formou společného zácviku obou národních jednotek. Účelem bylo poslouchat příhraniční provoz na západní straně hranice.

Německy mluvící osádky byly relativně samostatné, o jejich zabezpečení se staral vždy zástupce z českého vnitra, vojáci průzkumných útvarů byli poučeni, že je mají pouštět na stanoviště, ale bez dalších návazných a podrobnějších informací, svoje výsledky s vojáky nesměli sdílet. Oni sami se snažili s nikým dalším na kopci nemluvit, po stanovišti se většinou pohybovali v krycí uniformě Pohraniční stráže bez distinkcí nebo v civilu. Mj. sledovali radiový provoz mezi služebnami policie, celní služby a bavorské (BP) i spolkové pohraniční policie (BGS). Sledovali radiové i radioreleové spoje sledovaných objektů i pronajaté okruhy od německé pošty. Veškeré rozkazy ohledně jejich přítomnosti šly vždy až z federální úrovně, mimo rozhodovací pravomoci vojáků.

Asi v průběhu roku 1981 přišli na Poledník technici z NDR od jejich útvaru technického zabezpečení a vystavěli jim novou jim průzkumnou základnu v podobě hvězdicovitě položených kabin vpravo od vjezdu, připojených kabelem k anténám na střeše budovy. Na podvozcích nákladních vozidel IFA přivezli z NDR celkem:

Všechny vchody byly zabezpečeny kódovými zámky. Na dolním snímku, foceném z vrtulníku z německé strany hranice, je vidět šestiboký modul za budovou (Kabinen) a připravované směrové anténní systémy radiopojítek (Antennen) nad střechou garáží. V poslední projektované úpravě stanoviště už je vidět vybudované patro nad garážemi. To mělo sloužit právě pro pracovníky MV. K jejich obsazení už prakticky nedošlo. S příchodem revoluce v roce 1989 do NDR stáhla ze dne na den Stasi všechny své pracovníky ze zahraničních pracovišť, o likvidaci techniky se nijak aktivně nestarali. Likvidace jejich technického zázemí nakonec zbylo na naše pracovníky FMV.

 

V prostoru nad garážemi si východní Němci nainstalovali antén svých přijímačů,později přektyzé a začleněné do zástavby. Vzadu - za budovou - jsou vidět jejich mobilní kabiny, poskládané do hvězdy.

V prostoru nad garážemi si východní Němci nainstalovali antény svých přijímačů, později překryté a začleněné do zástavby. Vzadu - za budovou - jsou vidět jejich mobilní kabiny, poskládané do hvězdy. Jak označená anténní technika na střeše budovy, tak i kabiny, postavené vzadu napravo do hvězdy, nepatřily československé zpravodajské službě, ale východoněmeckému ministerstvu státní bezpečnosti (MfS) z NDR. (Autorem snímku je pravděpodobně Erwin Ritter).

 

Pohraniční incident u Poledníku

 

Častý přelet bojových vrtulníků v okolí Poledníku vedl u neinformovaných k rozšiřování novodobých legend o jejich určení jako samostatné letecké ochrany zpravodajského objektu. Jejich autoři se ani trochu nesnažili zjistit skutečný účel stanoviště na Zhůří. Pravý účel bojových vrtulníků na Zhůří byl samozřejmě zcela jiný, než chránit speciálně Poledník. Byly sem umístěny po několika úspěšných přeletech letounů a vrtulníků z druhé strany hranice na naše území. Čs. protiletecká obrana chtěla mít možnost rychlejší reakce v členitém horském pohraničním pásmu. Vrtulník československé armády byl totiž právě ze Zhůří na Šumavě, později – po tomto incidentu - přemístěném na stanoviště Kříženec. Ale to už trochu předbíháme.

12. září 1985 došlo v prostoru Prášil k nešťastné události.

Vysoká koncentrace vojsk v blízkosti obou stran hranice v době studené války dávala často záminky k všemožnému - a to oboustrannému - provokování. Při pravidelných rotacích pilotů z leteckých jednotek amerického lehkého obrněného pluku, zodpovídajícího za ochranu německé hranice, se k jednotkám dostávali i letci, prošlí bojovým nasazením ve Vietnamu a ti si obvykle s „malým“ porušováním státní hranice nedělali těžkou hlavu, navíc to mnohdy bylo vyžadováno, aby se zjistila schopnost okamžité reakce druhé strany. Na začátku všeho bylo několik "výletů" vrtulníků amerických leteckých sil, působících tehdy na základnách v Německu, dokonce s jejich přistáním u Lipna. Vrtulníkům typu Cobra se tehdy podařilo proniknout až několik desítek kilometrů za česko-německé hranice.  V paměti je i případ, kdy z malé výšky pozoroval jeden americký bitevník čerstvě instalovaná postavení protiletecké obrany v okolí Domažlic. Běžné stíhací letouny proti pomalejším a velmi mrštným bitevním vrtulníkům nemohly být nasazeny, protože jim to jednak nedovolila jejich poměrně vysoká pádová rychlost a také velké poloměry otáčení, které hrají v prostoru klikatící se státní hranice velkou roli.

