Nesháněj se po tom, co nemáš vědět! Stačí, když víš, co potřebuješ k práci!
Čím méně toho víš o všem ostatním, tím lépe pro věc samotnou i pro tebe!
(Mojmír Soukup, zástupce přednosty předválečného II. oddělení HŠ, tj. čs. vojenské zpravodajské služby)

 

 

Úvodem

 

Nyní se k vám dostává zkrácená elektronická (webová) verze původní dvojdílné knihy o jednom bývalém - nyní již zrušeném - vojenském útvaru zvláštního určení (ZU) – 7. radiotechnickém praporu, později 7. radiotechnickém pluku a 7. radiotechnické brigádě s velením ve Zbirohu (Krycí číslo po celou dobu bylo VÚ 7495 Zbiroh). Jako motto knihy jsem si zvolil tzv. „Soukupova tři přikázání“, charakterizující práci i v tomto bývalém útvaru. Pochází ze vzpomínkové knihy, zpracované na základě pozůstalosti předválečného zpravodajce, pana Františka Fárka. Tato pravidla zcela jednoznačně určují, že jednotlivci u takového útvaru dostanou vždy jen tu informaci, kterou nezbytně nutně potřebují k výkonu své konkrétní funkce, nic víc.

Kdo teď nic neví, později nic neprozradí…

Zpracovat proto – alespoň částečnou – historii vojenského útvaru radiového a radiotechnického průzkumu, jeho organizačního složení a vybavení speciální technikou, nebylo nic jednoduchého. Určení tohoto útvaru a jeho dřívější příslušnost ke Zpravodajské správě GŠ předznamenala, že k jeho historii se až přibližně do roku 2007 nedalo rozumným způsobem dostat. Jedním z důvodů bylo výše zmíněné důsledné a všudypřítomné utajování, vyplývající nejen z doby socialismu, ale především předurčením útvaru jako zpravodajského a pověřením plnění úkolů v pohraničí, zejména v tom jihozápadním, i když nejenom tam. Už tak přísné podmínky služby u tohoto útvaru se ještě násobily dalším utajováním všeho, co souviselo s komunistickou železnou oponou.

Obecná lhůta pro přístup k archiváliím – nebrání-li přístupu vyšší moc – je 30 let. Tato pravidla však také důsledně zamezují vytváření historie podobné vojenské jednotky, protože se nelze v rozumné době - méně než 30 let - dostat k archiváliím. Tím víc tak podporují vznik fám a neověřených tvrzení i mezi samotnými vojáky tohoto útvaru, protože platilo dokonce omezení na informace i mezi pracovišti. Takže například vojáci z fonického odposlechu neměli správně sdílet své poznatky s vojáky radiotechnické služby nebo obsluhou zaměřovačů jinak, než cestou operačního dozorčího, který je řídil. V době aktivní služby bylo pro každého vojáka navíc trestným činem fotografování čehokoli, z čeho se dala poznat příslušnost k útvaru. I z tohoto důvodu dodnes téměř neexistují fotografie budov a techniky, a pokud ano, tak pochází většinou z teleobjektivů tehdejších německých či amerických protivníků z druhé strany hranice. Chyby se tak nevědomky dopouští také badatelé, kteří při své práci nevyužívají klasicky alespoň tři na sobě nezávislé zdroje, ale pouze orální výzkum (výpovědi pamětníků). Z důvodu výše řečeného mohou být jejich výpovědi značně neobjektivní.

Dalším důvodem pro ztížení zpracování bylo množství denních, zvláštních, personálních (kádrových) i jiných rozkazů. Pokud vezmete, že průměrný denní rozkaz velitele měl cca 4 strany, průměrně 300 rozkazů ročně (v šedesátých letech se ještě pracovalo i v sobotu) po dobu 20 let, dostanete se k přibližně 24 tisícům stran. Aby ho badatel mohl v archivu dostat do ruky, muselo být na každém rozkazu "zrušovací" razítko s podpisem příslušného pracovníka, který tak realizoval odtajnění materiálu.(Viz dolní snímek).

 

V civilních archivech není běžně přístupná dokumentace mladší 30 let, výjimky obvykle povoluje vedoucí archivu. Vojenské archivy pracují, a to nejen kvůli utajovaným archiváliím, trošku jinak. Třicetiletá lhůta platí také, ale systém ukládání archiválií je dvoustupňový. Důležité je znát datum zrušení příslušného vojenského útvaru, do dokumentace "živého" útvaru, resp. dokud funguje jeho přímý nástupce, se běžný badatel nedostane. Do dvaceti let po zrušení je útvarová dokumentace uložena ve Vojenském správním archivu v Olomouci. Po dalších dvaceti letech se potom definitivně přesouvá do Vojenského ústředního archivu v Praze. Archiválie proto byly zpracovány především cestou hlavních dokumentů (rozkazů velitele) útvaru v roce 2011, z toho důvodu mi byly ve vojenském archivu zpřístupněny kartony s dokumentací pouze do roku 1981, zbytek novější dokumentace jsem zpracoval z jiných zdrojů.

Dalším důvodem, proč nelze některé události v archivní dokumentaci dohledat, je další specialita útvarů, podřízených zpravodajské správě - používání šifrování na poměrně nízké úrovni velení, která rozhodně nebyla běžná u jiných útvarů. Zde se používaly šifrátory na stupni prapor, u odloučených jednotek, umístěných až za železnou oponou, dokonce i na stupni rota. (Každá taková jednotka měla v tabulkových počtech zahrnuty 1 až 3 speciálně vyškolené šifranty. V normalizační době byly tyto funkce nomenklaturní, každý šifrant musel být dobře prověřen VKR a člen KSČ. Od 80. let, kdy se u tohoto útvaru rozšířilo i strojové šifrování v automatizovaných průzkumných kompletech typu Ramona a Tamara, byli jako šifranti vyškolení i někteří členové technické služby). Jejich produkty, tzv. "šifrovky" mají zcela jinou archivní lhůtu, resp. z hlediska badatele nemají žádnou. Takové dokumenty se nesměly opisovat, kopírovat, ale pouze z nich udělat výpisy. Šifranti zprávu vytiskli, stanoveným způsobem (na velení pluku převážně osobně, na pohraničních stanovištích cestou operačního dozorčího, končícího službu) předali k přečtení úzkému okruhu lidí (obvykle pouze veliteli útvaru) a do 7 dnů je ona osoba musela vrátit šifrantům, kteří ji protokolárně likvidovali. Při znalosti tohoto postupu se jen naivní badatel může domnívat, že přijde do pražského archivu a v tu ránu se dozví všechno. Nedozví a navíc ani neví, že mu tam něco chybí. A právě ty chybějící části se musí doplnit z jiných zdrojů, které obvykle ne-veterán služby nezná. Příkladem akcí, které byly řízeny pouze šifrovkami, byly například úkoly v oblasti radiového průzkumu při cvičení protivníka nebo námětů jejich vlastního útvarového cvičení. Přestože tento vojenský útvar absolvoval na taktické úrovni minimálně čtyři cvičení ročně, jejich námět a podrobný popis najdete jen minimálně. Výhradně šifrovkami byly také sdělovány průběžné výsledky radiového, radiotechnického průzkumu a zaměřování polohy potenciálně nebezpečných prostředků protivníka podle priorit (například jaderné zbraně (JZ), rakety, letouny-nosiče JZ).

