Pravidla pro výběr stanovišť pro elektronický průzkum

Nesháněj se po tom, co nemáš vědět! Stačí, když víš, co potřebuješ k práci!
Čím méně toho víš o všem ostatním, tím lépe pro věc samotnou i pro tebe!
(Mojmír Soukup, zástupce přednosty předválečného II. oddělení HŠ)

 

Nyní se k vám dostává zkrácená elektronická (webová) verze knihy o jednom bývalém - již zrušeném - vojenském útvaru zvláštního určení (ZU) – 7. radiotechnickém praporu, později 7. radiotechnickém pluku a 7. radiotechnické brigádě s velením ve Zbirohu (Krycí číslo po celou dobu bylo VÚ 7495 Zbiroh). Jako motto knihy jsem si zvolil tzv. „Soukupova tři přikázání“, charakterizující práci i v tomto bývalém útvaru. Pochází ze vzpomínkové knihy, zpracované na základě pozůstalosti předválečného zpravodajce, Františka Fárka. Tato pravidla zcela jednoznačně určují, že jednotlivci u takového útvaru dostanou vždy jen tu informaci, kterou nezbytně nutně potřebují k výkonu své konkrétní funkce, nic víc.

Kdo teď nic neví, později nic neprozradí…

Obecná lhůta pro přístup k archiváliím – nebrání-li přístupu vyšší moc – je 30 let. Tato pravidla však také důsledně zamezují vytváření historie podobné vojenské jednotky, protože se nelze v rozumné době dostat k archiváliím. Navíc podporují vznik fám a neověřených tvrzení i mezi samotnými vojáky tohoto útvaru, protože platilo omezení na informace i mezi pracovišti. Takže například vojáci z fonického odposlechu neměli správně sdílet své poznatky s vojáky radiotechnické služby nebo obsluhou zaměřovačů jinak, než cestou operačního dozorčího, který je řídil. V době aktivní služby bylo pro každého vojáka navíc trestným činem fotografování čehokoli, z čeho se dala poznat příslušnost k útvaru. I z tohoto důvodu dodnes téměř neexistují fotografie budov a techniky, a pokud ano, tak pochází většinou z teleobjektivů tehdejších německých či amerických protivníků z druhé strany hranice. Chyby se tak nevědomky dopouští také badatelé, kteří při své práci nevyužívají klasicky alespoň tři na sobě nezávislé zdroje, ale pouze orální výzkum (výpovědi pamětníků). Z důvodu výše řečeného mohou být jejich výpovědi značně neobjektivní.

Zpracovat proto – alespoň částečnou – historii vojenského útvaru radiového a radiotechnického průzkumu, jeho organizačního složení a vybavení speciální technikou, nebylo nic jednoduchého. Určení tohoto útvaru a jeho dřívější příslušnost ke Zpravodajské správě GŠ předznamenala, že k jeho historii se až přibližně do roku 2007 nedalo rozumným způsobem dostat. Jedním z důvodů bylo výše zmíněné důsledné a všudypřítomné utajování, vyplývající nejen z doby socialismu, ale především předurčením útvaru jako zpravodajského a pověřením plnění úkolů v pohraničí, zejména v tom jihozápadním, i když nejenom tam. Už tak přísné podmínky služby u tohoto útvaru se ještě násobily dalším utajováním všeho, co souviselo s komunistickou železnou oponou.

Dalším důvodem pro ztížení zpracování bylo množství denních, zvláštních, personálních (kádrových) i jiných rozkazů. Pokud vezmete, že průměrný denní rozkaz velitele měl cca 4 strany, průměrně 300 rozkazů ročně (v šedesátých letech se ještě pracovalo i v sobotu) po dobu 20 let, dostanete se k přibližně 24 tisícům stran. Aby ho badatel mohl v archivu dostat do ruky, muselo být na každém rozkazu "zrušovací" razítko s podpisem příslušného pracovníka, který tak realizoval odtajnění materiálu.(Viz dolní snímek).

přísně-tajné

Razítko pro zrušení utajení vojenského dokumentu

 

V civilních archivech není běžně přístupná dokumentace mladší 30 let, výjimky obvykle povoluje vedoucí archivu. Vojenské archivy pracují, a to nejen kvůli utajovaným archiváliím, trošku jinak. Třicetiletá lhůta platí také, ale systém ukládání archiválií je dvoustupňový. Důležité je znát datum zrušení příslušného vojenského útvaru, do dokumentace "živého" útvaru, resp. dokud funguje jeho přímý nástupce, se běžný badatel nedostane. Do dvaceti let po zrušení je útvarová dokumentace uložena ve Vojenském správním archivu v Olomouci. Po dalších dvaceti letech se potom definitivně přesouvá do Vojenského ústředního archivu v Praze. Archiválie byly zpracovány hlavně cestou hlavních dokumentů (rozkazů velitele) útvaru v roce 2011, proto mi byly ve vojenském archivu zpřístupněny kartony s dokumentací pouze do roku 1981, zbytek jsem zpracoval z jiných zdrojů.