Na naší straně bylo proto přijato pravidlo „vrtulník proti vrtulníku“. Pokud nepočítáme speciální provokace (z obou stran hranice) za účelem zjištění stupně ochrany protivníka podél železné opony, byly kontrolní oblety hranice  pomocí vrtulníků téměř každý den. (Bývaly dny, kdy si vojenské obsluhy na stanovišti podle času obletu amerického vrtulníku mohly téměř seřídit hodinky). Obě strany si tím kontrolovaly změny v prostředcích protivníka, na průzkumných stanovištích na druhé straně hranice se tak lépe „zviditelňovala“ průzkumná technika, protože se aktivovala i ta, která byla normálně vypnutá. Tento způsob kontroly našich stanovišť prováděli jak Američané v průzkumných či bojových vrtulnících, tak i Němci s kamerami v prosklených kabinách Bö-105. Jakýkoli větší pohyb na stanovišti nebo rozvinování nové techniky okamžitě přilákal minimálně jeden vrtulník z druhé strany. I když by asi moc nesedělo přirovnání k malé letecké válce, lze přece jen hry „na kočku a na myš“ kolem hranice považovat za vzdušné boje, většinou beze zbraní. (Každý Mi-24 však měl pro případ potřeby dva plné bloky neřízených raket S-5 a kulomet nabitý 1470 náboji. Bitevní stroje Američanů bývaly vyzbrojené kulometem a neřízenými raketami. Naše obsluhy z některých stanovišť blízko státní hranice dobře znají "pozdravy" kýváním vrtulníkového vícehlavňového kanónu z druhé strany).  

Aby se zkrátila doba, potřebná k zachycení vrtulníků USA a NSR , byla 11. vrtulníková letka z letiště Plzeň-Bory v roce 1984 začleněna do systému PVOS. Dva její vrtulníky byly pak trvale dislokovány  na ploše Zhůří, kde držely pohotovost od východu do západu slunce. Běžně tu proti sobě létaly „dvacetčtyřky" s Cobrami a Kiowami americké armády, s německými Bo-105 a Alouette II, či s britskými armádními Lynxy. Čas od času se stávalo, že spolu dva „nepřátelé“ letěli téměř ve skupině. Cíl většinou přiletěl z vnitrozemí v malé přízemní výšce na čáru, kde čekal na čs. vrtulník. Po jeho příletu letěly oba rovnoběžně s hranicí. Stalo se, že americký vrtulník přistál, posádka vystoupila, vyčůrala se, zamávala Čechoslovákům a opět se letělo dál. (To dělali Američané hlavně tehdy, když "zaváděli" nově přišlé piloty na státní hranici - z důvodu omezení incidentů totiž nesměl pilot na hranici létat sám, dokud dobře neznal průběh hranice v terénu). Někdy si navzájem hráli na schovávanou. Alouette přiletěla k lesnímu průseku, sklesala do něj a zmizela z očí. Najednou o kus dál vyskočila, souvratem to otočila a opět zmizela v lese. Alouettka a Kiowa jsou malé vrtulníky a proti zemi či lesu v pozadí špatně viditelné.  Cobra s dvěma velkými listy, které se blýskají na slunci, bývala lépe detekovatelná.

Dne 12. září 1985 došlo k havárii jednoho z hotovostních bojových vrtulníků Mi-24D od 11. vrlt ze Zhůří.