 

Šifrovkami byly řízeny i například některé doplňkové či vojskové zkoušky nové průzkumné techniky. Přestože není dost dobře možné, aby k této akci nebylo pro útvar vydáno písemné nařízení, v příslušném archivu se nenachází nic jiného, než výčet vojáků odvelených na akci pod nic neříkajícícm krycím názvem. Krycími názvy jsou v rozkazech velitelů uváděna i odloučená pohraniční stanoviště, většinou i názvy samotných jednotek.

 

Návaznost na minulá historická období

 

Žádný, a už vůbec ne speciální, vojenský útvar se neobjeví jen tak ničeho. Vždy je potřeba znát, proč byl vytvořen, jaké jsou jeho úlohy a postavení ve vojenské hierarchii. Jinými slovy - je potřeba znát, na co a jakým způsobem navazuje. Poměrně rychle lze odhalit, že tento útvar měl své předchůdce, i když ve své době se ne ke všem z nich hlásil. Přestože tento útvar má své nástupce, stejného prohřešku se dopouští i i současní armádní vládci. Ještě v březnu 2015 uváděl web Vojenského zpravodajství (VZ):

„…Charakterem a cíli své činnosti nehledá dnešní Vojenské zpravodajství kontinuitu s minulostí totalitní armádní rozvědky a kontrarozvědky, ale navazuje na nejlepší tradice vojenského zpravodajství Československé republiky před rokem 1945."

Se kterým obdobím konkrétně? S dobou Mojmíra Soukupa či Františka Fárka? Nebo kontroverzního Františka Moravce? Válečného "paragána" Karla Palečka? Ono totiž ty předválečné a dokonce i válečné dějiny československého vojenského zpravodajství nebyly vždy a výhradně pouze pozitivním obdobím. Na tuto dobu se obecně dnes zhusta odkazuje, protože většina tehdejších archiválií byla zničena při likvidační akci zpravodajské služby v březnu 1939. Po válce se změnil režim, vytvořily se jiné legendy a to negativní z minulosti se dalo "zamést pod koberec".

Obecně nejsem velký příznivec vymezování kontinuity pouze na některé dějinné období, ale spíše vyrovnání se s prožitou kompletní historii, ať už je z dnešního hlediska pozitivní nebo negativní. I ten výše zmíněný web VZ už v roce 2020 uvádí realističtější vyjádření o úloze služby v době studené války, protože mezitím začali někteří badatelé zveřejňovat pozitivní odkazy na vystoupení níže zmíněných zpravodajských útvarů v roce 1968 a správně je také poukazováno na kontinuitu tehdejšího 7. výsadkového pluku a dnešní 601. skupiny speciálních sil.

Takže i 7. radiotechnický pluk ve Zbirohu měl svého předchůdce. Nebyl jím nikdo jiný, než litoměřický 7. spojovací (radiový) pluk, předtím poválečný 55. radiový prapor, ještě před válkou určité části telegrafního (spojovacího) vojska. Nelze přece jednoduše rozhodnout, kdo byl tím hlavním a rozhodujícím elementem, na jehož základech byla postavena tehdejší služba. Kdybych použil výše zmíněnou terminologii VZ - je pak oprávněné se ptát, proč u zrodu poválečného 55. praporu bylo několik rotmistrů z předválečné služby? Nelze se přece chlubit úspěchy současnosti a chlapsky nepřiznat, že začátky jsou někde v minulosti. (Koneckonců, i ti současní příslušníci VZ mohou někdy klopýtnout a nikdo neříká, že je to chyba celé služby...). Současná služba možná nenavazuje na své předchůdce „charakterem a cíli“, nicméně technikou zcela jistě ano. Budiž proto hned na úvodu řečeno, že ne úplně všechno bylo v minulém období špatné, přes všechna negativa politického zřízení se podařilo vytvořit dobré teoretické i praktické základy pro práci současných vojenských nástupců, využívajících daleko větší svobody a mnohem dokonalejší technologie.

Po roce 1989 se vyskytlo i u nás velké množství radikálních „revolucionářů“, kteří by nejraději s vaničkou vylili i dítě. Kritizovat jedním šmahem všechno „komunistické“ ve vojenství, tj. všechno před rokem 1990 určitou částí veřejnosti, je stejné, jako v současnosti nebránit přijetí některých kontroverzních zákonů, přijatých nikoli všeobecným parlamentním konsensem, ale většinou jednoho hlasu v té době již odsouzeného poslance právě tehdy vládnoucí koalice… Několikaletý proces nepřetržité transformace armády po roce 1989 ale způsobil, že minulost vojenských útvarů se vzhledem k četným změnám v názvech a redislokacím stala nepřehledná a leckdy se zcela vytratila. Ono poslouchat pořád dokola ty - v 90. letech naštěstí ojedinělé - kecy novodobých "revolucionářů" o "komunistických pohůncích" se časem přejí i specialistům od elektronického průzkumu, kteří se na výborný výkon své funkce připravují i několik let a odejdou tam, kde lépe - a bez řečí - platí... (Třeba tady). Důsledky takového špatného přístupu jsou koneckonců vidět i v současném školství.

Důsledkem nastalého "porevolučního" zmatku bylo postupné opuštění původních tradic konkrétních vojenských útvarů, s žijícími tradicemi často až z doby Rakouska-Uherska, a místo toho byl zvolen pozvolný a důsledný přechod k tradicím z konkrétního teritoria, kde se určitý vojenský útvar v tehdy době nacházel. V rámci pěstování hrdosti na službu v armádě jsme se sice vrátili s čestnými názvy útvarů k historickým postavám (dost často i kontroverzním), ale obrázek, který vidíme, neodpovídá vždy skutečným historickým událostem, resp. snaze i nadále se podílet na výchově k vlastenectví a národní hrdosti - člověk by měl chtít republice i něco dát, nejenom z ní brát…

 

Historie útvaru není zcela podrobná, ale zato se součinností trojice "sedmičkových" útvarů

 

Vzhledem k širokému „záběru“ zde popisovaného radiotechnického útvaru (speciální stanoviště podél celého jihozápadního pohraničí, později i jednotky na Moravě a Slovensku, mezinárodní spolupráce v rámci Varšavské smlouvy) nelze zpracovat jeho historii podrobně – pro jednoho autora by to bylo snad až příliš a takové ambice rozhodně nemám.