Dalším důvodem, proč nelze některé události v archivní dokumentaci dohledat, je další specialita útvarů, podřízených zpravodajské správě - používání šifrování na poměrně nízké úrovni velení, která rozhodně nebyla běžná u jiných útvarů. Zde se používaly šifrátory na stupni prapor, u odloučených jednotek, umístěných až za železnou oponou, dokonce i na stupni rota. (Každá taková jednotka měla v tabulkových počtech zahrnuty 1 až 3 speciálně vyškolené šifranty. V normalizační době byly tyto funkce nomenklaturní, každý šifrant musel být dobře prověřen VKR a člen KSČ. Od 80. let, kdy se u tohoto útvaru rozšířilo i strojové šifrování v automatizovaných průzkumných kompletech typu Ramona a Tamara, byli jako šifranti vyškolení i někteří členové technické služby). Jejich produkty, tzv. "šifrovky" mají zcela jinou archivní lhůtu, resp. z hlediska badatele nemají žádnou. Takové dokumenty se nesměly opisovat, kopírovat, ale pouze z nich udělat výpisy. Šifranti zprávu vytiskli, stanoveným způsobem (na velení pluku převážně osobně, na pohraničních stanovištích cestou operačního dozorčího, končícího službu) předali k přečtení úzkého okruhu lidí (obvykle pouze veliteli útvaru) a do 7 dnů je ona osoba musela vrátit šifrantům, kteří ji protokolárně likvidovali. Při znalosti tohoto postupu se jen naivní badatel může domnívat, že přijde do pražského archivu a v tu ránu se dozví všechno. Nedozví a navíc ani neví, že mu tam něco chybí. A právě ty chybějící části se musí doplnit z jiných zdrojů, které obvykle ne-veterán služby nezná. Příkladem akcí, které byly řízeny pouze šifrovkami, byly například úkoly v oblasti radiového průzkumu při cvičení protivníka nebo námětů jejich vlastního útvarového cvičení. Přestože tento vojenský útvar absolvoval na taktické úrovni minimálně čtyři cvičení ročně, jejich námět a podrobný popis najdete jen minimálně. Výhradně šifrovkami byly také sdělovány průběžné výsledky radiového, radiotechnického průzkumu a zaměřování polohy potenciálně nebezpečných prostředků protivníka podle priorit (například jaderné zbraně (JZ), rakety, letouny-nosiče JZ).

Listen-the enemy may be talking

Populární heslo všech pracovníků radiového odposlechu po obou stranách hranice - toto je americká verze

 

Šifrovkami byly řízeny i například některé doplňkové či vojskové zkoušky nové průzkumné techniky. Přestože není dost dobře možné, aby k této akci nebylo pro útvar vydáno písemné nařízení, v příslušném archivu se nenachází nic jiného, než výčet vojáků odvelených na akci pod nic neříkajícícm krycím názvem. Krycími názvy jsou v rozkazech velitelů uváděny i odloučená pohraniční stanoviště, většinou i názvy samotných jednotek.

 

Návaznost na minulá historická období

 

Žádný, a už vůbec ne speciální, vojenský útvar se neobjeví jen tak ničeho. Vždy je potřeba znát, proč byl vytvořen, jaké jsou jeho úlohy a postavení ve vojenské hierarchii. Jinými slovy - je potřeba znát, na co a jakým způsobem navazuje. Poměrně rychle lze odhalit, že tento útvar měl své předchůdce, i když ve své době se ne ke všem z nich hlásil. Přestože tento útvar má své nástupce, stejného prohřešku se dopouští i i současní armádní vládci. Ještě v březnu 2015 uváděl web Vojenského zpravodajství (VZ):

„…Charakterem a cíli své činnosti nehledá dnešní Vojenské zpravodajství kontinuitu s minulostí totalitní armádní rozvědky a kontrarozvědky, ale navazuje na nejlepší tradice vojenského zpravodajství Československé republiky před rokem 1945."

Se kterým obdobím konkrétně? S dobou Mojmíra Soukupa či Františka Fárka? Nebo kontroverzního Františka Moravce? Válečného "paragána" Karla Palečka? Ono totiž ty předválečné a dokonce i válečné dějiny československého vojenského zpravodajství nebyly vždy a výhradně pouze pozitivním obdobím. Na tuto dobu se obecně dobře odkazuje, protože většina tehdejších archiválií byla zničena při likvidační akci zpravodajské služby v březnu 1939. Po válce se změnil režim, vytvořily se jiné legendy a to negativní z minulosti se dalo "zamést pod koberec".

Obecně nejsem velký příznivec vymezování kontinuity pouze na některé dějinné období, ale spíše vyrovnání se s prožitou kompletní historii, ať už je z dnešního hlediska pozitivní nebo negativní. I ten výše zmíněný web VZ už v roce 2020 uvádí realističtější vyjádření o úloze služby v době studené války, protože mezitím začali někteří badatelé zveřejňovat pozitivní odkazy (nebo tady) na vystoupení níže zmíněných zpravodajských útvarů v roce 1968 a správně je také poukazováno na kontinuitu tehdejšího 7. výsadkového pluku a dnešní 601. skupiny speciálních sil.

Takže i 7. radiotechnický pluk ve Zbirohu měl svého předchůdce. Nebyl jím nikdo jiný, než litoměřický 7. spojovací (radiový) pluk, předtím poválečný 55. radiový prapor, ještě před válkou určité části telegrafního (spojovacího) vojska. Nelze přece jednoduše rozhodnout, kdo byl tím rozhodujícím elementem, na jehož základech byla postavena tehdejší služba. Kdybych použil výše zmíněnou terminologii VZ - je pak oprávněné se ptát, proč u zrodu poválečného 55. praporu bylo několik rotmistrů z předválečné služby? Nelze se přece chlubit úspěchy současnosti a chlapsky nepřiznat, že začátky jsou někde v minulosti. (Koneckonců, i ti současní příslušníci VZ mohou někdy klopýtnout a nikdo neříká, že je to chyba celé služby...). Současná služba možná nenavazuje na své předchůdce „charakterem a cíli“, nicméně technikou zcela jistě ano. Budiž proto hned na úvodu řečeno, že ne úplně všechno bylo v minulém období špatné, přes všechna negativa politického zřízení se podařilo vytvořit dobré teoretické i praktické základy pro práci našich současných nástupců, využívajících daleko větší svobody a mnohem dokonalejší technologie.

Po roce 1989 se vyskytlo i u nás velké množství radikálních „revolucionářů“, kteří by nejraději s vaničkou vylili i dítě. Kritizovat jedním šmahem všechno „komunistické“ ve vojenství, tj. všechno před rokem 1990 určitou částí veřejnosti, je stejné, jako v současnosti nebránit přijetí některých kontroverzních zákonů, přijatých nikoli všeobecným parlamentním konsensem, ale většinou jednoho hlasu v té době již odsouzeného poslance právě tehdy vládnoucí koalice… Několikaletý proces nepřetržité transformace armády po roce 1989 ale způsobil, že minulost vojenských útvarů se vzhledem k četným změnám v názvech a redislokacím stala nepřehledná a leckdy se zcela vytratila. Ono poslouchat pořád dokola ty - v 90. letech naštěstí ojedinělé - kecy o "komunistických pohůncích" se časem přejí i specialistům od radiového průzkumu, kteří se na výborný výkon své funkce připravují i několik let a odejdou tam, kde lépe - a bez řečí - platí... (Třeba tady).