Posádka ve složení: kpt. Štefan Tóth (kapitán), por. Petr Horák (operátor zbraňových systémů) a npor. Jaromír Melíšek (pilot, zastupující palubního technika), letěla na stroji č. 4012. Podle navedení letovoda nalezli u státní hranice německý vrtulník Alouette II, který letěl podél „čáry.“ Československý vrtulník ten německý sledoval v souběžném letu, ale to se později ukázalo jako fatální rozhodnutí. Německý letec přešel náhle do visu, což se snažil kpt. Tóth napodobit, ale v nadmořské výšce cca 1300 metrů tenhle manévr Mi-24D už nedokázal napodobit a propadl se do lesa pod sebou (dynamický dostup typu Mi-24D je cca 700 metrů).To, co pro lehkou Alouette bylo v nadmořské výšce 1300 metrů hračka, přivedlo pilota stroje MI-24, která měla hmotnost více než 11 tun, do neřešitelné situace. Vrtulník ani na plný výkon nebyl schopen udržovat výšku, zřejmě se projevil i vliv závětří za kopcem. Těžká MI-24 se začala samovolně stáčet doleva a v pomalém, ale nezadržitelném  klesání se pohroužila do lesa. Stroj při nárazu do stromů přišel o listy hlavního rotoru a se skloněnou přídí narazil do země, přičemž se částečně převrátil.  Pád tedy zřejmě zavinila nepříznivá kombinace závětrné strany kopce a velké nadmořské výšky. Přetažený vrtulník Mi-24 klesal rychlostí asi 3 metry za sekundu a otáčel se doleva kolem své osy. Pilotu se už nepodařilo vrtulník rozběhnout, pokud se o to vůbec pokusil. Palubní technik během pádu stačil otevřít boční dveře, protože měl na paměti předešlou katastrofu stejného typu Mi-24D, kdy v nákladní kabině uhořeli dva palubní technici.

Čs. osádka na havárii doplatila zraněním (kpt. Toth utrpěl těžké zranění s trvalými následky, por. Horák si odnesl vykloubené rameno a npor. Melíšek rozbitou hlavu) a kapitán vrtulníku musel dokonce na jeho následky odejít do invalidního důchodu. Tuto nešťastnou havárii tedy neodnesl jen stroj, ale i posádka. Vrtulník skončil ve vysokém lesním porostu na vrcholku hory Poledník (675 m jihovýchodně kóty 1315 m. Poledník), z hrůzostrašně převráceného stroje se osádce naštěstí podařilo vlastními silami vyprostit. Pád byl zpozorován samozřejmě i pozorovateli na Poledníku, například důstojníkem elektronického průzkumu, inženýrem Václavem Hozmanem. Stanoviště samotné se poté podílelo i na prvních záchranných pracích. Za několik minut na místo nehody přiletěla druhá osádka a při hledání místa havárie měla plné ruce práce, aby také ona neskončila v lese. Posádce poskytl pomoc lékař PS, který na místo přijel z obce Prášily až více než jednu hodinu po události. Vrtulník z lesa následně vytahoval pomocí lesnického traktoru Josef Racocha z Kvildy. Stroj byl zničen. Vznikla škoda, vyčíslená na 11 992 985 Kčs.Trosky byly uskladněny v kasárnách na Světovaru v Plzni.

Poté – jako poučení - přišla první omezení - nesnižovat rychlost pod 100 km/h. Byl tedy konec podobným „kouskům“, kdy dva protivníci zůstali ve visu těsně u hraničních kamenů, jenom pár metrů od sebe a přes dráty potom zvědavě sledovali vzájemné reakce

(Podrobnosti o incidentu si přečtěte tady nebo tady).

Pád bitevního vrtulníku Mi-24 u Poledníku (foto: archiv MO)

Trosky bitevníku pod stromy (foto: achiv MO).

 

Konec vojenského Poledníku

 

Brzy po listopadu 1989 se ukázalo, že Československo se bude hlásit k jiným hodnotám, než doposud. Během roku 1990 byly zrušeny relikty železné opony, postupně transformována a poté zrušena Pohraniční stráž. Jak PS, tak ani armáda nevystoupila (až na ojedinělé kroky některých funkcionářů) proti novému procesu demokratizace. Bylo jasné, že militarizace jihozápadního pohraničí skončí a zpravodajská služba v tomto pojetí je podél JZ hranice přežitkem.

Začal intenzivní proces přestavby těchto jednotek a snaha o udržení vyškolených mladších odborníků elektronického boje, protože bylo rychle jasné, že v nějaké podobě jich bude potřeba i v dalším období. Část jednotek byla zrušena (Dyleň), část přesunuta do severních Čech, kde měla kontrolovat chování kontingentu sovětské armády v NDR. To už ale předbíhám, nyní jsme teprve na počátku 90. let.

Podobně jako jiné stanoviště, i Poledník měl svého „vlastníka“, tj. vojenský útvar, kterému byl kopec svěřen do péče a který zodpovídal za jeho údržbu a součinnost jednotek od různých útvarů na stanovišti. V tomto případě to byla Vojenská správa budov v Janovicích nad Úhlavou.  V roce 1970 je do posádky redislokována radiová rota 9. průzkumného praporu v podřízenosti Tábora. Na stanovišti tedy působily průzkumné jednotky dvou stupňů: ta ze Zbiroha a z Tábora. V časově omezeném prostoru se stanoviště používalo i pro zácvik nových operátorů z jiných armádních stanovišť, například Českých Žlebů. (Velení ve Vimperku).