Ne všechno je tedy popsáno stejným způsobem. Nejlépe jsou zpracována místa a posádky, kde se mnou jednotliví záložáci (z povolání i základní služby) výborně komunikovali a opravovali moje případné chyby v popisu (Poledník, Čerchov, Klenčí, Havran, Dyleň), hůře jsou popsána místa, odkud se mnou nespolupracoval téměř nikdo (Zbiroh). Velmi dobře v popisu vychází samozřejmě místa, pro jejichž popis jsem mohl použít i mimoarchivní zdroje, tj. posádka Klenčí pod Čerchovem a stanoviště Čerchov, doplněné místem, pro které mám slabost pro jeho odloučenost – Havranem.

Po první světové válce vzniklá Československá republika se musela vypořádat s nezájmem předchozího válečného vedení rakousko-uherského soustátí o Čechy na čelních vojenských postech, včetně vojenské rozvědky. To mělo za následek, že důstojníků, převzaných nově vzniklou československou armádou, vyškolených ve zpravodajské práci nebo radiovém odposlechu, bylo opravdu jako šafránu. Když se tato služba po dvaceti letech naučila pracovat a vybudovala si úspěšně svoji organizaci, byla v krátké době dvakrát za sebou dokonale decimována – nejdříve nacisty, brzy po válce i komunisty, kteří nahradili už dobře pracující zpravodajce dělnickými kádry bez vzdělání. Když se služba po několika letech vzpamatovala potřetí, přišla podřízenost velkému východnímu "bratru" a celá řada – ne vždy vydařených – reorganizací.

Nerad bych nakonec opomenul i to, že zbirožský vojenský útvar, podřízený v době vzniku Zpravodajské správě Generálního štábu (ZS/GŠ), nebyl vytvořen osaměle, ale patřil do trojice zpravodajských útvarů, také podřízených ZS/GŠ, přestože každý z nich byl pověřován jinými úkoly. Jejich práce byla rozhodnutím nadřízené složky propojena nejen společným cílem, ale velmi často i personálně. (Naprosto běžně se realizovaly nejen personální přechody mezi jednotkami z Litoměřic a Zbiroha, ale například ke zbirožskému praporu v Klenčí pod Čerchovem přicházeli na pozici velitelů a náčelníků štábů příslušníci průzkumných výsadkových praporů). I tyto útvary si zaslouží slušně zpracovanou historii, o kterou se pečlivě po dobu svého života staral Jiří Dufek (Holešov) či  Josef Toman (Litoměřice). Mimo jiné také díky nim se můžete v mých knihách začíst do povídání o „triádě“ vojenských útvarů zvláštního určení, dříve v přímé podřízenosti Zpravodajské správy GŠ, tedy o 7. radiotechnickém praporu, posléze pluku a brigádě ve Zbirohu (krycí číslo VÚ 7495), částečně i o jeho předchůdcích - 7. spojovacím (radiovém) pluku v Litoměřicích (popř. předtím v Kralovicích - VÚ 6174), stručně i o spolupracujících útvarech – o 7. výsadkovém pluku v Holešově (VÚ 7374) a částečně i o jeho nástupcích - 78. spojovacím (radiovém) středisku ZU Litoměřice (VÚ 3524), popř. armádních (divizních) jednotkách radiového a radiotechnického průzkumu. Oprávněně proto vzpomínají pamětníci služby z 60. let jako na nejlepší období, kdy se rozvíjely základy dobré práce všech tří „sedmičkových“ odborných útvarů Zpravodajské správy GŠ:

• 7. spojovacího (později radiového) pluku v Litoměřicích (VÚ 6174)
• 7. radiotechnického pluku ve Zbirohu (VÚ 7495)
• 7. výsadkového pluku v Holešově (VÚ 7374)

 

 

 

Poznal jsem to při skládání kapitol knihy a začleňování vzpomínek pamětníků – tehdejší vojáci byli na svůj útvar nesmírně hrdí! Dva a více roků ve vysídlených Sudetech pro ně většinou nebyly ztracené roky, ale získávání nových zkušeností. To samé se rozhodně nedá říci o vojácích z let osmdesátých, kde ztotožnění se s útvarem není tak jednoznačné, protože političtí představitelé již zcela tehdy nevěřili ani armádě.

Již brzy po roce 1969 se začíná uvažovat o možném sloučení, resp. užší spolupráci radiového a radiotechnického průzkumu v ČSLA, čili způsobu práce, který se využívá v současnosti. Rozhodnutí bylo však zatím odsunuto do pozadí probíhajícími personálními čistkami a postupným vytvářením dalšího zpravodajského útvaru nového typu – 78. střediska ZU v Litoměřicích.

V roce 1978 dochází u útvaru k menším „kosmetickým“ změnám (přejmenování útvarů, organizační změny), ale to hlavní přijde zřejmě až v roce 1985, kdy vzniká 7. radiotechnická brigáda zvláštního určení, spojující bývalý 7. radiotechnický pluk i 7. spojovací (radiový) pluk do jednoho celku. Její název zároveň vyjadřuje důležitost radiotechnického průzkumu v novém věku, podpořeném výpočetní technikou ve všech komunikačních oborech. Nebylo to však žádným překvapením. Každý, kdo pracoval na přelomu 70. a 80. let v technickém průzkumu ví, že význam fonie (hlasové přenosy) pro získávání relevantních výsledků velmi rychle klesal. Začínaly se však nově objevovat jiné zdroje pro průzkumné jednotky, které bylo nutno poznat, zpracovat a nauřit se ovládat – složité dopplerovské radary, digitální utajovače hovorů, satelitní a mobilní telefonie, později i nové navigační systémy (GPS, GLONASS, BeiDou,...). Moderní armády tehdy už tehdy nasazují do operačního použití první „chytré“ zbraně, vojenskou techniku ukrývají do elektronicky !neviditelných" obalů (stealth). Stále se tedy bylo co učit…

 

Armáda - bohužel - nebyla v době studené války apolitická

 

Jako pověstná zlatá nit se dějinami pluku táhnou i události politické.

Předělem se stávají zvláště roky 1968 - 1971, tj. okupace vojsky Varšavské smlouvy a následná normalizace, tentokrát už v režii československých politiků. Ať si to chceme nebo nechceme přiznat, postavení vojáků po roce 1968 je úplně jiné, než bylo předtím - postupně se ztrácí iniciativa jednotlivců, protože v jejich kolektivech vidí, jak jsou odsunováni na vedlejší kolej u útvaru nebo i mimo něj ti sice odborně zdatní, ale - podle nových měřítek – „politicky nepřesvědčení“ či „pomýlení“. Velká část zbirožského praporčického sboru sama odchází do zálohy v roce 1969, a to včetně těch velmi odborně zdatných. (Lze to dokázat na mnoha jménech z personálních rozkazů, které zde však nebudu zveřejňovat. Některá jména jsou však i dnes velmi dobře v hospodářství mediálně známá. Bohužel, díky normalizační době o ně armáda nenávratně příšla). Většina z nich na to vzpomíná tak, že nechtěli sloužit okupované republice, potažmo Sovětům.