Důsledkem nastalého zmatku bylo postupné opuštění původních tradic konkrétních vojenských útvarů, s žijícími tradicemi často až z doby Rakouska-Uherska, a místo toho byl zvolen pozvolný a důsledný přechod k tradicím z konkrétního teritoria, kde se určitý vojenský útvar v tehdy době nacházel. V rámci pěstování hrdosti na službu v armádě jsme se sice vrátili s čestnými názvy útvarů k historickým postavám (dost často i kontroverzním), ale obrázek, který vidíme, neodpovídá vždy skutečným historickým událostem, resp. snaze i nadále se podílet na výchově k vlastenectví a národní hrdosti - člověk by měl chtít republice i něco dát, nejenom z ní brát…

 

Historie útvaru není zcela podrobná, ale zato se součinností trojice "sedmičkových" útvarů

 

Vzhledem k širokému „záběru“ tohoto radiotechnického útvaru (speciální stanoviště podél celého jihozápadního pohraničí, později i jednotky na Moravě a Slovensku, mezinárodní spolupráce v rámci Varšavské smlouvy) nelze zpracovat jeho historii podrobně – pro jednoho autora by to bylo snad až příliš a takové ambice rozhodně nemám.

Ne všechno je tedy popsáno stejným způsobem. Nejlépe jsou zpracována místa a posádky, kde se mnou jednotliví záložáci (z povolání i základní služby) výborně komunikovali a opravovali moje případné chyby v popisu (Poledník, Čerchov, Klenčí, Havran, Dyleň), hůře jsou popsána místa, odkud se mnou nespolupracoval téměř nikdo (Zbiroh). Velmi dobře v popisu vychází samozřejmě místa, pro jejichž popis jsem mohl použít i mimoarchivní zdroje, tj. posádka Klenčí pod Čerchovem a stanoviště Čerchov, doplněné místem, pro které mám slabost pro jeho odloučenost – Havranem.

Po první světové válce vzniklá Československá republika se musela vypořádat s nezájmem předchozího válečného vedení rakousko-uherského soustátí o Čechy na čelních vojenských pos­­tech, včetně vojenské rozvědky. To mělo za následek, že důstojníků, převzaných nově vzniklou československou armádou, vyškolených ve zpravodajské práci nebo radiovém odposlechu, bylo opravdu jako šafránu. Když se tato služba po dvaceti letech naučila pracovat a vybudovala si úspěšně svoji organizaci, byla v krátké době dvakrát za sebou dokonale decimována – nejdříve nacisty, brzy po válce i komunisty, kteří nahradili už dobře pracující zpravodajce dělnickými kádry bez vzdělání. Když se služba po několika letech vzpamatovala potřetí, přišla podřízenost velkému východnímu bratru a celá řada – ne vždy vydařených – reorganizací.

Nerad bych nakonec opomenul i to, že zbirožský vojenský útvar, podřízený v době vzniku Zpravodajské správě Generálního štábu (ZS/GŠ), nebyl vytvořen osaměle, ale patřil do trojice zpravodajských útvarů, také podřízených ZS/GŠ, přestože každý z nich byl pověřován jinými úkoly. Jejich práce byla rozhodnutím nadřízené složky propojena nejen společným cílem, ale velmi často i personálně. (Naprosto běžně se realizovaly nejen personální přechody mezi jednotkami z Litoměřic a Zbiroha, ale například ke zbirožskému praporu v Klenčí pod Čerchovem přicházeli na pozici velitelů a náčelníků štábů příslušníci průzkumných výsadkových praporů). I tyto útvary si zaslouží slušně zpracovanou historii, o kterou se pečlivě po dobu svého života staral Jiří Dufek (Holešov) či  Josef Toman (Litoměřice) . Mimo jiné také díky nim se můžete zde začíst do knihy o „triádě“ vojenských útvarů zvláštního určení, dříve v přímé podřízenosti Zpravodajské správy GŠ, tedy o 7. radotechnickém praporu, posléze pluku a brigádě ve Zbirohu (krycí číslo VÚ 7495), částečně i o jeho předchůdcích - 7. spojovacím (radiovém) pluku v Litoměřicích (popř. předtím v Kralovicích - VÚ 6174), stručně i o spolupracujících útvarech – o 7. výsadkovém pluku v Holešově (VÚ 7374) a částečně i o jeho nástupcích - 78. spojovacím (radiovém) středisku ZU Litoměřice (VÚ 3524), popř. armádních (divizních) jednotkách radiového a radiotechnického průzkumu. Oprávněně proto vzpomínají pamětníci služby z 60. let jako na nejlepší období, kdy se rozvíjely základy dobré práce všech tří „sedmičkových“ odborných útvarů Zpravodajské správy GŠ:

 

Speciální pluky v organizaci ZS/GŠ

Speciální armádní pluky v organizaci Zpravodajské správy Generálního štábu (1963-1965-1967). V této době sloužl každý z pluků jinému úkolu, nicméně ve vzájemné spolupráci, v podřízenosti zástupce náčelníka

 


Speciální pluky v organizaci ZS/GŠ

O něco pozdější organizace (1968 - 1969). Poté byl výsadkový pluk rozehnán a oba zbývající rozděleny na dva nové stupně - jeden z nich byl přejmenován a zůstal v podřízenosti Zpravodajské správy GŠ, druhý se transformoval o stupeň níže na ZS Západního vojenského okruhu v Táboře. Tím se stal zbirožský útvar "polním" útvarem, s poměrně vysokou mírou mobilní techniky (na rozdíl od toho druhého).