V průběhu roku 1989 se – po sérii odzbrojovacích jednání – předpokládalo, že organizačně narostou průzkumné jednotky jednotlivých armád, které byly postupně navýšeny až na úroveň pluků. Tyto nově vytvářené pluky měly být dále vybavovány průzkumnou technikou většího dosahu (například KRTP-86 Tamara). Po dokončení celkové rekonstrukce stanoviště Poledník měl být následně převzat 74. radiotechnickým praporem (později plukem) Horažďovice, v podřízenosti 4. armády Písek. K tomu však vzhledem k běhu událostí již nedošlo, přestože tyto stupně už měly vycvičené a připravené jednotky.

Do nově zrekonstruovaného objektu již nikdy noha vojáka plnícího úkoly elektronického průzkumu nevkročila.

 

Podoba vojenského stanoviště na vrcholu Poledníku před opuštěním armádou

Podoba vojenského stanoviště na vrcholu Poledníku těsně před opuštěním armádou.

 

Podoba vojenského stanoviště Poledník v roce 1997

A ještě z jiného pohledu a v menší kvalitě - Poledník 1997.

 

Vojáky opuštěný Poledník v zimě

Vojáky opuštěný Poledník v zimě.

 

A na závěr této kapitoly se ještě podíváme na pár barevných fotografií bývalého vojáka z tohoto kopce, který ho stihnul vyfotit ještě před jeho zbouráním. V této době již byl Poledník nehlídaný a vnitřek budov dost poškozený vandaly, přesto místnosti nebyly v dalším období využity. Zvedlo se kolem toho dost emocí, ale jen málo lidí ve skutečnosti aspoň matně tušilo, jak veliké byly ve skutečnosti provozní náklady armády na toto stanoviště, přičemž se nenašel nikdo, kdo by je chtěl opravdu nést. Následující krok NPŠ - ve směru k bourání - byl tedy správný.

 

Vojáky opuštěný Poledník (foto: Pavel Burda)

Vojáky opuštěný Poledník. Dobře je vidět tu ohromnou velikost později zbořených budov. Věž nemá v krytu později prořezaná okna a jednotlivá poschodí ve věži mají místo oken luxfery s malými větračkami. Všechna okna míří pouze na strany, které nejsou vidět přímo z Německa. (foto: Pavel Burda

 

Vojáky opuštěný Poledník.  (foto: Pavel Burda)

Vojáky opuštěný Poledník. V popředí budova č. 3 už s dokončenou nástavbou pro anténní systémy vychodoněmecké radiorozvědky. Vlevo nesměle vykukuje roh pozemního anténního prostoru. Za pravým okrajem se skrývá vjezd na stanoviště. (foto: Pavel Burda

 

Vojáky opuštěný Poledník (foto: Pavel Burda)

Vojáky opuštěný Poledník. Vjezd na stanoviště, obehnané dvojitou signální stěnou. (foto: Pavel Burda

 

Vojáky opuštěný Poledník (foto: Pavel Burda)

Vojáky opuštěný Poledník. Zde je ukázka právě oné dvojité signální stěny, které byla natažena kolem celého stanoviště jako tzv. protiútěková. Vidíte to zřeteně na její konstrukci - ta signální stěna je ta vnitřní, natažená až na betonovém podkladu, který měl zabránit zkratům v případě napadeného sněhu. Jde o pohled od okraje pozemního anténního prostoru, kde už vrchol Poledníku padá celkem příkře dolů. (foto: Pavel Burda

 

Současný pohled od bývalé signální stěny pod Poledníkem

Kdybyste se dnes na místě výše uvedené signální stěny otočili čelem vzad, viděli byste asi tento pohled, tehdy byl samozřejmě bez náletových křovin. Vidíme ten strmý pád kopce, kvůli kterému musel mít pozemní anténní prostor i zpěvňovací betonové podpěry. Na těch vodorovných betonových opěrách byl postaven dřevěný ochoz, po kterém - těsně vedle svislého krytu anténního prostoru - v době vojenské chodila strážní hlídka.