Další příčinou personálních opatření, jak jsou eufemisticky nazývány vyhazovy, jsou po roce 1968 dezerce několika profesionálních příslušníků pluku, kteří tímto - pro jejich dosavadní kolegy z útvaru svými důsledky velmi nepříjemným způsobem - řešili své neshody a problémy rodiné či pracovní. Tyto ojedinělé dezerce vedou postupně až k tomu, že „nepohodlní“ vojáci jsou v počínající normalizaci stahováni daleko od hraniční čáry, do vnitrozemí, přičemž malý zbytek vojáků na hranicích je pracovně silně přetěžován. Po poslední dezerci (1980) v následujících letech potom zcela zákonitě začínají chybět lidi do některých specializovaných funkcí na státní hranici. Začíná také obrovská migrace vojáků z povolání na nejnižších velitelských funkcích, na stupni četa a rota. Většina z velitelů rot nezůstane ve funkci déle než dva roky. Někteří nižší důstojníci odchází od pluku již po velmi malé praxi (do tří let). Jedno z možných zdůvodnění je to, co někteří z nich udávají v žádostech – „ohodnocení služby neodpovídá její náročnosti.“ Nic lépe nedokazuje nesmyslnost tehdejšího komunistického zřízení....

 

Vojenský útvar VÚ 7495 Zbiroh

 

O historii tohoto bývalého vojenského tvaru se intenzivně zajímám už přibližně od roku 1988. V totalitní době nebylo možné jeho historii zpracovat, po roce 1990 byl útvar ještě nějakou dobu v aktivní službě, kterou ukončil v roce 1999, ale už několik let předtím byl v podstatě v "útlumovém" režimu. (V té doby byly již vytvářeny jednotky nového typu, slučující ve své organizační struktuře dohromady bývalé jednotky průzkumu i aktivního rušení).

Po přestěhování na Moravu jsem se přibližně od roku 2002 začal vracet do západních Čech a také na bývalé stanoviště podél hranice. Pracně a zdlouhavě jsem dával dohromady útržky informací k počátkům historie tohoto speciálního útvaru. Ve spolupráci s mnoha bývalými veterány, zvláště z poloviny 60. let, se podařilo sehnat i neuvěřitelné množství fotografií, dokumentující - alespoň částečně - toto období. V průběhu necelých dvanácti let jsem tyto informace, shromážděné z různých zdrojů, dával dohromady, a pokud to jenom šlo, je i křížově ověřoval. (Ne vždy se to však plně podařilo, proto jsem musel část svých původních tvrzení o historii útvaru později poopravit). S některým ověřením či doplněním mi pomohlo mnoho veteránů a desítky bývalých vojáků základní služby. Vzhledem k velkému utajení útvaru, zvláště do roku 1969, soustavnému používání často měněných krycích názvů jednotlivých akcí i odborné terminologii, chybí pro případného „externího“ badatele návaznosti mezi nimi.

O počátky historie pohraničních stanovišť Havranu a Dyleně se velmi zasloužila parta bývalých vojáků základní služby, popřípadě nový civilní majitel věže. Hodně relevantních informací poskytl i doktor Pavel Minařík na webu Vojenství.cz. Všichni to dělali nezištně a věřte, že bez nich by se to zvládnout nedalo. Stejně tak bez party záložáků z Poledníku pod vedením Míly Koblásy, jejichž srazy jsou již vyhlášené. Protože mi vzpomínkami přispěli i vojáci z jiných stanovišť, uvažoval jsem od počátku, že součástí knihy bude i stručný popis jednotek a stanovišť radiového a radiotechnického průzkumu prvosledových divizí (Aš, Milíře, Tišina, Chodsá Lhota) a částečně i letecké prostředky a jednotky REB, se kterými měl útvar buď součinnost, nebo se s nimi alespoň potkával na pohraničních stanovištích (Čerchov, Zvon, Poledník) a taktických cvičeních. Některá společná stanoviště (Milíře) navíc mají značně dlouhou historii - zpočátku sloužila útvaru ZS/GŠ (je to jedno z nejstarších stanovišť), aby nakonec skončila jako stanoviště průzkumných útvarů na armádní úrovni. Moje spolupráce s veterány těchto jednotek nebyla nakonec tak úspěšná, jako s jinými posádkami. Musel jsem využít různé zdroje, včetně orálních. Výhradně s archivními dokumenty se však historie VÚ7495 nedá zpracovat a už rozhodně ne jenom autorem „zvenčí“.

Důvody pro napsání knihy byly především dva:

• zanechat sepsané a částečně uspořádané vzpomínky pamětníků daného období, ze kterého bude jasné, jak vojáci útvaru žili a pracovali  -  ve valné většině nikoli dobrovolně - v prostředí vysídlené Šumavy a Českého lesa, zpočátku i Krušných Hor.
• připomenout minulost veteránům služby dílem, které rozhodně není dokonalé, ale přesto existuje, vytvořené z podkladů mnoha ochotných lidí, sepsané a vydané v době, kdy se s výsledky mohou potkat ještě žijící pamětníci.

S dalším sběrem informací z archivů a vzpomínek pamětníků jsem už začal chápat, že historii pluku lze rozdělit do několika časových období, rozdělených konkrétní organizací pluku nebo příchodem další generace nosné průzkumné techniky. Účelem webu tedy nebylo popsat podrobně historii všech vojenských útvarů elektronického průzkumu nebo dokonce Zpravodajské správy Generálního štábu, to velmi přenechám rád těm, kteří jsou k tomu neskonale lépe vybaveni a měli by to snad dokonce mít ve svých povinnostech – historickým ústavům, univerzitám a podobným institucím.

Zde se budeme věnovat hlavně radiotechnickému útvaru ve Zbirohu (VÚ 7495), pro jehož veterány je web původně vytvořen. V dalších kapitolách je organizace vyšších stupňů, tedy i ZS/GŠ uvedena jen pro doklad a orientaci ve způsobu organizační hierarchie, protože ve více částech knihy je tento stupeň zmíněn. Z důvodu rozsáhlosti popisu je web rozdělen do několika částí, členěných tematicky. V elektronickém vydání je výrazně doplněna používaná speciální technika a schémata některých prostor ve Zbirohu nebo i na pohraničních stanovištích.

Tento útvar však nevznikl na zelené louce, proto kapitoly začínají nejprve historií částí vojenské Zpravodajské správy Generálního štábu od roku 1946, zvláště těch, věnujících se elektronické válce. Vědomě jsem větší podrobnosti o ZS/GŠ vypustil, neboť kniha  potom byla využívána pouze jako zdroj informací o tomto pracovišti, nikoli jako vzpomínková práce pro veterány služby. Pro zpracování historie ZS/GŠ jsem v práci zanechal dostatek odkazů na archivní fondy či jinou literaturu.