 

Poznal jsem to při skládání kapitol knihy a začleňování vzpomínek pamětníků – tehdejší vojáci byli na svůj útvar nesmírně hrdí! Dva a více roků ve vysídlených Sudetech pro ně většinou nebyly ztracené roky, ale získávání nových zkušeností. To samé se rozhodně nedá říci o vojácích z let osmdesátých, kde ztotožnění se s útvarem není tak jednoznačné, protože političtí představitelé již zcela tehdy nevěřili ani armádě.

Již brzy po roce 1969 se začíná uvažovat o možném sloučení, resp. užší spolupráci radiového a radiotechnického průzkumu v ČSLA, čili způsobu, který se využívá v současnosti. Rozhodnutí bylo však zatím odsunuto do pozadí probíhajícími personálními čistkami a postupným vytvářením dalšího zpravodajského útvaru nového typu – 78. střediska ZU v Litoměřicích.

V roce 1978 dochází u útvaru k menším „kosmetickým“ změnám (přejmenování útvarů, organizační změny), ale to hlavní přijde zřejmě až v roce 1985, kdy vzniká 7. radiotechnická brigáda zvláštního určení, spojující bývalý 7. radiotechnický pluk i 7. spojovací (radiový) pluk do jednoho celku. Její název zároveň vyjadřuje důležitost radiotechnického průzkumu v novém věku, podpořeném výpočetní technikou ve všech komunikačních oborech. Nebylo to však žádným překvapením. Každý, kdo pracoval na přelomu 70. a 80. let v technickém průzkumu ví, že význam fonie pro získávání relevantních výsledků velmi rychle klesal. Začínaly se však nově objevovat jiné zdroje pro průzkumné jednotky, které bylo nutno poznat a zpracovat – složité dopplerovské radary, digitální utajovače hovorů, satelitní a mobilní telefonie, později i nové (například GPS, GLONASS, BeiDou,...) navigační systémy. Moderní armády tehdy už tehdy nasazují do operačního použití první „chytré“ zbraně. Stále se tedy bylo co učit…

 

Armáda - bohužel - nebyla v době studené války apolitická

 

Jako pověstná zlatá nit se dějinami pluku táhnou i události politické.

Předělem se stávají zvláště roky 1968 - 1971, tj. okupace vojsky Varšavské smlouvy a následná normalizace, tentokrát už v režii československých politiků. Ať si to chceme nebo nechceme přiznat, postavení vojáků po roce 1968 je úplně jiné, než bylo předtím - postupně se ztrácí iniciativa jednotlivců, protože v jejich kolektivech vidí, jak jsou odsunováni na vedlejší kolej u útvaru nebo i mimo něj ti sice odborně zdatní, ale - podle nových měřítek – „politicky nepřesvědčení“ či „pomýlení“. Velká část zbirožského praporčického sboru sama odchází do zálohy v roce 1969, a to včetně těch velmi odborně zdatných. (Lze to dokázat na mnoha jménech z personálních rozkazů, které se věak nebudu zveřejňovat. Některá jména jsou však i dnes velmi dobře v hospodářství mediálně známá. Bohužel, díky normalizační době o ně armáda nenávratně příšla.). Většina z nich na to vzpomíná tak, že nechtěli sloužit okupované republice, potažmo Sovětům.

Další příčinou personálních opatření, jak jsou eufemisticky nazývány vyhazovy, jsou po roce 1968 dezerce několika profesionálních příslušníků pluku, kteří tímto - pro ostatní kolegy z útvaru svými důsledky velmi nepříjemným způsobem - řešili své neshody a problémy rodiné či pracovní. Tyto ojedinělé dezerce vedou postupně až k tomu, že „nepohodlní“ vojáci jsou v počínající normalizaci stahováni daleko od hraniční čáry, do vnitrozemí, přičemž malý zbytek vojáků na hranicích je pracovně silně přetěžován. Po poslední dezerci (1980) v následujících letech potom zcela zákonitě začínají chybět lidi do některých specializovaných funkcí na státní hranici. Začíná také obrovská migrace vojáků z povolání na nejnižších velitelských funkcích, na stupni četa a rota. Většina z velitelů rot nezůstane ve funkci déle než dva roky. Někteří nižší důstojníci odchází od pluku již po velmi malé praxi (do tří let). Jedno z možných zdůvodnění je to, co někteří z nich udávají v žádostech – „ohodnocení služby neodpovídá její náročnosti.“ Nic lépe nedokazuje nesmyslnost tehdejšího komunistického zřízení....

 

Vojenský útvar VÚ 7495 Zbiroh

 

O historii tohoto bývalého vojenského tvaru se intenzivně zajímám už přibližně od roku 1988. V totalitní době nebylo možné jeho historii zpracovat, po roce 1990 byl útvar ještě nějakou dobu v aktivní službě, kterou ukončil v roce 1999, ale už několik let předtím byl v podstatě v "útlumovém" režimu. (V té doby byly již vytvářeny jednotky nového typu, slučující ve své organizační struktuře dohromady bývalé jednotky průzkumu i aktivního rušení).

Po přestěhování na Moravu jsem se přibližně od roku 2002 začal vracet do západních Čech a také na bývalé stanoviště podél hranice. Pracně a zdlouhavě jsem dával dohromady útržky informací k počátkům historie tohoto speciálního útvaru. Ve spolupráci s mnoha bývalými veterány, zvláště z poloviny 60. let, se podařilo sehnat i neuvěřitelné množství fotografií, dokumentující - alespoň částečně - toto období. V průběhu necelých dvanácti let jsem tyto informace, shromážděné z různých zdrojů, dával dohromady, a pokud to jenom šlo, je i ověřoval. (Ne vždy se to však plně podařilo, proto jsem musel část historie později poopravit). S některým ověřením či doplněním mi pomohlo mnoho veteránů a desítky bývalých vojáků základní služby. Vzhledem k velkému utajení útvaru, zvláště do roku 1969, soustavnému používání často měněných krycích názvů jednotlivých akcí i odborné terminologii, chybí pro případného „externího“ badatele návaznosti mezi nimi.