 

Vojáky opuštěný Poledník (foto: Pavel Burda)

Vojáky opuštěný Poledník (foto: Pavel Burda

 

Vojáky opuštěný Poledník (foto: Pavel Burda)

Vojáky opuštěný Poledník. Čelní pohled (ve směru od Německa) na přestavěný pozemní anténní prostor. (foto: Pavel Burda

 

Vojáky opuštěný Poledník (foto: Pavel Burda)

Vojáky opuštěný Poledník. Opět pohled na pozemní anténní prostor, tenktokrát za zadní část (ve směru od věže do Německa). Dobře je vidět patrová přístavba s okny a zvětšená šířka (kvůli najetí vozidel se speciálními nástavbami). (foto: Pavel Burda

 

 

Přestavba Poledníku v režii Správy NPŠ (1997/1998)

 

Vojenská izolace Poledníku v souvislosti s přítomností zpravodajských útvarů skončila velmi brzy po roce 1989.

Posádka Kašperské Hory byla zrušena odchodem motostřeleckého praporu v roce 1991 do Týna nad Vltavou. V důsledku překotného rušení vojenských útvarů podél západní hranice neměla armáda brzy vojáky pro strážní službu na Poledníku. Armáda hlídala objekt přibližně do roku 1993, poté byli vojáci staženi. Celý tehdejší objekt Poledníku armáda opustila a snažila se o jeho prodej. Objekt byl nejdříve nabízen neúspěšně k prodeji, stejně jako jiná nepotřebná stanoviště na česko-německé hranici, stavba chátrala a byla poškozována nejen počasím, ale hlavně lidmi.

V roce 1994 byl objekt předán do péče Správy NPŠ, která v roce 1997  provedla jeho rozsáhlou rekonstrukci. Zcela vědomě byla tato rekonstrukce zaměřena na to, aby nevedla ke stejnému poškozování od návštěvníků, jako v uplynulých 5 letech - všechny okolní pomocné stavby – kromě věže – proto byly odstraněny jako nevyužitelné. Tento krok byl pro mnohé turisty nepochopitelný, protože viděli budoucí využití draze vybudovaných objektů, ale popravdě řečeno, ty vojenské výdaje na provoz na vrcholu šumavského kopce bylo obrovské a budovy v této velikosti nevyužitelné, zvláště proto, že s okolím Poledníku se počítalo do zvlášť chráněné přirodní oblasti. (Tím byla prakticky zakázána automobilová varianta zásobování. Za těchto podmínek by si žádný rozumně uvažující podnikatel objekt nekoupil).

V těžkých originálních neprůhledných laminátových krytech trojice pater anténních prostorů byla následně vyřezána okna, čímž se otevřela možnost je využívat jako rozhlednu a také jako výstavní prostory. Kromě torza věže (37 metrů, 227 schodů) byly zbourány a odvezeny všechny vojenské budovy, stavební suť rozhozena (popřípadě zavezena) v okolí věže. Demolici provedla v zimním období roku 1997 firma Ptáček z Prahy. Celkem bylo odvezeno 20 000 kubických metrů OP. Upravena však byla i samotná věž, aby mohla být využívána veřejností. Na vrchol věže byla vrtulníkem umístěna nová rozhledna. Okolí bylo kompletně upraveno pro odpočinek.

 

Bourání vojenských budov na Poledníku.

V roce 1997 a s 5měsícní zimní přestávkou následně i 1998 se nedříve bouraly budovy, se kterými nový projekt již nepočítal. Dobře je vidět, kde do věže přiléhaly chodby původních vojenských budov. Bohužel i civilní projektant se dopustil stejné chyby jako Vojenský projektový ústav - podcenil vlhkost, prosakující betonem věže. Kvůli tomu bude muset věž přerušit v roce 2021 provoz. (Foto: Potužák)



Slavnostní otevření pro veřejnost proběhlo 18. července 1998.

V objektu bývalé vojenské radiové roty v Kašperských Horách nyní sídlí informační středisko národního parku Šumava. V roce 2016 byla plánována oprava dodatečné obložení věže a přestavba turistického přístřešku, svou kapacitou nedostačujícího. Nakonec se z různých důvodů zásadní přestavba uskutečnila až v covidové uzávěře roku 2021.

 

Přestavba původně vojenského Poledníku v režii NPŠ.

Přestavba původně vojenského Poledníku v režii NPŠ. Zmizely všechny budovy, místo nich je vedle věže speciálně postavený přístřešek, kapacitou v sezóně naprosto nedostačující počtu návštěvníků. V jeho levé části je i něco jako krb, kde se dá v nepříznivém počasí zatopit. Spodní místnost, původně zřejmě určenou pro pokladnu, zabral nájemce občerstvení, závislý však na plynu a bateriích, protože přívod silnoproudu byl s koncem vojáků odpojen. Pokladna se přestěhovala do jednoho z horních anténních prostorů.

Přestavba původně vojenského Poledníku v režii NPŠ.