Hlavní metodou, použitou při vzniku knihy, byla dlouhodobá analýza archiválií z Vojenského správního archivu v Olomouci. Několik let jsem vyhodnocoval v archivu bývalé tajné i personální rozkazy, spojoval se vzpomínkami pamětníků a zachovalými fotografiemi. V posledním vydání knihy jsou i útržky poznatků z Vojenského historického ústavu (VHU) a Vojenského technického muzea v Lešanech. I jako autor nemohu znát všechno. V průběhu let se navíc měnila i technika, organizace a postupy práce, proto jsem některé kapitoly konzultoval se staršími veterány služby u pluku, ať už z povolání nebo základní služby. Při křížové kontrole jsem nalezl chyby i v archivní dokumentaci, konkrétně rozkazech velitele pluku, kde jsou uvedeny činnosti, později ve skutečnosti zrušené a neuskutečněné, nicméně v rozkaze „papírově“ dodatečně nezměněné, protože byly pravděpodobně řízeny nikoli pomocí oficiálních rozkazů velitele pluku, ale šifrovkami, které se nezachovaly. Část textů jsem proto doplnil vzpomínkami pamětníků. Jakmile však založíte takovou práci z velké části jen na nespolehlivých výpovědích pamětníků, je to začátek konce. Proto jsem jako doplňkové (sekundární) zdroje použil i jiné dokumenty, v převážné míře z fondů VKR z Archivu bezpečnostních složek (zvláště jeho pobočky v Kanicích u Brna), nebo už zpracované vzpomínkové práce a kroniky jiných vojenských útvarů. Díky dobré spolupráci s Klubem vojenské historie a sportů v Tachově jsem nyní vlastníkem kompletní stavební dokumentace ke stanovišti Havran, která byla odtajněna a předána vojenským projektovým ústavem v Plzni novému majiteli. Proto také Havran má historii nejpodrobnější. Navíc mi s ním pomáhali bývalí příslušníci z PS rot v okolí Havranu.

První část webu popisuje úvod do problematiky a částečně i historii elektronické války, kulminující zvláště v období druhého světového konfliktu. Součástí kapitol je hlavně kvůli (civilním) čtenářům, kteří se s danou problematikou dosud nesetkali.

Dále jej tvoří popis radiotechnického útvaru, vytvořeného v roce 1961 na zámku Zbiroh. (Přestože je v několika kapitolách naznačena historická posloupnost vývoje vojenských jednotek, z velké části i z Litoměřic (Kralovic), není zde původní litoměřický útvar podrobně popisován, toto ponechávám na jeho veteránech). Na tuto kapitolu navazují popisy předchůdců zbirožského útvaru, ať už z Kralovic nebo Litoměřic a také „spřátelených“ jednotek z výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově. Jako autor doufám, že touto kapitolou opravdu doložím, co vlastně dělal vojenský útvar na zbirožském zámku a konečně z webů zmizí ty opakovaně opisované konspirační nesmysly o posvátných mysteriózních obřadech SS za války, resp. zbirožské jaspisové skále, odrážející rádiové vlny Tamary…

Rozsáhlejší popis průzkumných stanovišť v pohraničí a zjednodušený popis PSS techniky je obsažen v dalších kapitolách webu. Je proto věnován spíše přehledu vojenských pozemních stanovišť elektronického průzkumu, vybudovaných v době studené války podél železné opony a postupně obsazovaných pohraničními prapory (skupinami) nejen zbirožského mateřského útvaru, ale průzkumnými jednotkami z jiných armádních skupin, popř. radiorozvědky ministerstva vnitra nebo dokonce jiných armád. Tato stanoviště byla stavěna od přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století z důvodu využívání vyšších frekvenčních pásem, při kterých je nutností využívat výše postavené pohraniční kopce, co nejblíže potenciálnímu protivníkovi. Pro vyvážení obsahu jsem přidal i některá stanoviště v zahraničí, ať už v bývalém východním či západním Německu, resp. „neutrálním“ Rakousku. Stanoviště zde rozhodně nejsou popsána všechna. Jediným kritériem pro výběr zahraničních stanovišť pro publikování byla vzdálenost od státní hranice. Pokud se rozhodnete navštívit bývalá čs. stanoviště, není tak problém navštívit i zmíněné „sousedy“. Další – zde zmíněná - stanoviště, např. Brocken, jsou sice od státní hranice dále, ale pro změnu zde technici z Tesly Pardubice i vojáci našeho útvaru pomáhali instalovat speciální techniku. Vzhledem k omezenému počtu stránek se v knihách nenachází všechna mnou zpracovaná stanoviště – navštívil jsem jich osobně mnohem více při každoročních cyklovýletech podél obou stran státní hranice. Jestliže se opět blíže seznámíte s poválečnými dějinami jejich bezprostředního okolí, rychle pochopíte, že některé – v současnosti šířené – nesmysly například o Poledníku, jsou způsobené jen a pouze neznalostí jeho historie a příliš malou snahou pisatelů se je naučit. Stejně tak bych rád konečně vykořenil ty hlouposti a teorie o minulosti zbirožského zámku – opravdu tam za války nebylo německé odposlechové středisko a už vůbec ne vyšší štáby vojsk SS. Konspirační teorie o úloze buližníku a jaspisu při odrážení, či snad dokonce zesilování radiových vln, podporovaná i současným majitelem zámku Zbiroh a několika konspiračními weby, nemá vůbec žádné opodstatnění jak v archivní dokumentaci, tak v obecné teorii šíření radiových vln. (Něco jiného je samozřejmě zaměřovací stanoviště Pegasus Y v blízkém výcvikovém středisku Brdy. Zde v knize ho stručně zmiňuji, protože autoškola SS ze Zbirohu pro ně zřejmě konala převozní služby a navíc toto stanoviště souvisí s obsahem webu). Ve Zbirohu se nově dokonce objevují, nejspíše vědomě vypouštěné, dezinformace o schůzkách vrcholných zednářů, ke kterým autoři takových článků počítají Masaryka s Benešem a dokonce Alfonse Muchu – právě proto prý ve Zbirohu vznikla Slovanská epopej!

Na rozhraní dvou největších vojenských paktů nebyla v době studené války jenom Pohraniční stráž...

Pojem "železná opona" (Iron Curtain, Eiserne Vorhang, Железный занавес) dodnes - díky výstupům některých badatelů - vzbuzuje dojem, že šlo pouze o policejně hlídanou mezistátní hranici, protože vojáci, kteří se na ostraze podíleli, byli podřízeni ministerstvu vnitra. To však není pravda, alespoň tedy ne úplná. Elektrifikovaná ostraha státní hranice (vysokonapěťový EZOH, později nízkonapěťová signální stěna) opravdu vznikla především jako zábrana proti utíkajícím občanům vlastního státu, ale obrana státní hranice, resp. čára dotyku armád dvou nesmiřitelných vojenských paktů, nebyla svěřena policejním silám, ale těm vojenským a to na obou stranách hranice.