O počátky historie pohraničních stanovišť Havranu a Dyleně se velmi zasloužila parta bývalých vojáků základní služby, popřípadě nový civilní majitel věže. Hodně relevantních informací poskytl i doktor Pavel Minařík na webu Vojenství.cz. Všichni to dělali nezištně a věřte, že bez nich by se to zvládnout nedalo. Stejně tak bez party záložáků z Poledníku pod vedením Míly Koblásy, jejichž srazy jsou již vyhlášené. Protože mi vzpomínkami přispěli i vojáci z jiných stanovišť, uvažoval jsem od počátku, že součástí knihy bude i stručný popis jednotek a stanovišť radiového a radiotechnického průzkumu prvosledových divizí (MilířeTišinaChodská Lhota) a částečně i letecké prostředky a jednotky REB, se kterými měl útvar buď součinnost, nebo se s nimi alespoň potkával na pohraničních stanovištích (ČerchovZvonPoledník) a taktických cvičeních. Některá společná stanoviště (Milíře) navíc mají značně dlouhou historii - zpočátku sloužila útvaru ZS/GŠ (je to jedno z nejstarších stanovišť), aby nakonec skončila jako stanoviště průzkumných útvarů na armádní úrovni. Moje spolupráce s veterány těchto jednotek nebyla nakonec tak úspěšná, jako s jinými posádkami. Musel jsem využít různé zdroje, včetně orálních. Výhradně s archivními dokumenty se však historie VÚ7495 nedá zpracovat a už rozhodně ne jenom autorem „zvenčí“.

Důvody pro napsání knihy byly především dva:

S dalším sběrem informací z archivů a vzpomínek pamětníků jsem už začal chápat, že historii pluku lze rozdělit do několika časových období, rozdělených konkrétní organizací pluku nebo příchodem další generace nosné průzkumné techniky. Účelem webu tedy nebylo popsat podrobně historii všech vojenských útvarů elektronického průzkumu nebo dokonce Zpravodajské správy Generálního štábu, to velmi přenechám rád těm, kteří jsou k tomu neskonale lépe vybaveni a měli by to snad dokonce mít ve svých povinnostech – historickým ústavům, univerzitám a podobným institucím.

Zde se budeme věnovat hlavně radiotechnickému útvaru ve Zbirohu (VÚ 7495), pro jehož veterány je web původně vytvořen. V dalších kapitolách je organizace vyšších stupňů, tedy i ZS/GŠ uvedena jen pro doklad a orientaci ve způsobu organizační hierarchie, protože ve více částech knihy je tento stupeň zmíněn. Z důvodu rozsáhlosti popisu je web rozdělen do několika částí, členěných tematicky. V elektronickém vydání je výrazně doplněna používaná speciální technika a schémata některých prostor ve Zbirohu nebo i na pohraničních stanovištích.

Tento útvar však nevznikl na zelené louce, proto kapitoly začínají nejprve historií částí vojenské Zpravodajské správy Generálního štábu od roku 1946, zvláště těch, věnujících se elektronické válce. Vědomě jsem větší podrobnosti o ZS/GŠ vypustil, neboť kniha  potom byla využívána pouze jako zdroj informací o tomto pracovišti, nikoli jako vzpomínková práce pro veterány služby. Pro zpracování historie ZS/GŠ jsem v práci zanechal dostatek odkazů na archivní fondy či jinou literaturu.

Hlavní metodou, použitou při vzniku knihy, byla dlouhodobá analýza archiválií z Vojenského správního archivu v Olomouci. Několik let jsem vyhodnocoval v archivu bývalé tajné i personální rozkazy, spojoval se vzpomínkami pamětníků a zachovalými fotografiemi. V posledním vydání knihy jsou i útržky poznatků z Vojenského historického ústavu (VHU) a Vojenského technického muzea v Lešanech. Protože kniha je nyní rozdělena do více částí, jsou doplněny i všechny mě dostupné historické fotografie. I jako autor knihy nemohu znát všechno. V průběhu let se navíc měnila i technika, organizace a postupy práce, proto jsem některé kapitoly konzultoval se staršími veterány služby u pluku, ať už z povolání nebo základní služby. Při křížové kontrole jsem nalezl chyby i v archivní dokumentaci, konkrétně rozkazech velitele pluku, kde jsou uvedeny činnosti, později ve skutečnosti zrušené a neuskutečněné, nicméně v rozkaze „papírově“ dodatečně nezměněné, protože byly pravděpodobně řízeny nikoli pomocí oficiálních rozkazů velitele pluku, ale šifrovkami, které se nezachovaly. Část textů jsem proto doplnil vzpomínkami pamětníků. Jakmile však založíte takovou práci z velké části jen na nespolehlivých výpovědích pamětníků, je to začátek konce. Proto jsem jako doplňkové (sekundární) zdroje použil i jiné dokumenty, v převážné míře z fondů VKR z Archivu bezpečnostních složek (zvláště jeho pobočky v Kanicích u Brna), nebo už zpracované vzpomínkové práce a kroniky jiných vojenských útvarů. Díky dobré spolupráci s Klubem vojenské historie a sportů v Tachově jsem nyní vlastníkem kompletní stavební dokumentace ke stanovišti Havran, která byla odtajněna a předána vojenským projektovým ústavem v Plzni novému majiteli. Proto také Havran má historii nejpodrobnější. Navíc mi s ním pomáhali bývalí příslušníci z PS rot v okolí Havranu.

První část webu popisuje úvod do problematiky a částečně i historii elektronické války, kulminující zvláště v období druhého světového konfliktu. Součástí kapitol je hlavně kvůli (civilním) čtenářům, kteří se s danou problematikou dosud nesetkali.