Vnitření prostor půlkulatého pozemního anténního přístřešku byl přeměněn na odpočinkovou zónu, bohužel bez ochrany proti dešti. V létě je vystaven prudkému sluničku, proto ho návštěvníci příliš nevyužívají.

 

Přestavba Poledníku (2021)

 

Poměrně brzy se ukázalo, že prosté odstranění budov a odhalení dříku věže ponese negativní ovoce v tom, že stěnami protékalo. Budova není navíc v zimě vytápěná, takže postupující vlhkost začala likvidovat omítky na chodbách věže.

 

Neizolované věž začala brzy propouštět vlhkost.

Neizolovaná vnějšíí strana věže začala brzy propouštět vlhkost z vnějšku do vnitřních prostor (stav 2019).

 

Po 23 letech provozu se rozběhla zásadní oprava rozhledny Poledník. Nejdříve probíhaly rekonstrukční práce uvnitř věže. Kvůli bezpečnosti muselo být uzavřeno nouzové nocoviště v blízkosti rozhledny, a to na celou dobu rekonstrukce. Ta měla být hotová na konci července 2021, avšak poté, co zhotovitel odkryl původní opláštění, se zjistilo, že se bude muset vyměnit na celé rozhledně. Kvůli tomu byla práce prodloužena nejméně o měsíc a teprve potom mohlo proběhnout kolaudační řízení. Poté přišla řada na novou vnitřní instalaci v anténních prostorech věže.

 

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Lešení okolo věže.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Po dobu úprav se turisté dostali pouze na nekrytou část pozemního anténního prostoru před věží, kde nehrozilo nebezpečí úrazu.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Úpravě (renovaci) podléhá i dřevěná nástavba trojice anténních prostorů.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Krytý přístřešek pod věží.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Pohled z levé strany anténního pozemního prostoru na krytý přístřeše pod věží.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Levá část vstupu se také mění.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Levá část vstupu se také mění.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Zásadním způsobem se mění i přízemní část objektu, kde asi vyroste nové informační centrum. Železná konstrukce nad ním je nejspíše vybudovaná pouze jako opěra lešení, nikoli zárodek nového patra.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Nejdříve se uvažovalo pouze o obložení dolní části věže, teprve později se ukázalo, že horní část se musí dodělat taky. Proto je věž obklíčena lešením až do maximální výšky.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Velké množství nákladních vozidel a práce ve výškách názorně dokládají, proč bylo z důvodu bezpečnosti na léto zrušeno nouzové nocležiště (uvnitř dřevěné ohrady).

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. S těmito deskami se obkládala zadní strana věže (betonová stěna).

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Ukázka omezení na vrcholu Poledníku v létě 2021. V pracovní době velké množství vozidel a omezující plot, zakazující přístup k věži.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Pohled od zelené turistické trasy směrem k bývalé PS rotě pod Poledníkem ukazuje, že obnova kůrovcem zničeného lesa nepokračuje až tak rychle.

 

 

 

A na závěr si můžete pustit krátké video, popisující moji dokumentační (cyklo)návštěvu počátkem srpna 2021, kdy přestavba ani zdaleka nefinišovala. Návštěvu jsem si schválně naplánoval na srpen, protože to byl původní termín dokončení a znovuotevření Poledníku, což se nepodařilo. Zpoždění bylo zaviněno jak covidovou situací, tak i zdražením materiálu a jeho nedostupností.

Na podzim 2021 měly proběhnout vnitřní dodělávky, následně přes zimu 2021/2022 měla být přestávka. Celkové náklady přestavby se vyšplhaly na 10.1 miliónu korun. V srpnu se mi jevilo - a říkám to i ve videu - že přestavbu nebude možné dokončit do zimy 2021. Nakonec byla prázdná věž otevřena od října do listopadu ve zkušebním provozu, než byla na zimu definitivně zavřena.

Že to stavbaři nakonec do začátku zimní sezónu - a tím pádem i uzavření Poledníku - nakonec stihli, ukazují ilustrační fotografie mojí ženy z jejích lyžařských toulek v polovině února 2022.

 

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Celá věž zdola až úplně nahoru je obložena šedými deskami, které na jednom z horních snímků vidíte ještě uskladněné na zemi. (Foto: Alena Ilčíková)

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Tento snímek ukazuje, že věž je deskami obložena opravdu ze všech stran, zde tedy pohled od hranice. (Foto: Alena Ilčíková

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021.