Není ani pravdou - přestože je to tak v současnosti často publikováno - že ostnatý plot, zamezujícího úniku obyvatel, je čistě komunistický výmysl. Není, byl používán mnohem dříve a ještě o tom bude i zde na webu řeč.

Zabezpečení železné opony

Železná opona totiž nebyla jenom "plotem" mezi dvěma světy s různým politickým zřízením, ale tvořila - a to především - čáru dotyku mezi jejich armádami. I z tohoto důvodu v průběhu studené války vedly mezi sobou spory ministerstvo obrany a vnitra z hlediska správních kompetencí, proto i Pohraniční stráž nebyla vždy podřízena ministerstvu vnitra, ale v určitém období 60. let podléhala i čs. ministerstvu obrany, tedy vojákům.

Text na tomto webu je zaměřen výhradně na hraniční úseky sousedícím se státy tzv. západního bloku, a to ze zřejmých geopolitických důvodů. Přestože podobná ostraha hranic fungovala i na východě naší republiky mezi Slovenskem a Ukrajinou, neplnila funkci nárazníkového pásma mezi státy východního a západního bloku, a její zabezpečení proto bylo více policejní, nikoli podložené těžkými zbraněni a vojskovým zodolněním příhraničního pásma. Zvláště mezi roky 1948-1966 se jihozápadní pohraniční pásmo měnilo nejmarkantněji a ostraha hranic tak prodělala nejen svůj vrchol, ale i částečné uvolnění. Jako vojenské nárazníkové pásmo železné opony doznalo pohraničí značných změn a změnilo mnoho lidských osudů, některé - bohužel - nevratně. Protože toto vojenské nárazníkové pásmo bylo budováno po mnoho let opravdu důkladně, některé pozůstatky po něm u železné opony zůstávají dodnes. (O budování polních i stálých opevnění v pohraničí se starala - cestou svých ženijních útvarů - ta vojenská divize, která by ji v případě bojové situace obsazovala. Většina opevnění byla budována utajovaně, v mnoha případech i v noci).

Období studené války (cold war) bylo obdobím vzájemné podezřívavosti proti sobě stojících ozbrojených sborů ještě ve větší míře, než armády obvykle mají. Tato podezřívavost ohledně cílů a postupů možného protivníka (na obou stranách) byla jedním z důvodů, proč se studená válka nezměnila v horkou a zároveň, proč trvala tak dlouho. Armády jsou totiž nesmírně konzervativní organismy, tvrdošíjně a pragmaticky zabezpečující splnění politicky stanovených úkolů.

Jedním ze základních úkolů armády každého státu je mj. zabezpečit nedotknutelnost hranic vlastního státu.

 

Vojenská obrana železné opony - problém ozbrojeného blízkého dotyku

 

Dnes už není žádným tajemstvím, že podél obou stran hranice byly v době studené války soustředěny ty nejlepší jednotky, které měly obě světové soustavy k dispozici a to v obrovském množství. (ČSLA měla v té době cca 200 tisíc vojáků a to v míru, bez mobilizačního rozvinutí!). Československé prvosledové jednotky, tedy ty nejblíže dotyku obou armád a tím pádem i státní hranici v jihozápadním a jižním směru, tvořené 1. a 4. armádou (v sestavě 1. československého frontu) byly soustředěné podél naší jihozápadní hranice a také zde cvičily a budovaly zázemí pro své jednotky. Díky tomu, že naše armáda byla považovaná - jak spojenci, tak i protivníkem - v rámci Varšavské smlouvy za armádu kvalitní, od roku 1961 vytvářela ČSLA samostatný front který měl operovat se 14 pozemními divizemi. Tyto divize byly rozděleny mezi dvě armády, každá měla dvě motostřelecké a dvě tankové divize, zbylých šest divizí tvořilo zálohu. Obě tyto armády by byly bojovou silou rovnocenné.

• 1. armáda: 
  • 1. a 13. tanková divize
  • 19. a 20. motostřelecká divize
  • posilové prostředky a armádní útvary tvořené jednou těžkou kanónovou brigádou, těžkou dělostřeleckou brigádou, protitankovým plukem, protiletadlovou brigádou, ženijní brigádou, pontonovým útvarem, plukem chemické ochrany a spojovacím plukem. 
• 4. armáda: 
  • 4. a 9. tanková divize
  • 2. a 15. motostřelecká divize
  • posilové prostředky a armádní útvary tvořené jednou těžkou kanónovou brigádou, těžkou dělostřeleckou brigádou, protitankovým plukem, protiletadlovou brigádou, ženijní brigádou, pontonovým útvarem, plukem chemické ochrany a spojovacím plukem.
• Vševojsková záloha 1. čs. frontu. Zbývajících šest divizí tvořilo vševojskovou zálohu frontu. 
  • 3., 18., 26. a 32. motostřelecká divize
  • 14. a 17. tanková divize
  • Záloha byla doplněna 22. výsadkovou brigádou, jednou protitankovou brigádou, protiletadlovou divizí a dvěma samostatnými protiletadlovými pluky.
  • Dále zde byly svazky, útvary a zařízení zabezpečení a služeb. 
• Obranu vlastního území republiky měla zajistit 7. armáda protivzdušné obrany státu (PVOS).
• Ta byla tvořena dvěma sbory protivzdušné obrany státu. V jejich sestavách byly:
  • 4 letecké stíhací pluky
  • jedna protiletadlová raketová brigáda
  • jeden protiletadlový raketový pluk
  • tři protiletadlové brigády
  • jeden spojovací pluk. 
• Podporu bojového úsilí pozemních sil, boj s frontovým letectvem protivníka a část jaderného ničení nepřítele měla nést 10. letecká armáda ve složení:
• jedna letecká stíhací divize
• dvě letecké stíhací bombardovací divize
• jedna dopravní a výsadková letecká divize
• po jednom samostatném bombardovacím leteckém pluku, dělostřeleckém průzkumném leteckém pluku, průzkumném pluku, spojovacím leteckém pluku, spojovacím pluku a dvě letecké technické divize. To představovalo: tři letecké stíhací pluky, šest stíhacích bombardovacích pluků, jeden dopravní výsadkový pluk, dva vrtulníkové pluky a jeden bombardovací pluk. 
• Zbytek vojska zůstal pod přímým velením ministerstva národní obrany.
• jedna těžká dělostřelecká brigáda
• jeden protiletadlový pluk
• jeden výsadkový pluk
• dva spojovací pluky
• jeden radiotechnický pluk
• jeden kabelosměrný pluk
• pluk dálkových spojů
• jeden ženijní pluk
• tři silniční brigády
• jedna silniční mostní brigáda
• čtyři automobilní brigády
• jedna brigáda potrubní dopravy PHM, 

Ke splnění stanovených úkolů musela být příhraniční vojska udržována ve vysokém stupni bojové pohotovosti. Z tohoto důvodu se příhraniční divize a vybrané útvary speciálních druhů vojsk (včetně zpravodajských jednotek u hranice) nacházely již v míru na počtech přibližujících se válečným stavům, aby byly schopny zahájit bojovou činnost co nejdříve. (Zbylé, záložní, rámcové jednotky byly v míru pouze na částečných stavech s technikou připravenou ve skladech nedotknutelných záloh (NZ) a doplněním vojáky ze zálohy po mobilizaci).