Dále jej tvoří popis radiotechnického útvaru, vytvořeného v roce 1961 na zámku Zbiroh. (Přestože je v několika kapitolách naznačena historická posloupnost vývoje vojenských jednotek, z velké části i z Litoměřic (Kralovic), není zde původní litoměřický útvar podrobně popisován, toto ponechávám na jeho veteránech). Na tuto kapitolu navazují popisy předchůdců zbirožského útvaru, ať už z Kralovic nebo Litoměřic a také „spřátelených“ jednotek z výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově. Jako autor doufám, že touto kapitolou opravdu doložím, co vlastně dělal vojenský útvar na zbirožském zámku a konečně z webů zmizí ty opakovaně opisované konspirační nesmysly o posvátných mysteriózních obřadech SS za války, resp. zbirožské jaspisové skále, odrážející rádiové vlny Tamary…

Rozsáhlejší popis průzkumných stanovišť v pohraničí a zjednodušený popis PSS techniky je obsažen v dalších kapitolách webu. Je proto věnován spíše přehledu vojenských pozemních stanovišť elektronického průzkumu, vybudovaných v době studené války podél železné opony a postupně obsazovaných pohraničními prapory (skupinami) nejen zbirožského mateřského útvaru, ale průzkumnými jednotkami z jiných armádních skupin, popř. radiorozvědky ministerstva vnitra nebo dokonce jiných armád. Tato stanoviště byla stavěna od přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století z důvodu využívání vyšších frekvenčních pásem, při kterých je nutností využívat výše postavené pohraniční kopce, co nejblíže potenciálnímu protivníkovi. Pro vyvážení obsahu jsem přidal i některá stanoviště v zahraničí, ať už v bývalém východním či západním Německu, resp. „neutrálním“ Rakousku. Stanoviště zde rozhodně nejsou popsána všechna. Jediným kritériem pro výběr zahraničních stanovišť pro publikování byla vzdálenost od státní hranice. Pokud se rozhodnete navštívit naše bývalá stanoviště, není tak problém navštívit i zmíněné „sousedy“. Další – zde zmíněná - stanoviště, např. Brocken, jsou sice od státní hranice dále, ale pro změnu zde technici z Tesly Pardubice i vojáci našeho útvaru pomáhali instalovat speciální techniku. Vzhledem k omezenému počtu stránek se v knihách nenachází všechna mnou zpracovaná stanoviště – navštívil jsem jich osobně mnohem více při každoročních cyklovýletech podél obou stran státní hranice. Jestliže se opět blíže seznámíte s poválečnými dějinami jejich bezprostředního okolí, rychle pochopíte, že některé – v současnosti šířené – nesmysly například o Poledníku, jsou způsobené jen a pouze neznalostí jeho historie a příliš malou snahou pisatelů se je naučit. Stejně tak bych rád konečně vykořenil ty hlouposti a teorie o minulosti zbirožského zámku – opravdu tam za války nebylo německé odposlechové středisko a už vůbec ne vyšší štáby vojsk SS. Konspirační teorie o úloze buližníku a jaspisu při odrážení, či snad dokonce zesilování radiových vln, podporovaná i současným majitelem zámku Zbiroh, nemá vůbec žádné opodstatnění jak v archivní dokumentaci, tak v obecné teorii šíření radiových vln. (Něco jiného je samozřejmě zaměřovací stanoviště Pegasus Y v blízkém výcvikovém středisku Brdy. Zde v knize ho stručně zmiňuji, protože autoškola SS ze Zbirohu pro ně zřejmě konala převozní služby a navíc toto stanoviště souvisí s obsahem webu). Ve Zbirohu se nově dokonce objevují, nejspíše vědomě vypouštěné, dezinformace o schůzkách vrcholných zednářů, ke kterým autoři takových článků počítají Masaryka s Benešem a dokonce Alfonse Muchu – právě proto prý ve Zbirohu vznikla Slovanská epopej!

 

Návaznost na  jiná díla z oblasti PSS techniky

 

Zbirožský útvar měl příliš velký "záběr", který jeden autor není schopen zpracovat. Protože obsah tohoto webu je převážně technický, bude mu odpovídat i zaměření webu, směrované – kromě speciální techniky – hlavně na vznik vojenského útvaru ve Zbirohu a praktického života jeho podřízených jednotek v pohraničí.  Tím se liším od staršího, dnes už se dá říci i legendárního, díla bývalého plk. Jiřího Hofmana, „Tajemství radiotechnického pátrače Tamara“. (Vydání 2003). Pan Hofman se v knize věnoval popisu vývoje radiotechnického prostředku, využívaného nejen v Československu, ale i v některých jiných státech, jehož následovníci se v současnosti "skrývají" pod obecným názvem "pasivní systémy" (PSS).

J. Hofman - pozdější autor knihy o tajemství Tamary, byl původně volyňský Čech, zažil tam sovětskou vládu, německou okupaci i rozmíšky s Poláky. Narodil se sice v roce 1923 v ukrajinské vesnici Družkopol, za svou domovskou obec ale pokládal vesnici Martinovka, kde prožil většinu svého života do doby, než vstoupil roku 1944 do armády. (Až do přepadení Polska patřila oblast kolem Martinovky Polsku, poté ji okupoval Sovětský svaz, v roce 1941 Německo). Po zpětném osvobození Ukrajiny v roce 1944 vstoupil J. Hofman do armády, byl poslán do vojenského kurzu v Muromi a stal se radistou. Do Československa přišel se Svobodovou armádou, kde působil jako velitel spojovací roty. (Podřízený později komunisty popraveného Františka Skokana). V roce 1948 zahájil svá studia  elektrotechniky na Vysoké škole Dr. Edvarda Beneše v Brně, kde byl 4 roky a potom nastoupil právě na 55. radiový prapor v Kralovicích. Po dvou letech postoupil výš ve vojenské struktuře, pracoval na štábu, následně na generálním štábu. Ve své armádní kariéře měl na starosti technické zabezpečení v oboru elektroniky a aplikaci novinek pro potřebu armády. Patřil do specializované skupiny odborníků na generálním štábu. V roce 1979 odešel do civilu, pak deset let pracoval na ministerstvu elektrotechnického průmyslu, odkud řídil i vývoj nové průzkumné PSS techniky. Jiří Hofman se dlouhodobě zabýval nejen vojenskou historií, ale také historií a osudy svého rodného kraje (Volyně) a místní české menšiny. Zemřel 9. srpna 2011. Jeho velmi zajímavý životopis najdete například na webu Paměti národa   nebo Post Bellum.