Přestavba věže na Poledníku v roce 2021. Ukázka několika nových věcí. Kromě již zmíněného obložení věže jsou vidět vlevo nad vstupními dveřmi další fotovoltaické panely, pravděpodobně určené pro napájení nové místnosti informačního centra vpravo od vchodu (za zavřenými okenicemi). Nově se bude vstupovat nikolu čelními dveřmi od přístupové cesty, ale bočním (vpravo) vchodem od nového infocentra. (Foto: Alena Ilčíková

 

Od února 2022 jsou plánované rekonstrukce a znovuvýstavba v anténních prostorech, kde by měly být v jednom z nich mj. informace o dřívějším vojenském uživateli. (Materiály jsem poskytl já s kamarádem Z. Šmídou, snad už to tentokrát bude popsáno dobře).

Dokončení vnitřních prostor je plánováno na konec dubna 2022, takže zahájení nové sezóny 2022 v novém prostředí snad už nebude nic bránit.

Změna se - bohužel - projeví na na ceně. Pokladna se přesunuje z horního anténního prostoru do dolního - nově vybudovaného - infocentra pod věží. Přes něj se nyní bude chodit nově do věže. Zatímco do konce roku 2021 bylo vstupné spíše symbolických 30 Kč (děti), popř. 60 Kč (dospělí), od května 2022 se zvedá a to dokonce rozděleně. Vstup je nyní ovlivňován dvojicí turniketů. První vás pustí pouze do věže (za 60 korun), druhý turniket se nachází v nejvyšším anténním prostoru a pustí vás za dalších 60 korun na vyhlídku na ochozu. Připravte si tedy - pokud se chcete kochat - 120 korun a to v hotovosti! Turnikety mají podle původních předpokladů hlídat i celkový počet lidí ve věži (50) a na vyhlídce (pouze 10). To asi nepůjde zabezpečit jinak, než časovým omezením pobytu (ve věži prý hodinu, na ochozu prý 30 minut), uvidíme, jak se to v praxi bude realizovat. První odhady NPŠ z května 2022 říkají, že tímto způsobem bude moci věž navštívit za den cca 140 lidí (květen-červen), popř. 160 lidí (červenec-srpen). Plánujte si tedy příchod nahoru spíše na brzké dopolední nebo pozdně odpolední hodiny, protože jinak je možné, že se na vyhlídku, resp. do věže vůbec, nedostanete!

Jenom malá připomínka - vstupy přes turnikety mají být na čipy, které dostanete - na vratnou zálohu - dole v infocentru. POZOR - taktéž pouze v hotovosti, na platební karty na vrcholu Poledníku prozatím zapomeňte!

Přestože turistická sezóna začíná 1. května, v době srazu vojenských veteránů (13. května 2022) byla věž ještě zavřená, stejně tak občerstvení. NPŠ udává otevření infocentra Poledník až na 28. května 2022.

 

Poledník v médiích

 

Kliknutím na následující obrázek se přenesete do iVysílání České televize, která pod vedením redaktora Přemysla Čecha natočila v roce 2019 vícedílný seriál s názvem "Nepřítel naslouchá ... a my taky!". V tomto odkazovaném dílu jsou zmínky o jednotce ze Zbiroha i samotném Zbirohu, postavení Poledníku v hierachii pohraničních stanovišť i o někdejším polním letišti vrtulníků Mi-24 na Zhůří.

 

Poledník v iVysílání České televize

Tento díl popisuje vojáky, působící na hranicích a jejich posádky. Mj. jednu z nich - zámek Zbiroh - zde komentuje kastelán M. Caletka, z řad vojenských veteránů v pořadu vystupuje A. Šándor, J. Šochman, L. Nývlt a J. Dražek. Úlohu Poledníku v době vojenské zde popisuje V. Ilčík..

 

Protože celodenní natáčení v okolí Poledníku nasbíralo tolik materiálu, že ho nemohl využít pouze jeden pořad, byla část natočeného materiálu "přepuštěna" ve prospěch nedělní "Toulavé kamery" Ivety Toušlové. Opět se na ni dostanete kliknutím na obrázek, ale musíte se posunout na čas 22:42 minuty.

 

Poledník v iVysílání České televize

Toulavá kamera je samozřejmě zaměřena hlavně na popis objektů a událostí z hlediska potenciální návštěvy, proto je tento její díl složen ze záběrů přírody, které kameraman pořídil při celodenním natáčení., komentované mluvčím správy NPŠ, Janem Dvořákem. Postavení Poledníku v době vojenské popisuje V. Ilčík, vojenské veterány ze stanoviště zde zastupuje L. Nývlt. (Technika na stole nemá s činností radiotechnické roty na Poledníku nic společného).