Na druhé straně hranice za vojenskou obranu (západo)německé hranice v té době odpovídala americká armáda (ve spolupráci s 2. německým armádním sborem), která zde také soustředila to nejlepší ze svých sil a prostředků. Pravidelně zde rotovaly americké jednotky s bojovými zkušenostmí z Koreje a později Vietnamu. Každoroční velká cvičení s názvem REFORGER cvičila včasný příchod amerických jednotek ze zámoří v případě napadení západní Evropy východním blokem, podobná cvičení měla i východní strana.

Státní hranice mezi východním a západním Německem, mezi Německem a Československem a mezi Československem a Rakouskem byla do hloubky 100 kilometrů po obou stranách napěchována mnoha set tisíci vojáky, ostrou technikou, tanky, raketami a letadly, schopnými zasáhnou protistranu doslova do několika desítek minut. Logicky - a to opět pro obě strany - opakovaně vyvstával problém, jak zjistit s dostatečně dlouhým časovým předstihem, co zamýšlí velitelé na druhé straně hranice a jak se zabezpečit před nenadálým vojenským útokem z druhé strany.

Možná to některé neznalé historie studené války na hranicích překvapí, ale opatření proti únikům osob přes českou hranici nedělala jen naše Pohraniční stráž, ale zpočátku - z výše uvedených důvodů - i americká armáda na druhé straně hranice, protože právě ta odpovídala za vojenskou (zdůrazňuji vojenskou, nikoli policejní ochranu) německé hranice. Například okamžitě po průjezdu tzv. vlaku svobody, který zaskočil nejen čs. komunistickou stranu, nastala okamžitě vojenská protiopatření na obou stranách hranice. I američtí generálové si totiž uvědomili, že v příštím vlaku by - na jiných, méně používaných, železničních tratích - nemuselo přijet jen pár uprchlíků, ale třeba taky tanky či rakety ... Nebyly tedy pouze překopány některé přeshraniční koleje, ale dokonce i většina dosavadních přeshraničních silnic. (V pozdější době byly naopak některé bývalé silnice v pohraničních lesích budovány jak potenciální nástupiště pro rychlý přesun tankové armády směrem k hranici). Ze stejného důvodu například udělali později Rakušané protiopatření za Bratislavou v podobě zpravodajského stanoviště na vrcholu Königswarte, když k nim v rámci války v bývalé Jugoslávii v první polovině 90. let přeletěla jedna z jugoslávských stíhaček (a to bez okamžitého protiopatření rakouské strany).

 

Radiový a radiotechnický průzkum jako jedna z cest objektivního poznání protivníka

 

Armáda jako celek je nesmírně složitý kolos, jehož ekonomické zabezpečení v případě velké bojové operace nelze provést přes noc. Stále však zůstával problém včasného uvědomění vlastní armády o nestandardním chování ozbrojených sil potenciálního protivníka, které by mohlo mít za následek neočekávané napadení druhé strany - a to nejlépe tak, abych - v mírových podmínkách - nemusel vstoupit na území protivníka. 

Všechny hlavní mocnosti si - s různou mírou úspěšnosti - už v průběhu druhé světové války (a dokonce i před ní) vyzkoušely variantu elektronického odposlechu, i když - z dnešního pohledu - v primitivních podmínkách. Ke konci války a hlavně po ní však obrovsky narostla nejen fonická bezdrátová komunikace, ale objevily se i - v podobě radarů a naváděcích systémů raket - první radiotechnické prostředky, kde už prioritou není přenos hlasu, ale telemetrických údajů. Na straně jedné jejich používání nesmírně zkrátilo reakční doby na obou stranách hranice, na druhé si vojáci uvědomili, že je to demaskující příznak činnosti protistrany, který nelze - vzhledem k obrovskému nárustu takové vojenské techniky - jen tak jednoduše zamaskovat. (I když se o to někteří snažili, viz například fiktivní Pattonovo velitelství při invazi v Normandii. Dneska se naopak vyzdvihuje čs. podíl na zavádění tzv. pasivních radarů, které nejsou tolik demaskující na vlastní straně jako běžné (aktivní) radary, vysílající poměrně velkou energii v podobě impulsů na druhou stranu - ty lze změřit, určit komu patří a hlavně kde se nachází. Navíc složité radiotechnické signály nechávají protivníkovu odposlechu a zaměřování poměrně hodně parametrů, které lze - do jisté míry - brát jako "podpis" příslušného zbraňového kompletu... (Nečekaný konflikt pro jednu ze stran by mohl začít třeba náhlým výpadem armády druhé strany z některého z mnoha vojenských výcvikových prostorů (VVP) po obou stranách železné opony - proto ten zájem o dění armády té opačné strany v jejich lokalitách. Na naší straně se například neustále hlídaly německé vojenské výcvikové prostory (VVP) Grafenwöhr a Hohenfels. Po mnoha letech dohledu dokázal i průměrný český operační důstojník jenom z radiového provozu poznat nejen příslušnost letounu a typ úkolu, který plní, ale i jméno jeho domovské letky nebo úroveň jeho vycvičenosti. Nepřetržitostí sledování se pak zajistila výše popsaná "elektronická stopa" tohoto bojového prostředků i při změně jeho polohy). Stejně - nebo lépe - vycvičenými jednotkami pochopitelně plnila podobný úkol i druhá strana vůči naším VVP Boletice nebo například tankovým střelnicím na Šumavě.

Bylo proto rozhodnuto, že jedním ze způsobů kontroly sil a prostředků protivníka na druhé straně hranice bude i radiový a radiotechnický průzkum, kontrolující veškerý radiový provoz protivníka.

Prvotním účelem bylo zjistit nejen jeho množství, ale také změnu polohy, která mohla naznačovat přípravu k bojové činnostii. Součástí vojenského odposlechu se tedy stala i zaměřovací a dešifrovací pracoviště. V československých podmínkách byly výsledky centralizovány ve prospěch vojenské zpravodajské služby, která potom dodávala zpětně vyhodnocené podklady příslušným útvarů a jednotkám. Zároveň všechy organizační armádní stupně, počínaje divizí, měly své vlastní průzkumné jednotky, jejichž součástí byly opět jednotky elektronického odposlechu (zde definované jako průzkumná radiová rota (prapor), u vyššího stupně pluk zvláštního určení).