První popis techniky PSS

plk. Hofman byl první, kdo "knižně" otevřel téma československých PSS souprav, konkrétně Ramony a Tamary


Pan Hofman dříve pracoval jako důstojník speciálního vojenského odposlechového a zaměřovacího útvaru v Kralovicích, poté na ZS/GŠ a ve své zmiňované práci popisuje hlavně přístup „shora“, tj. součinnost konstruktérů, příslušných vojenských výzkumných ústavů a částečně výrobních podniků při vzniku a výrobě radiotechnických pátračů. Tento přístup mu však byl později z několika stran vytýkán, protože vývoj PSS byl velmi rozsáhlý a velká část jeho účastníků (včetně vojáků) se v knize nenašla. Osobně si myslím, že názory na vývoj a praktické nasazení prvních 3 generací PPS techniky se zásadně liší člověk od člověka.:

Z pohledu vojenských pamětníků je to asi pravda, nicméně p. Hofman pracoval v době vývoje PRP a dalších přístrojů už nikoli u litoměřického útvaru, ale na ZS (a později na federálním ministerstvu elektrotechnického průmyslu), jeho pohled tedy postihuje především ZS/GŠ, výrobní podniky a vojenské výzkumné ústavy. Nelze mu mít za zlé, že v knize nepostihnul konkrétně více vojáků od útvarů. (Jmenovitě jsou v jeho knize zmíněni hlavně ti z vojáků, co:

Osobně si myslím, že to opravdu nebyla špatná technika, ale do armády byla „protlačena", aniž se příslušné vojenské složky (5. a 12. oddělení ZS/GŠ, částečně i správa zásobování příslušným materiálem) příliš zajímaly o to, co prakticky bude znamenat zavedení této techniky do armády.  

Průzkumné útvary měly vždycky problém s dodávkami náhradních dílů, protože používaly vysoce speciální techniku, navíc v minimálním množství kusů, o jejichž opravy neměly vojenské opravářské podniky zájem pro nerentabilnost, takže nakonec to většinou skončilo na technické službě útvaru, kde ne všichni byli na takovou výzvu dostatečně odborně připraveni. (V případě Ramony navíc se zcela novou technologií, na kterou ještě čs. průmysl nebyl zaveden, neboť v Tesle Rožnov se výroba prvních TTL integrovaných obvodů - v Ramoně houfně použitých - prakticky teprve rozjížděla). V praxi se nakonec velice dobře ukázal poměr mezi touto technikou v mobilní a stacionární verzi, u té druhé bylo najednou minimum poruch. Nestálo tedy za to, věnovat už tehdy více času „zvojenštění" příslušné soupravy a ne „tlačení“ termínů, aby byly cílové odměny? A to teď nevytýkám konstruktérům a výrobcům, ti asi dělali, co uměli a mohli. Zmiňuji se o tom v kapitole o Ramoně i Tamaře. Například v odstavci, popisujícím výsledky prvních zkoušek PRP-1 (Kopáče), se píše, že jeho nasazení u pohraničního útvaru bude možné jen při splnění 2 podmínek – šetrného zacházení a pomoci výzkumníků při složitějších  opravách. Později se na to rádo u nadřízených vojenských stupňů zapomínalo…

Proč však byla do běžného armádního provozu průzkumného útvaru puštěna - a to vojenskými příslušnými stupni - technika, která nesplnila předem známé požadavky na spolehlivost? V té jednodušší stacionární variantě mohla být nějakou dobu provozována s daleko lepším výsledkem, ale zástupci zpravodajské správy se rozhodli hned od začátku pro náročnější mobilní variantu, nikde a nikým ve světě neodzkoušenou. Naše vojenské útvary pak hrály – ne vždy s nadšením - roli „zkušebního králíka“, i když navenek ukazovaly radost nad příchodem nové techniky. (Viz popisy situace u útvaru ke konci 60. let). Po třiceti letech se podařilo „vychytat“ základní nedostatky technického provozu, naučit nové generace daleko lepším „kouskům“ a hlavně – získat přístup ke spolehlivější a rychlejší západní součástkové základně. O nápady a vědomostní doplňky takové techniky u nás nouze nikdy nebyla.

Když se však v 21. století PSS technice – hlavně té civilní – daří, objevují se najednou na internetu i firemních prospektech různí kooperanti, udávající svůj různě dlouhý podíl na historii pasivní průzkumné techniky. Snažím se chápat potřebu reklamy firem, chtějících zdůraznit svůj dlouholetý podíl na vývoji, ale:

Je třeba připomenout, že s. p. Tesla dostával od příslušníků armády všechny jejich připomínky a zdokonalení zdarma. (Odměny – kromě těch několika vojáků, oceněných spolu s konstruktéry – byly většinou v hodnotách stovek korun). Vojenští veteráni od  PSS techniky tedy nesou těžko právě to, že oni s touto technikou zažili právě to těžké počáteční období a mnozí z nich se na vývoji podíleli svými připomínkami, o kterých také v Hofmanově knize moc nenajdete. Není proto asi příliš správné, když se zaměstnanci pardubické ERY na svých prezentacích chlubí celými 52 lety zkušeností – to rozhodně není pravda. V roce 1964 (nasazení prvního typu PSS, Kopáče) totiž žádná ERA ještě neexistovala a zkušenosti tak mohla získat maximálně převzetím bývalých pracovníků příslušné divize Tesly Pardubice. Pokud by se skutečně chtěla ERA prezentovat jako nástupce zmíněné firmy, mělo by to být se vším všudy a fakticky správně, včetně vojenských zkušeností. Na některých mystifikacích se ve spolupráci s firmami podílí i zástupci armády.

Zopakujme si tedy některá důležitá data a časové souvislosti.