 

 

Věřte - nevěřte. Poledník a železná opona

 

Přestože znám Poledník i z doby před rokem 1989, netroufl bych si objektivně říci, proč a jak se některé události okolo Poledníku ve skutečnosti staly. Přesto se po roce 2000 vyrojilo hodně novodobých "znalců", kteří mají ihned ve všem naprosto a kategoricky jasno a vytváří novodobé bajky na téma "kterak byl Poledník ve své době tak tajný, že nesměl být ani vyznačen na mapách" či "kterak měl Poledník na svoji obranu letku bojových vrtulníků". Dal jsem si trochu práci a vyštrachal jsem ve svém archivu několik fotografií starých turistických map z roku 1973. Zde jsou.

Podívejte se, jak byl či nebyl Poledník vyznačen na mapách. Vyznačen samozřejmě byl, komunisté jenom nějak do té mapy opomenuli zakreslit železnou oponu a pohraniční pásmo před samotnou státní hranicí.

Na prvním snímku vidíte okolí Železné Rudy. Ten jsem zařadil jenom pro porovnání s východněji umístěným Poledníkem. Kdo si tu dobu pamatuje, ví, že v Železné Rudě, resp. na její severní části - Špičáku - byly umístěny v konfiskovaných prvorepublikových hotelech Prokop a Rixi (v roce 2021 zbořen) vojenské zotavovny a byl povolen i přístup k oběma šumavským jezerům, Černému i Čertovu, i když pravda pod dohledem Pohraniční stráže. Oblast pod Železnou Rudou byla již pro turisty tabu.

 

Okolí Železné Rudy v roce 1973 dle turistických map.

Okolí Železné Rudy v roce 1973 dle turistických map.

 

Na druhém snímku vidíte okolí vlastního Poledníku. Z idylického obrázku vyznačené rezervace byste nepoznali, že na jejím severním okraji je vlastně tanková střelnice, a že na Poledník se opravdu, ale opravdu nedostanete...

 

Okolí Poledníku v roce 1973 dle turistických map.

Okolí Poledníku v roce 1973 dle turistických map.

 

Na dalších obrázcích vidíte skutečný průběh tzv. železné opony, tedy signální stěny v okolí Prášil. (Signálka pracovala oproti staršímu vysokonapěťovému EZOHu s menším napětím a existovala ve verzích S-60, S-70 a poslední S-80). V normalizačním období byla okolo Prášil natažena signálka typu S-70, která se proti staršímu typu odlišovala větší odolností vůči klimatickým vlivům a větší citlivostí. Princip dřevěných kůlů a na něm připevněné osnovy z ostnatého drátu byl ale stejný.

Z mapy je dobře vidět, na jakou vzdálenost jste se maximálně mohli přiblížit ke státní hranici, a to byste byli určitě zkontrolováni ještě v prostoru daleko před vlastní signálkou.

Na dvojitém plotě jsou nakreslena i místa vrat, kudy jste se mohli dostat (případně i s vozidlem) na druhou stranu signálky, směrem ke státní hranici.

Pokud se tedy podíváme postupně od západu, signálka vstupuje do obrázku zhruba v prostoru u dnešní kaple v bývalé obci Hůrka a táhne se na východ, podél Jezerního potoka. Pod bývalou Hůrkou je vidět Plesné jezero (dnes známé pod názvem jezero Laka), Plesná hora je v současnosti známá i jako Debrník a její výška je udávána jako 1338 metrů. Signálka se v prostoru rozcestí Vysoké lávky zalomila na JV směrem k Prášilům a kompletně vesnici obklíčila, což je na obrázku dobře vidět. Jižními vraty v plotu bylo možné projet podél Prášilského potoka a bývalých Dolních Ždánidel buď k Frantovu mostu a dále Gsengetu nebo odbočit po lední asfaltce - k dnes už neexistující - PS rotě pod Poledníkem.

 

Průběh signální stěny S-70 v okolí Poledníku.

Průběh signální stěny S-70 v okolí Poledníku - západní část.

 

Východně od Prášil signální stěna kopírovala silnici směren na Velký Bor, přibližně v trase dnešní cyklostezky a tam odbočila prudce na jih. Nás ale spíše zajímá odbočka k Prášilskému jezeru, která pokračuje podél Jezerního potoka směrem k Poledníku a dnes tvoří hlavní přístupovou trasu. (Původní příjezdovou silničku vojáků okolo PS roty Javoří pila totiž dnes pro turisty blokuje po velkou část roku ochrana tetřeva).

 

Průběh signální stěny S-70 v okolí Poledníku.

Průběh signální stěny S-70 v okolí Poledníku - východní část.

 

 

 

Zpátky na rozcestník webu