Vojenské zpravodajství (military intelligence) představuje specifickou oblast právě tím, že je úzce spojeno (resp. částečně splývá) s průzkumem, jenž je už jednoznačně vojenskou činností, pro kterou mají vojáci své speciální vybavení. Není náhodou, že v mnoha ozbrojených silách (včetně Armády ČR) fungují vojenské zpravodajské služby v těsné spolupráci s průzkumnými jednotkami. Průzkum (reconnaissance) je aktivita každého velitelského stupně, která je prováděna s cílem získat informace o činnostech či schopnostech protivníka nebo opatřit data o meteorologických, hydrologických nebo geografických charakteristikách nějakého území. Zjednodušeně je průzkum chápán jako vojenská činnost s cílem získat informace. Jde o prvek tzv. bojového zpravodajství (combat intelligence), tj. sektoru vojenského zpravodajství, který se vztahuje k nepříteli či k vlastnostem prostředí a poskytuje informace zejména pro vojenské velitele.

V posledních letech se v souvislosti s taktikou velmocí opouštět tvrdé techniky vedení bojů (s ohledem na případné ztráty v řadách vojáků či civilního obyvatelstva, a tím pádem možného ohrožení vnitropolitického konsensu) začal přesouvat důraz na "měkké" formy války. Hlavní výhodou informační války je to, že s nízkými náklady umožňuje vysokou možnou efektivitu. U efektivně vedené informační války dojde ke snížení finančních a materiálních nákladů a ztrát vlastních bojovníků. Na svoji stranu lze získat i nepřátelské vojáky, nemluvě o nezúčastněném obyvatelstvu, které je pravidelně přímo zasahováno válečnými aktivitami. Myšlenka boje bez krve a ztrát ve vlastních řadách je ale uskutečnitelná pouze při střetnutí s technicky a technologicky stejně vyspělým protivníkem, jak se o tom v současnosti přesvědčují všechny armády NATO ve válkách v arabském či asijském světě.

Jakkoli se používá několik posledních desetiletí, rozhodně to není myšlenka zcela nová a využívána byla od samého počátku studené války.

Pojďme se tedy podívat, jak to na železné oponě u vojenských útvarů elektronického průzkumu - a to po obou stranách hranice - vypadalo kdysi, v době, kdy jsme tzv. budovali komunismus, který se mezitím od okolního světa oddělil právě tou (téměř) neprostupnou železnou oponou...

 

Průzkumná stanoviště na bývalé železné oponě

 

Na následujícím obrázku vidíte mapu se stanovišti, které jsou na tomto webu popsány. Připomínám, že zde na webu je pouze menší část (cca 25 %) dostupných informací, která stručně popisuje hlavně základní události a lokace. Větší část textu, doplněná velkým množstvím ilustračních fotografií a výpisů z dříve tajných rozkazů je obsažena ve starší dvoudílné knize a dnes již nedostupné knize "Z Kralovic a Zbiroha až do Opavy". Web obsahuje proti knize navíc daleko menší množství textu (chybí například jména funkcionářů a podrobnější organizace jednotek), na webu jsou však navíc samozřejmě videa a interaktivní mapové podklady, které v knize být logicky nemohou.

V době studené války byla po obou stranách železné opony rozmístěna elektronická stanoviště pro odposlech protivníkovy vojenské fonie (hlasových provozů), radiotechnických signálů i telemetrických dat, mj. raket, letadel-nosičů jaderných zbraní a radiolokátorů, ať už přehledových, navigačních nebo střeleckých. Poloha zdrojů signálu se zajímavým obsahem byla zpravodajci protistrany zaměřována a následně analyzována. Na snímku však nejsou všechna pohraniční stanoviště, ale pouze ta, o kterých je zmínka v knize nebo zde na webu.

 

Co říci na závěr úvodní kapitoly?

 

V textu najdete kapitoly veselé i smutné, kdy období úspěchů střídá deprese.

Posuzujte proto - prosím - historické kapitoly v této knize pohledem tehdejší doby, nikoli - jak se nyní u progresivistů zhusta děje - pohledem člověka 21. století.

Jakkoli dnes některé příběhy působí až úsměvně komicky, tehdy (nepříliš promyšlená) rozhodnutí některých jedinců měla často tragické důsledky. V nepřívětivém prostředí vysídlených Sudet pracovali především proti své vůli odvedení osmnáctiletí kluci, obdaření obrovskou zodpovědností - v době, kdy si dnes někteří v tomto věku hrají na dospělé, oni už skutečně dospělí byli - samostatní, po určité době i odborně zdatní. Jenom to použití zbraně s ostrými náboji a možnost velmi jednoduše způsobit na železné oponě obrovský průšvih, byla jen a pouze na nich. V tom je i podoba s vojáky základní služby u Pohraniční stráže.

Také ne všichni vojáci z povolání byli na západní hranici dobrovolně. Jenom ten, kdo to v pohraničí prožil, chápe, co vlastně znamenala „24hodinová“ služba na státní hranici, do které se nastupovalo jeden den před obědem a končilo až druhý den těsně před večeří, nebo jak pracovali vojáci v šestihodinových směnách mnoho měsíců a roků na státní hranici, bez větší možnosti kulturního nebo sportovního zázemí. V počátečních padesátých a šedesátých letech se vojáci zpravodajských útvarů pohybovali podél železné opony celkem volně a dohovory s příslušnou rotou Pohraniční stráže byly relativně snadné. V období normalizace (a po několika dezercích) potom už nové vedení státu nevěřilo ani vojákům a na stanoviště za signální stěnou, posunutou více do vnitrozemí, museli mít i vojáci propustky do hraničního pásma, dvojitý plot okolo stanoviště a položené „protiútěkové“ miny-hopsalky. (Bavíme se skutečně o 80. letech, po několikeré dezerci vojáků od průzkumných útvarů byly - od konce roku 1980 - opravdu okolo stanovišť miny, už od roku 1955 na hranici jinak zrušené).

 

Zapomenutá elektronická válka na železné oponě - zveřejněné samostatné příspěvky

 

Web je v rekonstrukci, postupně se teprve bude plnit obsahem! Protože koncem května by měla být otevřena nová expozice na rekonstruovaném šumavském Poledníku, najdete zde především jeho historii, na ostatní kapitoly si budete muset počkat. (Pokud najdete napříkad odkazy na jiná stanoviště, budou nefunkční, protože tyto soubory dosud na webu nejsou, resp. nejsou přístupné veřejně!)

Podstatné části webu jsou vytvořeny v PDF s integrovanou ochranou obsahu. Neposílejte mi, prosím, dotazy, že jejich obsah nejde vytisknout, to je účel :-). Ještě jednou připomínám, že zde na webu není kompletní historie, ta je pouze ve výše uvedené knize. Web je určen hlavně pro dodatečné doplnění knižního obsahu, resp. aktualizaci současného stavu, zvláště u bývalých stanovišť, kde se snažím o průběžnou dokumentaci současného stavu a využití.

 

Co je tedy dosud povoleno pro veřejný přístup:

 

• Bývalé stanoviště radiového a radiotechnického průzkumu Poledník