Podle J. Hofmana se Tesla zapojila do procesu až v okamžiku výrobního procesu Ramony, tj. cca 1971. (V polovině roku 1964 se teprve zpracovával na budoucí Ramonu VTER, schvalován (a nakonec neschválen) byl na podzim téhož roku a v té době ještě rozhodně nebyl znám, natož pak smluvně zajištěn vývojový řešitel v průmyslu. Celý rok 1965 proto byly cestou VÚ 060 zadávány částečné výzkumné úkoly, např.  Výzkumnému ústavu vakuové elektroniky, popř. se přepracovávaly v VÚ 060 některé základní obvody z elektronek do tranzistorové techniky. Teprve po zavedení Kopáče do ČSLA (počátek roku 1966) byl schválen nový VTER a byly tak zafinancovány na dobu jednoho roku výzkumné práce na budoucí technice typu PRP-2 (Ramona). Část přidělených prostředků mohla být v roce 1967 přesunuta i do civilního průmyslu. Začátkem roku 1968 začínala teprve realizace laboratorního vzorku PRP-2, přesahujícího složitostí PRP-1 asi o dva řády.

Teprve v tomto okamžiku, cca od přelomu léta a podzimu 1968 byl do ÚVR Opočínek zadán vývoj antény pro příjem signálů IFF/SIF (1030/1090 MHz). Po dokončení  a ověření laboratorního vzorku PRP-2 v roce 1968, následoval o rok později funkční vzorek, jehož části byly armádními výzkumáky zadávány přímo jednotlivým výrobním podnikům (pryskyřicová kopule, stožár s výtahem, antény pro jednotlivá pásma), zbytek – mezifrekvenční předzesilovače a směšovač byly kompletovány VÚ 060,  videozesilovač  a měřící jednotka ve VPRS, tedy opět vojenská střediska. Zkoušky funkčního vzoru proběhly počátkem roku 1970. Poté bylo jasné, že princip je ověřen a následně  byl Konštruktě Trenčín zadán vývoj velkoplošného zobrazovacího zařízení Planžet (ZZP, vývoj měl být ukončen v roce 1972).

První kontakty z úrovně ZS/GŠ směrem k zabezpečení finálního dodavatele, Tesly Pardubice, byly činěny až koncem prosince 1971, mezitím se ještě pracovalo na dokončení druhého funkčního vzoru v režii armády. (Zkoušky byly v termínu květen-září 1972). Teprve potom probíhala dlouhá předávací jednání k zahájení vývoje Ramony a to od října 1972 až do začátku roku 1974, kdy M. Fědor předal Tesle konečné podklady pro zahájení vývoje a výroby. Úkoly pro nový obor „pasivní technika“ v Tesle Pardubice se tedy začaly rozvíjet cca až od října 1972. Jedna z mála zmínek o tom, že PSS systémům tedy rozumí nejen jejich výrobce ERA, ale i specialisté Armády ČR, je rozhovor s obchodním ředitelem ERY, Ondřejem Chlostem z roku 2013.

O klíčové úloze vojáků při vývoji pasivní techniky, financování jejího vývoje(!), nasazení a hlavně používání, ví tak už dnes jen málokdo. (I nová Věra vznikla v roce 1994 částečným financováním armády, na všechny typy zkoušek poskytovala a poskytuje armáda vždy všestrannou součinnost). Porovnějte tuto situaci s pozdějším obdobím zavádění techniky typu Věra. Nejdříve se vyzkoušela funkčnost principu na několika stacionárních stanovištích s Věrou A, teprve potom se stavěla mobilní verze Věra S/M (speciální, mobilní). I když ani ta se nepodařila hned na „první dobrou“, stačí si vzpomenout na příliš malý (17m) anténní  stožár, přesto to pro ně nebyl takový průšvih,  jako když Ramona s Tamarou měly dobu mezi dvěma  poruchami řádově pouhé desítky(!) hodin.

Tímto dílem bych rád tuto neznalost - alespoň částečně -  u vojáků napravil.

 

Co říci na závěr úvodní kapitoly?

 

V textu najdete kapitoly veselé i smutné, kdy období úspěchů střídá deprese.

Posuzujte proto - prosím - kapitoly v této knize pohledem tehdejší doby, nikoli - jak se nyní u progresivistů zhusta děje - pohledem člověka 21. století.

Jakkoli dnes některé příběhy působí až úsměvně komicky, tehdy (nepříliš promyšlená) rozhodnutí některých jedinců měla často tragické důsledky. V nepřívětivém prostředí vysídlených Sudet pracovali především proti své vůli odvedení osmnáctiletí kluci, obdaření obrovskou zodpovědností - v době, kdy si dnes někteří v tomto věku hrají na dospělé, oni už skutečně dospělí byli - samostatní, po určité době i odborně zdatní. Jenom to použití zbraně s ostrými náboji a možnost velmi jednoduše způsobit na železné oponě obrovský průšvih, byla jen a pouze na nich. V tom je i podoba s vojáky základní služby u Pohraniční stráže.

Také ne všichni vojáci z povolání byli na západní hranici dobrovolně. Jenom ten, kdo to v pohraničí prožil, chápe, co vlastně znamenala „24hodinová“ služba na státní hranici, do které se nastupovalo jeden den před obědem a končilo až druhý den těsně před večeří, nebo jak pracovali vojáci v šestihodinových směnách mnoho měsíců a roků na státní hranici, bez větší možnosti kulturního nebo sportovního zázemí. V počátečních padesátých a šedesátých letech se vojáci zpravodajských útvarů pohybovali podél železné opony celkem volně a dohovory s příslušnou rotou Pohraniční stráže byly relativně snadné. V období normalizace (a po několika dezercích) potom už nové vedení státu nevěřilo ani vojákům a na stanoviště za signální stěnou, posunutou více do vnitrozemí, museli mít i vojáci propustky do hraničního pásma, dvojitý plot okolo stanoviště a položené „protiútěkové“ miny-hopsalky. (Bavíme se skutečně o 80. letech, po několikeré dezerci vojáků od průzkumných útvarů byly - od konce roku 1980 -  opravdu okolo stanovišť miny, už od roku 1955 na hranici jinak zrušené).

 

Pokračuj zde na výběr další kapitoly (rozcestník webu o elektronické válce)